22 Cdo 1956/2013

Plný text

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1956/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. V. B., H., zastoupeného JUDr. Janem Švachem, advokátem se sídlem v Brumově – Bylnici, Hildy Synkové 1389, proti žalované Ing. S. B., H., zastoupené JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, o 429 544,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 188/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Co 402/2012-75, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její právní zástupkyně JUDr. Tamary Vránové na náhradě nákladů řízení částku 12.485,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 10 C 188/2011-23, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 429.544,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od podání žaloby do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Co 402/2012-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil, a aby rozhodl o povinnosti žalované zaplatit mu vymáhanou částku. Žalovaná s dovoláním žalobce nesouhlasí a tvrdí, že požadavek žalobce na vypořádání tzv. nájemného za užívání společných nemovitostí je řešen u Okresního soudu v Přerově v souvislosti s vypořádáním jejich společného jmění. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože k pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení částky 429.544,- Kč s příslušenstvím bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. listopadu 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení odvolacímu soudu vytýká, že mu nepřiznal jím uplatněný nárok na náhradu za bezdůvodného obohacení žalobkyně, které mělo vzniknout užíváním nebytových prostor (prodejny) v domě náležejícím do dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Podle ustálené judikatury právní vztahy mezi (bývalými) manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů řídí právními předpisy o společném jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 6418). K užívání věci náležející do zaniklého, dosud však nevypořádaného společného jmění manželů bývalými manžely se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 25. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3683. Uvedl, že „podle § 145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Toto ustanovení je obsahově shodné s § 144 větou před středníkem obč. zák. ve znění do novely č. 91/1998 Sb., podle kterého platilo, že věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně. Proto je stále použitelné i rozhodnutí publikované pod č. 42/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: Správa jmění patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně hospodaření společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle účelu, kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření zahrnuje v sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle § 144 cit. zák. oba manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou z hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud se žádostí o rozhodnutí“. Z výše uvedeného vyplývá, že má-li bývalý manžel právo užívat celou věc v nevypořádaném společném jmění, byť omezené stejným právem druhého manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním věci vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem užívání je jeho vlastnictví k celé věci. Proto závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce nemůže domáhat po žalované zaplacení poloviny obvyklého nájemného za užívání nebytových prostot, které patří do nevypořádaného společného jmění manželů, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady za její zastoupení advokátkou (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 10.018,- Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k), dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 10.318,- Kč. Rovněž jí náleží částka 2.167,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 12.485,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. března 2015 Mgr. David Havlík předseda senátu