22 Cdo 1731/99

Rubrum

22 Cdo 1731/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. Ř., zastoupeného advokátkou, o povinnosti nabídnout žalobci ke koupi nemovitost, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 197/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 1999, čj. 19 Co 1057/99-57, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 27. 4. 1999, čj. 19 Co 1057/99-57, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 8. 2. 1999, čj. 23 C 197/98-32, jímž byla zamítnuta žaloba, aby "žalovaný byl povinen nabídnout žalobci ke koupi podíl jedné poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 505, obec Č. B., k. ú. Č. B., a to domu čp. 321 postaveného na stavební parcele číslo 553, zastavěné plochy číslo 553 a zahrady číslo 554 v Č. B. 6 za kupní cenu uvedenou ve smlouvě kupní zn. 11622/1998 Katastrálního úřadu v Č. B.", a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobce a L. Ř. každý z jedné čtvrtiny a z poloviny žalovaný. Ten nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou 20. 2. 1998 (účinky vkladu do katastru nemovitostí 23. 2. 1998) s A. Ř., přičemž žalovaný je vnukem jejího bratra J. Ř.. A. Ř. děti nemá, žalovaný o ni spolu se svými rodiči pečuje a A. Ř. má k žalovanému má vztah jako k vlastnímu synovi, resp. vnukovi, je mezi nimi silné citové pouto. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prodávající A. Ř. nebyla povinna nabídnout žalobci jako spoluvlastníku ke koupi spoluvlastnický podíl na nemovitostech podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen "ObčZ"). Žalovaný jako nabyvatel je ve vztahu k ní osobou blízkou ve smyslu § 116 Obč. Z. Jako pokrevní příbuzný podle § 117 ObčZ. je k A. Ř. v rodinném poměru a jejich vztah je natolik intenzívní, že újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by pociťovala druhá osoba důvodně jako vlastní. Odvolací soud dodal, že na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že kupní cena převáděného spoluvlastnického podílu byla poměrně vysoká. Vzhledem k tomu, že A. Ř. uvedla, že její zaplacení nepožadovala, lze uvěřit žalovanému, že forma kupní smlouvy pro převod spoluvlastnického podílu byla zvolena jen ve snaze zmírnit případnou nevoli ostatních spoluvlastníků. A. Ř. pro svůj vysoký věk a žalovaný pro své mládí patrně nebyli schopni domyslet důsledky zvolené právní formy předmětné smlouvy a ze samotné výše kupní ceny nelze dovodit nedostatek subjektivního přesvědčení A. Ř. o důvodném pociťování újmy žalovaného jako újmy vlastní. Nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka, zda žalovaný je v dané věci osobou blízkou podle § 116 ObčZ, není otázkou zásadního významu, ale otázkou skutkovou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný, kterému A. Ř. prodala spoluvlastnický podíl k nemovitostem kupní smlouvou z 15. 7. 1998 (správně 20. 2. 1998) je ve smyslu § 116 ObčZ osobou blízkou A. Ř., která proto nebyla povinna nabídnout mu ke koupi spoluvlastnický podíl podle § 140 ObčZ. Pro takový závěr nesvědčí zejména skutečnost, že převedla spoluvlastnický podíl na žalovaného kupní smlouvou, a to za kupní cenu "odpovídající ceně pro cizí osobu". V kupní smlouvě převzetí ceny potvrdila, při výslechu jednoznačně uvedla, že ji dosud neobdržela s tím, že spoluvlastnický podíl žalovanému darovala za to, že se o ni stará. Zjištění odvolacího soudu, že A. Ř. pro svůj vysoký věk a žalovaný pro své mládí nebyli schopni domyslet důsledky zvolené právní formy, nenachází oporu v provedeném dokazování. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.) Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Protože přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z § 238 odst. l písm. b) OSŘ. (rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušující unesení téhož soudu) ani § 239 odst. l OSŘ (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nepřipustil), zbývá posouzení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud v projednávané věci posuzoval otázku měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případ obdobné povahy). Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ale přípustnost nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má. V dané věci žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání navrhl. Otázka, kdo je osobou blízkou, je spojena s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledává, že by posouzení aplikace § 116 ObčZ v návaznosti na ustanovení § 140 ObčZ v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není dána. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. l písm. c/ OSŘ). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. l, § 224 odst.l, § 151 odst. l, § 142 odst. l OSŘ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. února 2001 JUDr. Marie R e z k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová