22 Cdo 4020/2010

Rubrum

22 Cdo 4020/2010 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2010 Spisová značka:22 Cdo 4020/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:

22. CDO.4020.2010.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 139 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 12. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.03.2011IV.ÚS 641/11doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4020/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. L. H., zastoupené JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému V. H., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul.

28. října 1001/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 176/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 412/2009-80, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 7 C 176/2005-37, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 6 o velikosti 3+1 sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství, jenž se nachází vpravo od schodiště ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1648 v P., V., a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 412/2009-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se nevyjádřila. Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje. V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042. Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil, pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu. Nadto dovolací soud ani nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Naopak ustálená soudní praxe dovodila, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti; spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich rozhodují většinou, počítanou podle velikosti podílů. Rozhodne-li tedy většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti spoluvlastnických podílů, o užívání společné nemovitosti, musí menšinový spoluvlastník toto rozhodnutí respektovat; podle takto platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. K tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod č. C 1239 Souboru rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly naplněny. Proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. prosince 2010 JUDr. František B a l á k, v. r. předseda senátu