22 Cdo 1660/2026

Rubrum

22 Cdo 1660/2026-1682 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Signamax a.s., se sídlem v Brně, Kalvodova 105/5, IČO 28260791, zastoupené Mgr. Pavlom Riškom, se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalovaným 1) M. H. a 2) R. H., zastoupeným Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 614/6, o strpění odstranění stavby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 1/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2026, č. j. 49 Co 167/2025-128, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 776,95 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 6. 2025, č. j. 13 C 1/2005-100, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena statutárnímu městu Brnu, Magistrátu města Brna, Odboru stavebního úřadu, obvodu I stavebního úřadu (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2026, č. j. 49 Co 167/2025-128, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I a II o zastavení řízení o žalobě na uložení povinnosti žalovaným strpět provedení technického řešení napojení hydroizolace a tepelné izolace domu, stavby XY č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jež je specifikované v projektové dokumentaci Schematický detail napojení hydroizolace a tepelné izolace, vypracované společností COHAB Project s.r.o. dne 5. 8. 2022 a o postoupení věci statutárnímu městu Brnu, Magistrátu města Brna, Odboru stavebního úřadu, obvodu I stavebního úřadu (výrok I). Ve zbývající části výrok I změnil tak, že se řízení nezastavuje a příslušnému správnímu orgánu se věc nepostupuje (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).

3. Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadené rozhodnutí podle ní spočívá na řešení otázky procesního práva, popř. otázky rozhraní soukromého a veřejného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v této podobě vyřešena. Jako „hlavní otázku“ formulovala otázku, zda je požadavek vlastníka odstraňované stavby na uložení povinnosti vlastníkům sousední stavby strpět provedení konkrétního technologického řešení na jejich stavbě, jež má zabránit negativním účinkům odstranění sousední stavby, věcí soukromoprávní ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), o níž rozhoduje civilní soud, anebo jde o otázku stanovení podmínek odstranění stavby a opatření na sousední stavbě podle § 128, 130 a 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), náležející do pravomoci stavebního úřadu, a to i tehdy, není-li mezi vlastníky sousedních staveb dosaženo dohody. K tomu formulovala taktéž podotázku, zda je možné využít k překonání absence dohody mezi vlastníky dotčených nemovitostí institut soukromoprávní žaloby u civilního soudu nebo je přípustný výlučně postup podle § 128, 130 a potažmo § 141 stavebního zákona. Žalobkyně uvedla, že je povinna doložit souhlas žalovaných s prováděním navrhovaných úprav, které se dotknou jejich stavby. Žalovaní jí jej opakovaně odmítají udělit a stavební řízení je paralyzované. Závěr o tom, že žalovaná povinnost náleží do výlučné pravomoci příslušného stavebního řízení, označila za nesprávné právní posouzení věci. Pravomoc civilních soudů k projednání žaloby vlastníka na uložení povinnosti vlastníku sousedící nemovitosti strpět konkrétně vymezené zásahy do jejich stavby je podle dovolatelky dána tehdy, jsou-li tyto zásahy tvrzeny jako nezbytný prostředek k výkonu vlastnického práva žalobkyně k její vlastní nemovitosti. Argumentovala, že jí po více jak 10 letech nezbývá nic jiného než na věc pohlížet jako na hraniční situaci, v níž vedle veřejnoprávní regulace existuje i soukromoprávní rovina uspořádání vztahu mezi sousedy o rozsahu povinnosti jednoho vlastníka strpět zásah nezbytný pro výkon vlastnického práva druhého vlastníka. Výkon vlastnického práva jednoho vlastníka je totiž prakticky realizovatelný jen za předpokladu zásahu do dispozice druhého vlastníka s jeho vlastní stavbou. Postup soudů nižších stupňů považovala za nesprávný, neboť bez dalšího ztotožnily technické posouzení podmínek odstranění stavby s rozhodováním o soukromoprávním uspořádání vztahu mezi dvěma vlastníky. Vedle toho dovolatelka předložila k posouzení taktéž „vedlejší otázku“, zda je možné v případě, kdy odstranění stavby vyžaduje k ochraně sousední stavby provedení technických opatření na sousední nemovitosti, uložit jejímu vlastníkovi povinnost, aby potřebné opatření provedl sám vlastník sousední stavby, zatímco vlastník odstraňované stavby bude povinen uhradit účelně vynaložené přiměřené náklady tohoto opatření, určené podle znaleckého posudku. Tuto otázku považovala rovněž za rozhodovací praxí Nejvyššího soudu výslovně neřešenou. Navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I napadeného rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedli, že na formulovanou hlavní otázku a podotázku již jednoznačně odpověděl odvolací soud. Má jít výlučně na vrub stavebního úřadu, aby stanovil závazné podmínky a povinnosti, které musí žadatel o odstranění stavby splnit, aby mohl stavbu odstranit. Je přitom na žalobkyni, aby předložila takovou projektovou dokumentaci, která bude splňovat vše požadované. Vznesenou vedlejší otázku považovali spíše za úvahu de lege ferenda. Navrhli dovolání odmítnout, případně zamítnout.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Dovolatelka předložila k posouzení otázku, zda je požadavek vlastníka odstraňované stavby na uložení povinnosti vlastníkům sousední stavby strpět provedení konkrétního technologického řešení na jejich stavbě, jež má zabránit negativním účinkům odstranění sousední stavby, věcí soukromoprávní ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., o níž rozhoduje civilní soud, anebo jde o otázku stanovení podmínek odstranění stavby a opatření na sousední stavbě podle § 128, 130 a 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), náležející do pravomoci stavebního úřadu, a to i tehdy, není-li mezi vlastníky sousedních staveb dosaženo dohody. K tomu formulovala taktéž podotázku, zda je možné využít k překonání absence dohody mezi vlastníky dotčených nemovitostí institut soukromoprávní žaloby u civilního soudu nebo je přípustný výlučně postup podle § 128, 130 a potažmo § 141 stavebního zákona.

9. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

10. Podle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

11. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023 (dostupné stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].

12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že pro řešení otázek, o nichž má v souladu se zvláštními právními předpisy rozhodovat příslušný správní úřad, není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení (k tomu srovnej ve vztahu k pravomoci stavebního úřadu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 82/2003, či ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1492/2005).

13. V nyní projednávané věci se žalobkyně domáhá uložení povinnosti strpět konkrétní zásah (provedení technického řešení napojení hydroizolace a tepelné izolace domu) do vlastnického práva žalovaných. K tomuto kroku ji vede postup stavebního úřadu v řízení o povolení odstranění stavby, v rámci kterého je stavební úřad v souladu s § 128 a násl. stavebního zákona oprávněn stanovit podmínky odstranění stavby mimo jiné s ohledem na práva třetích osob. Posouzení, zda konkrétní žalobkyní navrhované technické řešení, které žalovaní odmítají a bez něhož by každopádně o žalobě nebylo možné rozhodnout, neboť je fakticky podstatou žalobního žádání, je úkolem stavebního úřadu. Toto odborné posouzení nelze ani v této dílčí otázce skrze nahrazení souhlasu žalovaných nahrazovat v civilním soudním řízení. Je proto třeba souhlasit se závěry nalézacích soudů, podle nichž by rozhodnutí v nyní souzené věci zasáhlo do výlučné pravomoci stavebního úřadu se podmínkami odstranění stavby žalobkyně zabývat. Lze uzavřít, že rozhodnutí o nároku žalobkyně tak, jak byl formulován žalobou, je v pravomoci stavebního úřadu, nikoli soudu v občanském soudním řízení. Jak již upozornil soud prvního stupně, žalobkyně má k dispozici jiné nástroje (podle zákona č. 500/2004, správní řád, či zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), jimiž může brojit proti případné nečinnosti stavebního úřadu.

14. Z průběhu celého řízení je zřejmé, že v dané věci jde primárně o veřejnoprávní linii řízení o odstranění stavby a stanovení podmínek odstranění stavby z pozemku žalobkyně, kde se odstranění může promítnout (a promítá) do stavby žalovaných. To ostatně nepopírá ani samotná žalobkyně, která k podání žaloby zjevně přistoupila v situaci, kdy je nespokojena s dlouhodobě probíhajícím řízením o povolení odstranění stavby a dosavadní nemožností získat pravomocné správní rozhodnutí o odstranění stavby a snaží se dosáhnout vydání rozhodnutí v civilním řízení, které bude podkladem pro správní rozhodnutí stavebního úřadu. Rekapitulaci dosavadního vývoje celého řízení obsahují přehledně odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Požadavek na vydání rozhodnutí v civilním řízení je však z pohledu žalobkyně zjevně odrazem – a žalobkyně to i sama v dovolání výslovně uvádí – „stavu bezmocnosti“, který se snaží vyřešit žalobou podanou v civilním řízení. To však nic nemění na tom, že jde stále o vyřešení základní otázky mající veřejnoprávní správní základ. Žalobkyně se zjevně snaží žalobu koncipovat tak, že zdůrazňuje prvek ochrany jejího vlastnického práva, nicméně podstata problému je stále totožná, neboť jde o dokončení správního řízení o odstranění stavby. Je zřejmé, že hranice mezi soukromoprávními a veřejnoprávními prvky může být v řadě případů velmi úzká (to ostatně žalobkyně v dovolání výslovně zdůrazňuje) a i když probíhá správní řízení, nelze ho vždy zcela oddělit od všech soukromoprávních prvků, neboť soukromé a veřejné právo se v řadě ohledů prolínají. I v samotném řízení o odstranění stavby jsou dotčena vlastnická práva všech zúčastněných subjektů, dovolací soud však ani v žalobě ani v průběhu celého řízení nespatřuje nic, co by překročilo správní řízení o odstranění stavby zdůrazněním soukromoprávního prvku, který by založil civilní pravomoc soudů. Žalobkyně také celou svou argumentaci propojuje právě s probíhajícím řízením. Jinak řečeno, dosavadní řízení z pohledu žalobkyně neobsahuje nic, co by založilo důvod podávat současnou žalobu, kdyby neprobíhalo řízení o odstranění stavby žalobkyně, které se dotkne nemovitostí žalovaných.

15. Jestliže tak odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, zakládá se jeho rozhodnutí na správném právním posouzení věci, pročež v dovolacím řízení obstojí.

16. Dovolání není přípustné ani pro řešení „vedlejší otázky“, zda je možné v případě, kdy odstranění stavby vyžaduje k ochraně sousední stavby provedení technických opatření na sousední nemovitosti, uložit jejímu vlastníkovi povinnost, aby potřebné opatření provedl sám vlastník sousední stavby, zatímco vlastník odstraňované stavby bude povinen uhradit účelně vynaložené přiměřené náklady tohoto opatření, určené podle znaleckého posudku. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky není napadené rozhodnutí vůbec založeno. V tomto rozsahu tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2026, sp. zn. 22 Cdo 562/2026). Jinými slovy, dovolací soud rozhoduje o takových právních otázkách, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nikoli o hypotetických právních otázkách, byť věcně souvisejících s konkrétním sporem.

17. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu