22 Cdo 2901/2025

Rubrum

22 Cdo 2901/2025-706 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) B. K., b) A. F., c) P. R., d) E. R., e) J. K., f) L. K., g) M. N., h) H. N., všech zastoupených JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) M. K., zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 23/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2025, č. j. 21 Co 157/2025-642, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2025, č. j.21 Co 157/2025-642, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se domáhali určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, st. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, (dále též jen „pozemky“). Tvrdili, že stát s odpovídající částí zemského povrchu nakládal jako s vlastní na základě neplatné kupní smlouvy s právní předchůdkyní žalované 2), datované 12. 6. 1975. Pozemek, jehož převod byl předmětem kupní smlouvy, přenechal stát stavebnímu bytovému družstvu, které vytvořilo stavební parcely, kultivovalo je, vytvořilo infrastrukturu a komunikace. Na pozemcích vystavěli žalobci v součinnosti s bytovým družstvem rodinné domy, garáže a drobné stavby neevidované v katastru nemovitostí včetně terénních úprav a byli v dobré víře a legitimním očekávání v nabytí vlastnictví, neboť stát držel pozemky v dobré víře od roku 1975, a vlastnické právo k 1. 1. 1992 proto vydržel. Právní předchůdkyně žalované 2) na základě zpochybnění svého podpisu na kupní smlouvě z roku 1975 docílila vydání rozsudku, kterým bylo 27. 4. 1994 určeno, že je vlastníkem pozemků. Žalobci namítali, že při tomto rozhodnutí soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nelze obcházet restituční předpisy žalobami na deklaraci vlastnictví dle obecného předpisu. Právní předchůdkyně žalované 2) se následně jako vlastník ani nechovala, držby se neujala a jednala s městem o směně pozemků. Pozemky v roce 2002 darovala žalované 2). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovali žalobci z toho, že je-li vlastníkem stát, dojde podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, „k přechodu vlastnického práva“.

2. K dobré víře státu ve vlastnické právo nabyté na základě kupní smlouvy tvrdili, že vlastnice pozemku, právní předchůdkyně žalované 2, nejprve odmítla kupní smlouvu za nabízenou cenu prodat a požadovala 6 Kč za 1 m2, poté rada městského národního výboru (dále i „MěNV XY“) schválila navýšení ceny a obrátila se na vlastnici s novou nabídkou. Předložila jí již vyhotovenou kupní smlouvu s vyjádřeným datem, tu odmítla vlastnice na místě podepsat, ale listiny určené k podpisu si odnesla. Po následné výzvě finančního odboru, kde se uvádí, že rada jí vyhověla v cenovém navýšení, zná cenu uvedenou v kupní smlouvě, apeluje se proto na podpis smlouvy s tím, že jinak stát přistoupí k vyvlastnění, byly národnímu výboru předloženy podepsané smlouvy v nejméně 3 vyhotoveních, včetně podpisu prodávající na ocenění pozemku. Bez grafologické analýzy nemohly osoby jednající za kupující odhalit, že podpis na smlouvě není pravým podpisem prodávající, zejména když podpis obsahoval příjmení prodávající, jen s nejistou rodovou koncovkou. Kupní cena byla odeslána a prodávající nic nenamítala ani proti výstavbě liniových staveb, přestože byla účastníkem řízení o vydání územního rozhodnutí o stavbě a nahlédnutím to evidence nemovitostí mohla zjistit, že stát zřídil občanům právo osobního užívání a právo trvalého užívání stavebnímu bytovému družstvu.

3. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2025, č. j. 5 C 23/2019-595, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 21 Co 157/2025-642, změnil jen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

5. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. Uvedl také, že pravomocný rozsudek, kterým bylo v roce 1994 určeno, že právní předchůdkyně žalované 2) je vlastníkem pozemků, netvoří překážku věci rozsouzené ve vztahu k žalobcům, kteří účastníky řízení nebyli. Proto mohl přezkoumat a případně i jinak posoudit otázky, které byly v předchozím řízení posouzeny jako předběžné, a to platnost kupní smlouvy a vlastnické právo účastníků (a v rámci toho i otázku vydržení ze strany státu). Další otázky, které mohly být významné pro rozhodnutí v předchozím řízení, však podle názoru odvolacího soudu jinak vyřešit nesmí. Odkázal také na rozsudek soudu prvního stupně, který objasnil, že problematika řešená stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 na řešenou věc nedopadá.

6. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že podpisy na kupní smlouvě nejsou pravými podpisy prodávající. To, jak se podepsaná kupní smlouva dostala do dispozice MěNV XY, tedy zda byl cizí podpis připojen s vědomím MěNV XY nebo bez jeho vědomí, přitom považoval za důležité pro vyhodnocení dobré víry státu. Uvedl, že provedl některé důkazy, které „nenasvědčují tvrzení žalobců, že podepsaná kupní smlouva byla MěNV XY doručena zpět stranou prodávající“, a že nevzal za prokázané, že by MěNV v XY dal akceptantovi smlouvu k podpisu mimo prostory úřadu a nemohl pak rozeznat, zda jde o jeho pravý podpis. Dodal, že obecně, je-li navrhovateli dodána smlouva již s podpisem akceptanta, nemůže navrhovatel rozlišit, zda je podpis pravý. Jestliže však návrh smlouvy do dispozice akceptanta dodán nebyl, bylo by možné uzavřít, že státní orgán při uzavírání smlouvy pochybil a protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci, v takovém případě nelze uvažovat o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 469/2004 a 22 Cdo 1799/2004).

7. Uzavřel, že žalobci neprokázali, že představitelé MěNV XY nemohli vědět o tom, že podpis na kupní smlouvě není pravým podpisem právní předchůdkyně žalované 2), resp. neprokázali, že kupní smlouva datovaná dnem 12. 6. 1975 se do dispozice MěNV dostala již s připojeným podpisem za osobu prodávající. Nevyvrátili tak pochybnosti o tom, že podpis na kupní smlouvě datované dnem 12. 6. 1975 byl připojen v přítomnosti představitelů MěNV XY jinou osobou. Z toho dovodil, že pokud státní orgán toleroval podpis jinou osobou, protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem, o oprávněné držbě státu nelze proto uvažovat.

8. Dodal, že v tomto řízení nemůže řešit právní otázku, zda právní předchůdkyně žalované 2) měla uplatnit nárok na vydání pozemků odňatých v době nesvobody, případně na vydání náhradních pozemků, cestou restitučních předpisů, nepřisvědčil ani námitce žalobců o jejich legitimním očekávání převodu pozemku do vlastnictví vlastníka stavby na základě § 60a odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., neboť stát vlastníkem pozemků není.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

10. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení následujících právních otázek: a) Otázka závaznosti rozsudku o určení vlastnictví v řízení, kde není dána totožnost účastníků ani předmětu řízení, založeného na závěru o neplatnosti kupní smlouvy. Uvádějí, že pokud by byli účastníky takového řízení, namítali by vydržení pozemků státem, nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ztrátu aktivní legitimace žalobkyně vzhledem k přednosti zákona o půdě a neuplatnění restitučního nároku v zákonné lhůtě jako důvod přechodu vlastnictví na stát, právo trvalého užívání a zastavěnost. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 311/2001, 22 Cdo 1597/2001, 25 Cdo 15/2008, 23 Cdo 1927/2009 a 22 Cdo 1646/2000 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02, od kterých se podle jejich názoru odvolací soud odchýlil, neboť rozhodnutí o určovací žalobě nepředstavuje překážku věci rozsouzené a nebrání soudu projednat nejen námitky vydržení, ale také nabytí státem podle zákona o půdě. Mají za to, že by otázka vlastnictví měla být posouzena znovu s ohledem na všechny jejich nové námitky. b) Otázka vydržení vlastnického práva státem. Dovolatelé namítají rozpor s judikaturou dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, 28 Cdo 1766/2007, 22 Cdo 1689/2000 a 22 Cdo 18/2006) spočívající v zatížení nepřiměřeným, formálním a nesplnitelným důkazním břemenem. Při posouzení omluvitelnosti omylu státu ohledně pravosti podpisu na kupní smlouvě odvolací soud sice připustil, že nepravost podpisu nebylo možné rozpoznat, zatížil však žalobce nesplnitelným požadavkem prokázat, že „představitelé MěNV XY nebyli přítomni připojení nepravého podpisu na smlouvu“. Tím rovněž v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 a II ÚS 114/04 porušil právo žalobců na spravedlivý proces. V rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3756/11, II ÚS 165/11 a I. ÚS 4365/12 neupřednostnil presumpci dobré víry a požadavek na toho, kdo dobrou víru popírá, podat důkaz opaku (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3756/11 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Poukázali také na prokázané okolnosti podpisu smlouvy. c) Otázka nabytí vlastnictví státem při neuplatnění restitučního nároku. Podle názoru dovolatelů odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, 22 Cdo 18/2006 a 28 Cdo 2135/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 a judikaturu na toto rozhodnutí navazující) nedospěl (pro případ, že by nebyly splněny podmínky pro dřívější vydržení vlastnictví státem) k nabytí vlastnického práva státem podle zákona o půdě k 31. 12. 1993, a to bez ohledu na rozsudek, kterým bylo vlastnické právo právní předchůdkyně žalované 2) následně určeno, neboť v něm nebyla tato otázka řešena. Stát se tedy stal vlastníkem, aniž by jej rozsudek z roku 1994 vlastnictví zbavil (nejde o rozsudek erga omnes). Závěr o vlastnictví státu je odůvodněn také potřebou zachování práv třetích osob nabytých v dobré víře od státu, opačné pojetí by podle dovolatelů vedlo k absurdní situaci, neboť by potvrdilo vlastnictví žalované 2) nikoli k původní věci, ale k věci změněné, zhodnocené, zastavěné a cenově zcela odlišné od původní louky. d) Otázka určení vlastnictví státu na základě legitimního očekávání žalobců. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nerespektoval, že jsou nositeli práva podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., a mají tak legitimní očekávání v nabytí vlastnictví od státu, převažující nad ochranou údajného vlastnického práva žalované 2). Dodali, že nevěděli a ani nemohli vědět o neplatnosti kupní smlouvy z roku 1975, stát vůči nim po desetiletí jako vlastník vystupoval, v dobré víře od něj nabyli „právo odvozené od původního práva trvalého užívání stavebního bytového družstva“. Nárok na převod stavbami zastavěných pozemků do svého vlastnictví opírají dovolatelé o institut trvalého užívání (odkazují na „§ 70 zč. 109/1964, § 879c) z.č. 103/2000 Sb., a § 60a z.č. 219/2019 Sb.“ a relativně stálou judikaturu k pojetí práva trvalého užívání jako práva téměř vlastnického). Své legitimní očekávání na převod dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. označují jako dlouhodobé, trvalé, nepromlčitelné a ničím narušitelné (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2564/2009, 22 Cdo 67/2015 a 30 Cdo 1454/2007) a dodávají, že bez určení vlastnictví státu nemůže k převodu vlastnictví pozemků na dovolatele dojít. Připomínají rovněž potřebu odstranění zjevně nežádoucí nejednotnosti vlastnického práva k pozemku a stavbě na něm. e) Otázka nemožnosti platného převodu pozemku zatíženého právem trvalého užívání darovací smlouvou. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2564/2009 a domnívají se, že vlastnictví nemohlo být žalované 2) platně darováno, neboť právo trvalého užívání se v roce 2001 změnilo na právo výpůjčky pro bytové družstvo; o soudním řízení a rozsudku z roku 1994 družstevníci ani majitelé družstevních řadových domů (dovolatelé) nevěděli. f) Otázka možnosti nabytí vlastnictví v dobré víře ve správnost údajů v katastru nemovitostí. Dovolatelé mají za to, že zjištěné okolnosti dobrou víru žalované 2) vylučují. Pozemky byly fakticky zastavěny, k zápisu vlastnického práva dárkyně došlo krátce před darováním v roce 2001, judikatura dobrou víru v údaje v katastru neuznávala u bezúplatných převodů, obě smluvní strany věděly o zatížení pozemku právem trvalého užívání (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2564/2009)

11. Dovolatelé se dovolávají rovněž § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“), uvádějí, že důvodně očekávali, že jejich případ bude posouzen obdobně jako případy popsané v jimi označených rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalované shodně navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto. Žalovaná 2) má za to, že žalobci konkrétně nespecifikovali důvod dovolání, podrobně se k jednotlivým dovolacím námitkám vyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

15. Na řešení otázky legitimního očekávání žalobců rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit. Samotné přesvědčení žalobců o budoucím převodu ze státu na žalobce za situace, kdy stát nebyl vlastníkem pozemků, nemůže samo o sobě být titulem k nabytí vlastnického práva státu, a to ani kdyby snad nabylo podobu legitimního očekávání. Pokud by stát vlastníkem byl, pak je legitimní očekávání žalobců pro výsledek sporu bezpředmětné. Legitimní očekávání žalobců nemůže naopak zhojit absolutní neplatnost či nedostatek uzavřené smlouvy mezi jinými osobami (žalovanými).

16. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (ne)platnosti převodu pozemku zatíženého právem trvalého užívání darovací smlouvou. Podle § 70 odst. 1-3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, (dále jen „hospodářský zákoník“) části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním, nebo občanským sdružením. Toto právo tedy mohlo platně zatížit jen věci v národním majetku. V této věci však bylo právo zřízeno v roce 1987, tedy v době, kdy pro nedostatek právního titulu zakládajícího vlastnictví státu byly pozemky v soukromém vlastnictví; právo trvalého užívání tedy nemohlo být zřízeno platně. Již z tohoto důvodu na otázce vztahu trvalého užívání a darování rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

17. Rovněž na vyřešení právní otázky bezúplatného nabytí vlastnického práva na základě dobré víry ve stav zapsaný v katastru nemovitostí napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když uvedl: „Jen na doplnění (bez významu pro rozhodnutí této věci) odvolací soud uvádí, že… M. M. pak smlouvou darovací ze dne 23. 4. 2002, darovala označené nemovitosti své dceři – žalované 2), právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 24. 4. 2002. Žalovaná 2) při darování vycházela ze stavu zápisu věcného práva ve veřejném seznamu a uplatněním názorů k otázce vlastnictví státu pro marné uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku, jichž se dovolávají žalobci, by bylo nepřípustně zasaženo do vlastnického práva žalované 2).“ Dovolací soud vychází z toho, že slova „Jen na doplnění (bez významu pro rozhodnutí této věci) …“ se vztahují i k darovací smlouvě a jejím účinkům; tomu odpovídá i to, že tento závěr není blíže odůvodněn.

18. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na posouzení právní otázky nabytí vlastnictví státem při neuplatnění restitučního nároku, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že tuto právní otázku již nemůže v tomto řízení řešit. Ani tato právní otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit.

19. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné pro řešení právních otázek závaznosti rozsudku o určení vlastnictví v řízení, kde není dána totožnost účastníků, a dále důkazního břemene ve vztahu k dobré víře držitele, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání K závaznosti předchozího rozsudku o určení vlastnictví pro žalobce, kteří nebyli účastníky řízení

20. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

21. Ze znění § 159a odst. 1 o. s. ř. plyne, že pravomocné soudní rozhodnutí není závazné vůči osobě, jež nebyla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Soud není vázán ani posouzením předběžné otázky, která nebyla řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2635/2024, a judikaturu tam citovanou).

22. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rozsudek, kterým byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalované 2) a státem a zároveň určeno, že právní předchůdkyně žalované 2) je vlastníkem předmětných pozemků, není pro žalobce závazný, neboť ti nebyli účastníky tehdejšího řízení. Z toho, že rozsudek není pro žalobce závazný, však pouze usoudil, že „tudíž lze v tomto řízení zkoumat otázky, které byly otázkami předběžnými pro rozhodnutí ve věci a lze je případně posoudit jinak“. Za otázky, které byly řešeny jako předběžné v předcházejícím řízení označil otázku platnosti smlouvy a „potažmo existence vlastnického práva svědčící jednomu či druhému účastníkovi (právní předchůdkyni žalované 2/ či čsl. státu), v rámci čehož mohla být zkoumána též otázka vydržení vlastnického práva k pozemkům ze strany státu“. Uzavřel, že jiné otázky (tedy otázky, které nebyly řešeny v předchozím řízení jako předběžné) jinak hodnotit nesmí, neboť v tomto řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost přechozího rozsudku. Dodal, že je mu sice známa judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k nemožnosti obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství žalobami na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů, uvedené závěry však nelze na danou věc aplikovat, neboť „v tomto řízení již soud nemůže řešit právní otázku, že M. M. měla uplatnit nárok na vydání pozemků odňatých v době nesvobody, příp. náhradních pozemků, cestou restitučních předpisů. V tomto případě se totiž původní vlastnice pozemků pí. M. M. po účinnosti restitučních předpisů (v daném případě zákona o půdě) domohla určení vlastnictví k dříve odňatému majetku, když rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 4. 1994 č. j. 6 C 172/92-76, který nabyl právní moci dne 2. 8. 1994, bylo deklarováno její vlastnictví k označeným nemovitostem.“ 23. Tento názor odvolacího soudu by byl správný, pokud by šlo o spor o vlastnictví mezi státem a žalovanou 2); strany jsou totiž tímto rozsudkem procesně vázány. Protože však jde o spor mezi jinými osobami na žalující straně, není soud vázán nejen samotným výrokem rozsudku a posouzením předběžných otázek, ale ani okruhem právních otázek, na jejichž řešení je (mohlo být) předchozí rozhodnutí soudu založeno; musí se proto zabývat všemi namítanými způsoby nabytí vlastnického práva státem, kam patří i řádné neuplatnění restitučního nároku, resp. jeho neprojednání v důsledku postupu oprávněné osoby. Tím nedochází k věcnému přezkumu předchozího rozsudku, ale k řádnému projednání žaloby podané osobami, které účastníky předchozího řízení nebyly, a nejsou proto rozsudkem, který v něm byl vydán, vázány. K vydržení vlastnického práva státem a presumpci dobré víry držitele 24. K nabytí vlastnického práva státu vydržením mělo dojít za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“), dovolací soud proto podle § 3028 odst. 2 o. z. postupoval při posouzení předpokladů pro vydržení podle tohoto právního předpisu.

25. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

26. Judikatura Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák. vychází z presumpce dobré víry držitele (viz např. rozsudky NS z 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, nebo z 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008). Ten, kdo popírá dobrou víru držitele, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti ji vylučující (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek NS z 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2024).

27. V této věci bylo zjištěno, že podpis prodávající na smlouvě o převodu pozemků na stát není podpisem tehdejší prodávající [předchůdkyně žalované 2)], nepodařilo se však zjistit, kdo a za jakých okolností smlouvu podepsal. Žalobci tvrdili, že prodávající si vzala návrh smlouvy domů a přinesla jej na MěNV již podepsaný. V úvahu přichází i další možnosti; nicméně pro nedostatek důkazů k této otázce, vyplývající i z časového odstupu od podpisu smlouvy, nastal stav „non liquet“ a ve věci bylo třeba uplatnit pravidlo o důkazním břemenu. Jestliže žalovaná 2) tvrdila, že státní orgán při uzavírání smlouvy pochybil a protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci, a že tudíž nemohl být ohledně vlastnictví státu v dobré víře, bylo na ní důkazní břemeno ohledně skutečností, které tento závěr umožňovaly; toto břemeno naopak netížilo žalobce.

28. Při pochybnostem o oprávněnosti držby tak nelze uložit držiteli (zde státu), aby prokázal okolnosti, které by s jistotou vyloučily možnost, že o nedostatku podpisu věděl, a jeho držba byla proto nepoctivá. Odvolací soud, který vyšel z toho, že žalobci neprokázali, že představitelé MěNV XY nemohli vědět o tom, že podpis na kupní smlouvě není pravým podpisem, a nevyvrátili tak pochybnosti tom, že podpis na kupní smlouvě datované dnem 12. 6. 1975 byl připojen v přítomnosti, vyřešil otázku důkazního břemene při pochybnostech o oprávněnosti držby v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

29. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se dalšími dovolacími důvody pro nadbytečnost nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

30. Odvolací soud se bude v dalším řízení zabývat nejen otázkou vydržení ze strany státu, ale pro případ, že dospěje k závěru, že k vydržení ze strany státu nedošlo, také tím, zda ze strany právní předchůdkyně žalované 2) došlo podáním žaloby na určení vlastnického práva k obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Při úvaze o tom, zda lze na daný případ uplatnit výjimku ze závěru judikatury ke vztahu obecných a restitučních předpisů, přihlédne k tomu, že právní předchůdkyně žalované 2) uplatnila před podáním žaloby restituční nárok, bylo jí tedy známo, že vydání pozemků je upraveno restitučním předpisem, a rovněž k tomu, zda před 24. 6. 1991 byly sporné pozemky již zastavěné [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], a nemohly tak být vydány v restituci.

31. O vlastnickém právu státu lze však uvažovat jen v případě těch pozemků, které k 1. 1. 1992 neměli žalobci v oprávněné držbě z titulu osobního užívání; v takových případech se držené právo osobního užívání změnilo na právo vlastnické, a to i v případech, kdy ve skutečnosti držitel nebyl jeho subjektem (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004).

32. Pokud odvolací soud v dalším řízení dospěje k závěru, že stát pozemek vydržel či jinak nabyl a bude zvažovat pozdější nabytí vlastnického práva žalovanou 2) na základě dobré víry ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, přihlédne i k judikatuře dovolacího soudu k možnosti nabýt vlastnického právo na základě dobré víry ve stav zápisu v katastru nemovitostí v době do 1. 1. 2014 bezúplatným převodem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2014, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014).

33. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu