22 Cdo 1511/2026

Rubrum

22 Cdo 1511/2026-178 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. V., zastoupené Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, proti žalovanému V. V., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 11 C 51/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2026, č. j. 10 Co 9/2026-145, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 11 C 51/2025-110, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemkům parc. č. st. XY a parc. č. XY, oběma v obci a katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I), předmětné pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného za náhradu ve výši 1 391 500 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. 10 Co 9/2026-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, které tvoří funkční celek. Na předmětném pozemku parc. č. st. XY se nachází rodinný dům č. p. XY, jenž byl původně předmětem společného jmění manželů, účastníků řízení. Na základě smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 10. 7. 2006 se výlučným vlastníkem zmíněného rodinného domu stal žalovaný. Soudy nižších stupňů posoudily věc podle § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) a v souladu s návrhem žalobkyně, se kterým souhlasil i žalovaný, zrušily spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a tyto pozemky přikázaly do výlučného vlastnictví žalovaného. Mezi účastníky byla pouze neshoda o výši vypořádacího podílu. Soudy nižších stupňů při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně vyšly ze znaleckého posudku vyhotoveného Mgr. Michalem Reifem. Za nesprávné považovaly závěry o obvyklé ceně předmětných pozemků plynoucí ze znaleckých posudků vyhotovených Ing. Ivanem Čiperou a Vlastimilem Sýkorou. Dovodily přitom, že skutečnost, že se na předmětném pozemku parc. č. st. XY nachází stavba ve výlučném vlastnictví žalovaného, představuje právní vadu tohoto pozemku, kterou je třeba zohlednit při stanovení výše vypořádacího podílu žalobkyně. Naopak žalobkyní namítané užívání předmětného pozemku parc. č. st. XY žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu do výše vypořádacího podílu náležícího žalobkyni nepromítly.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 10. 7. 2006. Domnívá se, že odvolací soud nepřípustně doplnil projev vůle účastníků řízení, jestliže ze smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 10. 7. 2006 dovodil právo žalovaného na bezúplatné užívání předmětných pozemků po dobu neurčitou. Dle názoru žalobkyně v důsledku odlišného vlastnického režimu předmětných pozemků a rodinného domu č. p. XY dochází ze strany žalovaného k nadužívání jeho spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, a tudíž i ke vzniku povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. Upozorňuje přitom, že odvolací soud se skutečnou vůlí stran při výkladu daného právního jednání vůbec nezabýval. Dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu také při určení výše přiměřené náhrady ve smyslu § 1147 o. z. Uvádí, že odvolací soud nerespektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22Cdo 1927/2004 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), popřípadě že se s ohledem na skutková specifika věci jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nesprávně zohlednil jako právní vadu předmětných pozemků okolnost, že na jednom z nich je umístěna stavba ve výlučném vlastnictví žalovaného. Zdůrazňuje, že žalovaný tak výhodu plynoucí ze snížení obvyklé ceny předmětných pozemků pro účely vypořádání spoluvlastnictví zužitkuje dvakrát, neboť nabytím výlučného vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům odpadne dosavadní nadužívání společné věci žalovaným a s tím spojená povinnost k vydání bezdůvodného obohacení a současně nadužívání společné věci žalovaným povede ke snížení vypořádacího podílu žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně, přičemž rozsudek odvolacího soudu označil za správný po skutkové stránce i z hlediska právního posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

9. Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má výše přiměřené náhrady za vypořádávaný spoluvlastnický podíl základ v obvyklé ceně společné věci v daném místě a čase v době rozhodování soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011). Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný pod číslem 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Při stanovení obvyklé ceny je třeba přihlédnout ke všem významným okolnostem, které mohou mít vliv na výši obvyklé ceny, tedy i k existenci právních závad (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016).

11. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, neboť výchozím principem je přiměřenost náhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010). Jinými slovy, účelem poskytnutí náhrady je vyvážení majetkové újmy vylučovaného spoluvlastníka, tedy zohlednění, o co při pozbytí spoluvlastnického podílu přichází. Skutečnost, že hypoteticky dojde ke zvýšení hodnoty okolních pozemků ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, není pro stanovení výše vypořádacího podílu rozhodná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3789/2018).

12. V projednávané věci stanovil odvolací soud přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalobkyně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže byly v projednávané věci předmětné pozemky přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastník předmětných pozemků dotčených stavbou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Je proto na místě, aby obecná cena předmětných pozemků v takovém případě reflektovala skutečnost, že se na předmětném pozemku parc. č. st. XY nachází stavba ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobkyni je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o pozemek nezatížený stavbou ve vlastnictví jiné osoby. Obvyklá cena věci (cena v místě a čase obvyklá) je totiž konstruována jako cena, jíž by se mohlo dosáhnout při prodeji věci kvalitou, velikostí či stavem obdobné. V konkrétních poměrech přítomné kauzy sice bude nadále vlastníkem předmětných pozemků žalovaný coby jedna z účastnických stran, které byly tyto pozemky přikázány do výlučného vlastnictví, nicméně beneficium sjednocení vlastnického režimu předmětných pozemků a stavby situované na předmětném pozemku parc. č. st. XY není založeno stavem (lokalitou) předmětných pozemků, ale skutečností na tomto stavu nezávislou, a to existujícím výlučným vlastnictvím žalovaného ke stavbě na předmětném pozemku parc. č. st. XY. V této situaci nemůže vypořádací podíl žalobkyně zohledňovat hodnotu, kterou přikázáním pozemků do výlučného vlastnictví žalovaný získává, ale hodnotu, o níž žalobkyně ze stejného důvodu přichází. Výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaný získá tím, že se stane i výlučným vlastníkem předmětných pozemků (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobkyně, která pozbývá (spolu)vlastnické právo k pozemkům dotčeným cizí stavbou. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována jako by taková vada neexistovala.

13. Na uvedeném ničeho nemění polemika žalobkyně týkající se vymezení situací, kdy účastník řízení, jemuž má nemovitost v rámci vypořádání spoluvlastnictví připadnout do výlučného vlastnictví, vypořádávanou nemovitost zatěžuje užíváním. Úvaha žalobkyně totiž nevychází ze zjišťování hodnoty, o kterou vylučovaný spoluvlastník přichází a která má být základem pro stanovení jeho náhrady. Účelem poskytnutí náhrady je vyvážení majetkové újmy vylučovaného spoluvlastníka, tedy zohlednění, o co při pozbytí spoluvlastnického podílu přichází. I komentářová literatura uvádí, že „pokud tedy bude vyloučen spoluvlastník se zatíženým podílem, měla by se snížit jeho náhrada oproti stavu, kdy by tu zatížení nebylo; jinak by tomu bylo zřejmě tehdy, pokud by byl vylučován ‚nezatížený spoluvlastník‘. Vždy by mělo jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady“ [viz KRÁLÍK, Michal. § 1147 (Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě). In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 782, marg. č. 98]. V posuzované věci žalobkyně přichází vypořádáním spoluvlastnictví o (spolu)vlastnické právo k pozemku zatíženému právní vadou (existencí stavby, jež nesdílí vlastnický režim pozemku, na němž se nachází), a tudíž je namístě tuto skutečnost promítnout do úvah o určení výše přiměřené náhrady.

14. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že výše přiměřené náhrady má reflektovat okolnost, že žalovaný užívá předmětné pozemky nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně. V posuzované věci žalobkyně učinila předmětem vypořádání předmětné pozemky, přičemž požadavek na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci (předmětných pozemků) žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu neuplatnila. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že žalovaný se užíváním některého z předmětných pozemků bezdůvodně obohatil na její úkor, pak tato skutečnost nemůže ovlivnit výši vypořádacího podílu; žalobkyně měla případnou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit v rámci tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví (k tomu blíže srovnej § 1148 o. z. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016), popřípadě samostatnou žalobou. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je soud vázán předmětem řízení potud, že nemůže provést vypořádání k jiným věcem, než které účastníci učinili předmětem řízení. Není vázán toliko navrženým způsobem vypořádání, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízení, kde určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.)

15. Přiléhavost postrádá odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, neboť ve věci odkazované – na rozdíl od věci nyní projednávané – nešlo o ocenění pozemku zatíženého stavbou ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků řízení, ale o to, zda má na cenu nemovitostí stanovenou pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví vliv okolnost, že účastník řízení vypořádávanou nemovitost užívá k trvalému bydlení.

16. Výtkou brojící proti – dle mínění žalobkyně – nesprávnému výkladu smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 10. 7. 2006, pak žalobkyně napadá toliko podpůrnou úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí. Žalobkyně se v přítomném sporu nedomáhala vypořádání pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, pročež samotná okolnost, zda se užíváním předmětných pozemků žalovaný bezdůvodně obohacoval na úkor žalobkyně či nikoli, není v poměrech projednávané věci určující pro stanovení hodnoty těchto pozemků, respektive hodnoty vypořádacího podílu. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Dovolací argumentace žalobkyně o tom, že smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 10. 7. 2006 nepředstavuje dohodu účastníků řízení o způsobu užívání předmětných pozemků, však potenciál přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci evidentně nemá (k tomu blíže viz bod 14 odůvodnění tohoto usnesení).

17. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu