22 Cdo 1397/2026

Rubrum

22 Cdo 1397/2026-158 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. T., zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému D. N. B., zastoupenému Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o určení vlastnického práva a služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 10/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2026, č. j. 25 Co 370/ 2025-126, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 701 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šárky Oharkové.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2025, č. j. 10 C 10/2023-97, určil existenci služebnosti cesty k části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vymezené geometrickým plánem č. 5002-206/2024 ze dne 16. 2. 2025, ve prospěch stavby bez č. p. a č. e. stojící na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), určil existenci vlastnického práva žalobkyně k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 25 Co 370/2025-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení existence služebnosti cesty k části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch stavby stojící na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a na určení existence vlastnického práva žalobkyně k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo ke stavbě stojící na pozemku p. č. XY na základě kupní smlouvy z 20. 12. 1999, a to ke dni 1. 7. 2002. Kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1999 bylo převáděno jen vlastnické právo ke stavbě, pouze vlastnického práva ke stavbě se týkal i návrh na vklad. Žalovaný nabyl pozemky p. č. XY a XY příklepem v exekuční dražbě v roce 2020, žalobou podanou v roce 2022 se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků žalobkyní. Na výzvu advokátky žalovaného žalobkyně dopisem z 24. 9. 2021 sdělila, že pozemky p. č. XY a XY užívala na základě ústní dohody s původním majitelem, po změně majitele pozemků bude hradit cenu za užívání zastavěného pozemku a navrhuje přístup řešit úplatnou dohodou o služebnosti. Připomněl také, že k výzvě soudu prvního stupně popsala žalobkyně okolnosti své držby tak, že se domnívala, že není-li pozemek nikým užíván, v dobré víře jej vydržela.

4. Na tomto skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně, která se dovolávala vydržení služebnosti cesty a vlastnického práva, neprokázala existenci držby sporných práv. Zdůraznil, že žalobkyně nevystupovala ve vztahu ke sporným pozemkům ani k právu přístupu jako osoba vykonávající právo pro sebe, nýbrž že jejich užívání bylo od počátku založeno na souhlasu vlastníka. Takové užívání má podle odvolacího soudu povahu pouhé tolerance vlastníka (výprosy), nikoli držby práva.

5. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že nebyla naplněna základní podmínka vydržení, tj. existence držby. Uzavřel proto, že žalobkyně nemohla vydržet ani vlastnické právo k pozemku p. č. XY, ani právo odpovídající služebnosti přístupu k němu, neboť samotné faktické užívání věci na základě dohody s vlastníkem držbu nezakládá.

6. Odvolací soud se nad rámec uvedeného zabýval též otázkou běhu vydržecí doby a poukázal na nesoulad skutkových závěrů soudu prvního stupně o počátku držby k datu uzavření kupní smlouvy v roce 1999 s obsahem spisu. Stejně tak odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně založené na pasivitě vlastníka pozemků a zdůraznil, že taková okolnost sama o sobě nemůže vést k vydržení, zejména za situace, kdy žalobkyně vlastnické právo žalovaného odpovídající zápisu v katastru nemovitostí sama respektovala.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

8. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících právních otázek: a) Počátku běhu vydržecí doby. Žalobkyně netvrdila, že se ujala držby v den sepisu smlouvy, navíc soud prvního stupně uzavřel, že byla prokázána držba pozemku, na kterém se nachází budova, od 20. 12. 1999. Odvolací soud pak počátek vydržecí doby nesprávně určil ke dni právních účinků vkladu, přestože předmět koupě žalobkyně fakticky převzala už 20. 12. 1999. Faktické uchopení držby bylo umožněno a podporováno tím, že oba sporné pozemky byly a jsou neoplocené. b) Nepoctivého úmyslu držitele. Namítá, že žalovaný netvrdil a neprokazoval nepoctivý úmysl žalobkyně ohledně držby pozemku p. č. 4352, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a 22 Cdo 505/2025, podle kterých se nepoctivost držitele posuzuje jen k okamžiku, kdy se držby chopil, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1102/2022 a 22 Cdo 1796/2022 k možnosti zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o nepoctivém úmyslu jen v případě zjevné nepřiměřenosti nebo nedostatečného odůvodnění. Dodává, že držba musí být úmyslně nepoctivá (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, 22 Cdo 2307/2022), nestačí nedbalost. c) Závěru o výprose na základě dopisu žalobkyně. Dopis považuje za právně irelevantní, neboť byl sepsán až po uplynutí vydržecí doby. O výprosu se nemůže jednat i vzhledem k absenci oplocení. Žalovaný ani jeho právní předchůdci přístupu žalobkyně na pozemky nebránili, nijak nevymezili jejich hranice a pozemek p. č. XY byl pak opuštěný, což podle názoru dovolatelky vylučuje užívání pouze na základě tolerance vlastníka. Sám odvolací soud připustil, že dopisem žalobkyně pouze popsala faktické okolnosti, nekvalifikovala tak svůj vztah jako výprosu. Žalobkyně není právně vzdělána, nebyla poučena o vydržení, čímž si vytvořila mylný dojem. Dopis považuje jen za tvrzení, nikoli osvědčení rozhodné skutečnosti učiněné třetí osobou. d) Zda lze přehodnotit důkaz místním ohledáním na základě komerční mapové aplikace. Postup odvolacího soudu považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu k překvapivosti rozhodnutí (odkazuje na sp. zn. I. ÚS 113/02, IV. ÚS 544/98, III. ÚS 3317/15 a III. ÚS 93/99) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4646/2008. Důkaz provedený z iniciativy soudu v odvolacím řízení, navíc pomocí komerční aplikace považuje za nepřípustný.

9. Má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně právně vyřešil právní otázku, kterou dovolatelka považuje za dosud neřešenou, a to zda faktické a nepřerušené užívání cizí věci jako přístupové cesty, nejde-li o výprosu, zakládá držbu práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty a umožňuje vydržení tohoto práva.

10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalovaný ve svém vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť námitky žalobkyně mají převážně skutkovou povahu. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně užívala pozemky na základě výprosy, což bylo opakovaně namítáno už v řízení před soudem prvního stupně, rozhodnutí proto nebylo pro žalobkyni překvapivé. Odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k potřebě důsledně odlišovat mezi faktickým užíváním cizí věci a držbou věcného práva. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

12. Dovolání není přípustné.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15. Na vyřešení právní otázky počátku vydržecí doby napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala držbu vlastnického práva k pozemku ani držbu práva odpovídajícího služebnosti, neboť sporné pozemky užívala na základě dohody s jejich vlastníkem. Za této situace nemá posouzení okamžiku, od něhož by případně mohla běžet vydržecí doba, pro rozhodnutí věci význam. Nebyla-li prokázána samotná držba, nemohlo dojít k vydržení bez ohledu na délku užívání nemovitostí nebo na okamžik, od něhož by měla být vydržecí doba počítána. Otázka předložená dovolatelkou proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

16. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje i na absenci oplocení sporných pozemků. Nejvyšší soud však již dříve dovodil, že oplocení pozemku může být pouze jednou z okolností významných pro posouzení držby, nikoliv okolností rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3342/2010). Ani tato námitka proto nemůže zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nevykonávala držbu věcných práv.

17. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na vyřešení otázky nepoctivosti úmyslu žalobkyně při uchopení držby. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o nepoctivém úmyslu žalobkyně, nýbrž na závěru, že žalobkyně neprokázala samotnou držbu sporných práv. Otázka splnění dalších předpokladů mimořádného vydržení proto nebyla pro rozhodnutí věci určující.

18. Odvolací soud sice vzhledem ke zjištěným skutečnostem (předmětem převodu kupní smlouvou nebyly žádné pozemky, žalobkyně na výzvu advokátky žalovaného sama uvedla, že pozemky užívala na základě ústní dohody o bezplatném užívání s původním vlastníkem a je připravena za jejich užívání platit, ke své tvrzené držbě na dotaz soudu uvedla, že se domnívala, že není-li pozemek nikým užíván, v dobré víře jej vydržela) poznamenal, že žalobkyně by i při prokázané držbě byla držitelkou v nepoctivém úmyslu, neboť se snaží proměnit v trvalé to, co jí bylo povolenou jen výprosou, i tento závěr je však v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k nepoctivému úmyslu u jednání naplňujícího znaky nepravé držby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. K namítanému hodnocení důkazů dopisem žalobkyně a mapovými podklady Nejvyšší soud připomíná, že současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

20. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ani neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Skutkové zjištění učiněné z dopisu žalobkyně není v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména s kupní smlouvou, ve které nebyl za předmět převodu označen žádný pozemek ani věcné právo k pozemku, a ani s tvrzením žalobkyně, že na základě uzavřené kupní smlouvy se ujala držby veškerých předmětů koupě.

21. Z obsahu dovolání ani neplyne, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit při řešení právní otázky „charakteru, smyslu, obsahu, povahy a relevantnosti dopisu žalobkyně“, tedy „zda lze z obsahu neformálního dopisu držitele nepsaného s právní pomocí a reagujícího na výzvu protistrany – zpětně či jakkoliv dovozovat, že faktické užívání věci od samého počátku mělo charter výprosy, zejména když k sepisu dopisu došlo po uplynutí vydržecí doby“.

22. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 153/2023).

23. Otázka formulována dovolatelkou potřebné zobecnění postrádá, a přípustnost dovolání nemůže založit rovněž z tohoto důvodu. Není ani zřejmé, na čem je založen právní názor dovolatelky, že dopis sepsaný účastníkem řízení, který byl psán bez právní pomoci před zahájením řízení a nebyl soudu ani adresován, je třeba posuzovat jako tvrzení takového účastníka a nelze ho považovat za důkaz. Odvolací soud z důkazu uvedeným dopisem nedovozoval ani případné domněnky žalobkyně o právní kvalifikaci důvodu užívání pozemků. Zjištěný skutkový stav si sám právně posoudil jako výprosu.

24. Na závěrech o konfiguraci pozemků a na skutkových zjištěních učiněných z mapové aplikace rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ostatně sám odvolací soud uvedl, že vzhledem ke svému právnímu názoru nepovažoval za potřebné zjištěné nesrovnalosti dále odstraňovat (bod 12 odůvodnění rozsudku).

25. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda faktické a nepřerušené užívání cizí věci jako přístupové cesty, nejde-li o výprosu, zakládá držbu práva odpovídajícího služebnosti nezbytné cesty a umožňuje vydržení tohoto práva.

26. Nejde o otázku hmotného práva v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že „přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2137/2009). Odvolací soud navíc posuzoval užívání přístupové cesty na základě výprosy, jeho rozhodnutí tak na vyřešení otázky, zda faktické nerušené užívání přístupové cesty, nejde-li o výprosu, zakládá držbu práva odpovídajícího služebnosti cesty, nespočívá.

27. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nerespektování zásady dvojinstančnosti, tato zásada však byla vývojem legislativy i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013).

28. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Možnost odvolacího soudu potvrdit věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 20025, sp. zn. 22 Cdo 3071/2024, a judikaturu tam citovanou). Rozhodující skutečnosti i jejich právní hodnocení tvrdil žalovaný v průběhu celého řízení, rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za nepředvídatelné nebo překvapivé.

29. Dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 21. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu