22 Cdo 2079/2024-179

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce: J. N., zastoupený Mgr. et Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalovaným: 1) I. Z., 2) R. S., oběma zastoupeným JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o odstranění stavby vodovodní přípojky, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 127/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-141, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. et Ing. Lukáše Blahuše, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v České Lípě (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 35 C 127/2022-93, rozhodl o povinnosti žalovaných společně odstranit na své náklady z pozemku žalobce parc. č. XY, katastrální území XY, stavbu - vodovodní přípojku, zřízenou pro objekt XY č. p. XY, v délce vymezené hranicemi pozemku. Zároveň jim uložil povinnost uvést pozemek do původního stavu před stavbou přípojky do 30 dnů od právní moci (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dal žalovaným písemný souhlas s vybudováním vodovodní přípojky, jdoucí přes jeho pozemek, pro účely vydání územního souhlasu Městským úřadem Česká Lípa. Žalobcův souhlas byl udělen bez omezení a vzniklá stavba svou povahou představuje trvalou stavbu ve vlastnictví jiné osoby (žalovaných), než je vlastník pozemku (žalobce), na kterém je umístěna. Žalobce vzal později svůj souhlas zpět, žádá odstranění této stavby a navrácení pozemku do původního stavu. Žalovaní namítali, že předmětná žaloba představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, (dále „o. z.“), neboť odstraněním vodovodní přípojky bude omezena možnost zásobovat jejich pozemek a na něm stojící rekreační chatu vodou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní realizovali uvedenou přípojku sice se souhlasem žalobce, ale nedisponují žádným obligačním či věcně-právním titulem, jenž by zakládal možnost trvalého umístění stavby na pozemku žalobce. V důsledku odvolání souhlasu žalobcem došlo k zániku práva žalovaných mít na pozemku stavbu; žalovaní tudíž v současné době neoprávněně zasahují do žalobcova vlastnického práva k pozemku. Soud prvního stupně proto uzavřel, že předmětný vztah mezi účastníky je nutno posoudit jakožto výprosu ve smyslu § 2189 o. z., kterážto zakládá povinnost vlastníka strpět užívání (nemovité) věci jinými osobami, aniž by jim ovšem k ní vzniklo nějaké právo. Soud prvního stupně se vypořádal s námitkou žalovaných o zneužití práva žalujícím. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle kterého zamítnutí žaloby na ochranu vlastnického práva pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (dnes zneužití práva) připadá do úvahy pouze výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, zatímco vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-131, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2024, č. j. 30 Co 179/2023-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I, jímž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit na své náklady ze specifikovaného pozemku žalobce stavbu, tj. vodovodní přípojku zřízenou pro objekt XY č. p. XY, a to v délce vymezené hranicemi pozemku, a uvést pozemek do původního stavu před stavbou přípojky (výrok I). Výrokem II pak změnil tu část výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla určena lhůta k plnění, a to tak, že žalovaní jsou povinni splnit uloženou povinnost do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přisvědčil nejen správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale i právnímu posouzení věci, které bylo založeno na aplikaci § 1042 o. z. (a nikoliv § 1085 o. z., jak navrhovali žalovaní). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v názoru, že právní vztah mezi účastníky vzniklý bylo lze posoudit jako výprosu, neboť část pozemku žalobce byla skutečně žalovaným přenechána bezplatně a bez ujednání doby, po kterou měl být pozemek využíván. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003), která v obdobných případech právní vztah hodnotí shodně. Tyto závěry pak odvolací soud doplnil svým výkladem, dle kterého výprosa může být uzavřena i pouze k části věci, tj. jak je tomu v přítomné věci, i k podzemní části pozemku. Ohledně opětovně vznesené námitky žalovaných, dle které projednávaná žaloba představuje zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., předestřel odvolací soud úvahu založenou na judikatuře Nejvyššího soudu (odkázal v této souvislosti na rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, a na usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018), z níž plyne, že k tomu, aby soud přistoupil k aplikaci § 8 o. z., musí ze zjištěného skutkového stavu vyplývat takové mimořádné okolnosti, které by bylo možné klasifikovat jakožto zjevné zneužití práva. Odvolací soud však konstatoval (stejně jako soud prvního stupně), že v projednávané věci žádné takové skutečnosti zjištěny nebyly a ani jinak v průběhu řízení nevyšly najevo. Odvolací soud shledal odvolání žalovaných důvodným pouze v rozsahu, jímž brojili proti pariční lhůtě třiceti dnů, jež tak pro splnění uložené povinnosti prodloužil na tři měsíce.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též ,,dovolatelé“) dovolání. V dovolání deklarují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř. “). Namítali, že odvolací soud v individuálních poměrech projednávané věci nesprávně posoudil podmínky aplikace § 8 o. z. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Dovolatelé argumentují tím, že soudy obou stupňů jim odňaly možnost prokazovat podstatné skutečnosti (nepřipuštění návrhu na provedení listinného důkazu spisem Okresního soudu Česká Lípa ve věci sp. zn. 34 C 5/2022 a sp. zn. 35 C 143/2022, kterými se žalovaní domáhají proti žalobci ochrany sousedských práv), týkající se institutu zneužití práva, jak byl vyložen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/1999, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015. Zdůraznili, že právě tato rozhodnutí dovolacího soudu konstatují, že aplikace § 8 o. z. v případě žaloby na ochranu vlastnického práva přichází v úvahu zcela výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch a vyhovění se týká zvlášť významného zájmu žalovaného. Dovolatelé předestřeli výčet důvodů, které dle jejich mínění představují skutečnosti, jež ukazují na šikanózní jednání žalobce, jehož vyústěním je projednávaná žaloba.

7. Žalobce s podaným dovoláním nesouhlasil. Předně má za to, že dovolatelé nikterak nevymezili jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. K námitce šikanózního výkonu práva uvedl, že jej nelze spatřovat v jeho jednání, kterým se domáhá pouze ochrany svého vlastnického práva k předmětnému pozemku. Právo žalovaných a jeho vlastnické právo nejsou dle něj rovnocenné a ten, kdo staví na cizím pozemku, bere na sebe rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal dočasně jinému, by tak představovalo omezení vlastnického práva bez ekvivalentní náhrady a právního důvodu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaných veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

11. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí, se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), c) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit) a d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je povinností dovolatele vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést důvody, pro které by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

12. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání učinit. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v § 237 o. s. ř. měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být přitom jednoznačné (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na webových stránkách https://nalus.usoud.cz).

13. Ačkoliv dovolatelé v textu dovolání explicitně neodkázali na ustanovení § 237 o. s. ř. či na některé v něm uvedené kritérium přípustnosti, lze z obsahu dovolání při užití benevolentnějšího přístupu ke splnění povinností dovolatele vyplývajících pro něj z ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. usoudit na to, že žalovaní vymezili přípustnost dovolání argumentací o odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání citovanými rozhodnutími), vztahující se k předpokladům aplikace ustanovení § 8 o. z.; dovolání je tudíž projednatelné, nikoliv ovšem přípustné.

14. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

15. Uvedené ustanovení představuje určité korektivní řešení pro případy, že by formální právo (tedy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem) vedlo k materiálně zřejmé křivdě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 626/2018). Zákaz zneužití práva je tak silnější, než dovolení dané právem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014). Na zřejmou křivdu lze zpravidla usoudit, když se jedná o rozpor se základními zásadami právního řádu. Jedná se tak o další z korektivů chování vedle povinnosti k poctivosti v § 6 o. z.

16. K otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z. lze z judikatury Nejvyššího soudu uvést následující. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

17. Při posuzování otázky, zda výkon práva žalobce odporuje dobrým mravům, se odvolací soud uvedenými východisky důsledně řídil. Zohlednil všechny relevantní okolnosti jak na straně žalobce, který připustil, že k podání žaloby přistoupil v důsledku zhoršení vzájemných vztahů s dovolateli, tak na straně dovolatelů. Poukázal na to, že je třeba neztrácet na zřeteli, že vlastnické právo je právem, kterému náleží ta nejvyšší možná míra ochrany. Vlastník si musí být jistý, že mu bude umožněno vykonávat všechny složky vlastnického práva tak, jak mu je přiznává zákon. V poměrech souzené věci je přitom podstatné i to, že vlastnickému právu vztahujícímu se k pozemku musí ustoupit vlastnické právo ke stavbě, jež byla pod povrchem takového pozemku zřízena vzhledem k okolnostem, za nichž s ní žalobce souhlasil (odvolatelnost souhlasu kdykoliv i bez udání důvodu a jednoznačné srozumění žalovaných s takovou možností). Vyhovění projednávané žalobě přitom současně nepředstavuje zásah do zvlášť významného zájmu žalovaných (například zajištění bydlení), neboť vodovodní přípojka byla zřízena jako alternativní řešení zásobování vodou rekreační nemovitosti (při nedostatečné kapacitě vlastní studny), v níž žalovaní trvale nebydlí. Skutečnost, že jde o alternativní zdroj zásobování, svědčí i relativně malá spotřeba vody, jak ji zjistil soud prvního stupně z fakturace vodného a stočného za období od 3. 8. 2020 do 12. 8. 2022. V aplikačních poměrech § 8 o. z. bylo rozhodující pouze to, zda při zjišťování skutkového stavu vyšly najevo mimořádné okolnosti, které by bylo možné kvalifikovat jako zneužití práva. Takovéto okolnosti odvolací soud neshledal a jeho úvahy, které by mohl dovolací soud revidovat jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, korespondují v individuálních poměrech projednávané věci takovému řešení právní otázky užití korektivu zneužití práva, jak je přijímáno výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; odvolací soud se tudíž při řešení této otázky od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

18. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítají-li proto dovolatelé rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (ve vztahu k otázce dobrých mravů v důsledku čehož měly být žalovanými tvrzené skutečnosti ze strany soudů nižších stupňů bagatelizovány) a současně též vady řízení (výtkami, že soudy nepřipustily navrhované důkazy, týkající se zneužití práva), neuplatnili v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, popřípadě o zákonu odporující způsob provádění důkazů či libovůli soudu při jejich hodnocení. Namítali-li žalovaní v dovolání, že jim soudy obou stupňů svým postupem znemožnily prokázat tvrzené šikanózní jednání žalobce, pro něž by bylo možné soudní ochranu vlastnického práva žalujícímu neposkytnout a za tím účelem neprovedly důkaz obsahem spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 34 C 5/2022, pak dovolací soud nepřehlédl, že k potřebě takový důkazní návrh provést se dostatečně vyjádřil již soud prvního stupně (viz bod 11 odůvodnění prvostupňového rozsudku). Navíc příklady tvrzeného šikanózního jednání žalobce, jež žalovaní zmínili v dovolání (hluk, střelba, prasečí hlavy v bazénu, poškozování domu, opakovaně poškozená pneu u auta, slovní i fyzické ataky), nijak nesouvisejí se změněným postojem žalobce k dalšímu využití jeho pozemku ve prospěch stavby ve vlastnictví žalovaných, a to ani tehdy, pokud by měly reálný základ. Tento postoj je totiž založen na jiné představě vlastníka věci o jejím využití v budoucnu, a sice při vědomí toho, že využití dosavadní - nijak časově neohraničené - může být kdykoliv z jeho rozhodnutí ukončeno.

19. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají, což je i případ projednávané věci, v níž dovolání nebylo shledáno z jiných důvodů přípustným.

20. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalovaných není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující věcný výrok první rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. Protože dovolatelé výslovně neuvedli, že by rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jen v určitém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku druhém o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku III o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).