22 Cdo 1701/2026

Rubrum

22 Cdo 1701/2026-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: D. A., zastoupený Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, proti žalované: Z. A., zastoupená Mgr. Františkem Šaurem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 79/2025, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, č. j. 28 Co 87/2026-112, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-západ (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 2. 2026, č. j. 4 C 79/2025-91, přerušil řízení v této věci do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 133/2025. Soud prvního stupně uvedl, že žalobou v projednávané věci se žalobce domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše zapsané v katastrálním území XY, obec XY (dále „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“). U téhož soudu probíhá pod sp. zn. 3 C 133/2025 řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále „SJM“), jehož předmětem jsou, mimo jiné, i předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně uzavřel, že je zcela nehospodárné vést shodné dokazování k týmž otázkám v řízení o vypořádání SJM a současně v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Řízení v předmětné věci proto s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 133/2025.

2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. 28 Co 87/2026-112, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud sice přitakal názoru soudu prvního stupně, že otázka, zda jsou předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků či v zaniklém SJM, je pro danou věc zcela zásadní, nicméně dále upřesnil, že se jedná o otázku předběžnou, kterou si soud prvního stupně může v jednotlivých řízeních vyřešit sám. Dále vysvětlil, že v projednávané věci jde o případ fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., u kterého je nutné zkoumat vhodnost a hospodárnost takového přerušení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zejména pak s ohledem na předpokládanou délku obou řízení. Následně argumentoval tím, že řízení o vypořádání zaniklého SJM je stejně jako řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na samém počátku (ani v jednom řízení dosud nebylo nařízeno jednání). Co do svého předmětu je však rozsáhlejší a komplikovanější, a lze proto důvodně předpokládat, že bude probíhat podstatně delší dobu. Odvolací soud proto dovodil, že přerušení řízení v dané věci do skončení řízení o vypořádání zaniklého SJM není vhodným řešením a s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) uzavřel, že i bez přerušení jednoho řízení do pravomocného skončení druhého řízení by o otázce právního režimu předmětných nemovitostí mělo být rozhodnuto stejně.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Současně ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud nesprávně změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přerušeno, ačkoli je mezi týmiž účastníky současně vedeno řízení o vypořádání zaniklého SJM. Nejvyššímu soudu předkládá otázku, zda lze upřednostnit pokračování v řízení, jehož předmět je co do svého rozsahu užší, jen z toho důvodu, že řízení o vypořádání zaniklého SJM s ohledem na svůj šířeji vymezený předmět potrvá zřejmě déle, přestože v obou řízeních má být řešena totožná otázka právního režimu týchž nemovitostí. Táže se rovněž, zda lze riziko rozporných rozhodnutí považovat za dostatečně eliminované pouhým odkazem na § 13 o. z., a dále zda musí soud při úvaze o přerušení řízení přihlédnout k tomu, že i v druhém řízení budou shromažďovány stejné důkazy (bankovní účty, původ financí, hypotéka, vnosy a rozsah SJM), což ve svém důsledku bude vést k navyšování nákladů řízení. Za významné pokládá také to, že v řízení o vypořádání zaniklého SJM budou tytéž majetkové otázky zkoumány komplexněji, včetně tvrzení o domácím a ekonomickém násilí ze strany žalobce; oddělené projednání otázky právního režimu nemovitostí proto vede i k reviktimizaci dovolatelky. Konečně klade otázku, zda je nutné v případě aplikace § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zohlednit požadavek rychlé a účinné ochrany práv podle § 6 o. s. ř., zejména hrozí-li, že paralelní vedení dvou rozsáhlých řízení bude fungovat jako ekonomický tlak na procesně slabšího účastníka – žalovanou. Úvahu odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřenou, neboť se soustředila převážně na délku řízení o vypořádání zaniklého SJM, aniž by v dostatečné míře přihlédla k hospodárnosti řízení, nutnosti duplicitního dokazování nebo riziku rozdílných závěrů o právním režimu předmětných nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přerušuje do pravomocného skončení řízení o vypořádání zaniklého SJM vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 133/2025.

4. Žalobce označil dovolání za nepřípustné. V případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. lze úvahu odvolacího soudu v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, pokud je zjevně nepřiměřená. O takový případ v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přihlédl zejména k hospodárnosti řízení, tj. k rozsahu předmětu obou řízení, stavu, ve kterém se obě řízení nachází, a též k předpokládané délce řízení. Odkazy žalované na judikaturu dovolacího soudu jsou nepřiléhavé. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalované je na samé hranici projednatelnosti, pokud jde v intencích vymezeného důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) o uvedení těch judikatorních závěrů či názorů, s nimiž by mělo být řešení právních otázek odvolacím soudem poměřováno. V nyní posuzované věci dovolatelka kritérium odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sice vymezila souhrnným odkazem (první odstavec na straně 3 podaného dovolání) na spisové značky věcí, v nichž byla vydána rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž chce odvolacím soudem řešené právní otázky poměřovat (viz prostý odkaz na usnesení Nejvyššího soudu 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3192/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3858/2023), nicméně tvrzený rozpor nijak nekonfrontuje s relevantními částmi odkazovaných rozhodnutí a ani s právními závěry, na nichž by rozpor, a tudíž i nesprávnost odvolacím soudem řešených otázek, ukázala. Dovolací soud tak neměl k dispozici žádnou relevantní judikaturu obsahující konkrétní závěry o řešených otázkách procesního práva, na jejímž základě by mohl posoudit přípustnost dovolání a otevřít přezkum rozhodnutí odvolacího soudu; z dovolání není zřejmé, v čem měl konkrétně tvrzený rozpor spočívat, nebyl-li dovolatelkou vyjádřen judikatorní závěr či názor, s nímž by mělo být dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu v rozporu.

9. Ačkoliv dovolání z hlediska vymezení jeho přípustnosti není formulováno zcela bezchybně, lze z něj z obsahového hlediska zobecnit, že dovolatelka napadá určující závěr odvolacího soudu, že s ohledem na postuláty rychlosti a hospodárnosti řízení (jimiž je v potřebném rozsahu odůvodněno se zřetelem na konkrétní okolnosti věci dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu) nejsou v poměrech projednávané věci splněny podmínky pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

10. Podle tohoto ustanovení soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Z hlediska jeho aplikace je přitom významné, že patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li pak hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3696/2018, nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4500/2018).

11. Důvody pro přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016).

12. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zakotvuje fakultativní případy přerušení řízení, kdy je na úvaze soudu, zda řízení přeruší či nikoliv. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že tyto úvahy odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle tohoto ustanovení může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 17/2023). Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení na místě řízení přerušit či nikoliv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2094/2022, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020).

13. Z uvedeného se podává, že možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení je velmi úzká. Není rolí Nejvyššího soudu zkoumat všechny dílčí aspekty konkrétní věci a nahrazovat úvahu soudů v nalézacím řízení vlastní úvahou tam, kde právo připouští více možných postupů, a jejich výběr nechává na uvážení soudu (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 17/2023).

14. V posuzovaném případě odvolací soud důvod k přerušení řízení neshledal. Poukázal zejména na skutečnost, že otázka právního režimu předmětných nemovitostí, tedy zda jsou nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků nebo v jejich zaniklém SJM, je otázkou předběžnou, kterou si soud prvního stupně může v každém jednotlivém řízení vyřešit sám. Jedná se tak o případ fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nikoli o obligatorní důvod přerušení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. S odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud rovněž doplnil, že v případě fakultativního přerušení řízení musí soudy přihlédnout zejména k vhodnosti a hospodárnosti takového přerušení. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že obě řízení – jak řízení o vypořádání zaniklého SJM, tak i řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – jsou ve fázi před nařízením prvního jednání ve věci, avšak řízení o vypořádání zaniklého SJM je co do svého předmětu podstatně rozsáhlejší a komplikovanější, a je proto vysoce pravděpodobné, že bude trvat podstatně delší dobu.

15. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení důvodů pro přerušení řízení vycházel ve své úvaze z výše uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu a je zřejmé, že je na posuzovaný případ správně aplikoval. Dospěl-li odvolací soud za této situace ke konkluzi, že konkrétní okolnosti případu nevykazují žádný důvod pro přerušení řízení z důvodu jeho vhodnosti či hospodárnosti, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou, jež by vyžadovala zásah ze strany dovolacího soudu. Argumentace dovolatelky o nutnosti duplicitního dokazování ve dvou různých řízeních, jejichž předmětem budou totožné nemovitosti, o riziku rozdílných závěrů o právním režimu předmětných nemovitostí či o vedení paralelního řízení jako prostředku reviktimizace a ekonomického nátlaku na žalovanou ze strany žalobce, je mimoběžná s tím, co je soud při fakultativním přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. povinen zkoumat (viz body 12 až 15 odůvodnění tohoto usnesení).

16. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odkaz na § 13 o. z., v němž je vyjádřena zásada „setrvati při rozhodnutém“ (stare decisis), nebyl odvolacím soudem zjevně míněn jako další důvod pro závěr nepřerušit toto řízení, neboť shodné posouzené téže právní otázky by měl mít na paměti soud v obou zahájených řízeních, ať již některé z nich bude přerušeno či nikoliv. Spíše však vyznívá jako apel na jednotnost rozhodování soudu prvního stupně, před nímž obě řízení probíhají. Ostatně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálila konkluze, že v jiném soudním řízení není soud vázán posouzením předběžné otázky, jež není vtělena do výroku soudního rozhodnutí (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019). Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a o. s. ř. neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013). Uvedený judikatorní závěr dokumentuje, že požadavek na jednotné posuzování jedné a téže otázky ve dvou soudních řízeních nesouvisí s tím, zda jedno řízení probíhá a druhé je přerušeno, ale že je spjato s povinností soudu v navazujícím (pozdějším) řízení racionálně a logicky vysvětlit důvody, pro které shodná předběžná otázka řešená v pravomocně skončeném řízení byla v pozdějším řízení posouzena jinak. Pouze v tomto smyslu je tak třeba odkaz odvolacího soudu na § 13 o. z. vnímat.

17. Protože Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v dovolacím přezkumu neměl obstát, dovolání žalované, jež tak není přípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu