22 Cdo 2142/2025

Rubrum

22 Cdo 2142/2025-278 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně CREAM Brno, a.s., IČO 03554091, se sídlem v Praze, Nuselská 262/34, zastoupená JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 7/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2025, č. j. 18 Co 162/2024-252, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Švejdy, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V projednávané věci se Nejvyšší soud zabýval určením vlastnického práva k pozemní komunikaci vybudované jako „náhradní“ za zrušenou komunikaci ve smyslu § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 1997.

I. Dosavadní průběh řízení

2. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě vymezené zpevněné plochy s tím, že je právní nástupkyní Moravské typografie, a.?s., která zpevněnou plochu vybudovala v roce 1995 při výstavbě tiskařského areálu, a originárně tak k ní nabyla vlastnické právo. Po fúzi sloučením v roce 2015 přešlo vlastnické právo ke zpevněné ploše na žalobkyni. Komunikace a parkoviště představující zpevněnou plochu nebyly nikdy převedeny na žalovaného, přestože v letech 2014-2017 probíhala jednání o vypořádání. Žalobkyně se považuje za vlastníka místní komunikace jako samostatné nemovité věci a má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jelikož je sporné, kdo má plochu spravovat.

3. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 39 C 7/2022-212, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem zpevněné plochy nacházející se v Brně v katastrálním území Štýřice na pozemcích specifikovaných ve výroku I, jak jsou vyznačeny v geometrických plánech č. 1769-126/2021 a č. 1807-75/2022, které tvoří nedílnou součást rozsudku, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo ke zpevněným plochám (chodníkům, obrubníkům, zeleným plochám, odvodnění, osvětlení a komunikacím) v lokalitě ulic Renneská, Polní, Dvorská a Opavská v Brně. Předmětné komunikace byly vybudovány jako náhrada za zrušenou komunikaci v rámci výstavby areálu Moravské typografie, a. s., a to podle tehdy platného § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 1997. V roce 2010 byly označeny jako místní komunikace III. třídy. Vlastnické právo přešlo na žalovaného podle § 3 odst. 1 a § 6 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť se jedná o pozemní komunikace sloužící veřejné dopravní obslužnosti. Ačkoliv právní předchůdkyně žalobkyně předmětné zpevněné plochy vybudovala, jednalo se o náhradu za komunikaci dříve zrušenou v souvislosti s výstavbou areálu Moravské typografie. Nadto jsou zpevněné části součástí pozemku, jehož vlastníkem a správcem je minimálně od roku 1995 veden žalovaný.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 18 Co 162/2024-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II).

6. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že stavby dálnic, silnic a místních komunikací jsou součástí pozemků, na nichž se nachází; podle odvolacího soudu jsou samostatnými předměty právních vztahů. Žalovaný nenabyl vlastnické právo ex lege podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 4. 1997, neboť ke dni zhotovení komunikací byla otázka nabytí vlastnictví regulována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinným do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Vlastnictví nabýval stavebník, který stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, přičemž objednatel stavby byl považován za vlastníka (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).

7. Přesto však odvolací soud uzavřel, že takové posouzení by bylo v rozporu se smyslem a účelem tehdejší speciální právní úpravy [§ 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon)], která předpokládala, že investor výstavby náhradní komunikace ji buduje ve veřejném zájmu jako náhradu za zrušenou komunikaci, jejímž vlastníkem byl stát. Vlastnictví k náhradní komunikaci tak mělo přejít na vlastníka původní komunikace, nikoliv na investora. Tento princip byl později výslovně zakotven v § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zápis o odevzdání a převzetí stavby žalovaným dne 1. 12. 1995 sice nesvědčí o nabytí vlastnického práva, avšak jeho následné chování k předmětným komunikacím jako k vlastním potvrzuje výklad, že vlastníkem se stal žalovaný jako právní nástupce státu.

8. Odvolací soud proto žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným komunikacím shledal nedůvodnou a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

10. Dovolatelka brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu, podle něhož se vlastníkem náhradní pozemní komunikace nestal stavebník (Moravská typografie, a.s.), ale vlastník původní komunikace (žalovaný), a to na základě výkladu § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 1997. Namítá, že tehdejší právní úprava otázku vlastnictví výslovně neupravovala a že podle následného vývoje právní úpravy (zejména § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 8. 2018) bylo nutné vlastnické právo převést smluvně, nikoli že přecházelo automaticky. Dovolatelka tvrdí, že Moravská typografie, a.s. jako investor komunikaci vybudovala, nikdy ji na žalovaného platně nepřevedla, a žalovaný tak nemá žádný právní titul k jejímu vlastnictví. Namítá, že „tehdejší znění (rok 1995) ustanovení § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), nikterak nestanovovalo, že v případě výstavby nové komunikace jako přeložky dosavadní komunikace by tato nová komunikace měla být ve vlastnictví toho subjektu, v jehož vlastnictví se nacházela dosavadní komunikace, která byla zrušena.“ Žalobkyně se tak neztotožňuje s právním hodnocením a na něj navazujícím závěrem odvolacího soudu, že vlastníkem náhradní komunikace se nestal stavebník (investor) jejím zhotovením (výstavbou), nýbrž podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), vlastník původní (nahrazované) pozemní komunikace, k čemuž pak odvolací soud dodal, že vlastníkem původní (nahrazované) pozemní komunikace byl podle uvedeného zákona stát a od 1. 4. 1997 obec, na jejímž území se daná komunikace nachází, tedy v daném případě žalovaný. Odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval pozdější právní úpravu retroaktivně, čímž porušil princip právní jistoty, a že jeho výklad odporuje systematickému, historickému i teleologickému výkladu zákona. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou pak považuje: „Kdo se v případě zrušení pozemní komunikace v důsledku jiné investiční výstavby a zajištění výstavby náhradní pozemní komunikace odpovídající dopravním potřebám, v souladu s ust. § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1997, stává vlastníkem náhradní pozemní komunikace? Investor (zhotovitel) této náhradní pozemní komunikace, nebo ex lege vlastník překládané nebo nahrazené pozemní komunikace?“ Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaný považuje dovolání žalobkyně za „zjevně neopodstatněné“ a ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů. Podle žalovaného nelze úpravu povrchu (pozemní komunikace) považovat za samostatnou věc v právním smyslu, nýbrž v souladu s § 119 obč. zák. za součást pozemku. Současně připomíná, že vlastníkem místních komunikací může být podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jen obec, tedy žalovaný a forma předání protokolem byla v roce 1995 běžnou praxí, zejména za situace, kdy šlo o realizaci přímo do vlastnictví žalovaného (náhradou). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

III. Přípustnost dovolání

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vlastnické právo k náhradní pozemní komunikaci vybudované v roce 1995 14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, kdo se ve smyslu § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1997, stává vlastníkem náhradní pozemní komunikace, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

IV. Důvodnost dovolání

15. Dovolání není důvodné.

16. Podle § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1997, má-li být zrušena dálnice, silnice nebo místní komunikace v důsledku jiné investiční výstavby, je investor této výstavby povinen zajistit výstavbu náhradní dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídající dopravním potřebám.

17. Ustanovení výslovně neřeší vlastnictví nově vybudované náhradní komunikace; tuto otázku je proto nutno vyřešit výkladem teleologickým a systematickým, se zřetelem k právní povaze veřejných komunikací a k následné systematice zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), účinného od 1.?4.?1997.

18. Účelem citovaného ustanovení je zachovat dopravní obslužnost dotčeného území při zrušení veřejné komunikace, tedy nahradit funkci zrušené dálnice, silnice nebo místní komunikace tak, aby nedošlo k dotčení veřejného zájmu na obecném užívání a bezpečné a plynulé dopravě. Pojem „náhradní“ proto neznamená identickou kopii, nýbrž funkční ekvivalent, který odpovídá dopravním potřebám (kapacitně, bezpečnostně, kategorií), jež původní komunikace zajišťovala. Tuto koncepci funkční ekvivalence reflektuje judikatura dovolacího soudu k pozdější úpravě, která připouští, že při nahrazování nelze vždy zachovat totožné parametry, ale komunikace musí být „z hlediska provozu vyhovující“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1626/2021).

19. Z povahy věci pak vyplývá, že investor plní kompenzační veřejnoprávní povinnost: Vyvolal-li (svou investicí) zrušení veřejné komunikace, musí na své náklady zřídit novou veřejnou komunikaci (nikoli soukromou dopravní cestu). V opačném případě by byl popřen smysl institutu „náhradní komunikace“ i veřejný účel obecného užívání. Veřejné užívání je totiž jádrovým prvkem režimu pozemních komunikací.

20. Ačkoli § 18 odst. 9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), výslovně nepředepisoval, kdo má být vlastníkem náhradní komunikace, systematika právní úpravy veřejných komunikací směřuje k závěru, že vlastníkem má být tentýž subjekt, který byl vlastníkem zrušené komunikace (tj. subjekt příslušný pro danou kategorii). Současná (bezprostředně navazující) úprava v §?9 zákona č.?13/1997?Sb., o pozemních komunikacích, stanoví, že vlastníkem dálnic a silnic je stát, vlastníkem místních komunikací obec; tyto komunikace jsou součástí sítě veřejných komunikací a podléhají veřejnoprávní správě (silniční správní úřady). Je zjevné, že zákonodárce spojuje kategoriální zařazení (dálnice/silnice/místní komunikace) s příslušným veřejným vlastníkem; stejná logika dopadá i na „náhradu“ za komunikaci zrušenou bezprostředně před účinností nové úpravy.

21. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 29.?1.?2014, sp. zn. 9 As 15/2012-27) potvrzuje kontinuitu a kategorizaci místních komunikací mezi „starou“ a „novou“ úpravou a zdůrazňuje, že status místní komunikace se pojí s jejím veřejným určením a režimem, nikoli s prostou soukromoprávní dispozicí. Tím nepřímo podporuje závěr, že „náhradní“ komunikace musí bezprostředně navázat do téhož veřejného majetkového režimu, v němž byla provozována komunikace zrušená.

22. Investor je sice adresátem povinnosti výstavby, nikoli však subjektem, jehož by zákon zamýšlel učinit vlastníkem veřejné komunikace. Jeho role je dočasná a kompenzační: zřídit (vybudovat, předat) náhradní dílo, aby veřejný vlastník (stát či obec dle kategorie) mohl bez přerušení zajišťovat správu a údržbu a garantovat obecné užívání. Tento závěr koresponduje jak s logikou veřejné správy pozemních komunikací, tak s následnou pozitivní úpravou vlastnictví (§?9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Současně pokud místní komunikace náleží obci a výkon veřejné správy (správa, údržba, omezení obecného užívání) navazuje na vlastnictví veřejnoprávního subjektu, pak by taková správa v případě setrvání náhradní komunikace v majetku investora byla systémově neproveditelná.

23. Podle §?132 odst.?1 obč. zák. platilo, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

24. Podle §?651 obč. zák. zhotovuje-li se objednateli stavba na objednávku, odpovídá zhotovitel za poškození nebo zničení stavby až do převzetí zhotovené stavby, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

25. Investor podle §?18 odst.?9 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), neplní roli objednatele ve smyslu §?651 obč. zák., ale adresáta veřejnoprávní povinnosti. Zhotovitel (stavební firma) staví pro investora, nikoli pro veřejného vlastníka, ale investor není oprávněn komunikaci vlastnit, protože u něj chybí tzv. „vlastnická vůle“ zhotovitele (vlastnictví obecně nenabývá ten, kdo věc tvoří pro jiného). Zákon č.?135/1961?Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), implicitně předpokládal veřejný charakter komunikací (obecné užívání, správa silničními správními orgány), proto povinnost investora byla kompenzační, nikoli dispoziční; jejím účelem bylo zachovat dopravní obslužnost, nikoli vytvořit soukromý majetek. Investor tak nenabyl vlastnictví náhradní komunikace jejím zhotovením; nejde o „jinou skutečnost stanovenou zákonem“ ve smyslu §?132 obč. zák., protože §?18 odst.?9, zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), takový následek nestanoví.

26. V tomto případě je tak nutné do pozice objednatele dosadit veřejného vlastníka, který nabývá ke zhotovované věci vlastnické právo. Povinnost investora končí zajištěním výstavby a předáním komunikace příslušnému veřejnému vlastníku.

27. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vlastníkem nově vybudované náhradní komunikace podle §?18 odst.?9 zákona č.?135/1961?Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1997, je ten, kdo byl vlastníkem komunikace zrušené; investor jen splní kompenzační povinnost výstavby, poté předá náhradní komunikaci do majetku příslušného veřejného vlastníka, který ji zařadí do sítě a bude vykonávat správu a údržbu. Tento výklad je v souladu s účelem ustanovení, systematikou veřejného majetkového režimu pozemních komunikací a s navazující zákonnou úpravou účinnou od 1.?4.?1997.

V. Závěr a náklady řízení

28. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání žalobkyně tudíž neshledal důvodným, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

29. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná (jejímu dovolání nebylo vyhověno), dovolací soud jí proto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost k náhradě nákladů, které žalovaný v dovolacím řízení vynaložil na své zastoupení [odměna advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 5 620 Kč dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu], a z 1 274,70 Kč představující náhradu 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 7 344,70 Kč.

30. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal dovolací soud žádný důvod, místo plnění bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu