22 Cdo 320/2026-261

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Ivanou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Sovova 584/2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 178/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2025, č. j. 35 Co 152/2025-229, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2025, č. j. 35 Co 152/2025-229, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovité věci na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) byl-li ve vztahu k tomuto spoluvlastnickému podílu v katastru nemovitostí zapsán nedostatečně identifikovaný vlastník. Současně se zabýval právní otázkou důsledků zápisu nedostatečně identifikovaného vlastníka spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí.

I. Dosavadní průběh řízení

2. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 12 C 178/2024-183, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY (výrok I), a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů nalézacího řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 35 Co 152/2025-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům řízení (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 4/5 na shora uvedených nemovitostech na základě zúžení společného jmění žalobkyně a V. H. v roce 2008. Předtím nabyli žalobkyně a V. H. spoluvlastnický podíl do jejich společného jmění na základě kupních smluv uzavřených v letech 2003 a 2004. Jako vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/5 byla již v té době v katastru nemovitostí uvedena „A. P., Německo“. Přes veškeré úsilí žalobkyně se nepodařilo takto označenou spoluvlastnici blíže identifikovat.

5. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech na základě vydržení, a to ani na základě vydržení mimořádného ve smyslu § 1095 o. z. Uvedl, že žalobkyně, resp. její právní předchůdci, sice užívali celé předmětné nemovitosti a hospodařili s nimi, avšak absentovala u nich vůle vykonávat spoluvlastnické právo, jež náleželo menšinovému vlastníkovi, jako by bylo jejich vlastní. U žalobkyně i jejích právních předchůdců tudíž absentovala držební vůle (animus possidendi) jakožto jeden ze základních předpokladů držby spoluvlastnického podílu. Současně poznamenal, že jelikož žalobkyně od počátku věděla, že jí spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na nemovitostech nenáleží, je vyloučena její držba v nikoliv nepoctivém úmyslu. Uzavřel proto, že žalobkyně (ani její právní předchůdci) nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech na základě vydržení, a to ani na základě vydržení mimořádného ve smyslu § 1095 o. z.

6. Vyložil také, že v případě nedostatečně identifikovaného vlastníka spoluvlastnického podílu na nemovité věci není přirůstání (akrescence) opuštěného spoluvlastnického podílu ke spoluvlastnickým podílům ostatních spoluvlastníků možné, neboť to zákon neumožňuje. Proto ani tímto způsobem nemohla žalobkyně vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu nabýt.

II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

8. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně ani její právní předchůdci neměli vůli nakládat se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/5 na nemovitostech jako s vlastním. Naopak žalobkyně i její právní předchůdci měli vůli vykonávat pro sebe vlastnické právo k nemovitostem jako k celku, tedy i ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5, u kterého byla v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedena A. P., Německo. Jelikož odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se podle dovolatelky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí 22 Cdo 5823/2017). V této souvislosti žalobkyně rovněž v dovolání upozorňuje na podstatné vady postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, koncentraci řízení i absenci poučení o změně právního názoru odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně. Tyto vady mohly mít podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

9. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že je vyloučena její držba v nikoliv nepoctivém úmyslu, neboť věděla, že jí spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 nenáleží. Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud za obdobných skutkových okolností v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1602/2025. Žalobkyně však má za to, že by měl dovolací soud uvedenou právní otázku posoudit v projednávané věci jinak. Zdůrazňuje nutnost zohlednit okolnosti, za kterých došlo k zápisu A. P. jako vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/5 do katastru nemovitostí, dlouhodobost trvání fakticky neřešitelného právního stavu spočívajícího v zápisu nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka nemovitostí v katastru nemovitostí (který trvá téměř 68 let) i řádnou péči žalobkyně o nemovitosti a jejich zhodnocení.

10. Domnívá se, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka, zda je § 1050 odst. 2 o. z. použitelný i na případy, v rámci kterých byla v katastru nemovitostí „jako podílový spoluvlastník nemovitosti zapsána neznámá osoba, která svá práva spojená se spoluvlastnickým podílem nikdy nevykonávala. Pokud ano, jaké právní důsledky jsou spojeny s vyvratitelnou právní domněnkou opuštění spoluvlastnického podílu této neznámé osoby?“ 11. Má za to, že pokud došlo k opuštění spoluvlastnického podílu jeho vlastníkem ve smyslu § 1050 odst. 2 o. z., měl by tento spoluvlastnický podíl „přirůst“ ke spoluvlastnickým podílům ostatních spoluvlastníků.

12. V dovolání rovněž formuluje právní otázku vztahující se k náhradě nákladů řízení, kterou považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou.

13. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že žalobkyně ani její právní předchůdci neměli ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech držební vůli, a proto ani nemohli nabýt vlastnické právo k tomuto spoluvlastnickému podílu na základě vydržení. Odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1602/2025, ve kterém dovolací soud dovodil, že i pokud by se žalobkyně chopila držby uvedeného spoluvlastnického podílu, věděla (musela vědět), že vykonává právo, které jí nenáleží. Jednalo by se tedy o držbu v nepoctivém úmyslu, která brání mimořádnému vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

15. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.

17. Žalobkyně v dovolání namítá, že nabyla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Má za to, že byla po nezbytnou dobu držitelkou tohoto spoluvlastnického podílu, a to v nikoliv nepoctivém úmyslu.

18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

19. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínkou mimořádného vydržení nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

20. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022).

21. Ujme-li se např. nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivá ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je nutno učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.

22. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení skutkových okolností každé posuzované věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní pouze za předpokladu, že bude zjevně nepřiměřená nebo nebude řádně odůvodněná (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1602/2025). Tyto závěry Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, dostupné na nalus.usoud.cz).

23. V projednávané věci žalobkyně od počátku věděla, že je nejprve se svým manželem a později sama jen spoluvlastnicí nemovitostí; že jí patří pouze spoluvlastnický podíl o velikosti id. 4/5 na nemovitostech. Žalobkyni bylo zřejmé, že vlastníkem sporné id. 1/5 není; ostatně snažila se zjistit, kdo je dalším, nedostatečně identifikovaným spoluvlastníkem. Věděla též, že spolu s manželem zaplatili kupní cenu jen za ideální část nemovitostí, a i na základě zúžení společného jmění manželů nabyla pouze spoluvlastnický podíl na nemovitostech. Pokud by se tedy i (hypoteticky) chopila držby spoluvlastnického podílu nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka, jak tvrdí, šlo by již při uchopení držby o vědomý výkon práva, které žalobkyni nenáleží, tedy o držbu v nepoctivém úmyslu. Taková držba mimořádnému vydržení brání. Žalobkyně již v okamžiku uchopení držby věděla (musela vědět), že vykonává právo, které jí nenáleží (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1602/2025).

24. Úvaha odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobkyně při uchopení držby není zjevně nepřiměřená a odpovídá výše uvedené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává ani v poměrech projednávané věci žádný důvod pro změnu této ustálené rozhodovací praxe. Žalobkyně již jen z tohoto důvodu nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.

25. Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval otázkou, zda žalobkyně byla držitelkou daného spoluvlastnického podílu, či nikoliv. Řešení této právní otázky by bylo čistě akademické. Její zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatelky) by ani nebylo způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedeného totiž plyne, že nemohla nabýt vlastnické právo na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., a to již s ohledem na nepoctivý úmysl při (případném) nabytí držby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024). III.B K důsledkům nedostatečně identifikovaného vlastníka spoluvlastnického podílu na nemovité věci zapsaného v katastru nemovitostí 26. Dovolatelka namítá, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka, zda je § 1050 odst. 2 o. z. použitelný i na případy, v rámci kterých byla v katastru nemovitostí „jako podílový spoluvlastník nemovitosti zapsána neznámá osoba, která svá práva spojená se spoluvlastnickým podílem nikdy nevykonávala. Pokud ano, jaké právní důsledky jsou spojeny s vyvratitelnou právní domněnkou opuštění spoluvlastnického podílu této neznámé osoby?“ 27. Má za to, že pokud došlo k opuštění spoluvlastnického podílu jeho vlastníkem vesmyslu § 1050 odst. 2 o. z., měl by tento spoluvlastnický podíl „přirůst“ ke spoluvlastnickým podílům ostatních spoluvlastníků.

28. Dovolací soud předně připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024).

29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, uvedl, že „dlouhodobé neužívání nemovité věci bez projevu vůle věc opustit zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i pouze vyvratitelnou domněnku nabytí takové věci do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Státu jako knihovnímu (katastrálnímu) vlastníkovi svědčí domněnka správnosti zapsaného vlastnického práva podle § 980 odst. 2 o. z., dobrá víra ve správnost tohoto zápisu je chráněna i za podmínek uvedených v § 984 o. z. Ke ztrátě vlastnického práva k nemovité věci však nedochází ani pouhým neužíváním nemovitosti ani jen na základě nedostatků či nesrovnalostí v označení vlastníka nemovité věci v katastru nemovitostí. Na základě § 65 odst. 9 katastrálního zákona proto stát vlastnické právo k nemovitosti nenabývá“. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil také v usnesení ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1503/2025.

30. Není žádný důvod pro to, aby důsledky nedostatečně identifikovaného vlastníka nemovité věci byly jiné než důsledky nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka. Spoluvlastnický podíl na nemovité věci má v tomto ohledu stejný právní režim jako samostatné vlastnictví nemovitosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009). Tudíž je-li nedostatečně identifikován vlastník spoluvlastnického podílu na nemovité věci, dlouhodobé neužívání tohoto spoluvlastnického podílu bez projevu vůle jej opustit taktéž zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění spoluvlastnického podílu podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i pouze vyvratitelnou domněnku nabytí takového spoluvlastnického podílu do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným spoluvlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako spoluvlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona.

31. V takovém případě nemůže dojít k „přírůstku“ opuštěného spoluvlastnického podílu ke spoluvlastnickým podílům ostatních spoluvlastníků. Ostatně žádný právní předpis takový způsob nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu nestanovuje.

32. Dospěl-li odvolací soud ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobkyně tak není ani v této části přípustné. III.C K žalobkyní tvrzeným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci33. Žalobkyně v dovolání rovněž upozorňuje na vady v postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, koncentraci řízení i absenci poučení odvolacího soudu o změně právního názoru oproti soudu prvního stupně. Tyto vady mohly mít podle žalobkyně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

35. Žalobkyně v souvislosti s těmito námitkami neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. A není-li dovolání žalobkyně přípustné, není Nejvyšší soud oprávněn přihlédnout ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. k žalobkyní tvrzeným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. III.D K náhradě nákladů řízení 36. Žalobkyně v dovolání také formuluje právní otázku vztahující se k rozhodnutí soudů nižších stupňů o nákladech řízení. Tuto otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou.

37. Avšak dovolání není proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

IV. Závěr a náklady řízení

38. Z uvedeného se podává, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., a to již jen s ohledem na její nepoctivý úmysl při případném uchopení držby. Žalobkyně rovněž nemohla nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/5 na nemovitostech v důsledku jeho opuštění na základě „přírůstku“. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

39. Nejvyšší soud tak dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, zamítl návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v tomto rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na nalus.usoud.cz).

41. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované III. Přípustnost dovolání III.A K nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. III.B K důsledkům nedostatečně identifikovaného vlastníka spoluvlastnického podílu na nemovité věci zapsaného v katastru nemovitostí III.C III.D K náhradě nákladů řízení IV. Závěr a náklady řízení Poučení: