22 Cdo 1839/2010
V PLATNOSTI- NS 22 Cdo 1839/2010
- ÚS I.ÚS 2969/12
Nejvyšší soud rozhodl, že odvolací soud neuvedl žádný relevantní právní důvod, který by žalované umožňoval bez souhlasu žalobce užívat jeho pozemek. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť samotné stavební povolení či kolaudace nezakládá titul k zasahování do vlastnického práva.
Citované zákony (6)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 29.7.2013 22 Cdo 1839/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalované BELCAM MORAVA, s. r. o., se sídlem v Zátoru 118, identifikační číslo osoby 26847680, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 19 C 126/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2009, č. j. 57 Co 59/2009-116, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2009, č. j. 57 Co 59/2009-116, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 26. června 2008, č. j. 19 C 126/2007-96, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobce se domáhal ochrany vlastnického práva k dále označenému pozemku, do kterého žalovaná neoprávněně zasahuje. Jde o pozemek lesní, který osázel sazenicemi smrku a zhotovil oplocenky. Žalovaná však provozuje na pozemku lyžařský vlek a oplocenky demontovala a spálila. Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 19 C 126/2007-96, jako soud prvního stupně zamítl žalobu, aby se žalovaná „zdržela vjezdu, a tím poškozování vysázených lesních dřevin na p. č. 815/5 - lesní pozemek v k. ú. V. v obci Hošťálkovy“ (výrok I.), aby se žalovaná zdržela poškozování vysázených lesních dřevin provozem lyžařského vleku přes parc. č. 812/5 - lesní pozemek v k. ú. V. v obci Hošťálkovy (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Žalobce prokázal, že je podle kupní smlouvy z roku 2005 vlastníkem předmětného pozemku parc. č. 812/5, který je pozemkem lesním. Pozemek je zčásti dotčen stavbou lyžařského vleku a dotčen provozem lyžařské sjezdovky. Lyžařský vlek byl postaven tehdejším stavebníkem MNV Hošťálkovy podle stavebního povolení z roku 1984 a kolaudován byl v roce 1986. Kupní smlouvou obec Hošťálkovy převedla lyžařský vlek na M. K. a P. Š., kteří vystupovali jako sdružení. Po jeho rozpuštění a vypořádání se stal jeho vlastníkem P. Š. Žalovaná vlek užívá na základě smlouvy o výpůjčce, kterou s ním uzavřela. Právní předchůdkyně žalobce umožnila užívání předmětného pozemku právním předchůdcům žalované dohodou z 3. 1. 2004. To koresponduje s rozhodnutím správního orgánu, protože umístění sjezdovky je v souladu se schváleným územním plánem obce Hošťálkovy. Činnost, kterou žalovaná na pozemku provozuje, tak není neoprávněným zásahem do vlastnického práva žalobce a proto mu ochrana podle § 126 odst. 1 obč. zák. mu nepřísluší. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za přípustné podle § 237 odst. 1 0písm. c) občanského soudního řádu považuje dovolání proto, že rozsudek se opírá o právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Otázkou zásadního právního významu je střet zájmů vlastníka pozemku a provozovatele lyžařského vleku a sjezdovky. Žalobce se domáhal ochrany vlastnického práva k pozemku z toho důvodu, aby mohl splnit povinnost, kterou mu ukládá § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Lesní pozemek musí být účelně obhospodařován, do dvou let musí být zalesněn a jeho využití k jiným účelům je zakázáno. Přestože podvakrát provedl jeho zalesnění, bylo provozem lyžařského vleku a sjezdovky zničeno. Kromě toho skutkové zjištění, že stavba lyžařského vleku, jak je na pozemku užívána, byla kolaudována, nemá oporu v obsahu spisu, neboť v kolaudačním rozhodnutí pozemek uveden není. Vlek byl totiž prodloužen a pak teprve pak začal zasahovat do pozemku žalobce. Po vydání rozsudku odvolacího soudu bylo také žalobci i rozhodnutím správního orgánu uloženo, aby provedl zalesnění tohoto pozemku. Žalobce navrhl provedení důkazu tímto rozhodnutím a dále, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí řeší otázku tzv. námitek proti vlastnické žalobě v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli proto, že rozhodnutí vychází podle dovolatele ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto nepřihlížel k námitce žalobce, že v kolaudačním rozhodnutí lyžařského vleku není předmětný pozemek uveden. Nepřihlížel ani k tomu, že mu zalesnění pozemku bylo uloženo rozhodnutím správního orgánu, vydaným po rozhodnutí odvolacího soudu, které navrhl jako důkaz. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. totiž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Podle § 123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například sousedská práva). V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám (viz např. R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 488, kde se uvádí, že "žalovaný může mít právo na užívání žalobcovy věci, právo na zasahování do žalobcova vlastnictví, které převažuje nad samým vlastnickým právem žalobce, a způsobí, že žaloba na ochranu vlastnického práva nebude mít úspěch. Tak tomu bude zejména v případech, kdy žalovaný vykonává oprávnění vyplývající z věcných břemen, z platných smluv nebo z jiné právní skutečnosti …“). Samotná skutečnost, že zásah do vlastnického práva je v souladu se správním rozhodnutím, např. stavebním povolením, není významný, jestliže platné právo na takové rozhodnutí neváže i soukromoprávní účinky, opravňující užívat cizí věc (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1120/2006, publikovaný např. v informačním systému ASPI). V projednávané věci bylo nepochybně zjištěno, že žalobce je vlastníkem pozemku, o který v řízení jde, a že žalovaná jeho pozemek využívá v souvislosti s provozem lyžařského vleku. Zamítnutí žaloby tak přicházelo v úvahu jen v případě, že by žalované svědčil právní důvod, zakládající právo pozemek užívat. Takový důvod však soudy neuvedly. To, že stavba vleku byla ve stavebním řízení povolena a kolaudována, nezakládá samo o sobě titul k zasahování do práva vlastníka pozemku. Pokud se soudy domnívaly, že žalobce je povinen trpět zásahy do vlastnického práva proto, že v době, kdy pozemek kupoval, musel předpokládat, že na něm bude provozována sjezdovka, bylo na místě uvést zákonná ustanovení, o která povinnost trpět opíraly; tato okolnost totiž bez dalšího právo zasahovat do cizího vlastnictví nezakládá. Konečně pokud smlouvy umožňující provoz vleku uzavřeli s žalovanou právní předchůdci žalobce, mohly být pro toto řízení relevantní jen v případě, že by vázaly i žalobce; takový stav lze však předpokládat jen u věcných břemen nebo – pokud jde o smlouvy obligační – v případě, že to zákon výslovně stanoví a navíc jestliže nedošlo k zániku obligace jinak (např. výpovědí). Otázkou závaznosti takové smlouvy pro žalobce se však soudy v nalézacím řízení nezabývaly. V případě, že by soudy učinily závěr o tom, že smlouvy uzavřené s právními předchůdci mohou zavazovat i žalobce, musely by se zabývat otázkou jejich platnosti z hlediska povinností uložených vlastníku lesa v § 31 lesního zákona. Smlouva, jejíž obsah se příčí veřejnému právu, je totiž neplatná podle § 39 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud neuvedl v odůvodnění rozsudku žádný relevantní právní důvod, který by žalované umožňoval bez souhlasu žalobce užívat jeho pozemek; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. května 2012 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.