22 Cdo 3173/2025

Rubrum

22 Cdo 3173/2025-76 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze, Nezamyslova 423/13, proti žalovaným 1) J. T. a 2) L. D., zastoupeným Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o úpravu poměrů spoluvlastníků nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 26/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, č. j. 12 Co 197/2025-50, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 674,35 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radomila Kožuského.

Odůvodnění

Dovolací soud v řešené věci posuzoval, zda je v řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae), která brání projednání věci ve smyslu § 159a zákona č. 99/1966 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o způsobu užívání pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, s tím, že označené nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví účastníků a žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím většinových spoluvlastníků o rozsahu jejich užívání ze dne 6. 5. 2020. Konkrétně požadovala, aby soud rozhodl, jaké konkrétní části domu, chodníku a zahrady bude užívat žalobkyně, jaké konkrétní části domu a zahrady budou společně užívat žalovaní, a že ostatní prostory budou účastníci užívat společně v poměru odpovídajícím velikosti jejich spoluvlastnických podílů.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 4. 2025, č. j. 10 C 26/2025-35, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 66 915,42 Kč (výrok II). Také rozhodl o tom, že žalobkyni bude vrácena poměrná část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok III).

3. V odůvodnění uvedl, že o věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodní soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 3. 2024, č. j. 20 C 132/2020-195, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, nabyl právní moci dne 14. 10. 2024, a věc z tohoto důvodu nemůže být podle § 159a odst. 4 o. s. ř. projednávána znovu.

4. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 23. 6. 2025, č. j. 12 Co 197/2025-50, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I o zastavení řízení a III o soudním poplatku potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že výše nákladů, které je žalobkyně povinna nahradit žalovaným, činí 25 569,72 Kč, jinak usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaných

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Právní otázku vymezuje takto: „Zda zamítnutí žaloby z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty pro její podání představuje meritorní rozhodnutí ve věci, které zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. pro nové řízení o témže nároku“.

6. Domnívá se, že odvolací soud zaměnil procesní (nemeritorní) rozhodnutí za meritorní a jeho závěr, že „zamítnutí žaloby (bez ohledu na důvody rozhodnutí soudu) je meritorním rozhodnutím“, považuje za chybný. To zdůvodňuje tím, že k zamítnutí žaloby v původním řízení došlo výhradně z důvodu zmeškání prekluzivní lhůty a soud se vůbec nezabýval samotným meritem věci, tedy uspořádáním poměrů mezi účastníky. Žalobkyně je proto přesvědčena o tom, že judikaturu citovanou odvolacím soudem (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 463/99) nelze na posuzovanou věc použít, neboť v nyní řešené věci „skutek z hlediska hmotného práva posuzován nebyl“; soud se samotným obsahem a důvodností nároku žalobkyně, tedy zda je rozhodnutí většinových spoluvlastníků v souladu se zákonem a dobrými mravy, vůbec nezabýval. Tím jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, které jí zaručuje Listina základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaní navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou správná.

III. Přípustnost dovolání

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Dovolatelkou vymezená otázka překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

11. V projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně řízení vedené proti žalovaným zastavil, neboť shledal, že rozhodnutí ve věci samé brání překážka věci rozsouzené, a totiž věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 132/2020, která skončila rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2024.

12. V předcházejícím řízení Městský soud v Praze ve shodě s Obvodním soudem pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovaným domáhala (stejně jako v nyní projednávané věci), aby soud rozhodl o způsobu a rozsahu užívání společných nemovitostí s tím, že nesouhlasí s rozhodnutím většinových spoluvlastníků ze dne 6. 5. 2020. Žalobu soud zamítl proto, že nebyla podána v zákonné prekluzivní lhůtě podle § 1128 odst. 3 a § 1129 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovolání podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 320/2025, odmítl.

13. Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

14. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

15. V posuzované věci nebylo mezi účastníky řízení sporné, že předmět řízení a okruh účastníků byl v tomto i předcházejícím řízení stejný (žalobkyně se domáhala vůči žalovaným stejného rozhodnutí soudu o rozsahu a způsobu užívání společných nemovitostí s tím, že nesouhlasila s rozhodnutím většinových spoluvlastníků ze dne 6. 5. 2020). Dovolatelka ostatně v dovolání ani nenamítá, že se v tomto řízení domáhá něčeho jiného, než se domáhala v řízení předcházejícím. Její obrana spočívá v tom, že zamítnutí žaloby pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty je svou povahou rozhodnutím o nedostatku procesní podmínky na straně žalobce (absence včasného uplatnění práva na soudní ochranu), ve kterém soud neposoudil samotný právní vztah vymezený žalobním petitem, a proto nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté.

16. Žalobkyně v projednávané věci uplatnila vůči žalovaným stejný nárok, který již uplatnila v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 132/20202, a o němž bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud dovodil, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci zahájené či rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Jestliže je předmět sporu daný žalobním návrhem odlišný, není překážka zahájeného řízení dána. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2605/2012, ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2001, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 370/2022, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2003, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5622/2017, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, a rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2002, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 328/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 137/2009).

18. Přiléhavá není obrana žalobkyně, že zamítnutí žaloby z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť soud v takovém rozhodnutí neposoudil samotný právní vztah vymezený žalobním petitem.

19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že spoluvlastník, přehlasovaný při rozhodování o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 1 o. z.), se může domáhat, aby o takové záležitosti rozhodl soud. K tomu mu běží prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozví (§ 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z.). Není-li návrh podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 835/2022).

20. Rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby přehlasovaného spoluvlastníka pro nedodržení zákonné prekluzivní lhůty tedy představuje konečné meritorní rozhodnutí o jeho oprávnění na soudní úpravu záležitosti týkající se společné věci. Zaniklo-li právo spoluvlastníka podat návrh na soudní úpravu záležitosti společné věci, není soud dále oprávněn přezkoumávat rozhodnutí většiny spoluvlastníků a nahrazovat ho rozhodnutím vlastním.

21. Jinak řečeno, jestliže žalobkyně svého práva přehlasovaného spoluvlastníka (podat návrh, aby o záležitosti společné věci rozhodl soud) v zákonné prekluzivní lhůtě nevyužila, a soud proto její opožděnou žalobu zamítl, nemůže být úspěšná s podáním žaloby nové, totožné se žalobou předchozí, jenom proto, že se podle ní soud v původním řízení nezabýval tím, zda je rozhodnutí většinových spoluvlastníků v souladu se zákonem a dobrými mravy. Právě pro zánik jejího oprávnění podat takovou žalobu, nemohl soud vůbec přezkoumávat rozhodnutí většinových spoluvlastníků. O nároku žalobkyně na soudní úpravu záležitosti týkající se společné věci bylo meritorně rozhodnuto v předchozím řízení a novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

22. Nejsou proto přiléhavé ani námitky žalobkyně, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a správně posoudil nedostatek podmínky řízení, který nebylo možno odstranit a pro který bylo řízení zastaveno (§ 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

IV. Závěr

23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu