22 Cdo 3217/2025

Rubrum

22 Cdo 3217/2025-330 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. B., zastoupené Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, proti žalovaným 1) L. K. a 2) L. K., oběma zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, o vyklizení, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 7. 2025, č. j. 72 Co 230/2024-298, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 7. 2025, č. j. 72 Co 230/2024-298, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2024, č. j. 11 C 115/2022-220, uložil žalovaným povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, oddělené od pozemku p. č. XY v katastrálním území XY geometrickým plánem Ing. Pavla Mátla č. 360-54/2013, který je nedílnou součástí rozsudku, (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 72 Co 230/2024-298, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v nákladovém výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zpevněná plocha na označených částech pozemku p. č. XY není za současného stavu samostatnou věcí, ale jako pouhé zpracování povrchu tvoří součást tohoto pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Za správný považoval také názor soudu prvního stupně, že i pokud by v minulosti zpevněné plochy a komunikace způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů byly, tak vzhledem k neurčitému vymezení podílu žalovaného 2) na komunikacích v přehledu majetku předávanému žalovanému 2) nešlo o řádný titul, na základě kterého by žalovaný 2) mohl spoluvlastnický podíl na konkrétní věci nabýt.

4. Pro vyhovění žalobě na vyklizení pozemku považoval odvolací soud za dostatečné, pokud by se na vymezené části pozemku žalobkyně nacházely alespoň některé movité věci každého z žalovaných či věci umístěné tam s jejich souhlasem, případně že oba žalovaní tuto část jinak neoprávněně užívají. Žalovaní společně hospodaří jako podnikatelé v zemědělství a potvrdili, že „na (nejméně některých) částech pozemku vymezených žalobkyní se nacházejí věci v jejich vlastnictví“. Řadu věcí již z pozemku p. č. XY odstranili v průběhu řízení, po skončení nájemního vztahu žalovaným nesvědčí žádný právní důvod k užívání tohoto pozemku. Uzavřel, že žalobkyně se z uvedených důvodů může domáhat ochrany svého vlastnického práva a požadovat vyklizení vymezené části pozemku p. č. XY.

5. Shodně se soudem prvního stupně se i odvolací soud domnívá, že za situace, kdy k rozdělení pozemku geometrickým plánem nedošlo a pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako nerozdělený, není rozhodné, na kterém dílu žalobou vymezené části pozemku p. č. XY se věci žalovaných nacházejí. Skutečnost, že na žalobou vymezené části pozemku (sestávající z jednotlivých dílů vymezených geometrickým plánem) se věci žalovaných nacházejí, považoval za nespornou, stejné zjištění bylo učiněno i dokazováním. Věci se nacházejí zejména na dílu XY, na příjezdovém pruhu z pozemku XY, v prostoru mezi kravínem a dílem XY a zasahují do dílu XY a XY. Počet věcí umístěných na pozemku žalobkyně se sice snižuje, stále však jde o značný počet, zejména v prostoru před skladem na pozemku p. č. st. XY.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

7. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil otázku pasivní legitimace v řízení o vyklizení nemovitých věcí, rozhodl v rozporu s hmotným právem [§ 1040 - 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“)] a postupoval v rozporu s § 91 odst. 1 o. s. ř.

8. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 396/2003 a 22 Cdo 1646/2005, podle kterých žaloba na vyklizení poskytuje ochranu proti tomu, kdo do vlastnictví pozemku neoprávněně zasahuje, a je třeba se zabývat pasivní věcnou legitimací každého ze žalovaných samostatně. Povinnost k vyklizení lze uložit jen tomu, u něhož byl prokázán zásah. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že není třeba zabývat se tím, zda jsou movité věci umístěny na všech dílech vymezených žalobkyní, ani tím, kterého ze žalovaných věci na daném díle jsou. Pokud měl odvolací soud za to, že díly pozemků nepředstavují samostatné věci, neměl takový petit připustit.

9. Za právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, považují otázku, zda zpevněná plocha jako samostatná věc, která pozbude v důsledku času, užívání a vlivu vnějšího okolí jeden z určujících znaků stavby, přestane být samostatnou věcí v právním smyslu.

10. Domnívají se, že ze závěrů, které odvolací soud učinil, lze v kontextu judikatury Nejvyššího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 818/2019, 22 Cdo 4330/2017 a 31 Cdo 2782/2000) dospět k závěru, že zpevněná plocha na dotčených pozemcích samostatnou věcí v právním smyslu byla. Odvolací soud považoval charakter zpevněné plochy v době jejího zhotovení za nerozhodný.

11. Odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k posouzení zpevněné plochy jako samostatné věci (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/13) a dále k výkladu právního jednání (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1858/2022).

12. Závěr o charakteru zpevněné plochy lze podle jejich názoru dovodit i z dohody o částečném vypořádání pohledávky z roku 1995 uzavřené mezi žalovaným 2) a zemědělským družstvem, neboť předmětem této dohody byl i podíl na komunikacích (zpevněných plochách) v areálu a samotné zemědělské družstvo považovalo tyto plochy za samostatné věci. Konstrukce těchto ploch skladbou odpovídala požadavkům na provoz těžké zemědělské techniky. Hodnocení této dohody jako neplatné pro neurčitost neodpovídá požadavku na prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost. Pokud by dohoda nebyla způsobilým titulem k nabytí vlastnického práva, potom by žalovaný 2) vlastnictví nabyl mimořádným vydržením.

13. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé se nepřípustně omezují jen na kritiku skutkových zjištění a hodnocení důkazů a dovolací důvody směšují. Dovolání označila za kompilaci nesouvisejících námitek, které představují pouhou polemiku s výsledkem řízení. Připomíná, že žalovaní byli z nájemní smlouvy, na základě které pozemek žalobkyně užívali, zavázáni společně a nerozdílně, po skončení nájemního vztahu proto také mají povinnost společně a nerozdílně pozemek vyklidit, bez ohledu na to, zda zde mají uloženy věci vlastní nebo např. vypůjčené. Vyklidit jsou povinni celý vymezený objekt. Domnívá se, že judikatura k pasivní legitimaci je založena na jiných skutkových závěrech. Za správný považuje také závěr odvolací soudu o tom, že zpevněné plochy jsou součástí jejího pozemku, charakter komunikací nelze podle jejího názoru dovozovat z dohody z roku 1995. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

17. Dovolání není přípustné pro řešení právní otázky, zda zpevněná plocha jako samostatná věc, která pozbude v důsledku času, užívání a vlivu vnějšího okolí jeden z určujících znaků stavby, přestane být samostatnou věcí v právním smyslu. Odvolací soud neučinil závěr o tom, že zpevněné plochy na předmětném pozemku byly původně samostatnou věcí, nikoli zpracováním povrchu, tento závěr činí sami dovolatelé na základě toho, co podle nich v řízení vyšlo najevo. Odvolací soud považoval původní charakter komunikací za nerozhodný, jeho rozhodnutí proto na řešení žalovanými formulované právní otázky nezávisí. Úvahu odvolacího soudu, podle které je třeba posuzovat, zda zpevněné plochy vzniklé před 1. 1. 2014 tvoří součást pozemku nebo zda jde o samostatnou stavbu, podle stavu v době rozhodnutí soudu, dovolatelé v dovolání nezpochybnili.

18. Nad rámec přípustnosti dovolání dovolací soud dodává, že skutečnosti rozhodné pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci jsou rozhodné také pro posouzení okamžiku zániku takové stavby, stavba jako věc tedy může zaniknout i v případě, že nedojde k destrukci veškerého stavebního materiálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 59/2025).

19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, že v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).

20. Závěr o tom, že zpevněné plochy na pozemku žalobkyně nejsou samostatnými věcmi, ale součástí pozemku žalobkyně, v dovolacím přezkumu obstál. Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka výkladu právního jednání, kterým měli žalovaní nabýt „podíl na komunikacích“.

21. Dovolání je přesto přípustné a rovněž důvodné, a to pro řešení otázky pasivní legitimace v řízení o žalobě na vyklizení pozemku, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

22. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

23. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku.

24. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 911/2018).

25. V řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že ji žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze žalované považovat bez dalšího za nerozlučné společníky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003), a to ani v řízení o výkon rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2619/2011).

26. Odvolací soud správně a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu uvedl, že odstranění movité věci umístěné na cizím pozemku bez právního důvodu se vlastník pozemku může domáhat jak na tom, kdo ji tam umístil, tak na vlastníkovi takové věci. Povinnost obou žalovaných vyklidit všechny ve výroku rozsudku označené části pozemku žalobkyně však odůvodnil tím, že žalovaným, kteří společně podnikají v zemědělství, nesvědčí jakýkoli důvod pro užívání pozemku a na (nejméně některých) částech pozemku vymezených žalobou se nacházejí věci „v jejich vlastnictví, přičemž u některých věcí ani sami nebyli schopni bez dalšího uvést, kdo z nich je jejich vlastníkem“.

27. Není tak zřejmé, z čeho odvolací soud konkrétně dovodil pasivní věcnou legitimaci každého ze žalovaných k vyklizení všech v žalobě označených částí pozemku žalobkyně, tedy na základě čeho je povinen všechny konkrétní v žalobě vymezené části pozemku vyklidit žalovaný 1) a na základě čeho žalovaný 2), ani zda a případně na základě jakého právního předpisu je pro pasivní věcnou legitimaci každého ze žalovaných právně relevantní skutečnost, že společně hospodaří nebo že jejich dřívější nájemní vztah skončil. Právní posouzení věcné legitimace žalovaných je proto neúplné, a tedy nesprávné.

V. Závěr

28. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

29. Odvolací soud při svém dalším rozhodnutí neopomene, že je vázán tím, čeho se žalobkyně žalobou na vyklizení domáhá (§ 153 o. s. ř.). Pokud se tedy žalobkyně domáhá vyklizení 6 konkrétních částí svého pozemku, které vymezila přiloženým geometrickým plánem, jde o dostatečně určité vymezení částí pozemku, kterých se žaloba týká (k určitosti žaloby týkající se části pozemku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a judikaturu Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí citovanou). Soud je v takovém případě povinen zabývat se tím, zda dochází k tvrzenému nedovolenému zásahu žalovaných ke každé z takto vymezených částí zemského povrhu. Dospěje-li soud k závěru, že požadavek žalobkyně ve skutečnosti směřuje k vyklizení (jedné) části jejího pozemku označené v přiloženém geometrickém plánu 6 parcelními čísly, pak tomu musí odpovídat výrok jeho rozsudku.

30. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu