22 Cdo 2832/2025

Rubrum

22 Cdo 2832/2025-354 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Za Rozhlednou 2751, proti žalovaným 1) O. D., zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 12, Cholupická 460/37, 2) P. V., zastoupenému Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, a 3) V. V., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, o určení promlčení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 21 C 275/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 Co 544/2024-326, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 Co 544/2024-326, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. V této věci Nejvyšší soud řešil otázku splnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř) v souvislosti s koncentrací řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a otázku výluky z koncentrace řízení pro skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost poskytnutých důkazů.

I. Dosavadní průběh řízení

2. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 21 C 275/2021-298, určil, že služebnost cesty (věcné břemeno jízdy) zatěžující pozemek p. č. XY a služebnost stezky a cesty (věcné břemeno chůze a jízdy) zatěžující pozemek p. č. XY, vše v k. ú. XY, ve prospěch pozemků p. č. XY, XY, XY a XY v témže katastrálním území, je promlčena (výrok I). Ve výroku II zamítl žalobu na určení, že služebnost stezky (věcné břemeno chůze) zatěžující pozemek p. č. XY v k. ú. XY ve prospěch pozemků p. č. XY, XY, XY a XY v témže katastrálním území je promlčena. Uložil žalobkyni povinnost umožnit žalovaným 2) a 3) výkon práva odpovídajícího služebnosti stezky (věcnému břemeni chůze) přes pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY ve prospěch pozemků p. č. XY a XY v témže katastrálním území (výrok III). Ve výroku IV zamítl vzájemný návrh žalovaných 2) a 3) na uložení povinnosti žalobkyni umožnit výkon práva odpovídajícího služebnosti cesty (věcnému břemeni jízdy) přes pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY ve prospěch pozemků p. č. XY a XY v témže katastrálním území. Zamítl také vzájemný návrh žalovaných 2) a 3) na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se uzamykání branky umístěné na hranici pozemků p. č. XY a XY v k. ú. XY (výrok V). Rozhodl rovněž o nákladech nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI) a státu (výroky VII, VIII a IX).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 14 Co 544/2024, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, VI, VII, VIII a IX (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výroky II a III).

4. Žalobkyně v odvolacím řízení namítala, že soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, která učinil z důkazů provedených v rozporu s koncentrací řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.

5. K tomu odvolací soud uvedl, že „v projednávané věci sice okresní soud formálně při jednání dne 9. 11. 2022 účastníky o koncentraci řízení skončením prvního jednání podle § 118 odst. 1 věty druhé o. s. ř. poučil, zároveň však avizoval, že je dle potřeby bude v řízení poučovat o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Posléze postupoval tak, že až do vyhlášení napadeného rozsudku prováděl účastníky, tedy i žalobkyní, postupně označované důkazy, aniž by k poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přistoupil. Z toho plyne, že ve vztahu ke sporným tvrzením účastníků ke koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. až do vyhlášení rozsudku nedošlo, pročež okresní soud nepostupoval v rozporu s tímto ustanovením, pokud účastníky v průběhu řízení postupně označené důkazy provedl, popř. provedl i důkazy účastníky neoznačené, neboť byly potřebné ke zjištění skutkového stavu a potřeba jejich provedení vyplynula z obsahu spisu (výpovědi svědků, jejichž čestná prohlášení žalovaní předložili k důkazu) a vycházel z nich při zjištění skutkového stavu věci.“ II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaných 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

7. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu a vyšel i ze skutkových zjištění vyplývajících z výpovědí svědků navržených žalovanou stranou po koncentraci řízení, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro provedení těchto důkazů ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř.

8. V ustálené rozhodovací praxi považuje za dosud neřešenou právní otázku, zda může pouhé „avizování“ budoucího poučení ze strany soudu prvního stupně prolomit koncentraci řízení nastolenou skončením prvního jednání, pokud k poučení podle § 118a o. s. ř. fakticky nedošlo. Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně při prvním jednání dne 9. 11. 2022 poučil účastníky o koncentraci řízení, účastníci neoznačili žádné nové důkazy a soud prvního stupně již žádné další poučení neprovedl. Odvolací soud přesto dovodil, že koncentrace nenastala s odkazem na údajné „avizování“ poučení, které však nevyplývá z žádného protokolu o jednání soudu prvního stupně.

9. Podle dovolatelky rovněž nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka, zda může soud prvního stupně po koncentraci řízení vyjít z důkazu, který je původně navržen ke zpochybnění věrohodnosti již provedeného důkazu, avšak tuto věrohodnost nezpochybní, a přesto jej soud použije ke zjištění skutkového stavu věci.

10. Dovolatelka tvrdí, že takový důkaz je nezákonný, neboť nesplňuje podmínky pro prolomení koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Výpověďmi svědků J. P., P. M., P. K. a H. Z. (navržených stranou žalovanou, resp. některé z nich soud provedl na základě jejich čestných prohlášení předložených žalovanou stranou po koncentraci řízení) nebyla přímo zpochybněna věrohodnost svědka V. Š., ale vedly ke zjištění jiného skutkového stavu. Soud je přesto provedl, aniž by se jednalo o výjimku z koncentrace řízení, a to bez poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2007.

11. Dovolatelka dále namítá, že pokud koncentrace řízení nenastala, byl soud prvního stupně povinen ji poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., zejména pokud zamýšlel žalobu (částečně) zamítnout. Soud však nesdělil, zda uvěřil svědkovi V. Š., a nevysvětlil, proč z jeho výpovědi nevycházel. Tím porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, 31 Cdo 619/2011, 29 Cdo 1829/2019, 31 Cdo 4616/2010, 21 Cdo 1163/2013 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1744/10, I. ÚS 467/04.

12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.

14. Uvádí, že odvolací soud správně posoudil otázku koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. i poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně neprováděl po tvrzené koncentraci řízení žádné jiné důkazy než ty, které měly vyvrátit nebo zpochybnit již provedené důkazy, s jejichž obsahem se účastníci nemohli dříve seznámit. Takové důkazy proto nemohli žalovaní navrhnout dříve a jejich provedení bylo přípustné i v režimu koncentrace řízení. Podotýká, že soud prvního stupně správně avizoval, že bude podle potřeby účastníky poučovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž zachoval procesní jistotu stran.

15. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

16. Žalovaní 2) a 3) se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky splnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. v souvislosti s koncentrací řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a otázky výluky z koncentrace řízení pro skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost poskytnutých důkazů.

19. Odvolací soud se při řešení těchto právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Proto je dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

21. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

22. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

23. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

24. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

25. K institutu zákonné koncentrace řízení zakotvené především v § 118b o. s. ř. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), zdůraznil, že stanoví pravidlo, podle kterého mohou účastníci řízení uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání pouze v určité fázi nalézacího řízení – nejpozději do konce poskytnuté lhůty po skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, neprovedl-li soud předtím přípravné jednání; jde o takzvaný zákaz novot po dosažení koncentračního bodu. Zákonná koncentrace má primárně zajistit aktivitu účastníků a minimalizovat nutnost odročování jednání z důvodu nových tvrzení a důkazů mimo výjimečné případy výslovně předpokládané zákonem.

26. Doplnil, že účastníci sporného řízení mají podle současné procesní úpravy zákonem ohraničený časový prostor, ve kterém musí splnit povinnost tvrzení, tedy uplatnit všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok nebo obranu proti němu a označit důkazy způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti. Neučiní-li tak ve vymezené fázi řízení, soud ke skutečnostem a důkazům uplatněným po limitu zásadně nesmí přihlédnout; přihlédl-li by k opožděně navrženému důkazu, šlo by o důkaz nezákonný.

27. Po rozhodném okamžiku koncentrace řízení může soud k později tvrzeným skutečnostem či označeným důkazům přihlédnout podle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. jen výjimečně: 1) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazních prostředků; 2) jde-li o nově vzniklé skutečnosti nebo důkazy, které nastaly až po prvním jednání ve věci (respektive po přípravném jednání); 3) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést; 4) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich po koncentraci řízení vyzván k doplnění rozhodujících skutečností.

28. V posuzované věci se z obsahu spisu podává, že soud prvního stupně poučil účastníky řízení o koncentraci podle § 118b o. s. ř. na konci prvního jednání konaného dne 9. 11. 2022 (viz protokol z tohoto jednání na č. l. 183 a násl.). Účastníci na základě tohoto poučení uvedli, že žádné nové skutečnosti neuvádí ani neoznačují žádné další důkazy. Následně tedy mohl soud prvního stupně přihlédnout k později tvrzeným skutečnostem či označeným důkazům jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř., anebo ve vztahu ke konkrétní rozhodné skutečnosti v případě, že v průběhu prvního jednání, které se ve věci konalo, porušil ve vztahu k takové skutečnosti povinnost poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011).

29. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že podle obsahu spisu již soud prvního stupně účastníkům v průběhu dalšího řízení žádné další poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl (ostatně ze stejného závěru vyšel i odvolací soud).

30. V takovém případě neobstojí závěr odvolacího soudu, že přes poskytnutí poučení podle § 118b o. s. ř. ke koncentraci řízení před soudem prvního stupně nedošlo, protože soud účastníkům „avizoval“, že je bude poučovat ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tedy soud mohl i bez tohoto poučení další důkazy provést a vyjít z nich při zjišťování skutkového stavu věci. Pouhé „avizování“ možného budoucího poučení totiž nepředstavuje žádnou z výše uvedených výluk z koncentrace řízení.

31. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil rovněž při řešení otázky procesního práva, kterými skutečnostmi nebo důkazy může být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazních prostředků.

32. V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, Nejvyšší soud vyložil, že „koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srovnej např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád komentář – I. díl, 6. vydání, C. H. BECK 2003, str. 438 a 439).“ K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, nebo v usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 638/2018.

33. Výslech svědků navržených stranou žalovanou po koncentraci řízení, resp. čestná prohlášení předložená stranou žalovanou, na jejichž základě soud prvního stupně výslech těchto svědků provedl (tedy výslechy svědků J. P., P. M. a H. Z.), ani listiny [navržené k důkazu v přípisu žalovaných 2) a 3) ze dne 4. 8. 2023], kterými měla být zpochybněna věrohodnost svědka V. Š., nesměřovaly přímo ke zpochybnění věrohodnosti tohoto svědka (např. k prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky), ale ke zjištění jiného skutkového stavu, než vyplýval z dosud provedených důkazů. V takovém případě se nejedná o důkazy, kterými měla být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazních prostředků ve smyslu § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř.

34. Z uvedeného se podává, že jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel při zjišťování skutkového stavu mimo jiné z výpovědí svědků J. P., P. M. a H. Z. a z listin navržených žalovanými 2) a 3) v přípisu ze dne 4. 8. 2023, tedy důkazních prostředků navržených po koncentraci řízení (resp. Některé z nich soud provedl na základě čestných prohlášení předložených stranou žalovanou po koncentraci řízení), postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, pokud možnost provést tyto důkazy opřel o závěr, že jde o důkazy navržené ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024).

35. Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud blíže nezabýval námitkou žalobkyně, že pokud by koncentrace řízení nenastala, byl soud prvního stupně povinen ji poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., zejména pokud zamýšlel žalobu (částečně) zamítnout.

V. Závěr

36. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v otázkách koncentrace řízení správný, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [dovolací soud neshledal naplnění podmínek pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu