22 Cdo 2/2004
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud upozornil, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku vztahu obecného a restitučního předpisu bez ohledu na dobu přechodu majetku na stát. Závěr odvolacího soudu byl nesprávný, protože nezohlednil, že restituční zákon se vztahuje pouze na období od 25. února 1948. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku právního zájmu, aniž se zabýval věcí samou.
Rubrum
22 Cdo 2/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 552/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 4 C 552/2000-56, zamítl návrh, aby soud určil, „že nemovitosti, a to objekt bydlení č. p. 245 na parcele číslo 306 a pozemek parcela číslo 306 o výměře 496 m2 povahou zastavěná plocha, obojí situováno v k. ú. Z., obec Z., byly v době úmrtí G. S., narozeného 26. 5. 1882 a prohlášeného za mrtva ke dni 6. 3. 1944, z ideální jedné poloviny v jeho vlastnictví, a že tyto nemovitosti byly v době úmrtí Dr. O. M., narozeného 3. 6. 1912 a zemřelého 9. 4. 1952, z ideálních tří čtvrtin v jeho vlastnictví“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky označených nemovitostí, které byly dříve zapsány v pozemkové knize ve vložce č. 541 pro kat. území Z. jako dům č. p. 110 a 128, byli G. a A. S., a to každý z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. G. a A. S. v průběhu druhé světové války zemřeli. Oba byli prohlášeni za mrtvé, G. S. k 6. 3. 1944 a A. S. k 19. 10. 1942. Výměrem ONV ve Z. z 5. 11. 1946 byla provedena konfiskace označených nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a 24. 1. 1950 do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro obec Z. Rozhodnutím Krajského národního výboru v Brně z 8. 5. 1957 byl výměr o konfiskaci zrušen z důvodu, že nebyly splněny předpoklady konfiskace. Ideální jedna polovina označených nemovitostí vlastnicky náležející A. S. byla předmětem řízení o projednání dědictví po A. S. a podle odevzdací listiny z 22. 12. 1949 ji nabyli dědici Dr. O. M. a H. S., každý z nich v rozsahu ideální jedné čtvrtiny vzhledem k celku. Dr. O. M. 9. 4. 1952 zemřel a tyto nemovitosti v řízení o projednání dědictví po něm projednány nebyly. Jeho dědici byli rovným dílem O. M. a P. M., tj. žalobce. O. M. 21. 11. 1989 zemřela. Jejími dědici byli ustanoveni rovným dílem synové Ing. P. M. a Ing. I. H. Na podkladě tohoto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle něj „určením, že v době úmrtí G. S., tj. 6. 3. 1944, byl vlastníkem nemovitostí z ideální jedné poloviny, by nedošlo ke změně vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce“. Žalobce nepředložil důkaz o tom, že Dr. O. M. nabyl ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí po G. S. Předmětné nemovitosti nebyly předmětem řízení o projednání dědictví po G. S. a projednat lze pouze dodatečně objevený majetek. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil právní názor, že žalobce měl své nároky uplatnit postupem podle zvláštního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že pokud tak neučinil, nelze jej obejít postupem podle obecného předpisu. Podle něj „jde o restituční nárok představující speciální nárok na „navrácení“ majetkových práv“. Poukázal na ustanovení § 6 odst. 2 posledně citovaného zákona, z něhož vyplývá, „že za majetkovou křivdu je považováno nejen odnětí vlastnických práv, ale i usurpace věcí (např. okupace), kdy vlastník, resp. jeho právní nástupce, byl zcela zbaven možnosti chovat se jako vlastník a kdy státu byla bez právního titulu formálně i fakticky přisuzována vlastnická práva a kdy si také jako vlastník počínal“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že možnost nápravy podle zákona č. 87/1991 Sb. neměl, neboť tento zákon se vztahuje na nápravu křivd učiněných v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V daném případě k odnětí předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalobce a ke zbavení jejich vlastnických práv došlo podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ke dni vyhlášení dekretu, tedy k 25. 10. 1945. Otázkou rozporu mezi rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. a dobou odnětí nemovitostí právním předchůdcům žalobce se odvolací soud nezabýval. I kdyby však vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb., přesto by věc nebylo možno podřadit pod případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 uvedeného zákona. V případě předmětných nemovitostí právní důvod existoval, ale byl neplatný, protože se na právní předchůdce žalobce vůbec nevztahoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu. Poukázal na to, že žalobce není výlučně aktivně legitimován, neboť existují dva dědicové a druhý dědic se k řízení nepřipojil. Navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam proto, že sporná právní otázka vztahu restitučního (zákona č. 87/1991 Sb.) a obecného předpisu (§ 126 odst. 1 ObčZ) v případě, kdy je nárok uplatněn podle obecného předpisu a k přechodu na stát mělo dojít před tzv. rozhodným obdobím, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 1 zákona č. 87/1991 Sb. zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona stanoví konkrétní případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát a na které se vztahuje povinnost vydat věc oprávněné osobě. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Z posledně citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že podle tohoto zákona lze dosáhnout restituce majetku, pokud k přechodu věci na stát způsobem uvedeným v tomto ustanovení (tedy i uzurpací či okupací věci) došlo v rozhodném období. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že žalobce měl své nároky uplatnit podle restitučního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb., aniž se zabýval otázkou, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo, přestože tento zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Jestliže tedy odvolací soud při svých právních úvahách při řešení otázky zásadního významu vztahu obecného a restitučního předpisu v případě, kdy k uchopení věci státem došlo v době před 25. 2. 1948, pominul význam doby, kdy k okupaci věci státem došlo, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Podle § 242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ zjištěny nebyly. Řízení je však postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, aniž se zabýval věcí samou. Odvolací soud místo toho, aby při jiném právním náhledu na věc rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, věc posoudil v jejím meritu a rozhodl ve věci samé.Tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, podle které nelze připouštět, aby podstatné právní otázky, jejichž řešení je rozhodující pro výsledek sporu, byly posuzovány až v odvolacím řízení bez možnosti řádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na uvedené dovolací soud podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. února 2004 JUDr. František Balák,v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.