22 Cdo 325/2005

Rubrum

22 Cdo 325/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 221/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 64 Co 526/2003-108, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Žalobce se žalobou domáhal určení svého vlastnického práva k níže označenému obrazu V. Š. s tím, že tento obraz koupil na přelomu roku 1994-1995 za přítomnosti J. T. od neznámé osoby za částku 160 000,- Kč. Následně se dověděl, že předmětný obraz měl dát žalovaný do komisního prodeje galerie P. H. T., která měla obraz „prodat pod cenou“ a peníze z jeho prodeje zpronevěřit. O této skutečnosti nevěděl. Kupní smlouvu uzavřel s osobou, na níž přešlo vlastnictví k obrazu a která mu po zaplacení kupní ceny obraz vydala. Předmětný obraz byl vydán 30. 3. 2000 na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze z 24. 2. 2000, sp. zn. 3 T 22/95, ve smyslu § 78 odst. 1 trestního řádu společností M. N., s. r. o., u níž měl žalobce obraz k vystavení v kongresovém sále hotelu I. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil tím, že bez takového rozhodnutí Městský soud v Praze obraz žalobci nevydá. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 18 C 221/2000-79, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem obrazu malíře Václava „Kytice ve váze“, olej na plátně, rozměr 82 x 55 cm, signován vpravo dole V. Š. 36, je žalobce“, i vzájemný návrh žalovaného, aby žalobci bylo uloženo vydat označený obraz žalovanému. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětného obrazu byl žalovaný, který jej prostřednictvím Ing. B. svěřil H. T. do komisního prodeje v galerii P. se stanovením jeho minimální prodejní ceny. Kupní smlouvou uzavřenou mezi H. T. a J. T. 3. 10. 1994, v níž H. T. prohlásila, že je vlastnicí předmětného obrazu, prodala tato obraz J. T. Rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 22/95, byla H. T. uznána vinnou mj. zpronevěrou předmětného obrazu. J. T. dal obraz k prodeji do starožitnictví P. E., který přes upozornění ze strany žalovaného obraz vydal zpět J. T., který podle tvrzení jej prodal spolu s dalšími obrazy neznámé osobě, od níž obraz koupil na ulici před domem J. T. žalobce. I když kupní smlouva uzavřená mezi H. T. a J. T. z 3. 10. 1994 je neplatná, podle soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat, že by J. T. nebyl v dobré víře, že touto kupní smlouvou nabyl vlastnictví předmětného obrazu, neboť P. E., přestože byl vyslechnut policií a věděl o tom, že vlastnictví obrazu je zpochybněno, obraz vydal zpět J. T., aniž by jej na tuto skutečnost upozornil. S ohledem na prodej obrazu J. T. další osobě koncem roku 1994 mohl být J. T. v dobré víře ohledně vlastnictví obrazu maximálně po dobu tří měsíců. Naproti tomu neshledal dobrou víru u žalobce „co do nabytí předmětného obrazu“. K tomuto závěru soud prvního stupně došel s ohledem na okolnosti, za nichž žalobce měl obraz koupit, a rozpory ve výpovědích svědků J. T., P. E. a M. H. ohledně této koupě. Protože žalobce neměl obraz v oprávněné držbě po dobu tří let, vlastnické právo k předmětnému obrazu vydržením nenabyl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č. j. 64 Co 526/2003-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění a správně a přesvědčivě věc posoudil právně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi H. T. a J. T. a o zpronevěře předmětného obrazu H. T. a nikoli finančních prostředků , které za jeho prodej získala. Poukázal na to, že „pro smlouvu o obstarání prodeje věci, konkrétně o tzv. prodejní komisi, zákon stanoví pod sankcí neplatnosti písemnou formu (§ 40 ObčZ) a musí obsahovat zejména předmět prodeje, cenu, za kterou má být předmět prodán, a odměnu obstaravatele za obstarání prodeje. Proto nestačí ani ústní forma dohody mezi žalovaným a majitelkou galerie, kterou byla dohodnuta přinejmenším cena, za kterou měl být obraz prodán, ani jednostranné písemné „potvrzení o převzetí“, které H. T. vystavila dne 26. 7. 1994 pro svědka Ing. B.“. Soud prvního stupně se proto správně zabýval otázkou vydržení a dobré víry jak u J. T., tak také u žalobce. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru považoval za správné. Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví žalobce k předmětnému obrazu, podal žalobce dovolání, aniž v něm výslovně uvedl konkrétní dovolací důvod. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolání podal z důvodů vad řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že v daném případě byly naplněny předpoklady řádné smlouvy o obstarání komisního prodeje věci, neboť jak vyplývá z potvrzení z 26. 7. 1994, ale i z dalších listinných důkazů, založených ve spise Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 22/95, H. T. uvedeného dne převzala obraz do komisního prodeje za předem dohodnutou cenu. Soud prvního stupně veškeré tyto listiny k předmětnému spisu nepřipojil a jen namátkou konstatoval obsah některých z nich. Jednotlivé právní úkony je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoli podle toho jaký název nesou v záhlaví. Vytýká soudům, že nebyl proveden výslech H. T., který opakovaně navrhoval. Jejím výslechem by bylo prokázáno, že byla zmocněna k prodeji obrazu a že „žalobce veškeré právní úkony konal v dobré víře“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka platnosti právních úkonů učiněných v souvislosti s předáním předmětného obrazu žalovaným do komisního prodeje galerie P. H. T. a kupní smlouvy uzavřené mezi H. T. a J. T. 3. 10. 1994 nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného; nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobce ostatně ani neformuloval. S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. S ohledem na uvedené námitkami, týkajícími se dokazování a hodnocení důkazů, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. února 2005 JUDr. František Balák,v.r. předseda senátu