22 Cdo 1793/2026

Rubrum

22 Cdo 1793/2026-393 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalovaným 1) H. J., zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, a 2) M. B., zastoupenému JUDr. Oldřichem Filipem, LL.M., advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 15/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 11. 2025, č. j. 30 Co 193/2025-310, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného 2).

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/4 na pozemcích parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, a podílu o velikosti id. 1/2 na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).

2. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 17 C 15/2021-193, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2024, č. j. C 15/2021-198, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 7/2024 a do pravomocného skončení dovolacího řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 Nc 313/2021 (výrok I). Dále žalobu „v celém rozsahu“ zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 30 Co 193/2025-310, odmítl odvolání žalobce proti výroku I prvostupňového rozsudku (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích II a III potvrdil ve správném znění tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v celém rozsahu“, podal žalobce dovolání. Poukázal na to, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a to proto, že soud nevycházel z obsahu spisu a neřešil námitky vznesené žalobcem k otázce paaktu, tedy listiny neplatné od samého počátku. Soud se nevyrovnal s tvrzením žalobce, že otisk úředního razítka exekutorky je povinná náležitost usnesení o příklepu. Odvolací soud se „důkladně a zodpovědně“ nezabýval tvrzením žalobce, jak je uvedl v jeho písemnosti ze dne 4. 10. 2025. K tomu odkázal na znění § 6 a § 9 kancelářského řádu exekutorské komory. Otisk úředního razítka je nezbytnou náležitostí usnesení o udělení příklepu; absence takové náležitosti činí listinu neplatnou, pročež se jedná o paakt ve smyslu nálezu pléna ÚS ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 9/98. Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nezdůvodnil, proč se v případě usnesení o příklepu o paakt nejedná. Odkázal na § 57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „exekuční řád“), a dále na § 336l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, (dále jen „o. s. ř.“), v nichž se neuvádí, že by v nich předpokládaný dopad měl zastřený právní stav či paakt, tedy listina od samého počátku neplatná. Uvedl, že přípustnost dovolání je dána § 236 až § 239, k čemuž citoval znění § 237. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.

6. K dovolání se vyjádřil žalovaný 2), který navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

7. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.

11. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)]. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (přitom je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20) – (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 1388/26).

12. Žalobce v dovolání nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., pouze toto ustanovení bez jakékoliv vazby na zobecnitelnou právní otázku, kterou by se snad měl dovolací soud zabývat, citoval. Z dovolání tedy není patrné, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Jediné rozhodnutí, na které žalobce odkazuje, je nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 9/98. Toto rozhodnutí se však skutkově i právně týká zcela odlišné situace, neboť zde se Ústavní soud zabýval ustanovením již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb. (zákona České národní rady o správě daní a poplatků). Proto nelze ani usuzovat, zda se snad žalobce domnívá, že se odvolací soud měl svým rozhodnutím od tohoto nálezu odchýlit, či zda se má jednat o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou. To je umocněno tím, že odvolací soud pod bodem 22 napadeného rozhodnutí detailně vysvětlil, proč absence otisku razítka soudního exekutora v podobě, která by (barevným provedením) odpovídala příloze č. 1 exekučního řádu ve znění účinném v době vydání usnesení o příklepu, nemůže vést k závěru, že usnesení o příklepu dosud nenabylo právní moci. Odvolací soud tedy ani nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by usnesení o příklepu neobsahovalo všechny zákonné náležitosti, pročež nelze hovořit o tom, že by se odchýlil od žalobcem předkládaného nálezu v otázce toho, zda případná absence takové náležitosti vede k tomu, že je nutno na dané rozhodnutí pohlížet jako na paakt. I kdyby snad žalobce v tomto ohledu formuloval ke svým námitkám zobecnitelnou právní otázku, nelze dospět k tomu, že by na jejím řešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. vůbec záviselo.

13. Žalobce rovněž namítl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí však není nepřezkoumatelné už z toho důvodu, že je žalobce schopen vést konkrétní polemiku se závěry odvolacího soudu, byť se jedná – jak již uvedeno – o polemiku v dovolacím řízení nerelevantní, popř. nepostačující. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.

14. Ačkoliv dovolací soud posoudil dovolání přihlížeje k jeho obsahu (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20), neshledal nic, čím by žalobce – byť náznakem – vymezil předpoklad přípustnosti dovolání.

15. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že dovolání není zcela přehledné ani po formální stránce (jako žalovaný je uveden odvolací soud, na některých místech hovoří žalobce namísto o dovolání o žalobě).

16. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 26. 8. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu