22 Cdo 3213/2025-810

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. J. a b) E. J., zastoupených JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph. D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 195, proti žalovaným 1) M. H. a 2) S. H., zastoupeným Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o určení existence věcného břemene a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 91/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2025, č. j. 18 Co 261/2024 777, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu Plzni ze dne 25. 7. 2025, č. j. 18 Co 261/2024 777, se ve výroku IV ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaných proti výroku I a V rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2025, č. j. 18 Cdo 261/2024-777, se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 C 91/2017-659, určil existenci věcného břemene v tom rozsahu, že vlastníci pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, jsou oprávněni k výkonu věcného břemene spočívajícího ve služebnosti průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 205-120/2023 (dále jen „předmětná cesta“), který byl nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Dále určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích daných geometrickým plánem č. 205-120/2023 (dále též „předmětná část předzahrádky“), který byl nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Následně zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v hranicích daných geometrickým plánem č. 188-531/2019 (dále jen „pozemek parc. č. XY“), který byl rovněž nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok III). Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. V projednávaném případě účastníci vedli spor o část pozemku žalovaných parc. č. XY trojúhelníkového tvaru (dále jen „předmětná trojúhelníková část pozemku žalovaných“), na níž se nachází jednak předmětná příjezdová cesta k rodinnému domu žalobců (viz výrok I rozsudku soudu prvního stupně), jednak předmětná část předzahrádky k domu žalobců (viz výrok II rozsudku soudu prvního stupně). Dále vedli účastníci spor ještě o pozemek parc. č. XY, tj. část pozemku žalovaných parc. č. st. XY ve tvaru pruhu na hranici mezi pozemky účastníků parc. č. st. XY a parc. č. XY (viz výrok III rozsudku soudu prvního stupně).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci svůj výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni a užívání předmětných částí pozemku žalovaných parc. č. st. XY odvozují od postupní smlouvy z roku 1983, na jejímž základě nabyli, stejně jako rodiče žalobce 1), spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech v k. ú. XY, a to od babičky žalobce 1), která nemovitosti užívala již od 30. let minulého století. Nemovité věci byly postoupeny „se vším příslušenstvím a se všemi součástmi a dále se všemi právy, v těch mezích a hranicích, jak ona sama anebo její právní předchůdci užívali těchto nemovitostí anebo byli oprávněni jich užívat,“ navíc za sníženou cenu, zároveň oproti zřízení bezplatného věcného břemene dožití převodkyni v bytě v převáděné budově. Výměra žádného z převáděných pozemků nebyla ve smlouvě uvedena, rovněž nebylo specifikováno, jaká konkrétní práva měla být na nabyvatele převedena. Žalobci se fakticky ujali držby postoupených nemovitostí stejným způsobem a v hranicích, jak byly předtím, minimálně po několik desítek let, užívány rodinou žalobce 1). Rodině žalobce 1) nebylo v přístupu k nemovitostem ani v užívání předzahrádky nikdy dřív jakkoli bráněno (ani ze strany právních předchůdců žalovaných). Teprve až v roce 2014 začaly vznikat spory mezi nynějšími účastníky řízení. Soud konstatoval, že v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu svědčilo pro dobrou víru žalobců, že se jednalo o nabytí od osob blízkých, téměř bezúplatné, žalobce 1) navíc nemovitosti znal od dětství, prožil tam s rodinou celý svůj dosavadní život. Žalobci jako nabyvatelé neměli objektivního důvodu zevrubněji se otázkou přístupu k převáděným nemovitostem zabývat či se blíže zajímat o parametry nabývaných pozemků. Soud pak uzavřel, že žalobci neměli s přihlédnutím ke všem okolnostem „oprávněný důvod se domnívat, že by jim nemovitosti neměli být vlastnicky převedeny tak, jak byly do té doby po nepřetržitou dobu několika desetiletí užívány, tzn. i včetně celé předzahrádky a rovněž logicky i včetně oprávnění zajišťujícího jim samotný přístup k nabývaným nemovitým věcem, …, s tím, že předmětná trojúhelníková část pozemku st. parc. č. st. XY je vlastnictvím obce XY, nikoliv tehdejších právních předchůdců žalovaných,“ (srovnej bod 23 rozsudku soudu prvního stupně). Soud následně ještě doplnil, že „žalobci v řízení nesporovali, že nejsou vlastníky předmětné trojúhelníkové části pozemku st. parc. č. st. XY (kromě té jeho části, na které je zčásti postavena předzahrádka), ohledně níž bylo nakonec v řízení potvrzeno a akceptováno, že je historickou součástí této stavební parcely v nynějším spoluvlastnictví žalovaných. Původně však panovaly pochybnosti o tom, zda netvoří součást obecního pozemku parc. č. XY, využívaného jako místní komunikace.“ Žalobci sami takovou skutečnost v době, kdy se ujali držby nemovitých věcí v XY, měli předpokládat (srovnej bod 24 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na vše uvedené s poukazem na omluvitelný omyl žalobců proto soud prvního stupně určil jednak existenci věcného břemene v rozsahu specifikovaném ve výroku I, jednak vlastnické právo žalobců k předmětné části předzahrádky specifikované ve výroku II. Naopak ohledně pozemku parc. č. XY – pruh pozemku na hranici mezi pozemky účastníků, blíže specifikovaného ve výroku III, žalobu zamítl s tím, že v řízení nebylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, v jakém konkrétním rozsahu žalobci, a jejich právní předchůdci příslušnou část stavební parcely dlouhodobě užívali.

4. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 8 C 91/2017-743, svůj rozsudek ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 C 91/2017-659, ve výrocích I, II a III opravil tak, že do výroku I ke geometrickému plánu č. 205-120/2023 upřesnil, že byl vyhotoven společností GEODÉZIE JIHOZÁPAD s.r.o., IČO 00869759, a odsouhlasený katastrálním úřadem dne 22. 11. 2023 (výrok I). Totéž doplnění učinil i k výroku II svého rozsudku (výrok II). K výroku III doplnil ke geometrickému plánu č. 188-531/2019, že byl taktéž vyhotoven společností GEODÉZIE JIHOZÁPAD s.r.o., IČO 00869759, s tím, že odsouhlasen katastrálním úřadem byl dne 5. 12. 2019 (výrok III).

5. Proti výrokům I a II rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, na což reagoval odvolací soud přípisem soudu prvního stupně, že by bylo vhodné vydat opravné usnesení k výrokům I, II a III rozsudku, jelikož geometrické plány nejsou dostatečně identifikovány tak, aby byly výroky rozsudku vykonatelné. V souladu se závazným pokynem svého nadřízeného soudu tedy soud prvního stupně provedl opravu zmíněných výroků tak, že zpřesnil identifikaci obou předmětných geometrických plánů, které navíc rovněž v souladu s pokynem odvolacího soudu učinil pevnou součástí prvostupňového rozsudku, a v této podobě je účastníkům prostřednictvím jejich zástupců opětovně poštou zaslal.

6. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2025, č. j. 18 Co 261/2024 777, opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 8 C 91/2017-743, potvrdil (výrok I). Odvolací řízení o odvolání žalobců proti výroku III usnesení zastavil (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba o určení existence věcného břemene ve prospěch pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, se zamítá (výrok III). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že jedna polovina pozemku je ve výlučném vlastnictví žalobce a) a jedna polovina pozemku je ve společném jmění manželů žalobce a) a žalobkyně b) (výrok IV). Ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok V).

7. Odvolací soud k výroku I rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že vzhledem k tomu, že se žalobci až do vzniku sporu s žalovanými domnívali, že pozemek, po němž přicházejí a přijíždějí ke své nemovitosti, je pozemkem obecním, je zřejmé, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli práva průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. st. XY, jelikož kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty. Z důvodu absence oprávněné držby na straně žalobců tak nemohlo být žalobě na určení existence věcného břemene spočívajícího ve služebnosti průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek vyhověno. K výroku II rozsudku soudu prvního stupně, týkající se předmětné části předzahrádky nacházející se na parcele č. st. XY, zcela odkázal na správná zjištění soudu prvního stupně, která byla podle odvolacího soudu i správně právně posouzena. K tomu doplnil, že výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tak jak jej soud vyhlásil, nemohl být pro formální chybu podkladem pro zápis změny v katastru nemovitostí, proto jej po upřesnění žalobců doplnil o specifikaci vlastnického režimu mezi žalobci, aby korespondoval s jejich vlastnickými podíly na parcele č. st. XY, jelikož vůle žalobců směřující k vydržení mohla od počátku korespondovat pouze s jejich vlastnickými podíly. Pokud šlo o výrok III rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jelikož závěry soudu s ohledem na provedené dokazování shledal nepřezkoumatelné. Odůvodnění ve vztahu k výroku III vytkl naprostou absenci skutkových zjištění ke sporné otázce užívání této části pozemku žalovaných žalobci. Odkázal především na jednotlivé svědecké výpovědi, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, nevyhodnotil je, zda spolu korelují, či si odporují, či zda někomu ze svědků neuvěřil. S ohledem na konzistentní výpovědi svědků, až na ojedinělou výpověď svědka S., označil závěry soudu k této otázce za nesrozumitelné.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jelikož byli přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu jednak závisel na vyřešení několika právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak odvolací soud i výrazným způsobem zatížil řízení vadami, které byly pro výsledek řízení zcela zásadní.

9. První otázka, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týkala vyhodnocení toho, zda po dobu trvání manželství je možné vydržený majetek nabýt jinak než do společného jmění manželů. Dovolatelé upozorňovali na to, že desetiletá vydržecí doba uplynula v době, kdy žalobci byli manželé, přičemž nebylo tvrzeno, že by jejich zákonný majetkový režim byl nějak upraven. Proto nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že by žalobci vydržené nemovitosti měli nabýt v režimu nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce a nemovitostí do společného jmění žalobců (dále jen „SJM“), když v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky (§ 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“) pro to, aby za doby trvání manželství mohl jeden z manželů nabýt věc do svého výlučného vlastnictví. Odvolací soud se tak měl odchýlit například od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4709/2009.

10. Dovolací soud měl dále postupovat odchylně od rozhodovací praxe Nejvyšší soudu i ve vztahu k hodnocení splnění podmínek pro vydržení a posouzení dobré víry žalobců jako údajných vydržitelů. Dovolatelé byli názoru, že žalobci v rámci řízení neuvedli tvrzení potřebná k posouzení, zda všechny podmínky vydržení byly naplněny a zda dobrá víra byla u obou žalobců skutečně po rozhodnou dobu splněna, k čemuž uvedli rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4709/2009. Připomněli, že posuzování otázky, zda je držitel v dobré víře, je třeba hodnotit objektivně, k čemuž odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99 a 22 Cdo 1843/2000, což doplnili ještě o poukaz na to, že poctivost úmyslu je vždy individuální a zhodnocení je na úvaze soudů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená, což podložili rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkali, že zcela ignoroval zásadní zjištění, že se žalobci i ve vztahu k části předzahrádky domnívali, že užívají obecní pozemek. Soud zamítl návrh na určení věcného břemene chůze a jízdy po části předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných s odůvodněním, že se žalobci domnívali, že se jedná o pozemek obecní. U části předzahrádky, která se ovšem taktéž nachází na předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných, shledal naopak dobrou víru žalobců v jejich vlastnické právo k této části pozemku žalovaných. Dovolatelé označili za nepřípustné, aby na základě stejných podkladů soud došel ke zcela rozdílným právním závěrům.

11. Dále se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe v hodnocení toho, zda žalobci splnili povinnost tvrzení a zda „unesli důkazní břemeno ve vztahu k výroku V“, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se důkazního břemene dovolatelé podpořili svůj názor, že žalobci nesplnili povinnost tvrzení a ani neprokázali rozhodné skutečnosti, pročež podle nich soud prvního stupně správně žalobu v této části zamítl. Odvolací soud měl tento závěr potvrdit.

12. Z pohledu dovolatelů se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury i ve vztahu k hodnocení toho, zda v daném případě bylo možné vady rozsudku soudu prvního stupně řešit vydáním opravného usnesení. Dovolatelé byli názoru, že vady původního rozsudku soudu prvního stupně byly natolik zásadní, že nebylo možné danou situaci řešit pouhým opravným usnesením. K tomu odkázali například na rozhodnutí „R 37/69, 28 Cdo 1823/2013 nebo II. ÚS 1456/11“.

13. Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu také vady řízení. Soud podle dovolatelů nerespektoval zásadu soudního řízení, že soud je vázán žalobním návrhem. Výrok rozhodnutí soudu nekorespondoval se žalobním návrhem. Odvolací soud se navíc nevypořádal ani se změnou žaloby provedenou až v rámci odvolacího řízení. Výrazně též překročil své pravomoci, když fakticky svou činností nahrazoval aktivitu žalobců přesto, že se jednalo o řízení sporné. Nesprávně posoudil také naléhavý právní zájem žalobců.

14. S ohledem na vše uvedené dovolatelé Nejvyššímu soudu navrhli, aby odložil právní moc a vykonatelnost výroku I a IV napadeného rozhodnutí. Závěrem dovolání pak navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že opravné usnesení soudu prvního stupně se ruší, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II zamítá, ve výroku III potvrzuje a ve výroku IV mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů řízení.

15. Žalobci se k dovolání žalovaných vyjádřili tak, že dovolání není důvodné a žalobci jej považují rovněž za nepřípustné, odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu bylo tvrzeno jen zcela obecně, argumentace judikaturou nebyla přiléhavá. Žalobci rovněž zdůraznili, že nebylo pravdou, že by pozemek „předzahrádky“, nově označovaný jako p. č. XY v k. ú. XY, považovali za pozemek obecní. Za obecní pozemek žalobci považovali (a poctivě to fakticky ve svůj neprospěch přiznali) pozemek, přes který vede přístupová cesta, kde se domáhali určení existence věcného břemene. Rovněž nebylo pravdou, že by žalobci neuvedli žádný domnělý právní titul, od kterého je odvozeno právo vydržení. Výtky vznesené dovolateli k postupu soudu prvého stupně taktéž nepovažovali za oprávněné. Žádali proto, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto pro jeho nepřípustnost a v případě, že by bylo shledáno přípustným, tak bylo zamítnuto pro jeho nedůvodnost.

16. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

18. Dovolací soud se na úvod vypořádává s námitkou vztahující se k pozemku parc. č. XY, tedy s přípustností dovolání ve vztahu k výroku V napadeného rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit proto, že vůči výroku, kterým odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání objektivně nepřípustné. V této části proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Obdobně není dovolání přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno opravné usnesení soudu prvního stupně.

20. Opravit rozhodnutí podle § 164 o. s. ř. je možné jen v případech, kdy jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze znění první věty § 164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016). V usnesení ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 NSCR 163/2016, potom Nejvyšší soud zopakoval, že je nepřípustné, aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah rozhodnutí, např. proto, že si později uvědomil jeho nesprávnost. Jinak řečeno, nepodává-li se z obsahu spisu či z odůvodnění rozhodnutí rozpor mezi tím, co soud ve výroku vyjádřil, a tím, co vyjádřit chtěl, nejsou dány podmínky pro postup podle § 164 o. s. ř.

21. V daném případně předpoklady pro postup podle § 164 o. s. ř. splněny byly, protože čísla geometrických plánů zůstala stejná, šlo jen o upřesnění označení geometrických plánů, k čemuž ostatně sami dovolatelé uvádějí, že geometrické plány nebyly řádně specifikovány, a o připojení geometrických plánů k písemnému vyhotovení rozsudku (sami dovolatelé považují nepřipojení za vadu a není zřejmé, proč by nebylo možné řešit ji tímto postupem).

22. Ve vztahu k této části proto dovolací soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

23. Jako další v pořadí pak dovolatelé formulovali námitku zpochybňující samotnou držbu vlastnického práva k předmětné části předzahrádky žalobci. Touto námitkou se bude dovolací soud na tomto místě zabývat přednostně s ohledem na to, že na zodpovězení otázky zpochybnění vlastnické držby předmětné části předzahrádky následně závisí posouzení dalších námitek dovolatelů. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkali, že soud zcela ignoroval zásadní skutkové zjištění, že se žalobci i ve vztahu k části předzahrádky domnívali, že užívají obecní pozemek. Soud zamítl návrh na určení věcného břemene chůze a jízdy po části předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných s odůvodněním, že se žalobci domnívali, že se jedná o pozemek obecní, a tudíž že cestu užívali z titulu veřejného užívání, nikoli na základě domnělého věcného práva. U předmětné části předzahrádky, která se ovšem taktéž nachází na předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných, shledal soud naopak dobrou víru žalobců v jejich vlastnické právo k této části pozemku žalovaných. Dovolatelé označili za nepřípustné, aby na základě stejných podkladů dospěl soud ke zcela rozdílným právním závěrům. Odkázali k tomu na několik rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se vydržení vlastnického práva.

24. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

25. Problematikou oprávněné držby pozemku a vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) se Nejvyšší soud zabýval opakovaně, například v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (dostupným, stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), který shrnul i základní judikaturu k této otázce, následně např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018. Uvedené závěry jsou plně použitelné i v nyní projednávané věci.

26. Posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato zjištění:

1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.

3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení, věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu (k tomu se poznamenává, že pokud by právní předchůdce držitele sám právo vydržením nabyl, nebylo by možno dobu jeho držby započítat do doby držby nynějšího držitele – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).

27. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto práva, a kdy se ujal držby. Ovšem k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní).

28. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby, tzv. detentora (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Důkaz o okolnostech zakládajících držbu leží na osobě, která se vydržení dovolává; pokud držbu věci či práva neprokáže, pak k vydržení nemohlo dojít a je nadbytečné zabývat se její dobrou vírou.

29. V projednávaném případě odvolací soud k předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných učinil následující skutková zjištění: „Pokud jde o výrok I napadeného rozsudku, jímž soud určil existenci věcného břemene spočívajícího ve služebnosti průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaných … Podle § 134 odst. 1 obč. zák. mohl po uplynutí 10 let se stát vlastníkem věci její oprávněný držitel. (…) Vzhledem k tvrzení žalobců, kteří se až do vzniku sporu s žalovanými domnívali, že pozemek, přes nějž přicházejí a přijíždějí ke své nemovitosti, je pozemkem obecním, je zřejmé, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli práva průchodu a průjezdu přes pozemek“ (srovnej bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Pokud šlo o odvoláním napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně, vztahující se k předmětné části předzahrádky, odvolací soud zcela odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která měla být rovněž řádně právně posouzena (srovnej bod 12 napadeného rozhodnutí).

30. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci objektivně neměli oprávněný důvod se domnívat, že by jim nemovitosti neměli být vlastnicky převedeny tak, jak byly jimi a jejich právními předchůdci užívány, tzn. včetně celé předzahrádky a rovněž včetně oprávnění zajišťujícího jim přístup k nabývaným nemovitostem, když držby práva odpovídajícího věcnému břemenu se žalobci ujali v důsledku omluvitelného omylu, „s tím, že předmětná trojúhelníková část pozemku st. parc. č. XY je vlastnictvím obce XY, nikoliv tehdejších právních předchůdců žalovaných (srovnej bod 23 rozsudku soudu prvního stupně).“ V následujícím odstavci soud dodal, že „žalobci v řízení nesporovali, že nejsou vlastníky předmětné trojúhelníkové části pozemku st. parc. č. XY (kromě té jeho části, na které je zčásti postavena předzahrádka), ohledně níž bylo nakonec v řízení potvrzeno a akceptováno, že je historickou součástí této stavební parcely v nynějším spoluvlastnictví žalovaných. Původně však panovaly pochybnosti o tom, zda netvoří součást obecního pozemku parc. č. XY, využívaného jako místní komunikace …, když i sami žalobci takovou skutečnost v době, kdy se ujali (spolu)vlastnické držby nemovitých věcí v XY, předpokládali“ (srovnej bod 24 rozsudku soudu prvního stupně). V bodě 15 svého rozsudku pak soud prvního stupně uvádí, že „se žalobci snažili zpochybnit vlastnické právo žalovaných k předmětné trojúhelníkové části pozemku st. parc. č. XY“ s odkazem na obsah sdělení Katastrálního pracoviště XY, na základě čehož pak obec XY, „zjevně z popudu žalobců, neboť tito fakticky v řízení … hradili soudní poplatek, podala vůči oběma žalovaným u zdejšího soudu žalobu, jíž se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem dotčené trojúhelníkové části pozemku st. parc. č. XY.“ 31. Dovolací soud musí dát dovolatelům za pravdu, že na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze učinit právní závěr, že by držba věcného břemene cesty žalobců byla vyloučena s ohledem na to, že se žalobci domnívali, že se jedná o obecní pozemek a užívali předmětnou cestu z titulu veřejného užívání, a zároveň učinit závěr, že žalobci byli za této situace držiteli vlastnického práva k předmětné části předzahrádky, která ovšem rovněž tvoří součást předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných, o níž se měli žalobci, podle zjištění soudu prvního stupně, domnívat, že patří obci. Žalobci by nemohli být zároveň přesvědčeni, že jsou sami vlastníky předmětné trojúhelníkové části pozemku žalovaných, a zároveň být přesvědčeni, že vlastníkem je obec.

32. Poněvadž se soud prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry odvolací soud odkázal, řádně nevypořádal se základním zjištěním, zda se v případě žalobců jednalo o držbu vlastnického práva k předmětné části předzahrádky či zda pozemek užívali z jiného důvodu v přesvědčení, že předmětná trojúhelníková část pozemku žalovaných patří obci, odchýlil se odvolací soud svým postupem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

33. Jelikož v dovolacím přezkumu neobstály závěry odvolacího soudu týkající se otázky zpochybnění samotné držby vlastnického práva žalobců, považuje Nejvyšší soud (i z důvodu procesní ekonomie) za předčasné vyjadřovat se k námitkám dovolatelů spočívajících na závěru odvolacího soudu o držbě a následně i vydržení vlastnického práva žalobci. Tvrzenými vadami řízení nechť se zabývá odvolací soud v rámci dalšího řízení.

34. S ohledem na vše výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce samotné existence vlastnické držby žalobců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.

35. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

36. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

37. O návrhu dovolatelů na odklad právní moci a vykonatelnosti výroků I a IV rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zčásti zrušeno, čímž byl požadavek žalovaných v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen, a zčásti bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

38. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).