22 Cdo 1614/2026

Rubrum

22 Cdo 1614/2026-221 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Z. a b) G. Z., obou zastoupených Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalovanému P. CH., zastoupenému JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 407/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 21 Co 339/2025-188, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 21 Co 339/2025-188, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 4 C 407/2024-154, zamítl žalobu na určení, že každý vlastník pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek parc. č. st. XY“), je oprávněn ze služebnosti (věcného břemene) průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek parc. č. XY“).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, přičemž žalobci a) náleží podíl o velikosti ideálních 12/20 a do společného jmění žalobců náleží podíl o velikosti ideálních 8/20. Právní předchůdci žalobců, prarodiče žalobce a), nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku parc. č. st. XY na základě kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978 sepsané ve formě notářského zápisu. Součástí smluvních ujednání se stal rovněž závazek strany prodávající, že coby vlastník předmětného pozemku parc. č. XY sloužícího jako příjezdová cesta k usedlosti č. p. XY v XY bude řádně trpět právo příjezdu obou kupujících [prarodičů žalobce a)] po této cestě k jejich objektu na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, a to „za účelem, aby strana kupující měla volný příjezd a odjezd ke svým nemovitostem koupeným touto smlouvou.“ Od roku 2001 je pak vlastníkem předmětného pozemku parc. č. XY žalovaný, jenž zamezil tomu, aby byl tento pozemek žalobci užíván k přístupu k nemovitostem v jejich vlastnictví.

3. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že věcné břemeno (služebnost) průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY ve prospěch všech vlastníků předmětného pozemku parc. č. (st.) XY a sousedního pozemku parc. č. XY neexistuje. Shledal totiž, že vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni či služebnosti chůze a jízdy přes předmětný pozemek parc. č. XY brání okolnost, že žalobci se stali v režimu společného jmění manželů vlastníky podílu o velikosti ideálních 2/5 na předmětném pozemku parc. č. st. XY na základě udělení příklepu ve veřejné dražbě v roce 2016, pročež k vydržecí době nelze započítávat dobu držby právního předchůdce. Dále konstatoval, že právo odpovídající spornému věcnému břemeni (služebnosti) nemohl vydržet ani sám žalobce a), který k předmětnému pozemku parc. č. st. XY nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 7/20 v rámci dědického řízení v roce 1986 a podíl o velikosti ideálních 5/20 prostřednictvím darovací smlouvy ze dne 11. 7. 2016. Dle názoru soudu prvního stupně byl v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 sjednán osobní závazek prodávající H. K. ve prospěch kupujících prarodičů žalobce a), jenž nebyl zřízen ve formě věcného práva (věcného břemene), nýbrž v podobě výprosy. Pokud byl i později umožněn průchod a průjezd přes předmětný pozemek parc. č. XY, jednalo se dle soudu prvního stupně pouze o dobrou vůli tehdejšího vlastníka dotčeného pozemku. Uvedl rovněž, že žalobce a) nemohl nabýt právo odpovídající spornému věcnému břemeni ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť by jej držel v nepoctivém úmyslu, usiloval-li by o transformaci svolení s užíváním daného pozemku pro chůzi a jízdu ve formě osobního závazku na věcné břemeno téhož obsahu.

4. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. 3. 2026, č. j. 21 Co 339/2025-188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobci a každý další budoucí vlastník předmětného pozemku parc. č. st. XY je oprávněn ze služebnosti (věcného břemene) průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

5. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že ujednání v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 samo o sobě nezaložilo věcné břemeno průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY jako právo věcné, avšak dle odvolacího soudu toto ujednání bylo způsobilé založit objektivní dobrou víru kupujících a jejich právních nástupců, že jim dané právo náleží coby právo trvalé povahy. Podotkl, že vůlí účastníků zmíněné kupní smlouvy bylo zajištění nerušeného užívání předmětného pozemku parc. č. XY jako přístupové cesty, a to bez ohledu na změny v osobě jeho vlastníka. Uzavřel proto, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY došlo ke dni 24. 11. 1988, jelikož ode dne 24. 11. 1978 žalobci, respektive jejich právní předchůdci, toto právo vykonávali nepřetržitě, veřejně, pokojně a v objektivně omluvitelné dobré víře, že jim náleží jako právo věcné. Doplnil přitom, že nabytí spoluvlastnického podílu ve veřejné dražbě nevylučuje pro účely vydržení možnost započtení doby držby právního předchůdce; navíc nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě nevede k zániku již dříve platně existující služebnosti. Dodal také, že nejpozději ke dni 24. 11. 1998 došlo na straně žalující ke splnění podmínek pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího spornému věcnému břemeni.

II. Dovolání, vyjádření k dovolání

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následujících právních otázek: 1) Zda lze spojit počátek běhu vydržecí doby věcného práva s okamžikem vzniku obligačního závazku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro vznik dobré víry potřebné k vydržení práva je nerozhodné, jestli právo průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY bylo v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 sjednáno jako právo obligační nebo jako právo věcné. Zdůrazňuje, že právo nelze vykonávat současně na základě vícero právních titulů. Žalobci, respektive jejich právní předchůdci, si byli vědomi obligačního titulu zakládající právo in personam na přístup k jejich nemovitostem, pročež nemohli být objektivně v dobré víře, že jim svědčí jiné právo, než bylo výslovně uvedeno v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978. 2) Zda odvolací soud porušil interpretační pravidla, pokud kupní smlouvu ze dne 24. 11. 1978 vyložil v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením a dovodil z ní, že úmyslem účastníků této kupní smlouvy bylo zřídit časově neomezené věcné břemeno in rem, nadto v situaci, kdy platné právo institut věcného břemene neznalo. 3) Zda k mimořádnému vydržení sporného práva mohlo dojít v roce 1998. Má za to, že k mimořádnému vydržení mohlo dojít až uplynutím pěti let po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Upozorňuje, že odvolací nezkoumal ani způsob a realizaci výkonu práva odpovídajícího spornému věcnému břemeni v letech 2001 až 2019 a ani postoj žalovaného k výkonu tohoto práva. 4) Zda lze přijmout závěr o vydržení práva v situaci, kdy nebyla učiněna skutková zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto práva, a kdy se ujal držby. Namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neprovedl dokazování o tom, kdo a kdy vykonával právo průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY. Tvrdí, že žalobci a ani jejich právní předchůdci daný pozemek k přístupu ke svým nemovitostem nevyužívali. 5) Zda lze věcným břemenem (služebností) zatížit pozemek jiného vlastníka v celém jeho rozsahu. Připomíná, že se odvolací soud nikterak nezabýval tím, že v souladu s judikatorní praxí lze pozemek jiného vlastníka z důvodu nezbytného přístupu k jiné nemovitosti zatížit jen v nezbytně nutném rozsahu. 6) Zda odvolací soud porušil zákonem zakotvený princip, že osoba oprávněná z věcného práva k věci cizí, která nebyla ve veřejném seznamu zapsána jako nositel příslušného věcného práva nebo její věcné právo nebylo zapsáno ve správném pořadí, ztrácí dobrověrným nabytím nemovité věci dle § 984 odst. 1 o. z. svou právní pozici.

7. V neposlední řadě dovolatel poukazuje na extrémní rozpor skutkových závěrů odvolacího soudu s obsahem spisu, zejména s ohledem na absenci dokazování stran skutečností, které jsou podmínkou pro vznik služebnosti řádným i mimořádným vydržením.

8. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právních otázek týkajících se samotné existence držby práva odpovídajícího věcnému břemeni, jakož i hodnocení oprávněnosti držby žalobců, výkladu právního jednání (úkonu) a posouzení základních podmínek pro úvahu o mimořádném vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Při řešení těchto otázek, jak bude dále vyloženo, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

13. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

14. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).

15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K držbě práva [k otázce ad 4)]:

16. Vzhledem k tomu, že k (řádnému) vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud tuto otázku posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“) – viz § 3028 odst. 1, 2 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 579/2023).

17. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení – k němu blíže viz body 42 až 49 odůvodnění tohoto rozsudku) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem vlastnického či jiného práva, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – označené rozsudky, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu, vyjma níže citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

18. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) nespočívá ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).

19. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.

20. Přes cizí pozemek lze přitom přecházet (či přejíždět) na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025). Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze totiž obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni.

21. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že právní předchůdci žalobců vykonávali od 24. 11. 1978 právo průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY „nepřetržitě, veřejně, soustavně, bez námitek a v dobré víře, že oprávněným náleží,“ a to po dobu 10 let, přičemž podmínka „zjevného výkonu“ takového práva byla splněna po dobu 20 let. Nezabýval se nicméně tím, kdy a jakým způsobem se žalobci (jejich právní předchůdci) držby ujali. Patrně dle odvolacího soudu mělo jít o okamžik, kdy byla uzavřena dotčená kupní smlouva, tj. dne 24. 11. 1978. Z výše citované rozhodovací praxe se však podává, že žalobci (jejich právní předchůdci) se držby práva odpovídajícího věcnému břemeni nechopili (ani nemohli chopit) tím, že v rámci kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978 bylo ujednáno právo průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY. Odvolací soud ani soud prvního stupně neučinil skutkové zjištění, zda a kdy se žalobci (jejich právní předchůdci) fakticky ujali výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu, respektive zda vůbec předmětný pozemek parc. č. XY fakticky užívali. Nadto odvolací soud nikterak nereflektoval, zda případně vlastníkovi užívaného pozemku bylo dáno najevo, že k užívání průchodu či průjezdu dochází z titulu věcného břemene, a zda užívání z tohoto titulu bylo trpěno. Z pouhé možnosti užívat cizí pozemek k přístupu totiž nelze bez dalšího učinit závěr, že jde o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, která může vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Aby byla prokázána držba práva odpovídajícího věcnému břemeni, která by jako jediná mohla vést k vydržení tohoto práva, muselo by být v řízení prokázáno, že žalobci (případně před tím jejich právní předchůdci) po dobu alespoň 10, respektive 20 let (§ 134 odst. 1 obč. zák.; § 1260 odst. 1 věta první o. z., § 1091 odst. 2 o. z., § 1095 o. z.) vykonávali držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni užívacího práva k pozemku (nemovité věci) s konkrétním obsahem a že po uvedenou dobu i vlastníci pozemku (nemovité věci) byli srozuměni s tím, že žalobci užívají pozemek (nemovitou věc) právě z titulu držby takového práva. K takovým závěrům však odvolací soud nedošel.

22. Opřel-li odvolací soud svůj závěr o řádném i mimořádném vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni toliko o dobu, jež uplynula od okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978, aniž by zkoumal, zda ze strany žalobců a jejich právních předchůdců byla založena a trvala držitelská vůle vykonávat právo průchodu a průjezdu jako věcné břemeno in rem, jež byla současně dána najevo i navenek, a zda žalovaný a jeho právní předchůdci v souladu s takovým právem též plnili (jeho výkon trpěli), jeví se konkluze o splnění desetileté i dvacetileté vydržecí doby jako předčasné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud pak ještě dodává, že ani z rozhodnutí soudů obou stupňů (z učiněných skutkových zjištění) nevyplývá dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že k užívání předmětného pozemku parc. č. XY ze strany žalobců skutečně docházelo. Ba naopak žalovaný v průběhu řízení poukazoval na okolnosti, ze kterých se podává, že se žalobci držby sporného práva vůbec nechopili (viz zejména vyjádření žalovaného ze dne 6. 7. 2025). Taktéž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že předmětný pozemek parc. č. XY je zarostlý travinami a náletovými dřevinami a ani ve směru od sousedního pozemku parc. č. XY nejsou znatelné znaky jeho užívání. Pokud by přitom žalující strana předmětné právo nedržela, nemohla by je vydržet. K dobré víře a výkladu právního jednání [k otázkám ad 1) a ad 2)]:

23. Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 1983, vydržení neumožňoval. V důsledku změny provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, se podle § 135a odst. 1 obč. zák. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci (viz § 132a odst. 1 obč. zák.). To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo (viz § 132a odst. 2 obč. zák.).

24. K 1. 1. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., měnící zákon č. 40/1964 Sb. Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (viz § 868 zákona č. 509/1991 Sb.).

25. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

26. Podle § 134 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

27. Podle § 151o odst. 1 věty druhé obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně.

28. V době od 1. 4. 1964, tj. od účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., do 31. 3. 1983, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb. provedená zákonem č. 131/1982 Sb., zákon nepřipouštěl vznik věcných břemen jiným způsobem než ze zákona (§ 495 obč. zák. ve znění před uvedenou novelou). V uvedeném období tudíž nemohl být založen právní vztah z věcného břemene smlouvou či závětí. Pokud v uvedeném období došlo k individuálním právním aktům, jež měly vyvolat vznik věcného břemene a jemu odpovídajícího práva, nezbytně muselo jít o akty neplatné či neúčinné, neboť je zákon výslovně nepřipouštěl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3538/2006).

29. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).

30. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020).

31. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).

32. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo patří, je vždy individuální; proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení zpochybní úvahu odvolacího soudu o existenci dobré víry držitele, že mu právo patří, jen v případě, že by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená nebo nebyla řádně odůvodněna (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).

33. V poměrech projednávané věci shledává Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci a jejich právní předchůdci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemeni průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil (alespoň pokud vycházel ze skutečností v jeho rozsudku uvedených) držbu žalobců jako oprávněnou. Pro závěr o vydržení zmíněného práva by totiž žalobci museli být v dobré víře ve vztahu k okolnostem, za nichž takové břemeno mohlo vzniknout. V roce 1978, kdy byl prostřednictvím ujednání uvedeného v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 prarodičům žalobce a) umožněn volný příjezd přes předmětný pozemek parc. č. XY k nemovitostem v jejich vlastnictví, však zákon č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění, připouštěl v § 495 vznik věcného břemene pouze ze zákona. Prarodiče žalobce a) tak sotva mohli nabýt objektivizovaného vnitřního přesvědčení, že jim smlouvou bylo zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni in rem. Ujednání o volném průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY obsažené v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 bylo závazkovým právním úkonem, kterým nemůže být žalovaný jako pozdější vlastník předmětného pozemku parc. č. XY z občanskoprávního hlediska vázán. Držební vůli (animus possidendi) by pak mohli získat až právní nástupci prarodičů žalobce a), avšak i ti zejména s ohledem na právní úpravu účinnou v době uzavření předmětné kupní smlouvy museli vědět, že právo užívat předmětný pozemek parc. č. XY náleželo na základě kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978 výhradně prarodičům žalobce a), nikoli všem dalším budoucím vlastníkům předmětného pozemku parc. č. st. XY. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani případný úmysl prarodičů žalobce a) vázat dohodou o užívání předmětného pozemku parc. č. XY k přístupu na předmětný pozemek parc. č. st. XY i jejich právní nástupce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3448/2010).

34. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že případné pochybnosti o obsahu právního úkonu soud odstraní výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Ve vztahu k uvedenému je však třeba zdůraznit (a vyplývá to i přímo z § 35 odst. 2 obč. zák.), že podmínkou přihlédnutí k vůli účastníků je, že tato vůle nesmí být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu (kromě již výše citovaných rozhodnutí srovnej dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021).

35. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), přichází na řadu hlediska objektivní. Podle objektivních hledisek se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev určen. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).

36. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).

37. Judikatura dovolacího soudu dospěla konzistentně také k tomu, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je možno učinit pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. Je-li současně mnohokrát potvrzeným základním principem výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před výkladem opačným, je namístě, aby soudy uvedený princip také náležitě aplikovaly. Jsou-li proto ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4183/2017, a dále v něm citovaná rozhodnutí).

38. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních závěrů vztahujících se k výkladu právních úkonů v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 důsledně nedržel, jestliže dovodil, že ujednání v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 představuje přinejmenším domnělý právní důvod pro vznik oprávněné držby věcného břemene in rem. Obsah dané kupní smlouvy nenasvědčuje tomu, že vůlí stran kupní smlouvy, tak jak zde byla slovy zaznamenána, bylo zřídit právo odpovídající věcnému břemenu, které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví k nemovitostem, k nimž se toto právo váže. Aby bylo možné dovozovat, že právo průchodu a průjezdu bylo sjednáno ve prospěch předmětného pozemku parc. č. st. XY a nikoli ve prospěch tehdejších kupujících, muselo by to být v dané listině slovy vyjádřeno. Není-li tomu tak, není možné absentující projev vůle nahrazovat výkladem.

39. Z odvolacím soudem akcentovaných slovních obratů uvedených ve zmíněné smlouvě, a to, že „bude řádně trpět právo příjezdu“, „toto právo se zřizuje“ a „aby strana kupující měla volný příjezd a odjezd ke svým nemovitostem koupeným touto smlouvou“, nelze bez dalšího dovodit, že (z objektivního hlediska) účastníci dané kupní smlouvy již z takto formulované smlouvy věděli, respektive vědět mohli, že se v daném případě jedná o zřízení práva, jež bylo spojeno s vlastnictvím pozemku. Totožná slovní spojení totiž mohou zajisté vyjadřovat i sjednání práva průchodu a průjezdu přes pozemek toliko ve prospěch osob vystupujících na straně kupující. Zejména s ohledem na právní úpravu účinnou v okamžiku uzavírání kupní smlouvy, je přitom namístě konkluze, že jazykové vyjádření dotčeného ujednání v kupní smlouvě nevyvolává žádné pochybnosti o jeho výkladu; logickým, gramatickým ani systematickým výkladem nelze dospět k takové interpretaci, která by připouštěla, že dané ujednání o průchodu a průjezdu mohlo v žalobcích či jejich právních předchůdcích vyvolat dobrou víru o sjednání věcného břemene in rem. Nepřesvědčivý je též argument odvolacího soudu, že tehdejším kupujícím ani jejich právním nástupcům nebylo nikterak bráněno ve využívání předmětného pozemku parc. č. XY k průchodu a průjezdu a ani v realizaci práva čerpat vodu ze studny na sousedním pozemku (zřízeného taktéž v rámci kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978), neboť tyto okolnosti (i pokud by byly v řízení prokázány, což se však v dané věci ze žádných provedených důkazů nepodává) ničeho nevypovídají o právním titulu, na jehož základě mohlo k průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek parc. č. XY docházet.

40. Lze proto uzavřít, že sice nelze popřít, že žalobci (jejich právní předchůdci) mohli být subjektivně v dobré víře, že jim svědčí právo užívat předmětný pozemek parc. č. XY z titulu věcného břemene in rem (tj. že právo užívat pozemek je spojeno s vlastnictvím dotčeného pozemku), nicméně jejich dobrá víra tu nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“, a nebyla tudíž dána objektivně (§ 130 odst. 1 obč. zák. – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Tedy samotná okolnost, že snad jednali v (subjektivní) dobré víře, že ujednání v kupní smlouvě ze dne 24. 11. 1978 představuje skutečnost, která je způsobilá věcné právo založit, ještě nezakládá oprávněnou držbu věcného práva. Sluší se rovněž dodat, že závazky vzniklé na základě (nepojmenované) smlouvy podle § 51 obč. zák. ani po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nepozbyly svou závazkovou (obligační) povahu a nezměnily se na věcná břemena. Účastníci těchto smluv mohli existující závazek po 1. 4. 1983 změnit na věcné břemeno jen na základě samostatné smlouvy o zřízení věcného břemene ve smyslu § 151o obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2720/2000).

41. Pro úplnost se ve vztahu k žalobkyni b), která spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku parc. č. st. XY získala v roce 2016 do společného jmění manželů udělením příklepu ve veřejné dražbě majetku J. Z., ročník XY, sluší dodat, že odvolací soud sice správně uvedl, že nabytím vlastnického práva k pozemku na základě rozhodnutí o udělení příklepu nezaniká k vydržení způsobilá držba práva a že rozhodnutí o příklepu nemá vliv ani na běh vydržecí doby (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, uveřejněný pod číslem 21/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nicméně přehlédl, že při hypotetické možnosti, že by J. Z., ročník XY, který spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku parc. č. st. XY nabyl v rámci dědického řízení v roce 1986 po N. Z. (jedné z účastnic kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1978), byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře (byl oprávněným držitelem), že mu náleží právo odpovídající věcnému břemeni průchodu a průjezdu in rem, pak by k vydržení takového práva došlo v roce 1996 (viz § 129, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 a § 151o odst. 1 obč. zák.). Uplynutím vydržecí doby deseti let by se J. Z., ročník XY, stal na základě zákonem aprobovaného titulu oprávněným z věcného břemene in rem. Žádná další vydržecí doba by pak již z povahy věci běžet nemohla, neboť její běh by byl vydržením práva ukončen, a nebylo by tak možné ani její započtení případnými nástupci (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, nebo ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Žalobkyně b) by si tak chybějící vydržecí dobu nemohla od J. Z., ročník XY, započítat. K mimořádnému vydržení [k otázce ad 3)]:

42. Mimořádné vydržení je namístě vždy posoudit dle zákona č. 89/2012 Sb., neboť mimořádné vydržení nebylo v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 2013 možné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1800/20, přístupným na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025).

43. Podle § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.

44. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

45. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

46. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky institutu mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) a ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023, nebo v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024.

47. K výkladu § 3066 o. z. Nejvyšší soud v již výše zmíněném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uvedl, že „do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.). Z § 3066 vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě ‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.“ S ohledem na znění citovaného § 1260 odst. 1 věta první o. z. platí tato úprava i pro mimořádné vydržení služebnosti.

48. Z uvedeného se tedy podává, že v případě mimořádného vydržení je možné započíst (a to i v případě zohlednění kvalifikované držby předchůdce držitele) k 1. 1. 2014 nejvýše patnáct let předchozí držby držitele nikoliv v nepoctivém úmyslu [srovnej BĚLOVSKÝ, Petr. § 3066 (Mimořádné vydržení). In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976– 1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1652; nebo dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023].

49. Pokud se odvolací soud omezil na konstatování, že mimořádné vydržení v přítomné kauze nastalo s ohledem na „zjevnou služebnost“ nejpozději dne 24. 11. 1998, jsou jeho závěry nesprávné. Odvolací soud se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nikterak nevyjádřil k (ne)existenci nepoctivého úmyslu žalobců a ani se řádně nevypořádal s okolností, že zákon č. 40/1964 Sb. možnost mimořádného vydržení neznal a že přechodné ustanovení § 3066 o. z. případné mimořádné vydržení podmiňuje mimo jiné uplynutím doby alespoň pěti let držby od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tedy od 1. 1. 2014. K rozsahu zatížení pozemku věcným břemenem a k aplikaci § 984 odst. 1 o. z. [k otázkám ad 5) a ad 6)]:

50. Jelikož v dovolacím přezkumu neobstály závěry odvolacího soudu týkající se otázky samotné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni ze strany žalobců a ani případné oprávněnosti takové držby (či snad případného nikoli nepoctivého úmyslu při chopení se držby) a uplynutí vydržecí doby, považuje Nejvyšší soud (i z důvodu procesní ekonomie) za předčasné vyjadřovat se k námitkám dovolatele vztahujícím se k rozsahu zatížení pozemku věcným břemenem a k aplikaci § 984 odst. 1 o. z.

51. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

52. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

53. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu