22 Cdo 1359/2026

Rubrum

22 Cdo 1359/2026-303 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Fintona Invest a.s., se sídlem v Praze, Nerudova 209/10, IČO 05333067, zastoupené Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, proti žalované R. K., zastoupené JUDr. Barborou Novákovou, LL.M. et LL.M., advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 143/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2026, č. j. 28 Co 292/2025-253, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2026, č. j. 28 Co 292/2025-253, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 12 C 143/2024-184, zamítl žalobu na určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) a o úpravě společného bydlení pro dobu po rozvodu uzavřená dne 29. 4. 2022 žalovanou a T. K., jejímž předmětem byl převod bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na budově a pozemku (konkrétně viz toto rozhodnutí a dále jen „předmětné nemovitosti“) do výlučného vlastnictví žalované, je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení žalované (výrok II) s tím, že o výši části náhrady splatné na účet České republiky – Okresního soudu v Nymburce rozhodne v samostatném usnesení (výrok III).

2. Soud prvního stupně zjistil, že T. K., bývalý manžel žalované (dále jen „dlužník“) a žalovaná se dne 29. 4. 2022 pro případ rozvodu jejich manželství dohodli na vypořádání jejich SJM tak, že žalovaná se stane výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí a dlužníkovi do vlastnictví žádné věci nepřipadnou. Dlužník se nadto zavázal zajistit splácení hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s., ve výši 900 000 Kč a společně se dohodli, že na vyrovnání podílů si ničeho vzájemně nebudou vyplácet. Dále bylo zjištěno, že žalovaná vynaložila vnos ze svého výlučného majetku na společný majetek nejméně ve výši 1 900 000 Kč a že v průběhu manželství vzniklo dlužníkovi množství dluhů, které řádně nesplácel. Manželství žalované a dlužníka bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 7. 2022 a vklad vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem byl dle dohody o vypořádání do katastru nemovitostí zapsán s právními účinky ke dni 16. 11. 2022.

3. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru ze dne 8. 11. 2022 poskytla dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 230 000 Kč, které se dlužník zavázal vrátit i se smluvním úrokem ve výši 30 % ročně od 8. 11. 2022 do úplného zaplacení. Formou notářského zápisu byl dluh dlužníkem uznán a byla sjednána přímá vykonatelnost. Dlužník se dostal do prodlení se splněním své povinnosti.

4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil předmětnou dohodu o vypořádání SJM jako bezúplatné právní jednání. Z tohoto důvodu pro něj v řízení nebyla významná skutečnost, zda žalované byl či musel být znám zkracující úmysl dlužníka. Nicméně shledal naplnění podmínek § 591 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), resp. dospěl k závěru, že dlužník odporovaným právním jednáním vyhověl mravnímu závazku a ohledům slušnosti, což převažuje nad povinností dlužníka splnit svou povinnost vůči žalobkyni. Přihlédl přitom k vnosu žalované a skutečnosti, že dlužník zatížil SJM vyšším množstvím jím řádně nesplácených dluhů.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2026, č. j. 28 Co 292/2025-253, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II co do výše nákladů řízení a ve výroku I, zbývajícím rozsahu výroku II a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Odvolací soud naopak shledal, že předmětná dohoda o vypořádání SJM je úplatným právním jednáním a věc posoudil podle § 590 o. z. Neshledal přitom naplnění podmínek odporovatelnosti, neboť žalované nemohla být známá existence budoucí pohledávky žalobkyně vůči dlužníkovi, tím méně jeho budoucí úmysl zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně.

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesprávné právní posouzení věci shledala v tom, že odvolací soud žádným způsobem nepřihlédl k relativní neúčinnosti ve smyslu § 737 o. z. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zejména při řešení otázky, zda je soud v souladu se zásadou iura novit curia povinen při posuzování skutkového stavu hledat veškeré přípustné právní kvalifikace, které by umožňovaly žalobě a jí uplatňovanému nároku vyhovět. Odkázala mj. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1585/23 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5335/2016 a 22 Cdo 286/2024. Uvedla také, že byť v textu své žaloby odkazovala především na § 589 o. z., v rámci odůvodnění odvolání odkazovala i na § 737 o. z., což je patrné i z bodu 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jako „sekundární“ či „eventuální“ důvod přípustnosti z procesní opatrnosti označila nesprávné právní řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a totiž zda je soud povinen posoudit neúčinnost právního jednání (dohody o vypořádání společného jmění manželů) podle § 737 o. z. i za situace, že žalobce v žalobě výslovně odkazuje pouze na ustanovení o. z. upravující obecnou relativní neúčinnost (§ 589 a násl. o. z.), ale z vylíčených skutkových okolností a povahy napadeného právního jednání rovněž vyplývá přípustnost aplikace § 737 o. z. na žalobou uplatněný nárok. K aplikovatelnosti daného pravidla na projednávaný případ odkázala kupř. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2023. Navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že je nepovažuje za přípustné ani důvodné. Přípustnost dovolání podle ní nezakládá pouhé tvrzení, že by jiná právní kvalifikace měla být pro žalobkyni výhodnější. Nakonec rozsáhlého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

11. Dovolatelka předložila otázku, zda je soud v souladu se zásadou iura novit curia povinen při posuzování skutkového stavu hledat veškeré přípustné právní kvalifikace, které by umožňovaly žalobě a jím uplatňovanému nároku vyhovět.

12. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

13. Podle § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

14. Podle § 590 odst. 1 o. z. věřitel se může dovolávat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

15. Podle § 737 odst. 1 o. z. vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo -li její právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že je vypořádání vůči ní neúčinné.

16. Podle ustálené soudní praxe i odborné literatury [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, či ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, (oba jsou, stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na www.nsoud.cz) a Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 118a. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830] je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Rozhodující tak není odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Soud zamítne žalobu jen v případě, že uplatněnému nároku žalobce (na základě daných skutkových okolností) nelze vyhovět nikoliv jen podle právní kvalifikace označené účastníkem, ale podle hmotného práva vůbec.

17. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005, uvedl, že právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková zjištění, právně kvalifikuje účastník řízení. Dospěje- li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (iura novit curia) – (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024).

18. Nabízí-li se proto v konkrétním případě posouzení předmětu řízení podle vícero právních kvalifikací, přičemž i žalobce na možnost odlišného právního posouzení v průběhu řízení poukazoval, je odvolací soud povinen vymezený předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem a nikoliv jen podle právního posouzení preferovaného žalobcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5335/2016).

19. Vztahem výše citovaných ustanovení týkajících se relativní neúčinnosti se podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 140/2023, na jehož závěry dovolací soud odkazuje. Na tomto místě je především vhodné zdůraznit, že byť se „hypotézy norem obsažených v § 589 o. z. a v § 737 odst. 1 o. z. zčásti překrývají, jde o samostatná práva a předpoklady jejich uplatnění nejsou zcela totožné; obě lze za splnění podmínek v nich uvedených i kumulovat… Jde o dva sice svou podstatou blízké, avšak samostatné, na sobě nezávislé nároky.“ 20. V nyní projednávané věci, jejímž předmětem je určení relativní neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav věci podle „obecné“ úpravy relativní neúčinnosti zakotvené v § 589 a násl. o. z., přičemž se nezabýval „speciální“ právní úpravou vztahující se k vypořádání společného jmění manželů zakotvenou v § 737 odst. 1 o. z. Nicméně, jak uvádí sám odvolací soud v bodě 6 odůvodnění jeho rozsudku, žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odkazovala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které ve sporu o relativní neúčinnost dohod o vypořádání společného jmění manželů se přímo výkladem § 737 odst. 1 o. z. bez jakýchkoliv pochybností, že jde o ustanovení, kterým lze neúčinnost i dohod o vypořádání SJM poměřovat, zabývalo. Ostatně odpovídá i obecnému vnímání, že § 737 odst. 1 o. z. dopadající na způsoby vypořádání společného jmění manželů a umožňující domáhat se určení jejich neúčinnosti vůči třetím osobám, je ustanovení, kterým dohodu o vypořádání SJM poměřovat lze. Již jen z tohoto důvodu odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení věci, neboť o naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jde i v případě, že některou z právních otázek, jež připadaly v úvahu, neřešil; jedná se o neúplné právní posouzení věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 462/2022).

21. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

22. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

23. O návrhu žalobkyně na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu