22 Cdo 3165/2024

Rubrum

22 Cdo 3165/2024-331 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou se sídlem v Lázních Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovaným 1) L. Ž., 2) Z. M., žalovaní 1) a 2) jsou zastoupeni Ing. Danou Hadrabovou, bytem v Praze 5, Elišky Přemyslovny 382, 3) B. Ž. a 4) J. Ž., žalovaní 3) a 4) jsou zastoupeni JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Častrově, Ctiboř 42, o vyklizení nemovitých věcí a o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 304/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 5. 2024, č. j. 54 Co 188/2023-260, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 5. 2024, č. j. 54 Co 188/2023-260, se ve výroku III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2023, č. j. 8 C 304/2022-179, určil, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) neexistuje věcné břemeno zřízené darovací smlouvou a smlouvou o zřízení práva věcného břemene ze dne 12. 8. 2019, spočívající v právu užívání a spoluužívání pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Žalovaným 1), 2), 3) a 4) uložil povinnost vyklidit shora uvedené nemovité věci a předat je vyklizené žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl také o nákladech nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III).

2. S ohledem na obsah a rozsah dovolání žalobce jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2020, kterou uzavřel se společností CLEAR BALANCE, SE, IČO 24811718, se sídlem v Praze 8, Podlipného 942/11.

4. Prodejem nemovitostí žalobci společnost CLEAR BALANCE, SE, realizovala zástavní právo ke shora uvedeným nemovitostem zřízené zástavní smlouvou č. CA 100373/2014 ze dne 12. 2. 2014 (dále jen „zástavní smlouva“), kterou jako zástavci uzavřeli všichni žalovaní.

5. Zástavním právem byl zajištěn dluh žalovaného 1) plynoucí ze smlouvy o úvěru č. CA 100373/2014 ze dne 12. 2. 2014 (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřené mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE, IČO 24805394, se sídlem v Praze 9, Freyova 983/25, jako úvěrujícím (dále jen „původní věřitel“), žalovaným 1) jako úvěrovaným a žalovanými 2), 3) a 4) jako ručiteli. Následně byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena na společnost CLEAR BALANCE, SE, která byla také k 20. 6. 2019 zapsána do katastru nemovitostí jako osoba oprávněná ze zástavního práva.

6. V čl. II odst. 6 zástavní smlouvy ze dne 12. 2. 2014 se zástavce zavázal, že „po dobu trvání zástavního práva podle této zástavní smlouvy bez předchozího souhlasu zástavního věřitele zástavu nebo její část smluvně nepřevede, nepronajme, nezatíží věcným břemenem, právem stavby a nezřídí k ní nebo její části ani předkupní, nájemní nebo jiné užívací právo ve prospěch třetích osob. Zástavce se dále zavazuje, že předem písemně uvědomí zástavního věřitele o svém případném záměru zřídit k zástavě další zástavního právo ve prospěch třetí osoby.“ 7. V čl. IV odst. 3 zástavní smlouvy se pak zástavci zavázali „zdržet se jakýchkoliv úkonů, které by znemožnily nebo podstatnou měrou znesnadnily uspokojení zástavního věřitele ze zástavy.“ 8. Na základě předžalobní výzvy ze dne 25. 6. 2019 společnosti CLEAR BALANCE, SE, vzal soud prvního stupně za prokázané, že společnost CLEAR BALANCE, SE, v postavení věřitele vyzvala všechny žalované k zaplacení celého dluhu, který se stal splatným podle příslušných ustanovení smlouvy o úvěru.

9. Dne 12. 8. 2019 uzavřeli žalovaný 1) jako dárce a osoba oprávněná z věcného břemene a žalovaní 3) a 4) jako obdarovaní a osoby povinné z věcného břemene, spolu se žalovanou 2), která byla v té době spoluvlastnicí uvedených nemovitostí, smlouvu darovací a o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva o zřízení věcného břemene“). Na základě této smlouvy převedl žalovaný 1) spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti id. 9/20 do společného jmění žalovaných 3) a 4) a bylo zřízeno věcné břemene užívání ve smlouvě specifikované části nemovitostí ve prospěch žalovaného 1).

10. Společnost CLEAR BALANCE, SE, v postavení zástavního věřitele poté, co žalovaný 1) včas a řádně neuhradil zajištěný dluh ze smlouvy o úvěru, přistoupila k realizaci zástavního práva způsobem sjednaným v zástavní smlouvě, tedy k prodeji nemovitostí.

11. Na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2020 tak nabyl vlastnické právo k nemovitostem žalobce.

12. Soud prvního stupně dovodil, že věcné břemeno bylo sjednáno v rozporu s ustanovením zástavní smlouvy, které ukládalo dlužníkům (v článku IV. bodu 3) zdržet se jakýchkoliv úkonů, které by znemožnily nebo podstatnou měrou znesnadnily uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, a to bez ohledu na to, zda se jedná o jednání ve prospěch třetích osob či přímo účastníků smlouvy. Zatížení nemovitostí věcným břemenem znesnadnilo uspokojení ze zástavy právě tím, že významně snížilo její hodnotu. Soud proto shledal sjednání věcného břemene ve prospěch žalovaného 1) jako poškozující práva věřitele, v rozporu s dobrými mravy, a proto je posoudil jako jednání absolutně neplatné ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Proto uzavřel, že věcné břemeno váznoucí na nemovitostech neexistuje. Jelikož žalovaným nesvědčí žádný titul k užívání nemovitostí, uložil jim rovněž povinnost tyto nemovitosti vyklidit.

13. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 54 Co 188/2023-260, zastavil řízení o návrzích žalovaných na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení o obnově řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 103/2020 (výrok I). Odmítl odvolání žalovaných 2), 3) a 4) směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zamítl žalobu na určení neexistence věcného břemene zřízeného darovací smlouvou a smlouvou o zřízení práva věcného břemene ze dne 12. 8. 2019, spočívajícího v právu užívání a spoluužívání pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY [výrok III písm. a)]. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o uložení povinnosti žalovanému 1) vyklidit shora uvedené nemovitosti změnil tak, že žalobu v této části zamítl [výrok III písm. b)]. Ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 4) změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že lhůtu k vyklizení stanovil v délce 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku II potvrdil (výrok IV). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, ve kterém soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V).

14. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které se žalobce domáhal určení neexistence věcného břemene vůči žalovanému 1) a vyklizení nemovitosti žalovaným 1) tak, že žalobu v této části zamítl.

15. Dovodil, že důsledkem porušení zákazu nezatížit předmět zástavního práva věcným břemenem není neplatnost daného právního jednání, ale jeho právní neúčinnost vůči zástavnímu věřiteli.

16. Vyložil, že v posuzované věci zástavní věřitel neuplatnil relativní neúčinnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 a zřízení věcného břemene akceptoval. Věcné břemeno bylo rovněž zohledněno při ocenění nemovitostí vyhotoveném pro účel jejich prodeje žalobci – kupní cena reflektovala existenci věcného břemene. Poznamenal, že jelikož žalobce nebyl na zástavní smlouvě účasten a jejím obsahem nebyl dotčen, právo namítat relativní neúčinnost smlouvy o zřízení věcného břemene mu nenáleží. Jelikož se nelze s ohledem na shora uvedené domáhat neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, není ani důvodný požadavek žalobce na určení jeho neexistence.

17. Podle odvolacího soudu rovněž není opodstatněná námitka žalobce, že smlouva darovací a o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Za nemravný odvolací soud naopak považoval požadavek žalobce, který se domáhal určení neexistence věcného břemene na nemovitosti, z jejíž koupě profitoval.

18. Stejně tak shledal nedůvodnou námitku žalobce, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná, jelikož v důsledku jejího uzavření mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele ve smyslu § 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Odvolací soud zohlednil, že v rámci realizace zástavního práva byla plně uspokojena pohledávka zástavního věřitele, a proto nedošlo, byť k částečnému, zmaření uspokojení zajištěné pohledávky. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaných II.A Dovolání žalobce 19. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku III písm. a) a do výroku III písm. b), podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno zčásti na právních otázkách, které nebyly dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

20. Předně namítá, že smlouvu o zřízení věcného břemene je nutno považovat za zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 a násl. o. z. ke kterému se podle § 554 o. z. nepřihlíží. V této souvislosti žalobce namítá, že skutečnou vůli smluvních stran nebylo zajištění užívání nemovitostí pro žalovaného 1), ale „ochrana nemovitostí před exekucemi“. V této souvislosti se podle žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2862/2019.

21. Má také za to, že dovolací soud v této souvislosti dosud neřešil níže uvedené právní otázky: a) „Je zdánlivost právního jednání dle § 552 občanského zákoníku právní vadou, ke které musí soud přihlédnout z úřední povinnosti?“ b) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, a to za účelem ochrany nemovitosti před exekucemi a věřiteli původního vlastníka, zdánlivým právním jednáním dle 552 občanského zákoníku, kdy k takové vadě by bylo třeba přihlédnout z úřední povinnosti?“ c) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, se záměrem zabránit zástavnímu věřiteli ve výkonu zástavního práva nebo tento výkon ztížit, zdánlivým právním jednáním dle § 552 občanského zákoníku, kdy k takové vadě by bylo třeba přihlédnout z úřední povinnosti?“ 22. Dovolatel dále uvádí, že pokud nelze považovat smlouvu o zřízení věcného břemene za zdánlivé právní jednání, je tato smlouva absolutně neplatná, protože ji smluvní strany uzavřely v rozporu s dobrými mravy a se zákonem.

23. Podle žalobce je nutné při výkladu smlouvy zjišťovat skutečnou vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících skutkových zjištění (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1858/2022). A ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že účelem uzavření této smlouvy nebylo zajistit užívání nemovitostí ze strany žalovaného 1), ale „znemožnit či znesnadnit výkon zástavního práva“ zástavnímu věřiteli.

24. V takovém případě je nutné považovat smlouvu o zřízení věcného břemene za uzavřenou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., a proto je podle § 588 odst. 1 o. z. absolutně neplatná. K této neplatnosti měl soud přihlédnout i bez návrhu.

25. V této souvislosti má za to, že dovolací soud dosud neřešil ve své ustálené rozhodovací praxi níže uvedené právní otázky: d) „Je neplatnost právního jednání pro rozpor s dobrými mravy neplatností absolutní, ke které soud musí přihlédnout z úřední povinnosti?“ e) „V případě, že je namítána absolutní neplatnost právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, může soud konstatovat, že jde o námitku nepřípadnou, kterou se nemusí zabývat?“ f) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, a to za účelem ochrany nemovitosti před exekucemi a věřiteli původního vlastníka, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 ve spojení s § 588 občanského zákoníku?“ g) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, se záměrem zabránit zástavnímu věřiteli ve výkonu zástavního práva nebo tento výkon ztížit, absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 ve spojení s § 588 občanského zákoníku?“ 26. Má také za to, že za těchto okolností je smlouva o zřízení věcného břemene absolutně neplatná pro její rozpor se zákonem ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 odst. 1 o. z.

27. V této souvislosti nebyly podle žalobce dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny tyto právní otázky: h) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, a to za účelem ochrany nemovitosti před exekucemi a věřiteli původního vlastníka, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanoveními občanského zákoníku o věcných břemenech a o zástavním právu a jeho výkonu) dle § 580 ve spojení s § 588 občanského zákoníku? A přestává být taková smlouva protiprávní (rozporná se zákonem), když se smluvním stranám nepodařilo sledovaného záměru dosáhnout?“ i) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, se záměrem zabránit zástavnímu věřiteli ve výkonu zástavního práva nebo tento výkon ztížit, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanoveními občanského zákoníku o věcných břemenech a o zástavním právu a jeho výkonu) dle § 580 ve spojení s § 588 občanského zákoníku? A přestává být taková smlouva protiprávní (rozporná se zákonem), když se smluvním stranám nepodařilo sledovaného záměru dosáhnout?“ 28. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že porušení zákazu dispozice se zástavou sjednaného účastníky zástavní smlouvy není důvodem neplatnosti takového právního jednání, ale zástavnímu věřiteli vzniká právo dovolat se relativní neúčinnosti takového právního jednání ve smyslu § 1355 o. z. Má za to, že pokud je právní jednání neplatné, nelze zkoumat jeho neúčinnost (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo sp. zn. 29 Odo 1027/2006). Proto tento závěr odvolacího soudu nemůže v dovolacím přezkumu obstát.

29. Dále namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je rovněž absolutně neplatná pro rozpor s § 222 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2010 (odkazuje přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1027/2006 nebo sp. zn. 22 Cdo 3549/2011). Úmyslem smluvních stran totiž bylo zabránit tomu, aby věřitelé žalovaného 1) v budoucnu uspokojili své pohledávky z majetku žalovaného 1). V takovém případě není rozhodné, zda nakonec byli žalovaní ve svém záměru úspěšní či nikoliv, tedy zda finanční prostředky získané realizací zástavního práva plně postačovaly k uspokojení věřitele.

30. V této souvislosti má za to, že v ustálené rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny tyto právní otázky: j) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, a to za účelem ochrany nemovitosti před exekucemi a věřiteli původního vlastníka, neplatné pro rozpor s § 222 odst. 1 trestního zákoníku?“ k) „Je darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, kterou byl darován podíl na nemovitosti jednoho ze spoluvlastníků dalším dvěma spoluvlastníkům, a současně jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání k nemovitosti ve prospěch původního vlastníka podílu, se záměrem zabránit zástavnímu věřiteli ve výkonu zástavního práva nebo tento výkon ztížit, neplatné pro rozpor s § 222 odst. 1 trestního zákoníku?“ l) „Jestliže smluvní strany právním jednáním sledovaly záměr, který je v rozporu s § 222 odst. 1 trestního zákoníku, přestává být takové jejich jednání protiprávní, když se jim nepodařilo sledovaného záměru dosáhnout?“ 31. Namítá také, že odvolací soud zatížil řízení níže uvedenými vadami, v jejichž důsledku došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Poznamenává, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu námitka porušení práva na spravedlivý proces představuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15).

32. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který si v průběhu řízení obstaral vyčíslení pohledávky zástavního věřitele ke dni prodeje zástavy a důkaz touto listinu provedl při jednání odvolacího soudu. Takový důkaz však nenavrhl žádný z účastníků, zjišťovaná skutečnost nebyla v řízení tvrzena [srovnej § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., § 120 odst. 1 o. s. ř.], tento důkaz nevyplýval z obsahu spisu (srovnej § 120 odst. 2 o. s. ř.) a ani jej žalovaný neuplatnil jako odvolací důvod (srovnej § 205a o. s. ř. a § 212a o. s. ř.). Provedením tohoto důkazu tak odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení, podle níž lze skutečnosti a důkazy uvádět jen do skončení prvního jednání (srovnej § 118b odst. 1 o. s. ř.), princip neúplné apelace, podle nějž mohou být nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení uplatněny jen za podmínek podle § 205a o. s. ř., a zásadu projednací.

33. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje také za nepředvídatelné a překvapivé. Žalobce se totiž dozvěděl o odlišném právním názoru odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20).

34. Podle dovolatele byla porušena i zásada dvouinstančnosti řízení. Pokud odvolací soud došel na základě nově provedeného důkazu ke zcela odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, měl v takovém případě zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000).

35. Má také za to, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro rozpor s dobrými mravy, pro rozpor se zákonem a s námitkou zdánlivosti právního jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není řádně odůvodněno (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20).

36. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených částech zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v napadené části výroku II potvrdí. II.B Vyjádření žalovaných 1) a 2)

37. Žalovaní 1) a 2) považují dovolání žalobce za nedůvodné. Mají za to, že žalobcem formulované právní otázky „jsou v obecné rovině, bez vazby na konkrétní okolnosti případu“. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci specifikované ve vyjádření k dovolání považují právní jednání, na základě kterých se stal žalobce vlastníkem nemovitostí, za absolutně neplatná, a nelze jim poskytnout právní ochranu. Mají za to, že žalobce je „pouze tzv. bílý kůň v organizované skupině, která se zabývala lichvou“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. II.C Vyjádření žalovaných 3) a 4)

38. Žalovaní 3) a 4) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně poukazují na personální propojení společností CREDIT ALLIANCE, SE, CLEAR BALANCE, SE, a žalobce. S ohledem na kupní cenu nemovitostí stanovenou pro účely realizace zástavního práva (kterou v dovolání rozporují) mají za to, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Podotýkají, že důvodem uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bylo zajistit bydlení v nemovitosti žalovanému 1), a to po dobu jeho života, nikoliv poškodit věřitele žalovaného 1). Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

III. Přípustnost dovolání

39. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu do-sud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. III.AK námitce zdánlivosti smlouvy o zřízení věcného břemene 40. Dovolatel má za to, že smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 je nutno považovat vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci za zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 a násl. o. z., ke kterému se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

41. Námitku zdánlivosti smlouvy o zřízení věcného břemene však vznesl žalobce až v dovolání. Tuto námitku neuplatnil v odvolacím řízení ani v řízení před soudem prvního stupně. V řízení před nalézacími soudy netvrdil žádný ze zákonných předpokladů zdánlivosti právního jednání ve vztahu ke smlouvě o zřízení věcného břemene; nenamítal, že by při jejím uzavírání chyběla vůle některé z jednajících osob, nebo že by snad taková vůle nebyla zjevně projevena, či že by nešlo zjistit obsah právního jednání pro jeho neurčitost nebo nesrozumitelnost.

42. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou neuplatněnou v odvolacím řízení nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010; toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

43. Jestliže žalobce námitku zdánlivosti smlouvy o zřízení věcného břemene neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce s touto námitkou až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).

44. Proto není ani opodstatněná námitka žalobce, že odvolací soud se dostatečně nezabýval námitkou zdánlivosti právního jednání. Jak již bylo uvedeno, žalobce tuto námitku v řízení před odvolacím soudem nevznesl a samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou neuplatněnou v odvolacím řízení nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ani neznamená nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.

45. Proto tato námitka a v této souvislosti právní otázky formulované žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. III.B K námitce nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu 46. Žalobce dále namítá, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zásadu překvapivosti rozhodnutí, neboť o odlišném právním názoru odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně se žalobce dozvěděl až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20).

47. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, či ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1146/2018). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).

48. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepředvídatelné ani překvapivé. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které byly účastníkům známy. Odvolací soud se tak shodně jako soud prvního stupně zabýval věcí z pohledu stejných zákonných ustanovení, pouze provedl jiné právní posouzení než soud prvního stupně. Své rozhodnutí nezaložil na neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ani na jiném právním hodnocení, jež by vyžadovalo postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř.

49. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.C K námitce porušení zásady dvouinstančnosti řízení 50. Podle dovolatele porušil odvolací soud i zásadu dvouinstančnosti řízení. Má za to, že pokud odvolací soud dospěl na základě nově provedeného důkazu ke zcela odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, měl v takovém případě zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000).

51. V usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, Nejvyšší soud vyložil, že zásada dvouinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 624/2021).

52. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).

53. Námitka žalobce o porušení zásady dvouinstančnosti řízení tak není opodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.D K námitce, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy a rozpor s trestním zákoníkem 54. Žalobce v dovolání dále namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy i rozpor s příslušnými ustanoveními zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

55. Odvolací soud se při řešení souvisejících právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalobce v této části přípustné. IV. Důvodnost dovolání IV.AK námitce, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy a rozpor s trestním zákoníkem 56. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

57. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

58. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

59. Podle § 1355 o. z. je-li zástava přenechána k užívání jinému bez souhlasu zástavního věřitele, nemá to vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. To neplatí, ujednají-li strany, že souhlasu není třeba.

60. V rozsudku ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1046/2022, Nejvyšší soud vyložil, že v poměrech právní úpravy platné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), vycházela rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze závěru, že právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srovnej § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení § 256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srovnej § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014).

61. Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. – by se mohl věřitel domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2077/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1802/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2773/2018).

62. V citovaném rozsudku ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, Nejvyšší soud dále uvedl, že uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit – jak vyplývá z § 256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) – trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena).

63. K závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, výslovně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019, ve kterém dovodil, že učinily-li smluvní strany právní jednání ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich (dlužnice), je takový záměr důvodem absolutní neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor se zákonem podle § 588 o. z.

64. I v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, se tak uplatní závěr, že sledoval-li by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. (nyní § 589 a násl. o. z.) – by se věřitel mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2077/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017).

65. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil i v rozsudku ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024.

66. Odvolací soud však v projednávané věci neposuzoval, jaký byl úmysl stran při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 a zda všechny smluvní strany učinily právní jednání v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich, tedy zda toto právní jednání je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o. z. Proto je právní posouzení věci provedené odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné.

67. Z tohoto důvodu je předčasný i závěr odvolacího soudu, že smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 nelze považovat za absolutně neplatné právní jednání, jelikož zástavní věřitel mohl namítat pouze neúčinnost přenechání zástavy k užívání jinému ve smyslu § 1355 o. z. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že se nelze domáhat neúčinnosti právního jednání, které je neplatné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1897/2023).

68. V této souvislosti neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2019 by bylo nutné považovat za absolutně neplatnou pouze za předpokladu, že by jednáním smluvních stran „došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele“. Odvolací soud uvedl, že tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť jednání smluvních stran nevedlo ke zmaření uspokojení pohledávky zástavního věřitele, byť částečnému (protože realizací zástavního práva byla i po zatížení zástavy věcným břemenem pohledávka věřitele uspokojena v celém rozsahu). Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se však podává, že je důležité posuzovat úmysl účastníků daného právního jednání, tedy zda učinily právní jednání ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitele jednoho z nich (a to bez ohledu na to, zda skutečně ke zkrácení věřitele došlo).

69. Opodstatněná však není námitka žalobce, že odvolací soud se vůbec nezabýval žalobcem tvrzenou neplatností smlouvy o zřízení věcného břemene pro rozpor se zákonem obecně. Odvolací soud tuto problematiku ve svém rozhodnutí posuzoval a vyložil, z jakých důvodů nepovažoval smlouvu o zřízení věcného břemene za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem.

70. Předčasné je zabývat se i tím, zda zakládá absolutní neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene tvrzený rozpor této smlouvy s dobrými mravy ve smyslu § 588 odst. 1 o. z.

71. V usnesení ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 ICdo 133/2021, Nejvyšší soud totiž vyložil, že konstantně vychází z toho, že rozpor s dobrými mravy je důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon zákonu samotnému odpovídá (neodporuje mu ani jej neobchází). Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele ovšem v souladu se zákonem nejsou, v důsledku čehož jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech – buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení (§ 39 obč. zák.), nebo sice platné, avšak odporovatelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3514/2008). Tyto závěry jsou aplikovatelné rovněž v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

72. V této souvislosti je však opodstatněná námitka žalobce, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně neodůvodnil, z jakého důvodu nepovažoval smlouvu o zřízení věcného břemene za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 odst. 1 o. z. Omezil se na konstatování, že „úvaha, že věcné břemeno bylo sjednáno v rozporu s dobrými mravy, je nepřípadná“. V odůvodnění rozhodnutí je však nutné alespoň stručně vyložit, z jakého důvodu považoval odvolací soud tuto úvahu za „nepřípadnou“.

73. V rámci dalšího řízení bude odvolací soud nejdříve zkoumat, zda úmyslem všech smluvních stran smlouvy o zřízení věcného břemene bylo zkrátit možnost uspokojení věřitele, tedy zda je tato smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 odst. 1 o. z. Pokud dospěje odvolací soud k závěru, že tomu tak nebylo, posoudí následky uzavření takové smlouvy s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem projednávané věci. IV.BK námitce, že odvolací soud provedl důkaz listinou „vyčíslení pohledávky zástavního věřitele ke dni prodeje zástavy ze dne 26. 3. 2024“ v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 74. Řešení této právní otázky by bylo čistě akademické. Její zodpovězení (v souladu s požadavkem žalobce) by nebylo způsobilé přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, jelikož v dovolacím řízení prozatím neobstál závěr odvolacího soudu, že smlouvu o zřízení věcného břemene nelze považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, a to i trestním zákoníkem, ve smyslu § 588 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud zároveň dovodil, že není rozhodující, zda skutečně ke zkrácení věřitele došlo, a proto nebudou pro rozhodnutí v této věci ani podstatná skutková zjištění vyplývající z tohoto důkazu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024).

V. Závěr

75. Z uvedeného se podává, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je v souvislosti s jeho závěrem, že v posuzované věci není smlouva o zřízení věcného břemene absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 odst. 1 o. z., neúplné, a tudíž nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil ve smyslu § 243e odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

76. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

77. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu