22 Cdo 1552/2026

Rubrum

22 Cdo 1552/2026-1039 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. H., zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 434/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 28 Co 39/2026-992, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 887 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kadlece.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 12. 2025, č. j. 3 C 434/2019-978, zastavil odvolací řízení, neboť žalovaný nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 11. 2025, č. j. 3 C 434/2019-964, které mu bylo doručeno dne 21. 11. 2025 (výrok I) arozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 2. 2026, č. j. 28 Co 39/2026-992, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena, avšak podle názoru žalovaného má být posouzena jinak.

4. Má za to, že otázka, zda má být dosavadní judikatorní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož se k úhradě soudního poplatku provedené po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) nepřihlíží a řízení se zastaví, posouzen jinak v případech, v nichž by mechanická aplikace tohoto pravidla vedla v konkrétních poměrech věci k nepřiměřenému zásahu do práva účastníka na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel odkázal na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, z nichž se podávalo, že omezení přístupu k soudu nesmí zasahovat samotnou podstatu tohoto práva a musí sledovat legitimní cíl, přičemž mezi použitými prostředky a sledovaným cílem musí existovat rozumný vztah proporcionality. Je přesvědčen, že v jeho případě byla sankce spočívající v zastavení řízení při pouhém třídenním prodlení s úhradou soudního poplatku nepřiměřená s ohledem na to, že samo řízení před soudem prvního stupně trvalo více než 6 let, v jeho průběhu došlo ke třem změnám soudce, předmětem řízení má být zásah do majetkové sféry žalovaného v rozsahu přes 10 milionů korun a zastavení odvolacího řízení fakticky znamená odepření přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný je navíc starší osobou a má dlouhodobé zdravotní potíže, jež objektivně negativně ovlivnily jeho schopnost uhradit soudní poplatek. Proto považoval aplikaci § 9 zákona o soudních poplatcích odvolacím soudem za rozpornou s elementárními principy spravedlnosti. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že s postupem i rozhodnutími soudů plně souhlasí. Stran argumentace rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva poznamenala, že v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2024 ve věci č. 17796/20 – Patočka proti České republice se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil přímo k problematice zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku včas a potvrdil, že česká zákonná úprava i ustálená judikatura jakkoli práva stěžovatele neporušují. Dovolání tak považovala za nedůvodné a navrhla, aby bylo zamítnuto.

6. Dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu otázku procesního práva, zda má být dosavadní judikatorní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož se k úhradě soudního poplatku provedené po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle § 9 odst. 1 o soudních poplatcích, nepřihlíží a řízení se zastaví, posouzen jinak v případech, v nichž by mechanická aplikace tohoto pravidla vedla v konkrétních poměrech věci k nepřiměřenému zásahu do práva účastníka na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož dovolatel soudu nepředložil žádnou novou argumentaci, se kterou by se dovolací soud typově už dříve nevypořádal. Dovolací soud proto nevidí důvod, proč by měl otázku ustáleně řešenou rozhodovací praxí posoudit jinak.

11. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, podle zákona o soudních poplatcích má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srovnej § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srovnej § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam [před novelou zákona č. 549/1991 Sb. provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. k 30. 9. 2017 měl poplatník k dispozici ještě další (třetí) lhůtu k zaplacení poplatku, neboť věta, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, byla do § 9 odst. 1 přidána až touto novelou a v odst. 7 bylo předtím stanoveno, že zaplatí-li poplatník poplatek dříve než usnesení o zastavení řízení (pro nezaplacení poplatku) nabude právní moci, soud toto usnesení zruší].

12. Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou procesní povahy podle § 55 o. s. ř. (srov. bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 věta druhá o. s. ř., § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit [srov. bod 9 usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněného pod číslem 193/2021 Sb. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 29 Cdo 1953/2025, nebo ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2559/2024, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích označenou, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

13. Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.

14. V projednávaném případě dovolatel považoval zastavení řízení za nepřiměřenou sankci za pouhé třídenní prodlení se zaplacením soudního poplatku a s ohledem na konkrétní okolnosti případu rovněž za nepřiměřený zásah do práva na přístup k soudu. Dovolací soud musí ovšem upozornit, že soudní poplatek byl splatný již podáním odvolání dne 19. 11. 2025. Jelikož žalovaný svou poplatkovou povinnost spolu s odvoláním nesplnil, odvolací soud ho k zaplacení vyzval a určil mu další lhůtu pro zaplacení, která skončila 9. 12. 2025, žalovaný zaplatil poplatek až 12. 12. 2025, den po vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Žalovaný, ač řádně poučený a zastoupený advokátem, nevyužil ani možnost zabránit marnému uplynutí soudcovské lhůty návrhem na její prodloužení či postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Takovou pasivitu nelze zhojit v rozporu s textem a účelem zákonné úpravy, jak se dovolatel domáhá. Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by následné zastavení řízení v tomto případě bylo nepřiměřeným zásahem do práva žalovaného na přístup k soudu, a neshledal ani důvody pro změnu dosavadní ustálené rozhodovací praxe k dané právní otázce. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že Evropský soud pro lidská práva navíc v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2024 ve věci č. 17796/20 – Patočka proti České republice v obdobné věci uzavřel, že podstata stěžovatelova práva na přístup k soudu byla zachována, jelikož prvostupňový soud se jeho věcí meritorně zabýval.

15. Dovolání žalovaného není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 27. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu