22 Cdo 1735/2026

Rubrum

22 Cdo 1735/2026-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně MAXELL Reality s.r.o., IČO 27489159, se sídlem v Pardubicích, Štrossova 510, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované D. P., zastoupené V. D., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 14/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2026, č. j. 21 Co 77/2026-160, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2026, č. j. 21 Co 77/2026-160, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. V této věci Nejvyšší soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví posuzoval otázku naplnění podmínky solventnosti žalované, tedy její schopnosti zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, jako předpokladu pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované ve smyslu § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).

I. Dosavadní průběh řízení

2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 C 14/2025-126, zamítl návrh žalované na odklad zrušení spoluvlastnictví (výrok I). Zrušil spoluvlastnictví účastnic k pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III). Nařídil prodej uvedených nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje se rozdělí mezi účastnice podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů tak, že žalobkyni připadne jedna čtvrtina a žalované tři čtvrtiny výtěžku (výrok IV). Žalované uložil zaplatit státu soudní poplatek ze vzájemného návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví ve výši 5 000 Kč (výrok II). Rozhodl také o nákladech nalézacího řízení vzniklých účastnicím (výrok V) a státu (výrok VI a VII).

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2026, č. j. 21 Co 77/2026-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV tak, že zrušil spoluvlastnictví účastnic k pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnického podílu 688 750 Kč, z toho 100 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zbývajících 588 750 Kč v měsíčních splátkách po 15 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastnicím (výrok II) a státu (výrok III).

4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí s podílem o velikosti ideální ? a žalovaná s podílem o velikosti ideální ?. Nemovitosti nelze reálně rozdělit a žalobkyně na rozdíl od žalované nemá zájem o jejich přikázání do výlučného vlastnictví. Proto posuzoval, zda žalovaná splňuje podmínky solventnosti pro přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví.

5. Vyložil, že solventnost spoluvlastníka, kterému má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, tedy schopnost zaplatit přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, musí být prokázána již v okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Zároveň však zdůraznil, že podmínku solventnosti je nutno posuzovat s ohledem na individuální okolnosti případu a hodnocení konkrétních důkazů.

6. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je schopna zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 688 750 Kč tak, že zaplatí 100 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a následně ve splátkách 15 000 Kč měsíčně.

7. Zohlednil, že žalovaná je většinovou spoluvlastnicí nemovitostí, v nemovitostech dlouhodobě bydlí, nemá jinou možnost bydlení a společnou domácnost s ní tvoří početná rodina včetně nezletilých dětí a zdravotně postižených osob. Přihlédl k tomu, že žalobkyně o přikázání nemovitostí zájem neprojevila a spoluvlastnický podíl nabyla především za účelem ekonomického zhodnocení vynaložených finančních prostředků.

8. Uzavřel, že žalovaná je solventní k zaplacení vypořádacího podílu a uložil žalované povinnost zaplatit vypořádací podíl 688 750 Kč tak, že 100 000 Kč zaplatí do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a částku 588 750 Kč v měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek.

9. Připustil přitom, že takový způsob zaplacení vypořádacího podílu představuje výrazné odchýlení od obvyklé třídenní pariční lhůty podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Přesto dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti projednávané věci odůvodňují takto výjimečný postup. Podle odvolacího soudu žalovaná prokázala svou solventnost ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně existují důvody pro povolení splátek, neboť zásah do práv žalobkyně je vyvážen zájmem žalované a její rodiny na zachování bydlení. Ochranu žalobkyně pak spatřoval ve stanovení ztráty výhody splátek. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované II.A Dovolání žalobkyně 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě jde o otázky dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.

11. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky solventnosti spoluvlastníka, jemuž je věc za náhradu přikázána podle § 1147 o. z. Má za to, že podmínka solventnosti nemůže být považována za splněnou, jestliže spoluvlastník disponuje pouze částí finančních prostředků potřebných k zaplacení vypořádacího podílu a zbývající část má být hrazena po dlouhou dobu ve splátkách. Současně namítá, že odvolací soud považoval solventnost žalované za prokázanou, aniž by bylo postaveno najisto, že disponuje finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo že je v přiměřené době získá. V této souvislosti odkazuje na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího a Ústavního soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, 22 Cdo 1266/2019, 22 Cdo 3393/2020, 22 Cdo 1305/2007, 22 Cdo 1340/2014 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 494/03).

12. Nesouhlasí také s uložením povinnosti žalované zaplatit podstatnou část vypořádacího podílu ve 40 měsíčních splátkách. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je standardní pariční lhůta k plnění tři dny od právní moci rozsudku. Povolení splátek je výjimečný opatřením, které nesmí založit nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy stran. Tak tomu ovšem je v projednávané věci. Dovolatelka pozbyla vlastnické právo okamžitě, avšak finanční kompenzaci má dostávat postupně po dobu téměř čtyř let, bez jakéhokoliv úročení, zajištění či valorizace. Odvolací soud tímto rozhodnutím rovněž přenesl na dovolatelku rizika spojená s budoucím plněním. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k délce pariční lhůty a povolování splátek při vypořádání spoluvlastnictví (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, 22 Cdo 1942/2016, 22 Cdo 103/2019 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 494/03).

13. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II.B Vyjádření žalované 14. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Má za to, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Namítá, že žalobkyně nevymezuje žádnou právní otázku, avšak pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a domáhá se tak nepřípustného přezkumu skutkového stavu.

15. Uvádí, že odvolací soud správně vyložil § 1147 o. z., když za rozhodná kritéria považoval nejen zájem spoluvlastníka o přikázání věci, ale také jeho reálnou schopnost zaplatit přiměřenou náhradu. Zdůrazňuje, že schopnost zaplatit vypořádací podíl nelze ztotožňovat s okamžitou disponibilitou celé finanční částky, nýbrž je nutno posuzovat celkovou ekonomickou schopnost účastníka dostát uložené povinnosti. Má za to, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

16. Žalovaná nesouhlasí ani s argumentací žalobkyně, že nebyla prokázána schopnost žalované zaplatit vypořádací podíl. Poukazuje na to, že část náhrady ve výši 100 000 Kč již zaplatila a zbývající část plní ve splátkách stanovených pravomocným rozhodnutím soudu, což podle jejího názoru potvrzuje správnost závěrů odvolacího soudu o její platební schopnosti. Za správné považuje rovněž zohlednění okolnosti, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl jako investiční subjekt, nikoli za účelem zajištění bydlení.

17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl.

III. Přípustnost dovolání

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky solventnosti žalované, tedy její schopnosti zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, jako předpokladu pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované ve smyslu § 1147 o. z.

20. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je proto přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

21. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

22. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

23. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

24. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) ve vztahu k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tuto podmínku pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dovodil, že „solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1266/2019, nebo v rozsudku ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3629/2022.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, (dostupný na nalus.usoud.cz) v němž Ústavní soud zdůraznil, že v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada, přičemž naplnění kritéria solventnosti nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních; opačný postup může znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.

27. Dovolací soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, rovněž zdůraznil, že podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019).

28. V usnesení ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2182/2022, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že konstantní ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze věc přikázat tomu, kdo neprokáže, že v době rozhodnutí soudu disponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Jen zcela výjimečně, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá, mu lze věc přikázat i přesto, že v době rozhodnutí tyto prostředky nemá. Za „přiměřenou dobu“ lze považovat týdny, maximálně měsíce, v žádném případě však roky od rozhodnutí soudu.

29. V projednávané věci závěry odvolacího soudu o solventnosti žalované k zaplacení vypořádacího podílu v dovolacím přezkumu neobstojí. Odvolací soud totiž sice „přihlédl“ ke skutečnosti, že žalovaná není schopna žalobkyni zaplatit vypořádací podíl ke dni rozhodnutí soudu, případně v přiměřené době, přesto jí nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví s tím, že z vypořádacího podílu ve výši 688 750 Kč zaplatí částku 100 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zbývající část v měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč, tedy ve čtyřiceti měsíčních splátkách.

30. Předně se z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna zaplatit 100 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zbývající část vypořádacího podílu následně ve splátkách. Tento závěr odvolací soud nepodložil žádným důkazním prostředkem a ani v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti byly zjištěny či prokázány pro učinění takového závěru. Příslušné skutkové závěry totiž z rozsudku odvolacího soudu žádným způsobem nevyplývají a nepodávají se ani z obsahu procesního spisu.

31. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. K tvrzení žalované, že již uhradila část vypořádacího podílu ve výši 100 000 Kč a následně řádně plní i stanovené splátky, proto nemohl dovolací soud přihlédnout.

32. Je nutno také zohlednit, že za „přiměřenou dobu“ pro zaplacení vypořádacího podílu lze považovat týdny, maximálně měsíce, nikoliv však více než tři roky od rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v projednávané věci. Lhůta k zaplacení vypořádacího podílu ve čtyřiceti měsíčních splátkách je v poměrech dané věci nepřiměřeně dlouhá na to, aby vypořádací podíl dostatečně reflektoval újmu, kterou žalobkyně utrpí odnětím vlastnického práva ke svému spoluvlastnickému podílu.

33. Přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované i přes její chybějící solventnost nemohou odůvodnit ani okolnosti, za nichž vzniklo spoluvlastnictví, či skutečnost, že nemovitosti slouží k bydlení žalované a jejich rodinných příslušníků.

34. Tyto okolnosti by totiž toliko mohly být zvažovány při úvaze, zda nejsou dány výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 in fine o. z., případně podle § 8 o. z., aniž by však dovolací soud jakkoliv předjímal, zda by jejich naplnění v dané věci přicházelo do úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). V této souvislosti je ovšem třeba brát na zřetel zásadu, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví a každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o zrušení spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 a 2 věta první o. z.). Spoluvlastnictví je tedy zpravidla spojeno s nejistotou, že některý ze spoluvlastníků se může domáhat jeho zrušení.

35. Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaná je solventní k zaplacení vypořádacího podílu, a přikázal-li jí proto nemovitosti do výlučného vlastnictví podle § 1147 o. z., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

V. Závěr

36. Dovolací soud s ohledem na shora uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

37. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí o věci.

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu