22 Cdo 120/2026-434

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně I. H., zastoupené Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, proti žalovaným 1) L. B. a 2) L. B., zastoupenému Mgr. Lucií Stano, advokátkou se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 529/6, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 C 135/2022, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 4. 2024, č. j.15 Co 46/2024-173, takto:

Výrok

I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.

II. Návrh žalovaného 2) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 15 Co 46/2024-173, v části výroku, jíž byl ve výroku III potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 12. 2023, č. j. 13 C 135/2022-127, se zamítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 13 C 135/2022-127, řízení proti žalovanému 1) zastavil (výrok I) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále uložil žalovanému 2) povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, spočívajícího v a) průjezdu silničních motorových vozidel přes pozemek žalobkyně parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „pozemek žalobkyně“ nebo „pozemek parc. č. XY“), od pondělí do pátku v době od 00:00 hod. do 6:00 hod. a od 18:00 hod. do 24:00 hod., v sobotu v době od 00:00 hod. do 7:00 hod. a od 13:00 hod. do 24:00 hod., v neděli v době od 00:00 hod. do 24:00 hod. a o státních svátcích v době od 00:00 hod. do 24:00 hod. s výjimkou státních svátků připadajících na sobotu, b) průjezdu silničních motorových vozidel a průchodu přes části pozemku parc. č. XY mimo nezbytnou cestu vymezenou geometrickým plánem č. 5644-550/2018, který je nedílnou součástí rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, c) stání či parkování silničních motorových vozidel na pozemku parc. č. XY, a d) zastavení silničních motorových vozidel na pozemku parc. č. XY k neprodlenému naložení nebo složení nákladu (výrok III). Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, spočívajícího v zastavení silničních motorových vozidel na pozemku parc. č. XY za účelem bezprostředního nastoupení a vystoupení osob, zamítl (výrok IV).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 15 Co 46/2024-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a ve výroku III o uložení povinnosti žalovanému 2) zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně potvrdil.

3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY. Žalovaní byli každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „pozemek parc. č. XY“). Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, byla zřízena služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, odpovídající právu průchodu a dále průjezdu motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovních dnech od 6:00 hod. do 18:00 hod. a v sobotu od 7:00 hod. do 13:00 hod., to vše po části pozemku parc. č. XY vymezené geometrickým plánem č. 5644-550/2018. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný 1) převedl svůj spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY na žalovaného 2); výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY se tedy stal žalovaný 2). V období od 27. 11. 2020 do 2. 4. 2023 žalovaní nebo třetí osoby odvozující svůj poměr od žalovaných porušili rozsah služebnosti stanovené rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, v celkem 324 případech. Průjezd je možné uzavřít třemi bránami, z nichž dvě jsou ve vlastnictví žalobkyně a jedna je ve vlastnictví žalovaného 2). V případě uzavření průjezdu je nutné vozidlo zastavit na ulici (chodníku) před průjezdem, vystoupit z vozidla, bránu otevřít, vrátit se k vozidlu a projet s vozidlem na pozemek žalovaného 2), nebo je nutné zastavit vozidlo v průjezdu, vystoupit z vozidla, otevřít bránu, vrátit se zpět k vozidlu a projet na pozemek žalovaného 2). Vzájemným návrhem se žalovaný 2) naopak domáhá změny rozsahu služebnosti cesty za účelem bydlení, podnikání a přenechání věci k užití jinému průjezdem domu č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY; o vzájemném návrhu žalovaného 2) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

4. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) aplikovaly ustanovení § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) a § 1276 odst. 1 o. z. Důvodnost části nároku žalobkyně na ochranu vlastnického práva podle § 1042 o. z., k níž soudy obou stupňů dospěly, odvozují od znění výrokové části a příslušného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, který z hlediska časového a věcného vymezuje rozsah služebnosti ve prospěch žalovaného 2). Žalovaný 2) opakovaně a dlouhodobě porušuje stanovený rozsah služebnosti, své jednání nepopřel a v průběhu jednání naopak prohlásil, že rozsah služebnosti je stanoven špatně a není v jeho úmyslu jej dodržovat. Jelikož v období od 27. 11. 2020 do 2. 4. 2023 žalovaní nebo třetí osoby odvozující svůj poměrech od žalovaných porušili rozsah služebnosti stanovený rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, v celkem 324 případech, dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že zřízení služebnosti nezbytné cesty (průjezdu a průchodu) je omezením vlastnického práva žalobkyně. Je proto nutné v prvé řadě přihlédnout k tomu, aby žalobkyně byla ve výkonu vlastnického práva co možná nejméně omezována, a nikoliv k tomu, aby žalovaný 2) mohl bez omezení a pohodlně realizovat výkon svého povolání (provoz autoservisu). Povinností žalovaného 2) je zajistit, aby rozsah služebnosti přitom nebyl porušován ani ze strany třetích osob odvozujících svůj vztah od žalovaného 2) do doby, než bude rozhodnuto o jeho vzájemném návrhu.

5. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výroku III potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podává žalovaný 2) [dále také „dovolatel“] dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a dále závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ohlašuje důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Klade přitom tyto otázky: 1) Je kamerový záznam soukromé osoby pořízený kamerovým systémem se záznamem doplněným informací o jeho pořizování uvedené na tabuli umístěné na zdi objektu pořízen se souhlasem zaznamenávané osoby? 2) Za jakých podmínek je podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovorů pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanskoprávním řízení? 3) Je důkaz kamerovým záznamem třetích osob, které nejsou účastníky řízení, a ani jinak tímto řízením dotčeny, přípustným důkazem v občanskoprávním řízení? 4) Je možné poskytnout v občanskoprávním řízení ochranu vlastnickému právu v případě, že vlastník je schopen zásahu do svého vlastnického práva zabránit vlastními zákonnými prostředky? 5) Je možné uložit v občanskoprávním řízení účastníkovi povinnost k plnění, které je závislé na jednání třetích osob od účastníka odlišných a na řízení nezúčastněných?

6. Dovolatel k vymezeným otázkám blíže uvádí, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na nezákonných důkazech, které neměly být v řízení připuštěny. Provedením důkazů kamerovými záznamy a fotografiemi, které byly pořízeny bez souhlasu žalovaného 2), bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces a do práva na ochranu osobnosti všech dotčených osob. Otázku ad 1) – dle jeho mínění v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou – dále rozvádí tak, že žalobkyně kamerovým systémem umístěným v průjezdu domu soustavně monitoruje a zaznamenává osoby vstupující do prostor průjezdu. Ačkoliv jsou osoby o této skutečnosti informovány na tabuli umístěné na domu č. p. XY, nemohou svou vůlí pořízení záznamů vyloučit; žalovaný 2) rovněž žalobkyni žádný souhlas neudělil. U otázky ad 2) dovolatel vychází ze závěru, že pořizování zvukových a obrazových záznamů žalobkyní není prováděno se souhlasem zaznamenávaných osob. Pořízení zvukových a obrazových záznamů přitom lze jako důkaz v občanském soudním řízení použít za situace, že skutečnost nelze prokázat jiným způsobem a současně právo na ochranu osobnosti dotčené osoby nelze upřednostnit před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití těchto záznamů na prospěch. Připuštěním a provedením důkazů navržených žalobkyní, včetně způsobů jejich pořízení, se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Za otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, pak dovolatel považuje otázku kladenou pod bodem ad 3). Je toho názoru, že pořízením kamerových záznamů žalobkyně zasáhla taktéž do práv na ochranu osobnosti třetích osob. Důkazy pořízené nezákonným způsobem považuje dovolatel za nepřípustné a domnívá se, že se jedná o jejich využití nepřiměřeným způsobem v rozporu s právem na ochranu osoby, její podoby a soukromého života. Ve vztahu k otázce ad 4) má dovolatel za to, že se jedná o otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uvádí, že vlastnické právo žalobkyně není chráněno absolutně. Připomíná, že žalobkyně mohla jednání žalovaného 2) zabránit sama tím, že by uzavřela bránu v době, kdy žalovaný 2) není k průjezdu a průchodu oprávněn, čímž by zamezila opakování uvedených zásahů do jejích práv. Ve vztahu k otázce ad 5) dovolatel sice připouští, že z formálního hlediska závěry odvolacího soudu korespondují s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, nicméně z hlediska materiálního žalovaný 2) není schopen zabránit porušování rozsahu služebnosti třetími osobami. Dovolacího soudu se proto táže, zda je možné účastníku řízení uložit povinnost k plnění, která je závislá na jednání osob od účastníka odlišných; dovolatel je toho názoru, že se jedná o otázku procesního práva, která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k dovolání žalovaného 2) vyjádřila nesouhlasně. Vyzdvihla, že v rámci dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl, popřípadě zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalovaného 2) není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné. K otázkám ad 1), ad 2) a ad 3) týkajícím se pořízení kamerových záznamů a fotografií žalobkyní a jejich použití jako důkazu v civilním sporném řízení 11. V předmětné věci soud prvního stupně připustil důkaz fotografiemi a audiozáznamy (kamerové nahrávky snímající předmětný průjezd u domu č. p. XY). Učinil tak za situace, kdy žalovaný 2) nejenže nijak nebrojil proti důkazním návrhům žalobkyně tím, že by je označil za nezákonné, neboť zasahují do osobnostních práv některého z účastníků řízení nebo třetích osob, ale sám prohlásil, že k porušení stanoveného rozsahu služebnosti opakovaně dochází a ani do budoucna nemá v úmyslu plně akceptovat rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, neboť je to pro provozování jeho živnosti likvidační. Žalovaný 2) ani v průběhu odvolacího řízení žádnou námitku ohledně pořízení a uchovávání kamerových záznamů a fotografií žalobkyní nevznesl a nenamítal, že by došlo k zásahu do jeho práv na ochranu osobnosti. S těmito námitkami přichází žalovaný 2) až v dovolání. Ve vztahu k označeným otázkám ad 1), ad 2) a ad 3) shodně kritizuje postup soudu prvního stupně (jenž odvolací soud nenapravil), spočívající dle názoru dovolatele v tom, že připustil a následně provedl důkazy obrazovými a zvukovými záznamy pořízenými žalobkyní zachycující účastníky řízení a třetí osoby nezúčastněné na řízení. Dovolatel má za to, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, pokud jednak připustil důkazy, které mohou zasáhnout do osobnostních práv účastníků řízení nebo třetích osob, a následně sám z vlastní iniciativy tyto důkazy nehodnotil jako nezákonné.

12. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. V odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Žalovaný 2) se přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení daných otázek nedomáhal, odvolací soud proto posuzoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích odvolání. Pokud otázku nepřípustnosti důkazů a zásahu do osobnostních práv účastníků řízení třetích osob předložil žalovaný 2) k přezkumu až v dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, nemůže tím přípustnost dovolání založit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Současně platí, že pokud dovolatel neuplatnil argumentaci vystihující otázky ad 1), ad 2) a ad 3) v odvolacím řízení, a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Shrnuto, pro otázky ad 1) až ad 3) není dovolání žalovaného 2) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a zároveň nebyl ohlášený důvod dovolání, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatněn právem. K otázce ad 4) zda je možné poskytnout v občanskoprávním řízení ochranu vlastnickému právu v případě, že vlastník je schopen zásahu do svého vlastnického práva zabránit vlastními zákonnými prostředky 13. Na řešení otázky, že žalobkyně je sama schopna vyloučit průjezd a průchod přes pozemek parc. č. XY mimo dobu stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, a sama tak zabránit zásahu do svého vlastnického práva, není napadený rozsudek odvolacího soudu založen. Argument, že žalobkyně je povinna zavírat bránu v průjezdu, aby tak předešla případnému nedovolenému zásahu do svého vlastnického práva ze strany dovolatele či třetích osob, nebyl v průběhu nalézacího, respektive odvolacího, řízení před soudy nižších stupňů uplatněn, a proto se jím shodně jako v případě otázek ad 1) až 3) odvolací soud nezabýval, a tudíž jej nereflektoval ani v intencích právního posouzení věci. V poměrech přítomné právní věci absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

14. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení vymezené otázky se sluší poznamenat, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) sice v odůvodnění rozsudku konstatoval, že sporný průjezd je opatřen třemi bránami, z nichž dvě jsou ve vlastnictví žalobkyně a jedna ve vlastnictví žalovaného 2), nicméně činil tak z procesní potřeby reagovat na spornou otázku týkající se možnosti zastavení vozidel v průjezdu. Dovolatel odkazuje na stavebně technické parametry průjezdu, který je opatřen bránami (vraty). Dle jeho názoru je to právě žalobkyně, která má předcházet opakovanému porušování rozsahu stanovené služebnosti tím, že bude bránu mimo dobu, kdy je průjezd a průchod omezen pro výkon práva služebnosti, sama zavírat. Dovolatel ovšem přehlíží fakt, že žalobkyně je vlastníkem služebné nemovité věci a její vlastnické právo bylo omezeno zřízením služebnosti nezbytné cesty ve prospěch žalovaného 2) v určitém časovém a věcném rozsahu, jenž je povinna strpět. Je to tudíž právě žalovaný 2), jemuž svědčí právo soudním rozhodnutím definovaným způsobem omezit výkon vlastnického práva žalobkyně, ovšem současně je povinen zajistit, aby byl z jeho strany, jakož i ze strany třetích osob, které možnost užívání odvozují od jeho práva, stanovený rozsah služebnosti, dodržován. K otázce ad 5) zda je možné uložit v občanskoprávním řízení účastníkovi povinnost k plnění, které je závislé na jednání třetích osob od účastníka odlišných a na řízení nezúčastněných 15. Z komentářové literatury se podává, že se lze negatorní žalobou domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívající v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019).

16. Negatorní žalobu je možné směřovat vůči každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení jiného či v zájmu jiného. Jejím účelem je zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví; vyžaduje se tedy protiprávnost zásahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015). Tuto žalobu lze tedy úspěšně podat nezávisle na tom, zda došlo ke vzniku škody, nezávisle na zavinění nebo úmyslu do vlastnictví zasáhnout ze strany rušitele nezávisle na jeho deliktní způsobilosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015).

17. Jak již bylo uvedeno výše, negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do vlastnického práva. Zároveň však platí, že ochrana vlastníku náleží jen tehdy, pokud je zásah do jeho vlastnického práva protiprávní. K takovému protiprávnímu zásahu do vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. XY v daném případě dochází konstantně. V poměrech projednávané věci bylo v nalézacím řízení postaveno najisto, že rozsah služebnosti stanovený rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239, je porušován nejen ze strany žalovaného 2), ale též ze strany třetích osob odvozujících užití služebného pozemku žalobkyně od práva žalovaných [nyní žalovaného 2)].

18. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, řešil otázku, zda žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [nyní § 1013 odst. 1 o. z.; ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná i v poměrech současné právní úpravy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014)] musí směřovat proti tomu, kdo svou činností druhého obtěžuje nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovodil, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil již v poměrech úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. Také v usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5667/2017. V tomto rozhodnutí k uvedenému doplnil, že pasivně nemůže být legitimován vlastník pozemku, ze kterého rušení pochází, v případě, že nemá právní možnost – byť i nepřímou – rušení zabránit.

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015, konstatoval, že negatorní žalobu je možné směřovat proti každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení či zájmu jiného, je-li jejím účelem zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví do budoucna. Význam citovaného rozhodnutí pro soudní praxi spočívá v tom, že – vedle závěru o pasivní legitimaci tzv. přímého rušitele u negatorní žaloby – vysvětluje, kdy lze takovou žalobu podat i proti tzv. nepřímému rušiteli. Nelze-li po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící, například tehdy, je-li jeho vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami anebo osobami, jejichž okruh se neustále mění, je v takovém případě třeba rušení přičíst vlastníkovi nemovitosti, jejíž užívání je zdrojem rušení, má-li reálnou možnost takovému rušení zamezit. Splnění této povinnost se lze domáhat i negatorní žalobou také právě na osobě, která svým jednáním (např. zřízením práv třetím osobám) nebo opomenutím vytvořila podmínky pro protiprávní zásah ze strany třetí osoby [srovnej ze zahraniční judikatury např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 7 Ob 241/08d, nebo protiprávní zásah přivodila nebo ho podporuje; srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 2 Ob 134/01x (dostupné na www.ris.bka.gv.at)]. Tato povinnost nepřímého rušitele tedy zahrnuje i povinnost působit na ty třetí osoby, které se rušení přímo dopouštějí. Tomu nebrání ani skutečnost, že třetí osoba jako přímý rušitel jedná z vlastního podnětu.

20. Jelikož otázka pasivní legitimace vlastníka nemovité věci (v postavení nepřímého rušitele) v případech, že k rušení vlastnického práva jiného dochází třetími osobami (tzv. přímými rušiteli), již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena a odvolací soud se v poměrech projednávané věci od judikaturou traktovaného řešení neodchýlil, nemůže přípustnost dovolání žalovaného 2) založit ani argumentace, jíž dovolatel v intencích položené právní otázky svou pasivní legitimaci zpochybňuje.

21. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného 2) není dle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

22. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného 2) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017).

23. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení

K otázkám ad 1), ad 2) a ad 3) týkajícím se pořízení kamerových záznamů a fotografií žalobkyní a jejich použití jako důkazu v civilním sporném řízení K otázce ad 4) zda je možné poskytnout v občanskoprávním řízení ochranu vlastnickému právu v případě, že vlastník je schopen zásahu do svého vlastnického práva zabránit vlastními zákonnými prostředky K otázce ad 5) zda je možné uložit v občanskoprávním řízení účastníkovi povinnost k plnění, které je závislé na jednání třetích osob od účastníka odlišných a na řízení nezúčastněných Poučení: