22 Cdo 2812/2024

Rubrum

22 Cdo 2812/2024-585 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce B. M., zastoupeného Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou sídlem v Lichnově 549, proti žalovaným 1) L. K., zastoupenému Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, 2) R. B., zastoupenému Mgr. et Mgr. Vojtěchem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, 3) I. CH., 4) H. B., zastoupené Mgr. Et Mgr. Vojtěchem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, a 5) T. H., zastoupenému Mgr. et Mgr. Vojtěchem Zacharem, advokátem se sídlem v Bílovci, Městský kopec 290/20, o povolení nezbytné cesty odpovídající služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 172/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2024, č. j. 71 Co 270/2023-542, 71 Co 271/2023, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2024, č. j. 71 Co 270/2023-542, 71 Co 271/2023, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 6 C 172/2014-488, ve znění samostatného usnesení ze dne 14. 9. 2023, č. j. 6 C 172/2014-502, o výši přiznané náhrady nákladů řízení, ve výroku I zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemků žalobce k tíži pozemků žalovaných (v tomto výroku blíže specifikovaných), všech v katastrálním území XY, obci XY, za náhradu formou jednorázové úplaty. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III rozsudku včetně samostatného usnesení).

2. Žalobce se domáhal zřízení nezbytné cesty ke svým pozemkům přes pozemky žalovaných. Při úvaze o tom, zda a v jakém rozsahu zřídit nezbytnou cestu, vycházel soud prvního stupně z těchto pro posouzení věci podstatných skutkových zjištění: žalobce je mimo jiné vlastníkem lesního pozemku a nemá dostatečné spojení s veřejnou cestou; hospodářská potřeba lesního pozemku vyžaduje příjezd k nemovitosti těžkou lesní technikou o hmotnosti až 40 tun, bez níž by obhospodařování lesního pozemku bylo ztíženo; pozemky žalovaných, po nichž žalobce žádá zřízení služebnosti, tvoří komunikaci soukromé povahy, která slouží žalovaným k přístupu k jejich nemovitostem; cesta je zčásti asfaltová a zčásti nezpevněná, vede pod ní plynová přípojka a kanalizace pro dešťovou vodu; podle technické zprávy o zatížitelnosti pozemku vyhotovené autorizovaným inženýrem pro dopravní stavby M. S. (k pozemku parc. č. XY, jež tvoří největší podíl z celkové plochy) je cesta z technického hlediska způsobilá pouze pro průjezd motorovými vozidly s hmotností do 5 tun; žalobce a žalovaní se na smluvním zřízení služebnosti cesty nedohodli, neboť žalovaní akceptovali zřízení nezbytné cesty s podmínkou, že žalobce na své náklady upraví do určeného data stávající cestu způsobem, aby snesla zatížení pro průjezd těžkou lesní technikou, s čímž žalobce nesouhlasil. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná, protože žalobce odmítl obligační zajištění průjezdu ke svým pozemkům neopodstatněně, a tím se sám zbavil možnosti zajištění dostatečného přístupu.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 71 Co 270/2023-542, 71 Co 271/2023, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části odstavce I výroku ve vztahu k pozemkům žalobce parc. č. XY a parc. č. XY potvrdil (výrok I). V další napadené části výroku I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zřídil služebnost cesty s právem chůze a jízdy motorovými vozidly s celkovou hmotností do 5 tun ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, a to k části pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY (k tomuto pozemku jako služebnost vykupitelnou za úplatu 1 561,50 Kč), prac. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 897-1/2023 vyhotoveném Ing. Bc. Evou Grosmanovou, a dále k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v celém rozsahu s tím, že každý vlastník služebností dotčených pozemků je povinen služebnost strpět (výrok II). Rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným jednorázovou náhradu za zřízení služebnosti, a to žalovanému 1) 8 160 Kč, žalovanému 2) 209 268 Kč, žalované 3) 6 441 Kč, žalované 4) 4 000 Kč a žalovanému 5) 4 464 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV – IX).

4. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z technického hlediska je cesta způsobilá pouze pro průjezd motorovými vozidly s hmotností do 5 tun, žalobce je s dosavadním technickým stavem cesty „srozuměn“ a svůj žalobní požadavek obsahově „omezil na parametry odpovídající tomuto stavu“. Ve vztahu k zatížitelnosti cesty uvedl, že ačkoliv se technická zpráva S. vztahovala pouze k jednomu z pozemků, lze její závěry vztáhnout na celou plochu posuzované soukromé cesty; neshledal důvod o správnosti závěrů technické zprávy pochybovat a doplňovat dokazování k této otázce znaleckým posudkem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci.

6. V dovolání kritizuje závěr odvolacího soudu, který omezil průjezdem vozidel do celkové hmotnosti do 5 tun s tím, že to odpovídá technickému stavu cesty i zákonnému požadavku nezbytného spojení s veřejnou cestou. Odvolacímu soudu vytýká, že neprováděl o technickém stavu cesty žádné znalecké zkoumání. Závěr o stavu cesty učinil v roce 2014 „pouze“ autorizovaný dopravní inženýr M. S., který se vyjadřoval k vhodnosti komunikace pro rozsah provozu, jak mu jej zadal žalovaný 2); neuvedl však, že by přes komunikaci nemohla jezdit vozidla nad 5 tun. V této souvislosti namítá, že odvolací soud rozhodl o „tonážním omezení“, aniž měl pro tento závěr dostatečný důkaz, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2670/1998 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2273/14, sp. zn. ÚS 2841/15 a sp. zn. III ÚS 119/14). Rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce omezil svůj žalobní požadavek co do „tonážních parametrů“, neodpovídá jeho návrhům. Přestože původně připustil, že by mohlo být rozhodnuto alespoň o zřízení práva nezbytné cesty s omezením hmotnosti vozidel, v odvolacím řízení proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně požadoval, aby bylo rozhodnuto o povolení nezbytné cesty bez takového omezení.

7. Nesouhlasí rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu v části, jíž byl zamítnut návrh žalobce na zřízení práva nezbytné cesty ve prospěch jeho dalších pozemků parc. č. XY a XY. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 38/2005, jestliže uzavřel, že k označeným pozemkům získá žalobce dostatečný přístup již „zřízením služebnosti cesty ve prospěch pozemku žalobce parc. č. XY“. Pozemky parc. č. XY a XY však samy spojeny s veřejnou cestou nejsou.

8. Také odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně stanovil úplatu za zřízení nezbytné cesty podle znaleckého posudku Ing. Hromady a namítá odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s odkazem na jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2854/2010.

9. A konečně tvrdí, že odvolací soud tím, že povolil průjezd přes pozemky žalovaných pouze vozidly s hmotností do 5 tun, omezil žalobcovo obhospodařování lesního pozemku, neboť mu znemožnil vývoz dřevní hmoty. Takové omezení hospodaření v lese je v rozporu s § 11 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a rovněž s § 7 zákona č. 13/1995 Sb., o pozemních komunikacích. Domnívá se proto, že odvolací soud stanovením „tonážního omezení“ nezbytné cesty nezohlednil existenci jiných právních předpisů, které upravují neomezený průjezd při obhospodařování lesního pozemku a rozhodl tak v rozporu s veřejnoprávními předpisy (lesním zákonem a zákonem o pozemních komunikacích); tato otázka nebyla podle dovolatele dosud dovolacím soudem vyřešena.

10. Má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a nijak se nevyjádřil k důkazům, které jím byly v rámci odvolacího řízení navrženy. Z toho důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a nedostatečně odůvodněné.

11. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví a rozhodne ve prospěch žalobce i ohledně náhrady nákladů řízení. Navrhuje rovněž „odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí“.

12. Žalovaní 1) a 3) se k dovolání nevyjádřili.

13. Žalovaní 2), 4) a 5) ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud dospěl po řádně provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě věc následně rovněž správně posoudil. Vyjádřili se k jednotlivým námitkám dovolatele a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

III. Přípustnost dovolání

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. V projednávané věci učinil odvolací soud ohledně jím zřizované služebnosti cesty závěr, že současný technický stav komunikace umožňuje průjezd vozidel o maximální celkové hmotnosti do 5 tun. Takový závěr však mohl odvolací soud učinit pouze na základě správně zjištěného skutkového stavu. Otázkou, již předkládá i dovolatel, je, zda odvolací soud ohledně maximálního možného využití komunikace zjistil skutkový stav v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je v této části dovolání žalobce přípustné.

16. Dovolatel rovněž namítá nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a porušení jeho práva na spravedlivý proces; má za to, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho žalobním požadavkem zřídit nezbytnou cestu bez omezení hmotnosti vozidel a nadále ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalobce svůj žalobní požadavek co do „tonážních parametrů“ omezil. Ačkoli nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatel obsahem dovoláním vystihuje otázku procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020); dovolací soud proto shledal dovolání i v této otázce přípustným.

17. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu o dostatečném spojení pozemků dovolatele parc. č. XY a XY s veřejnou cestou přes pozemek parc. č. XY.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je pro řešení označených otázek procesního práva přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. IV. A K námitce, že odvolací soud rozhodl o hmotnostním omezení vozidel, aniž závěr o technickém stavu cesty opřel o znalecký posudek a nevypořádal se s námitkami žalobce vůči technické zprávě o stavu komunikace:

19. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

20. Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že v případech, kdy se otázka, která má být předmětem odborného posouzení, nejeví jako složitá, může si soud vyžádat u orgánu veřejné moci odborné vyjádření (srovnej § 127 odst. 1 o. s. ř.), popřípadě může vyjít z odborného vyjádření, které mu předložil účastník řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1619/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 11, s. 362)]. Odborné vyjádření není znaleckým, ale listinným důkazem, svou povahou se však znaleckému posudku blíží, pročež proti odbornému vyjádření mohou účastníci vznést v podstatě všechny námitky, které by jim příslušely proti znaleckému posudku [Ze zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schváleného usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněného pod č. 1/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

22. Jeví-li se závěry vyplývající z odborného vyjádření přesvědčivými a nejsou-li zpochybňovány okolnostmi uváděnými účastníky řízení či dalšími provedenými důkazy, může soud vyjít z tohoto vyjádření; v opačném případě by měl soud ve shodě s § 127 odst. 1 větou druhou o. s. ř. ustanovit znalce a v závislosti na okolnostech případu mu může uložit, aby vyhotovil písemně znalecký posudek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017).

23. V souzené věci odvolací soud uzavřel ohledně jím zřizované služebnosti cesty, že technický stav komunikace umožňuje průjezd vozidel jen o maximální celkové hmotnosti do 5 tun. Odkázal přitom pouze na technickou zprávu M. S. z roku 2014 s tím, že „i když byla zatížitelnost zkoumána pouze k pozemku parc. č. XY, lze závěr o zatížitelnosti stáhnout na celou plochu posuzované soukromé cesty“, a s tím, že „odvolací soud nemá důvod o správnosti tohoto závěru pochybovat, a proto neměl důvod doplňovat dokazování k této otázce znaleckým posudkem“. Rovněž uvedl, že žalobce „v průběhu odvolacího řízení uvedl, že je srozuměn s omezenou zatížitelností cesty a změnil svůj žalobní požadavek na užívání zamýšlené služebnosti vozidly do 5 tun“.

24. Je pravdou, že žalobce u jednání před odvolacím soudem dne 21. 10. 2020 uvedl, že „za daného stavu věci požaduje zřízení nezbytné cesty pro průjezd motorovými vozidly do 5 tun, aby mohl do lesa alespoň zajet, provádět menší, drobnější práce a kontrolu“. Následně ale odvolací soud usnesením ze dne 5. 5. 2023, č. j. 71 Co 379/2019-468, zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2019, č. j. 6 C 172/2014-253, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Proti dalšímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2023, č. j. 6 C 172/2014-488, podal žalobce odvolání, ve kterém výslovně namítl, že „posouzení nosnosti cesty bylo podáno jako posouzení nikoliv soudním znalcem, kdy navíc žalobce tento důkaz zpochybnil“, a že se „jednalo o hypotézu autora, která nebyla podložena žádným znaleckým zkoumáním jejíž správnost žalobce zpochybnil“. Žalobce dále namítal, že cesta přes pozemky žalovaných je užívána třetími osobami pro jízdu těžké zemědělské techniky a nákladních automobilů přesahujících 5 tun. I při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 6. 2023 požadoval žalobce povolení nezbytné cesty „bez omezení tonáže“ a namítal, že i stávající cesta přes pozemky žalovaných je užívána pro provoz „vysokotonážních vozidel“.

25. Vzhledem k tomu, že otázka maximálního možného zatížení komunikace je otázku odbornou (technickou), nemohla zpráva S. sama o sobě představovat náležitý podklad pro rozhodnutí věci; to za situace, kdy žalobce opakovaně závěry zprávy napadal a navrhoval znalecké zkoumání. Jestliže se odvolací soud s námitkami žalobce nijak nevypořádal a odbornou otázku neposuzoval na základě znaleckého zkoumání, nezjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro posouzení maximálního zatížení komunikace, ačkoli na tomto závěru založil své rozhodnutí. Takový postup je však nesprávný, neboť odporuje § 127 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. IV. B K námitce porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, k námitce překvapivosti a nedostatečnému odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.

26. Dovolatel odvolacímu soudu také vytýká, že závěr o maximálním tonážním využití komunikace pro povolení nezbytné cesty opřel o skutečnost, že byl dovolatel s omezenou zatížitelností cesty srozuměn, a že změnil svůj žalobní požadavek na užívání zamýšlené služebnosti pouze vozidly do 5 tun, přičemž poukázal na protokol o jednání ze dne 21. 10. 2020. Podle dovolatele však takové tvrzení odvolacího soudu nemá oporu v jeho návrzích, neboť ačkoliv původně připustil, že by mohlo být rozhodnuto alespoň o zřízení práva nezbytné cesty s omezením tonáže (viz jednání konané před odvolacím soudem dne 21. 10. 2020), při jednání u soudu prvního stupně dne 20. 6. 2023 uvedl, že potřebuje zřízení nezbytné cesty bez tonážního omezení (viz č. l. 511).

27. V § 157 odst. 2 o. s. ř. jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce.

28. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces.

29. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).

30. Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, je zejména povinen se s ní dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1407/2021).

31. V posuzované věci odvolací soud požadavkům kladeným § 157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí nedostál, neboť se vůbec nezabýval návrhem žalobce na povolení nezbytné cesty bez omezení hmotnosti vozidel (viz. odstavec 24 odůvodnění tohoto rozsudku), naopak nadále vycházel z toho, že žalobce svůj původní žalobní požadavek obsahově omezil na parametry zatížení do 5 tun. IV. C K námitce nesprávného posouzení dostatečného spojení pozemků dovolatele parc. č. XY a XY s veřejnou cestou.

32. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které soud prvního stupně zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty ve prospěch pozemků dovolatele parc. č. XY a XY. Své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že „zřízením služebnosti cesty ve prospěch pozemku žalobce parc. č. XY má žalobce přes tyto pozemky zajištěn přístup k pozemkům dalším, a to parcelám XY a XY“. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že „dle ustálené rozhodovací praxe nemůže soud věcné břemeno cesty zřídit, může-li žalobce k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví“.

33. Pozemek žalobce parc. č. XY není spojen s veřejnou cestou; ostatně právě proto se žalobce domáhá povolení nezbytné cesty ve prospěch tohoto pozemku. Není tedy možné uzavřít, že ho žalobce může využít k přístupu k veřejné cestě pro další své pozemky parc. č. XY a XY. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, proto na posuzovanou věc bez dalšího aplikovatelné nejsou. To ani za situace, kdy ve prospěch pozemku parc. č. XY odvolací soud nezbytnou cestu přes pozemky žalovaných povolil. Tvrzená komunikační potřeba nikoliv pouze pro potřeby jednoho pozemku může být určující pro závěry o rozsahu povolované nezbytné cesty. Konečně dovolací soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, publikovaném pod č. 60/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že soud může ve prospěch vlastníka nemovitosti zřídit právo cesty přes cizí pozemek, i když je tato nemovitost obklopena pozemky jejího vlastníka.

34. Jestliže odvolací soud nepovolil nezbytnou cestu ve prospěch pozemků parc. č. XY a XY jenom proto, že přiléhají k pozemku parc. č. XY v jehož prospěch nezbytná cesta povolena byla, je jeho rozhodnutí nesprávné a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

35. Jelikož Nejvyšší soud shledal z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu nesprávným, nezabýval se – z důvodů procesní ekonomie – dalšími námitkami dovolatele směřujícími k nepřípustnému omezení hospodaření v lese a k nesprávně stanovené úplatě za nezbytnou cestu. A protože neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

36. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

37. O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu