22 Cdo 1887/2026

Rubrum

22 Cdo 1887/2026-384 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně O. V., zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434/27, proti žalovanému L. V., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, o určení práv k nemovitým věcem, o žalobě na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, č. j. 28 Co 79/2026-267, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 231,50 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 1. 2026, č. j. 15 C 386/2023-235, zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 26. 3. 2026, č. j. 28 Co 79/2026-267, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobě na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023 nelze vyhovět. Konstatoval, že společné jmění manželů (žalobkyně a žalovaného) bylo vypořádáno rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 C 79/2018-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2019 a jehož nákladové výroky byly opraveny usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, (dále také jen „opravné usnesení“). Uvedl, že žalobkyní tvrzená pochybnost o datu nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, není způsobilá přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Žalobkyně se totiž domáhá obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023, v němž byla zamítnuta její žaloba na určení práv k nemovitým věcem, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na daném určení. Na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ovšem nemůže ničeho změnit ani případné nesprávné vyznačení doložky právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266. Podotkl, že právní moc výroků o vypořádání společného jmění manželů nebyla dotčena vydáním opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, neboť toto opravné usnesení se týkalo pouze nákladových výroků, a tudíž jeho doručení účastníkům řízení nemohlo ovlivnit právní moc výroků ve věci samé. Uzavřel proto, že skutečnost, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, byl katastrálnímu úřadu zaslán v době před vydáním opravného usnesení, nemůže mít vliv na rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení „účinků opravného usnesení týkajícího se výroku rozhodnutí.“ Namítá, že odvolací soud redukoval tvrzený důvod obnovy řízení pouze na administrativní opravu doložky právní moci, ačkoli touto opravou bylo zasaženo do výrokové části rozhodnutí, které bylo následně použito jako podklad pro navazující zásahy do práv žalobkyně. Má za to, že v poměrech řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze opravné usnesení dotýkající se výrokové části rozsudku bagatelizovat jen proto, že se týká nákladových výroků. Poukazuje rovněž na nedostatky při doručování opravného usnesení a na rozpory mezi obsahem spisu, doručenými listinami a evidenčními údaji soudu. Domnívá se, že skutečnosti a důkazy zpochybňující okamžik nabytí právní moci (včetně jeho evidenčního zachycení) rozhodnutí, z něhož soud v původním řízení vycházel při závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určením, mohou představovat důvod obnovy řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí ani s konkluzí odvolacího soudu, že i pokud by rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, nabyl právní moci až dne 17. 12. 2019, jak tvrdí žalobkyně, nemohla by tato skutečnost ničeho změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení práv k nemovitým věcem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023. V této souvislosti žalobkyně upozorňuje, že pro povolení obnovy se nevyžaduje, aby nové skutečnosti vedly k jistému úspěchu žalobkyně v původním řízení, neboť postačí, že jsou způsobilé vyvolat jiné právní posouzení věci. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně. Zdůraznil přitom, že tvrzení a důkazy, které žalobkyně v přítomné věci předložila, nemohou pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

9. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

10. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je procesněprávním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013 – toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014, nebo ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 40/2022).

11. Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou skutečnosti, rozhodnutí a důkazy důvodem obnovy řízení (pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly) jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a současně jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro závěr, že nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který se obnovy domáhá, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 381/2018, a další v něm odkazovaná rozhodnutí).

12. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalobkyní tvrzená pochybnost o datu nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, nepředstavuje okolnost způsobilou čehokoli změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení práv k nemovitým věcem, pro nějž byla žaloba v řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhá, zamítnuta, a již z tohoto důvodu tak žalobkyní tvrzené skutečnosti neodůvodňují povolení obnovy řízení.

13. Uvedená konkluze odvolacího soudu přitom zcela odpovídá shora citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Není-li pochybnost o datu nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, způsobilá přivodit takovou změnu ve skutkových závěrech přijatých soudy v původním řízení, v jejímž důsledku by mohlo být přijato pro žalobkyni příznivější rozhodnutí, nelze obnovu řízení již proto (aniž by bylo nutné posuzovat splnění ostatních předpokladů) povolit. V tomto směru sluší se připomenout, že samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – ve chvíli, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 640/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 72/2024).

14. Zbývá dodat, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, byl žalobkyni i žalovanému doručen dne 25. 11. 2019, což žalobkyně nezpochybňuje ani v podaném dovolání (viz zejména bod 2 dovolání žalobkyně). Opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, pak odvolací soud rozhodl o opravě výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ovšem ani výtky stran doručování tohoto opravného usnesení a vyznačení doložky jeho právní moci nezakládají. Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení (úspěchu a neúspěchu v řízení). Nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014). Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, nedošlo k žádné obsahové změně výroků o věci samé dotčeného rozsudku, a tedy ani k možnosti prolomit jejich právní moc. Případné pochybení při doručování tohoto opravného usnesení či při vyznačování okamžiku nabytí jeho právní moci tudíž neotvírá možnost zvrátit výsledek původního řízení o věci samé. Jinak řečeno, námitky týkající se doručení původního rozsudku důvodem obnovy řízení být nemohou (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4893/2008).

15. Přípustnost dovolání taktéž nezakládá námitka žalobkyně o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z obsahu jinak obsáhlého dovolání nevyplývá, jaké konkrétní procesní právo žalobkyně mělo být v průběhu řízení před odvolacím soudem porušeno, popřípadě ohledně porušení jakého práva, jehož se dopustil v řízení soud prvního stupně, nezjednal odvolací soud nápravu. Ostatně žalobkyně námitku o porušení práva na spravedlivý proces vypořádává jedinou větou, že „bylo zasaženo shora popsaným postupem soudů do základního práva dovolatelky na spravedlivý proces a právní ochranu dle čl. 36 LZPS“. Závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující žalobkyní zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Navíc, nespojila-li žalobkyně otázku porušení práva na spravedlivý proces s konkrétním ustanovením procesního předpisu, jehož nesprávná aplikace odvolacím soudem měla ústavně-právní rozměr, včetně označení těch rozhodnutí Ústavního soudu, popřípadě i Nejvyššího soudu, jimž by se řešení právní otázky odvolacím soudem protivilo, pak v uvedeném rozsahu dovolání trpí deficitem, jenž může vést toliko (v uvedeném rozsahu) se zřetelem k obligatorním náležitostem dovolání (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) k vyslovení závěru o jeho věcné neprojednatelnosti.

16. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné (a v rozsahu argumentace o porušení práva na spravedlivý proces je vadné), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

18. Sluší se pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že žalobkyně zaplatila na základě výzvy soudu prvního stupně soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč (viz záznam o složení na č. l. 376). Soudní poplatek z dovolání neměl být soudem prvního stupně vyměřen podle položky č. 23 bod 1 písm. d) sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „Sazebník“), ale podle položky č. 23 bod 2 Sazebníku. Dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo totiž rozhodnutím o věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); výše soudního poplatku z dovolání tak činí částku 4 000 Kč.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 24. 8. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu