22 Cdo 2817/2025-944

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) A. D. a b) H. D., obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalovaným 1) L. P. a 2) M. P., oběma zastoupeným JUDr. Milošem Rámešem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, o zaplacení 596 040,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 404/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 229 722 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 10. 2014 do zaplacení, a ve výroku II, ruší a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 C 404/2014-562, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 596 040,30 Kč s úrokem z prodlení z částky 250 000 Kč od 27. 7. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a z částky 346 040,30 Kč od 16. 10. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí – pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY (dále jen „společné nemovitosti“). Dne 28. 6. 2011 byla mezi účastníky jako podílovými spoluvlastníky uzavřena dohoda podílových spoluvlastníků o užívání společných nemovitostí (dále též „předmětná dohoda“ nebo jen „dohoda“), v níž se účastníci dohodli na úpravě vzájemných vztahů vyplývajících ze společného vlastnictví nemovitostí. Předmětná dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou, strany se nedohodly na způsobu jejího ukončení. Neshody mezi účastníky však vyústily v odstěhování žalovaných ze společných nemovitostí a následnou výpověď předmětné dohody dopisem datovaným dne 2. 9. 2011, s tím, že výpovědní doba činí 3 měsíce počínaje měsícem následujícím po doručení výpovědi, tudíž závazky vyplývající z dohody končí ke dni 31. 12. 2011. Žalobci se podanou žalobou po žalovaných domáhali zaplacení dílčích úhrad na základě uzavřené dohody za období od 20. 8. 2011 do 16. 4. 2014.

3. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť k uzavření předmětné dohody došlo ještě za jeho účinnosti [srovnej § 3028 odst. 3 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)]. Soud prvního stupně vyšel z § 582 odst. 1 obč. zák., podle kterého jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Dospěl k závěru, že v důsledku výpovědi zaslané žalovanými došlo k ukončení předmětné dohody ke dni 31. 12. 2011.

4. Ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 247 262,53 Kč s příslušenstvím za období do 31. 12. 2011 s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných a datum podání žaloby (29. 10. 2014) soud prvního stupně žalobu s odkazem na § 107 odst. 1 obč. zák. zamítl. Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve zbývající částce 348 777,77 Kč s příslušenstvím za období po ukončení dohody na základě výpovědi žalovaných (od 1. 1. 2012) pak soud prvního stupně žalobu rovněž zamítl, neboť po ukončení předmětné dohody z ní již nemohly jejím smluvním stranám plynout žádná práva ani povinnosti.

5. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 17 Co 51/2018-591, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Odvolací soud souhlasil ohledně právního posouzení uzavřené dohody se závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že předmětnou dohodu je třeba považovat za smlouvu zvláště neupravenou, avšak vzhledem k jejímu obsahu, zejména s ohledem na ujednání upravující opakující se finanční závazky a závazky k opakované činnosti, ji lze posoudit jako dohodu, jejímž předmětem je průběžně uskutečňovaná opakovaná činnost sjednaná na dobu neurčitou, tudíž jako dohodu podřaditelnou pod § 582 odst. 1 obč. zák. Dohodu bylo tedy možné ve smyslu uvedeného ustanovení vypovědět, což také žalovaní řádně učinili, přičemž k ukončení předmětné dohody došlo ke dni 31. 12. 2011. Odvolací soud proto právní závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správné, a to jak v otázce nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období do 31. 12. 2011, který shledal promlčeným, tak i v otázce nároku za období po ukončení dohody, od 1. 1. 2012, který shledal nedůvodným s ohledem na to, že dohoda spoluvlastníků byla v uvedené době ukončena a práva a povinnosti z ní již účastníkům vznikat nemohly.

7. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl následně k dovolání žalobců v celém rozsahu zrušen a věc vrácena zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 3338/2019-620. Dovolací soud konstatoval, že předmětnou dohodu je nutno posoudit jako dohodu podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., a je proto třeba zohlednit určitá její specifika plynoucí z právní úpravy podílového spoluvlastnictví a ustálené rozhodovací praxe. Nelze ji tak bez dalšího podřadit pod ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi vysvětlil, že dohodou podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, jež byla uzavřena na dobu neurčitou, jsou strany vázány, dokud ji nenahradí nově uzavřenou dohodou spoluvlastníků (tj. buď opětovně dohodou spoluvlastníků, nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků), anebo by muselo dojít k podstatné změně poměrů. Judikatura Nejvyššího soudu pak nevylučovala ani uplatnění institutu výpovědi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006). Ustanovení o závazkovém (obligačním) právu však bylo potřeba uplatňovat za podmínek respektujících zákonný způsob rozhodování podílových spoluvlastníků. Dovolací soud uzavřel, že s ohledem na to, že předmětnou dohodu uzavřenou mezi účastníky bylo třeba právně kvalifikovat jako dohodu podílových spoluvlastníků, která má vlastní speciální úpravu, nebylo možné na daný případ bez dalšího aplikovat obecné § 582 odst. 1 obč. zák. o výpovědi způsobem, o kterém uvažovaly nalézací soudy. Pokud by v daném případě měla přicházet aplikace § 582 odst. 1 obč. zák. do úvahy, musela by taková výpověď respektovat pravidla obsažená v § 139 odst. 2 obč. zák., tj. musela by se opírat o rozhodnutí většiny nebo o rozhodnutí soudu vydané v případě žaloby podané při rovnosti hlasů. S ohledem na to, že rozhodnutí nalézacích soudů neřešila komplexně všechny možné důvody a způsoby odklizení dohody podílových spoluvlastníků, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Následně Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 17 Co 51/2018-639, o zrušení rozsudku prvního stupně v částce 348 777,77 Kč s příslušenstvím za období od 1. 1. 2012.

9. Krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem dovolacího soudu se musel nadále zabývat tvrzeným nárokem žalobců na vydání bezdůvodné obohacení i v období od 1. 1. 2012. Jelikož žalovaní vznesli námitku promlčení celého uplatněného nároku, zabýval se především otázkou, zda je tento nárok promlčen či nikoliv. Po provedeném řízení nově rozhodl o odvolání žalobců proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně tak, že rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 17 Co 51/2018-639, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně zamítnutí žaloby v částce 247 262,53 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení nároku (ohledně položek 1–52 týkajících se úhrad žalobců před 29. 10. 2012). Výrokem II částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zbylých položek 53 až 100 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení v části týkající se částky 2 737,47 Kč s příslušenstvím a 346 040,30 Kč s příslušenstvím s tím, že v případě uvedených částek týkajících se úhrad za období od 29. 10. 2012 je nadále nutno vycházet z toho, že dohoda žádným ze zákonných důvodů nezanikla a že k promlčení těchto dílčích plnění učiněných po 29. 10. 2012 nedošlo. Po právní moci uvedeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku I tedy zůstal nadále předmětem řízení nárok žalobců na zaplacení částky celkem ve výši 348 777,77 Kč.

10. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 8 C 404/2014-871, (dále též „nový rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu na zaplacení částky 348 777,77 Kč a úroků z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 2 737,47 Kč od 27. 7. 2013 do zaplacení a z částky 346 040,30 Kč od 16. 10. 2014 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

11. Nároky požadované žalobci pod položkami 53–100 lze pro přehlednost rozdělit do následujících 6 skupin (viz body 38–45 nového rozsudku soudu prvního stupně): 1) položky související s úhradou záloh podle čl. III, bodu B) dohody; 2) položky související s provedením údržby a provozem nemovitosti podle čl. III bodu B); 3) položky související s úklidem společných nemovitostí podle čl. III bodu C) odst. i) a ix); 4) položky související s provedením úkonů závisejících na aktuální potřebě podle čl. III bodu C) odst. ii) dohody; 5) položky související se škodou na centrálním vysavači podle čl. III bodu C) odst. viii) ve spojení s odst. iii) téhož článku a bodu; 6) položky 92-100 vynaložené po zániku podílového spoluvlastnictví.

12. K položkám ve skupině 1) souvisejícím s úhradou záloh soud prvního stupně uvedl, že z jeho zjištění vyplývá, že žalovaní hradili zálohy v měsíci září, říjnu, listopadu a prosinci 2011 na základě předchozí zavedené praxe účastníků. Současně však z provedených důkazů vyplynulo, že od 1. 1. 2012 došlo na straně žalovaných ke změně v rozsahu užívání společné nemovitosti tím, že se z ní odstěhovali a současně žalobcům oznámili zrušení dodávky vody, plynu a elektřiny do společné nemovitosti. V důsledku toho došlo ke změně aktuální výše měsíčních záloh, která nebyla v předmětné dohodě stanovena pevnou částkou. Jazykový výklad obsahu dohody vedl soud k závěru, že se účastníci nedohodli na výši měsíčních záloh od 1. 1. 2012, pročež považoval nároky žalobců pod těmito položkami za nedůvodné (viz bod 28 nového rozsudku soudu prvního stupně).

13. K položkám ve skupině 2) souvisejícím s provedením údržby a provozem nemovitosti soud prvního stupně uzavřel, že jazykový výklad obsahu právního jednání neumožnil soudu závěr, že by se strany o těchto nákladech dohodly, jelikož dohoda nezakotvuje smluvní mechanismus dosažení shody účastníků na těchto nákladech a současně neumožňuje pouze některým z účastníků rozhodnout o vynaložení nákladů na údržbu a provoz nemovitosti za všechny účastníky.

14. Ke skupině položek 3) souvisejících s úklidem společných nemovitostí učinil soud prvního stupně závěr, že režim pravidelného střídání v úklidu v režimu 1x za 14 dní zakotvený v čl. III bodu C) odst. i) byl podmíněn dohodou účastníků o provedení prvního hlavního úklidu třetím subjektem v souladu s odst. xi) shodného článku a bodu. Vzhledem k tomu, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že účastníci se nedohodli na tom, kdo první úklid provede, nevznikla účastníkům ani následná povinnost provádět hlavní úklid v režimu 1x za 14 dní. Stejně tak nevznikla účastníkům ani povinnosti podle odst. i) odrážky 3–6 shodného článku a bodu dohody, neboť k nim byla povinna ta ze stran, která měla povinnost provést hlavní úklid.

15. V případě skupiny položek 4) souvisejících s provedením úkonů závisejících na aktuální potřebě soud konstatoval, že v této části dohoda předpokládala, že se strany shodnou na nezbytném provedení uvedených prací „dle aktuální potřeby“ a jazykový výklad obsahu právního jednání soudu neumožnil uzavřít, že by se strany na nákladech dohodly.

16. Další skupinou položek byly 5) položky související se škodou na centrálním vysavači, ke kterým soud uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalovaní poškodili systém centrálního vysavače, čímž by porušili své zákonné či smluvní povinnosti s důsledkem v podobě vzniku povinnosti nahradit škodu. V důsledku toho žalovaným nevznikla povinnost zajistit opravu poškozené věci, ani v důsledku nesplnění této povinnosti povinnost nahradit do rezervního fondu úplatu za provedení služby třetím subjektem podle čl. III., bod C), odst. iii) dohody.

17. K poslední skupině položek 6) položky 92-100, vynaložené po zániku podílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně uvedl, že bylo zjištěno, že tyto položky byly vynaloženy v období, kdy předmětná dohoda pozbyla své účinnosti v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví. Žalovaní proto nebyli povinni od 20. 2. 2014 hradit žádné náklady v souvislosti s původně společnou nemovitostí.

18. Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 118/2024-912, nový rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

19. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a přezkoumal správnost právních závěrů soudu prvního stupně na jeho základě učiněných, přičemž dospěl k závěru, že v kontextu celého podrobně zjištěného komplexu právních vztahů mezi účastníky obstojí. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně a právními úvahami učiněnými v souvislosti s výkladem obsahu předmětné dohody, které vycházely s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3183/2020) z výkladu právních úkonů akcentujících nejen samotný text písemně uzavřené dohody podle ustálených výkladových hledisek, nýbrž i vůli stran v okamžiku uzavření smlouvy, jakož i následné chování smluvních stran. S ohledem na neurčitost ustanovení dohody předpokládající předchozí dohodu spoluvlastníků považoval za správná zjištění a úvahy ohledně neprokázání existence dohody mezi účastníky o změně výše měsíčních záloh [položky 1)], jakož i předchozí dohody o realizaci prací souvisejících s úklidem společných nemovitostí [položky 3)]. Za správné považoval též závěry soudu prvního stupně ohledně nesplnění předpokladů pro dovození odpovědnosti žalovaných za žalobci tvrzené škody na centrálním vysavači [položky 5)]. Za situace, kdy žalovaní měli předmětné nemovitosti v rovnodílném spoluvlastnictví, kdy k realizaci jakýchkoliv aktivit bylo vždy zapotřebí souhlas obou stran, který předpokládala i jimi uzavřená písemná dohoda, neshledal odvolací soud nesprávnými a nepřiměřenými úvahy soudu o neexistenci dohod spoluvlastníků ohledně žalobci tvrzené potřeby provedení prací a úhrad souvisejících s provozem a údržbou společných nemovitostí [položky 2), 4)]. V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na přiléhavé odůvodnění závěrů rozsudku soudu prvního stupně k jednotlivým položkám v bodech 38–45 odůvodnění nového rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem ještě dodal, že nelze pominout, že se v daném případě jedná o způsob ukončení dlouholetého spoluvlastnického sporu mezi účastníky, jehož výsledkem bylo výlučné vlastnictví předmětných nemovitostí žalobci, k němuž došlo na základě řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky vedené k návrhu žalovaných. S přihlédnutím k této okolnosti považoval odvolací soud za odpovídající spravedlivému uspořádání dlouhodobě vyhrocených vztahů mezi účastníky, aby náklady uplatněné žalobci vůči žalovaným si nesli žalobci výlučně ze svého, když lze mít s ohledem na učiněná skutková zjištění za prokázané, že předmětné nemovitosti fakticky výlučně užívali v rozhodném období od 1. 1. 2012 sami. Odvolací soud závěr v obecné rovině a bez bližší argumentace pak uzavřel, že způsob uplatnění práva žalobců vůči žalovaným v tomto řízení z titulu spoluvlastnictví nemovitosti s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným skutkovým okolnostem případu nesl podle názoru odvolacího soudu znaky šikanózního výkonu práva ze strany žalobců, který by neměl požívat právní ochrany.

20. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spojovali s nesprávným právním posouzením čtyř otázek hmotného práva, na jejichž zodpovězení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset. Jako první uvedli otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda lze výkladem právního jednání (uzavřené dohody) dospět k závěru o existenci smluvních práv a povinností, která z jazykového vyjádření posuzovaného jednání nevyplývají. Jinými slovy, zda lze text uzavřené dohody vyložit v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Lze výkladovými pravidly nahradit jednoznačný smysl a význam posuzovaného právního jednání (smlouvy), která jsou zachycena v písemné podobě? Dovolatelé se domnívali, že z jazykového vyjádření předmětné dohody jednoznačně vyplývají povinnosti žalovaných k úhradě požadovaných úhrad, a soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou i právní teorií, když dohodu vyložily proti jednoznačnému písemnému vyjádření. Jako druhou předložili k dovolacímu přezkumu otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešenou, a sice zda může být podílový spoluvlastník soudem zproštěn povinnosti hradit běžné a pravidelné náklady spojené s užíváním společné věci, k jejichž úhradě se písemně zavázal, pouze na základě tvrzení soudu, že se dobrovolně rozhodl tento spoluvlastník společnou věc neužívat. Podstatné podle dovolatelů bylo, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena předmětná dohoda, kterou se její účastníci zavázali, že se budou v určitém režimu podílet na nákladech spojených se správou a údržbou společné věci, dohoda nebyla ani odvolacím soudem shledána neplatnou, tudíž jí byli účastníci vázáni. I pokud by se žalovaní o vlastní vůli rozhodli společné nemovitosti neužívat, nic to neměnilo na jejich povinnosti plnit smluvní závazky. Povinnost ke stanoveným úhradám byla předmětnou dohodou uložena bez ohledu na to, zda spoluvlastník nemovitost skutečně užívá a v jakém rozsahu. K tomu ještě zdůraznili důležitost zásady pacta sunt servanda v soukromoprávních vztazích. Třetí otázka dovolatelů, která měla být taktéž v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešená, zněla následovně. Je spoluvlastník povinen podílet se na údržbě a opravách společné věci, protože tato povinnost je spojena s vlastnictvím věci, a to i pokud by mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná dohoda? Jako poslední formulovali dovolatelé otázku, zda lze spoluvlastníkem uplatněný nárok představující náklady na údržbu a opravy společné věci právně posoudit jako neoprávněný z důvodu „neodpovídajícího spravedlivému uspořádání“ a projev šikanózního výkonu práva, když je jediným důvodem takového právního posouzení tvrzení soudu, že se žalovaný spoluvlastník dobrovolně rozhodl společnou věc neužívat. Taktéž neměla být v rozhodovací praxi dosud řešena. Žalobci se ve světle dosud uvedeného pozastavovali nad formulacemi odvolacího soudu obsaženými v napadeném rozsudku, kterými bylo naznačováno nemravné chování žalobců, kteří však při uplatňování svých nároků toliko vycházeli z obsahu dohody, na jejímž základě se domáhali svých práv. Dle jejich názoru nebylo možné v soudním řízení nepřiznat nároky vyplývající ze smluvního závazku proto, že neodpovídají spravedlivému uspořádání a jsou projevem šikanózního výkonu práva, aniž by byl zjištěn relevantní důvod takového právního hodnocení. K tomu odkázali na komentářovou literaturu, která měla reprezentovat ustálenou právní teorii vztahující se k principům „závaznosti vlastnictví“. Dovolatelé byli přesvědčeni, že pokud žalobci ze svého vynaložili finanční plnění na údržbu a opravu společných nemovitostí z poloviny vlastněných žalovanými, byl zcela legitimní jejich požadavek na náhradu těchto „vnosů“, a to i v případě, že by žalovaní společné nemovitosti z vlastní vůle neužívali. Z výše uvedených důvodů proto závěrem navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

21. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkové i právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a které byly podrobně uvedeny v napadeném rozsudku, považují za zcela správné. Dovolání žalobců označili za zjevně bezdůvodné, a navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popř. zamítl.

22. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

24. Dovolatelé předložili dovolacímu soudu k posouzení otázku, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, a sice zda lze výkladem právního jednání (uzavřené dohody) dospět k závěru o existenci smluvních práv a povinností, které z jazykového vyjádření posuzovaného jednání nevyplývají. Jinými slovy, zda lze text uzavřené dohody vyložit v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Lze výkladovými pravidly nahradit jednoznačný smysl a význam posuzovaného právního jednání (smlouvy), které jsou zachyceny v písemné podobě? Dovolatelé se domnívali, že z jazykového vyjádření předmětné dohody jednoznačně vyplývají povinnosti žalovaných k úhradě požadovaných úhrad a soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou i právní teorií, když dohodu vyložily proti jednoznačnému písemnému vyjádření.

25. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

26. Dovolací soud souhlasí s nalézacími soudy, že projednávanou věc je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k uzavření předmětné dohody došlo ještě za účinnosti tohoto zákona (srovnej § 3028 odst. 3 věta první o. z.).

27. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

28. Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021).

29. Výklad podle jazykového vyjádření („jazykový projev“) nezahrnuje jen výklad čistě gramatický, ale i výklad systematický a výklad podle pravidel logiky a logických argumentů pro výklad práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12). Z výše uvedené judikatury vyplývá, že obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, takový výklad však nemůže být v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Dle judikatury v tomto odstavci citované platí, že „jestliže jsou pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem“; rovněž právní teorie v souvislosti s výkladem ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zastává názor, že „[s]kutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při ... výkladu [projevu vůle] relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat jen tímto způsobem; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji“ (viz Švestka J. § 35 Výklad právního úkonu. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 325).

30. V projednávaném případě soudy sice deklarovaly, že vyšly z jazykového výkladu předmětné dohody, deklarovanému postupu však ve skutečnosti nedostály, neboť jazykové vyjádření obsahu písemné smlouvy, zjištěné v rámci dokazování, vyložily ve vztahu k některým položkám v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem smluvních stran.

31. K položkám 1) souvisejícím s úhradou záloh soud prvního stupně zjistil, že se strany dohody zavázaly, že „Každá z rodin (D. i P.) uhradí aktuální výše měsíčních záloh … bezhotovostním převodem … nejpozději … Spoluvlastníci jsou povinni se vzájemně neprodleně informovat o změnách výše těchto záloh.“ Z tohoto jazykového vyjádření soud prvního stupně dovodil, že pokud se účastníci nedohodli na nové výši záloh, nebyli žalobci povinni svou část záloh hradit. Povinnost vázaná na podmínku dohody o nové výši záloh ovšem zřejmě z jazykového vyjádření dohody nevyplývá. Z jazykového vyjádření plyne oběma rodinám povinnost hradit aktuální výše měsíčních záloh bezpodmínečně. Z věty druhé pak navíc plyne účastníkům povinnost informační, která je ovšem na povinnosti hradit zálohy nezávislá, a naopak.

32. K položkám 3) souvisejícím s úklidem společných nemovitostí soud prvního stupně zjistil, že se strany dohody zavázaly, že „úklid bude prováděn 1 x za 14 dní a obě rodiny se budou pravidelně v provádění úklidu střídat“ a dále se dohodly, „že první hlavní úklid bude proveden třetím subjektem za úplatu … Následující hlavní úklid provedou D.“. Z tohoto jazykového vyjádření soud prvního stupně dovodil, že pokud nebylo zjištěno, že by se strany domluvily na provedení prvního hlavního úklidu třetím subjektem, nevznikla účastníkům povinnost ke střídavému provádění hlavního úklidu 1 x za 14 dní. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že pouhým jazykovým výkladem se nedá dovodit, jak strany chtěly postupovat v případě, že první hlavní úklid třetím subjektem nebude proveden. Soud se od účastníků v tomto směru ani nesnažil zjistit, jaká byla pro takový případ jejich vůle, jestli by byla v souladu s jazykovým projevem obsahu dohody. Proto ani v tomto případě soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

33. Proto ve vztahu k posouzení těchto dvou skupin položek musí dát dovolací soud za pravdu dovolatelům, že se odvolací soud, který převzal závěry soudu prvního stupně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce výkladu obsahu písemné smlouvy. Dospěl-li odvolací soud k výkladu dohody v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

34. Ve vztahu ke skupinám položek 2) a 4) výklad dohody nalézacími soudy v dovolacím přezkumu obstojí. K položkám 4) souvisejícím s provedením úkonů závisejících na aktuální potřebě soud prvního stupně zjistil, že se účastníci dohodli pouze, že „budou společnými silami a na společné náklady zabezpečovat následující úkony dle aktuální potřeby: …“ K položkám 2) souvisejícím s provedením údržby a provozem nemovitosti soud prvního stupně zjistil, že se účastníci dohodli pouze, že „Náklady na údržbu a provoz nemovitosti uhradí spoluvlastníci stejným dílem ( D., P.).“ V tomto směru se dá proto přisvědčit nalézacím soudům, že s ohledem na neurčitost těchto ustanovení jazykový výklad obsahu právního jednání neumožnil uzavřít, že by se strany o těchto nákladech dohodly, jelikož dohoda nezakotvovala smluvní mechanismus dosažení shody účastníků na těchto nákladech a současně neumožňovala pouze některým z účastníků rozhodnout o vynaložení nákladů za všechny účastníky. Dovolací soud proto souhlasí, že k položkám 2) a 4) žalovaným z dohody nevznikla povinnost k úhradě.

35. Pokud jde o položky ve skupině 5), dovolací soud pouze konstatuje, že předmětná dohoda neobsahovala žádné ustanovení zakládající práva a povinnosti k centrálnímu vysavači, tudíž se v tomto směru soudy ani nemohly svým výkladem odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Totéž platí o zbylých položkách vynaložených až po zániku podílového spoluvlastnictví.

36. Jako druhou předložili dovolatelé k dovolacímu přezkumu otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešenou, a sice zda může být podílový spoluvlastník soudem zproštěn povinnosti hradit běžné a pravidelné náklady spojené s užíváním společné věci, k jejichž úhradě se písemně zavázal, pouze na základě tvrzení soudu, že se dobrovolně rozhodl tento spoluvlastník společnou věc neužívat.

37. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že na otázce soudního zproštění povinnosti hradit náklady, k jejichž úhradě se účastník písemně zavázal, napadené rozhodnutí vůbec není založeno. Tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.

38. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).

39. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaným z předmětné dohody povinnosti k úhradě nákladů vůbec nevznikly. V takovém případě ani nebylo možné, aby soud účastníky povinnosti zprostil, když účastníci žádnou takovou povinnost ani neměli.

40. Třetí otázka dovolatelů, která měla být taktéž v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešená, zněla následovně. Je spoluvlastník povinen se podílet na údržbě a opravách společné věci, protože tato povinnost je spojena s vlastnictvím věci, a to i pokud by mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná dohoda?

41. K této otázce musí dovolací soud rovněž poznamenat, že ani na jejím řešení není napadené rozhodnutí vůbec založeno. Proto nemůže ani tato otázka přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.

42. V projednávaném případě soudy rozhodovaly o nároku na peněžité plnění na základě písemné dohody podílových spoluvlastníků uzavřené mezi účastníky. Proto jejich rozhodnutí vůbec nejsou založená na řešení otázky, jakým způsobem je spoluvlastník povinen se podílet na údržbě a opravách společné věci za situace, kdy mezi spoluvlastníky není žádná dohoda uzavřena.

43. Poslední otázku formulovali dovolatelé následovně, zda lze spoluvlastníkem uplatněný nárok představující náklady na údržbu a opravy společné věci právně posoudit jako neoprávněný z důvodu „neodpovídající spravedlivému uspořádání“ a jako projev šikanózního výkonu práva, pokud je jediným důvodem takového právního posouzení tvrzení soudu, že se žalovaný spoluvlastník dobrovolně rozhodl společnou věc neužívat. Taktéž neměla být v rozhodovací praxi dosud řešena.

44. Ani na řešení poslední otázky dovolatelů není napadené rozhodnutí primárně založeno, protože odvolací soud takový závěr naznačil pouze bez bližšího odůvodnění; nadto se tato část týká těch položek, kde zamítavé rozhodnutí nalézacích soudů v dovolacím řízení věcně obstálo. Proto ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.

45. Dovolací soud již výše vysvětlil, že napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaným z předmětné dohody povinnosti k úhradě nákladů vůbec nevznikly. Není tedy pravdivé vyjádření dovolatelů, že by soudy uplatněný nárok právně posoudily jako neoprávněný z důvodu, že neodpovídá spravedlivému uspořádání, a jako projev šikanózního výkonu práva. Důvodem, proč nárok nebyl dovolatelům přiznán, byla interpretace předmětné dohody. Soudy uzavřely, že z textu smlouvy nelze dovodit, že by žalobcům z dohody povinnosti k úhradě nákladů vznikly.

46. Lze tak shrnout, že dovolání žalovaných je přípustné a zároveň i důvodné ve vztahu k první otázce dovolatelů, jelikož při posouzení nároků požadovaných žalobci pod položkami ze skupin 1) a 3) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce výkladu obsahu písemné smlouvy. Dospěl-li odvolací soud k výkladu předmětné dohody v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

47. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výrokové části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Ve zbylé části pak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

48. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

49. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení