22 Cdo 295/2026-117

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Tenisového klubu XY z.s., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 22/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 194/2025-91, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 9 C 22/2025-65, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025, č. j. 9 C 22/2025-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha, památkově chráněné území, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, občanská vybavenost, zapsaných na listu č. XY pro obec XY a katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“) – výrok I. Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání předmětných nemovitostí (výrok II) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 194/2025-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 T 71/2017-3502, (dále „usnesení o zabrání věci“), kterým byly nemovitosti zabrány podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále „tr. zák.“). Usnesení o zabrání věci bylo vydáno v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017 proti bývalému předsedovi výboru občanského sdružení žalobce, P. R. Ten byl pravomocně odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 tr. zák. za skutek spočívající v jednání završeném sjednáním neplatné kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí, jež byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Stížnost žalobce a zúčastněné osoby proti usnesení o zabrání věci byla zamítnuta, ústavní stížnost nabyvatele nemovitostí na základě neplatné smlouvy (společnost SPORT INVESTMENT s.r.o.) byla následně odmítnuta. Žalobci byl v trestním řízení vedeném proti odsouzenému P. R. přiznán nárok na náhradu škody; fakticky však k odškodnění nedošlo.

4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily (odvolací soud příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně), že zabrání věci je nucený způsob odnětí vlastnického práva na základě zákona a bez náhrady; vlastnické právo pachatele či jiné osoby k zabraným věcem přechází na stát. V nyní posuzované věci žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechodem na základě usnesení o zabrání věci ve smyslu § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2521/2024, (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) odvolací soud konstatoval, že právní moc rozhodnutí o zabrání věci má stránku formální a stránku materiální, jež vyjadřují nezměnitelnost a závaznost vydaného rozhodnutí. V souvislosti s tím označil odvolací soud námitku žalobce ohledně délky řízení o určení vlastnického práva a přerušení řízení za nedůvodnou, neboť žalovaná (stát) nabyla vlastnické právo originárním způsobem a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu její vlastnictví i nadále trvá. Rovněž námitky žalobce týkající se nedostatečné úpravy spolkového práva a zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, (dále „zákon č. 59/2017 Sb.“) označil odvolací soud jako nepřípadné a irelevantní, jelikož nemohou mít vliv na výsledek řízení o určení vlastnického práva. I přes (případné) vady trestního řízení je pro žalobce jako dosavadního vlastníka zabrané věci závazné rozhodnutí o zabrání věci vydané v trestním řízení, a ani pomocí institutu dobrých mravů proto nelze zvrátit originární způsob nabytí vlastnického práva žalovanou k zabraným nemovitostem.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Současně ohlašuje jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení o určení vlastnického práva bylo zahájeno dne 20. 12. 2016, přičemž v této době byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí původní žalovaná, společnost SPORT INVESTMENTS s.r.o. IČO 02005646. V souběžně probíhajícím trestním řízení byl bývalý předseda výboru občanského sdružení žalobce, P. R., odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Předmětné nemovitosti byly na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 T 71/2017-3502, zabrány a vlastnické právo k nim nabyla žalovaná. S ohledem na neodůvodněnou časovou prodlevu soudů s rozhodnutím o věci samé došlo ke změně skutkové i procesní situace, která zapříčinila, že žalobce nemohl být v projednávané věci úspěšný. Dovolatel má za to, že pokud by soudy nižších stupňů postupovaly v přiměřené lhůtě a za procesních i hmotněprávních okolností daných v době podání žaloby, bylo by rozhodnutí soudu odlišné. Odvolacímu soudu vytýká, že se s námitkou stran délky soudního řízení dostatečně nevypořádal a konstatoval pouze, že z důvodu originárního nabytí vlastnického práva žalovanou není možné žalobnímu návrhu vyhovět. Dovolatel se proto táže „zda je takto dlouhá prodleva v jednání soudu v tomto řízení, jak je shora nastíněno, která změnila procesní i skutkové okolnosti posuzovaného případu, způsobilá k tomu, aby vedla soud za použití ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a dále za použití příslušných ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech k faktickému prolomení rozhodnutí o zabrání věci a originárnímu nabytí vlastnického práva Českou republikou“. Současně klade dovolacímu soudu otázku „zda není namístě rozhodovat v takové věci podle skutkového stavu v době podání žaloby a nikoliv v době meritorního rozhodování soudu“. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení (nákladech odvolacího řízení), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k dovolání vyjadřuje nesouhlasně. Uvádí, že žalobce sice formuloval dvě otázky k posouzení dovolacím soudem, nicméně ani v jednom případě nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Ve vztahu k první otázce kladené žalobcem není dovolání přípustné již jen proto, že na vymezené otázce (zda prodleva v jednání soudu mající za následek změnu procesních a skutkových okolností může vést k faktickému prolomení rozhodnutí o zabrání věci a originárnímu nabytí vlastnického práva žalovanou) není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

10. Byť dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a tím vymezil jedno z hledisek (důvod) přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., užitou argumentaci žalobce de facto napadá správnost postupu soudů nižších stupňů a především správnost usnesení o zabrání věci, proti němuž sice v trestním řízení brojil, nicméně opožděnou stížností. Snaží se tak oběma vymezenými otázkami v řízení před civilními soudy, na jejichž řešení přípustnost dovolání zakládá, zvrátit pro něj nepříznivé důsledky pravomocného odsouzení pachatele trestné činnosti dotýkající se předmětných nemovitostí, jež představovaly její výnos; proto byly rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení (soudu) zabrány.

11. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

12. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

13. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

14. V rozsudku ze dne 30. 3. 2023, sen. zn. 29 NSČR 141/2022, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že v občanském soudním řízení je soud vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jen ve vztahu k osobě, nebo k osobám, které byly uvedeným rozhodnutím uznány vinnými ze spáchání onoho trestného činu (jako pachatelé nebo spolupachatelé). Taková vázanost nemůže být dána ve vztahu k osobám, které se trestního řízení vůbec neúčastnily (bez ohledu na to, že jsou zmíněny ve skutkové části výroku o vině jako osoby, v jejichž prospěch pachatel jednal, respektive osoby, které svým jednáním přispěly k trestné činnosti pachatele). Ohledně takových osob se beze zbytku uplatní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10 (oba nálezy jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Výkladem § 135 odst. 2 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím, řízení se Nejvyšší soud poté zabýval např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky řízení právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.

15. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Výjimku z tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na plnění a následné určovací žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); o takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.

16. V poměrech projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 T 71/2017-3502, byly podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zák. zabrány předmětné nemovitosti zajištěné na základě usnesení Obvodního ředitelství Policie ČR Praha III ze dne 7. 6. 2016, č. j. KRPA-7917/TČ-2014-001393, (ústavní stížnost podaná společností SPORT INVESTMENTS s.r.o. proti usnesení o zabrání předmětných nemovitostí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2135/21). Nemovitosti představovaly výnos z trestné činnosti, za kterou byl bývalý předseda výboru žalobce P. R. odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 tr. zák. za skutek spočívající v jednáním završeném sjednáním neplatné kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí, jež byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že podle § 104 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 1114 o. z. nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem stát. Zcela přiléhavě rovněž s odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně dále doplnil, že usnesení o zabrání věci nebylo změněno či zrušeno pro nezákonnost, a proto vlastnické právo předchozího vlastníka (žalobce) zaniklo ke dni právní moci rozhodnutí o zabrání věci, tj. ke dni 28. 5. 2021.

17. Právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu skutečně závisí (okamžik nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem státem originárním způsobem), vyřešil odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2521/2024. Ač odkazované rozhodnutí dovolacího soudu je usnesením, kterým bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (a jeho judikatorní význam je tím poněkud snižován), nelze přehlédnout, že navazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013, nebo ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2017), od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech nyní posuzované věci. Odvolací soud správně připomněl, že právní moc trestního rozhodnutí o zabrání věci má nejen formální stránku, která vyjadřuje jeho zásadní nezměnitelnost, ale rovněž i stránku materiální, jejímž odrazem je závaznost pro dosavadního vlastníka zabrané věci (žalobce). Odvolací soud proto postupoval v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř., když vycházel z rozhodnutí vydaného v trestním řízení a dovodil, že vlastnické právo žalobce k nemovitostem zaniklo na základě pravomocného soudního rozhodnutí o zabrání věci. Rozsudek odvolacího soudu nehodnotí délku řízení a důvody, pro které došlo k pravomocnému rozhodnutí ve věci samé po více než osmi letech. Naopak je vystavěn na posouzení, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí. Dovolatel vzdor důvodům, pro které soudy obou stupňů neshledaly jeho nárok důvodným, trvá na tom, že o určení vlastnictví k nemovitostem bylo rozhodnuto věcně nesprávně. Přitom stále odmítá přijmout fakt, že pravomocnými soudními rozhodnutími je vázán (stejně jako žalovaná a v rozsahu závaznosti pro účastníky řízení i všechny soudy a jiné orgány).

18. Otázka nastolená žalobcem, zda by v případě změny skutkových a procesních okolností nemělo dojít k prolomení rozhodnutí o zabrání věci a nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou, je tak spíše živena subjektivním pocitem křivdy, z něhož pramení požadavek na určení vlastnictví a vydání předmětných nemovitostí. Civilní soudy ovšem nejsou povolány k přezkumu rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Aproboval-li odvolací soud soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobou, jíž žalobce požaduje určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, není možné eliminovat původní (dosud existentní) pravomocná soudní rozhodnutí, pak se takový závěr výše předestřeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2781/2023). Ostatně Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel měl možnost se v průběhu trestního řízení proti usnesení o zabrání věci, poukazoval-li na své vlastnické právo k nemovitostem, bránit. Této možnosti však využil tím způsobem, že proti zmíněnému usnesení podal opožděnou stížnost, jež musela být odmítnuta.

19. Dovolání není rovněž přípustné pro řešení otázky, zda není v poměrech projednávané věci na místě rozhodovat podle skutkového stavu v době podání žaloby, a nikoliv v době vydání rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel nastolenou otázku blíže nerozvíjí, zjevně však navazuje na první okruh dovolacích námitek, jimiž argumentuje v tom smyslu, že v průběhu řízení došlo k takové změně skutkové situace, která vedla (pro dovolatele) k nepříznivé změně procesního i hmotněprávního stavu věci. Z podání žalobce tak lze dovodit polemiku s výkladem § 154 odst. 1 o. s. ř.

20. V této souvislosti se sluší připomenout, že je-li dovolatelem přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (při výkladu § 154 odst. 1 o. s. ř.), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, pak se žalobce v identifikaci tohoto důvodu přípustnosti dovolání mýlí; Nejvyšší soud se k otázce výkladu a aplikace § 154 o. s. ř. ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyjadřoval.

21. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

22. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, a rozhodnutí tam uvedená). Zásada promítnutá zákonodárcem do § 154 odst. 1 o. s. ř. vyjadřuje povinnost soudu při rozhodování věci přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006). Současně soud nesmí vzít v úvahu to, co má (může) nastat až po vyhlášení rozsudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011). Rovněž také nemůže zohlednit skutkové okolnosti, k nimž došlo v minulosti, jež však v době vyhlášení rozsudku již nemají význam (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004). Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci soud vychází z § 154 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva pro rozhodnutí významné. Je na soudu, aby své rozhodnutí založil na aktuálním skutkovém stavu, tj. skutkovém stavu zjištěném k okamžiku vyhlášení rozsudku, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení; pro právní posouzení věci je tedy rozhodný skutkový stav v době v době vyhlášení rozsudku (srovnej rovněž Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 655 – 659 a Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1058 – 1060).

23. V poměrech projednávané věci lze přitakat postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a o jejich vydání, pokud tak učinil na základě zjištění, že žalovaná byla ke dni rozhodnutí, resp. již od právní moci usnesení o zabrání věci (tj. od 28. 5. 2021), vlastníkem nemovitostí. S ohledem na shora citované závěry Nejvyššího soudu a komentářové literatury nelze přijmout názor dovolatele, že odvolací soud měl věc s přihlédnutím na tvrzené průtahy v řízení a změnu skutkového stavu věci posoudit podle situace existující k okamžiku podání žaloby a pominout rozhodnutí soudu o zabrání věcí (nemovitostí) vydané v trestním řízení. Zásada vtělená do § 154 odst. 1 o. s. ř. platí pro všechny účastníky řízení a její prolomení by mělo nepříznivé důsledky na právní jistotu a legitimní očekávání účastníků řízení. Otázku, zda byl pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodný skutkový stav věci v době vyhlášení jeho rozsudku, posoudil tudíž odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

24. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není pro žádnou z předestřených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Poučení