22 Cdo 3313/2021

Rubrum

22 Cdo 3313/2021-453 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové-Slezském Předměstí, Víta Nejedlého 951/8, proti žalované KREDIT CENTRUM s. r. o., IČO 60109947, se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, o zaplacení 2 633 945 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 235/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2021, č. j. 47 Co 87/2021-403, takto:

Výrok

I. Nejvyšší soud pokračuje v dovolacím řízení ve věci sp. zn. 22 Cdo 3313/2021.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 46 609,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Vidovičové.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 2 633 945 Kč s příslušenstvím; požadoval náhradu podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů – (dále též jen „vodní zákon“) za strpění vodních děl (jezů, případně jejich částí) žalované na těchto pozemcích, k nimž má právo hospodařit. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 10 C 235/2018-369, žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, považoval námitku promlčení uplatněného nároku, vznesenou žalovanou, za opodstatněnou. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 47 Co 87/2021-403, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na „přesvědčivé a úplné“ odůvodnění soudu prvního stupně s tím, že soud respektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Proti rozsudku odvolacího podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). V dovolání zpochybňuje již ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které ustanovení § 50 písm. c) a ustanovení § 59a vodního zákona jsou ve vztahu speciality a obecnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020), a navazující závěr, že nároky na náhradu za omezení vlastnického práva uložením povinnosti strpět na pozemku v korytě vodního toku cizí vodní dílo, se promlčely k 1. 1. 2005 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel v průběhu dovolacího řízení podal ústavní stížnost v obdobné věci (věc vedená Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 605/22). V nyní projednávané věci proto navrhl přerušení řízení až do vyřízení této ústavní stížnosti a meritorního posouzení otázky ústavnosti uvedeného výkladu § 50 písm. c) vodního zákona. Tomuto návrhu dovolací soud vyhověl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně v podrobnostech dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Dovolací soud neshledal důvod, proč by právní otázka řešená odvolacím soudem [vztah § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona] podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, měla být posouzena jinak. Nejvyšší soud vyhověl návrhu dovolatele a usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 22 Cdo 3313/21-448, dovolací řízení přerušil až do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 605/22. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 605/22, ústavní stížnost dovolatele odmítl, přičemž judikaturu dovolacího soudu ohledně sporné otázky, jejíž změny se dovolatel domáhá, shledal ústavně konformní. Přitom vzal v úvahu zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v tomto dovolání. Důvod pro přerušení řízení tedy odpadl. Nejvyšší soud nadále považuje právní závěr vyslovený v uvedeném rozsudku za správný a jeho judikatura, z hlediska ústavnosti aprobovaná Ústavním soudem, z toho vychází. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2070/21; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/202, ústavní stížnost odmítnuta unesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II ÚS 2145/21. Za této situace dovolací soud nevidí důvod ke změně své judikatury, a tudíž ani naplnění uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolatel též spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť pominul argumentaci dovolatele ohledně tvrzené nesprávnosti právního názoru dovolacího soudu a odkázal na toto rozhodnutí. Nejde tu o případ, že by rozhodnutí zcela postrádalo základní odůvodnění, a tak by tvrzený nedostatek mohl nanejvýš založit vadu řízení, která by navíc – i s přihlédnutím k uvedenému rozhodnutí Ústavního soudu - nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto uvedené tvrzení irelevantní. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 6. 2022 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu