22 Cdo 528/2026

Rubrum

22 Cdo 528/2026-262 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. L., zastoupené Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 421/8, proti žalovanému V. L., zastoupenému JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze, Jandova 208/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 277/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 249/2025-236, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 249/2025-236, se ve výroku II v části, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích III a IV ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 249/2025-236, kterou byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2025, č. j. 4 C 277/2023-143, vypořádal společné jmění účastníků (dále též jen „SJM“) tak, že nařídil prodej ve výroku I specifikovaného rodinného domu (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal věci specifikované ve výroku II (výrok II), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal věci specifikované ve výroku III (výrok III) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 8 877 589,75 Kč (výrok IV). Dále zamítl žalobu v části, ve které se žalovaný domáhal vypořádání ve výroku V specifikovaného dluhu (výrok V), odmítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání ve výroku VI specifikovaného příslušenství ze zapůjčených částek (výrok VI) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).

2. Dovolací soud na tomto místě pro stručnost odůvodnění shrne pouze ty závěry soudu prvního stupně (a v návaznosti na to závěry odvolacího soudu), které se týkají položek SJM, k nimž se následně váží dovolací námitky – tedy pouze závěry týkající se pohledávky vůči R. P. a dluhu vůči M. Š.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků trvalo mezi lety 1997–2023. Dne 8. 3. 2018 uzavřela společnost XY s.r.o., jejímž jediným společníkem byl žalovaný, kupní smlouvu na prodej nemovitosti, za kterou jí byla vyplacena kupní cena ve výši 36 500 000 Kč. Na základě toho byla dne 15. 5. 2018 z účtu společnosti XY s.r.o. na účet žalovaného zaslána částka ve výši 35 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že k nabytí těchto finančních prostředků žalovaným došlo za trvání manželství, staly se tyto finanční prostředky součástí SJM účastníků.

4. V letech 2018, 2019 a 2021 účastníci ze společného jmění postupně zapůjčili R. P. částky ve výši 30 000 000 Kč, 3 000 000 Kč a 2 000 000 Kč, tj. SJM vznikla pohledávka vůči R. P. v celkové výši 35 000 000 Kč. Na majetek R. P. byl následně prohlášen konkurs, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že závazek R. P. vůči účastníkům v plné výši zanikl, a to tak, že částka ve výši 6 750 000 Kč byla zaslána R. P. na žalovaným určený bankovní účet (výše pohledávky tak klesla na 28 250 000 Kč), následně došlo k zaslání částky M. Š. ve výši 3 000 000 Kč zpět „na bankovní účet účastníků u R. P.“ (pohledávka se tak opět navýšila na 31 250 000 Kč) a následně byla v roce 2022 tato pohledávka ve výši 31 250 000 Kč žalovaným smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2022 postoupena na O. L., který ji následně již jako svou pohledávku přihlásil v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že k převodům finančních prostředků i postoupení pohledávky na O. L. došlo bez vědomí a souhlasu žalobkyně, měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalovaný tak činil účelově a v době blízké rozvodu manželství tímto způsobem vyvedl ze společného jmění částku v celkové výši 35 000 000 Kč, a proto je povinen takto odkloněnou částku do SJM vrátit.

5. Žalovaný navrhl k vypořádání rovněž dluh vůči M. Š. ve výši 9 246 238 Kč. Tvrdil, že SJM účastníků bylo zatíženo závazkem vyplývajícím z dohody o správě nemovitého majetku uzavřené s M. Š., a to v původní celkové výši 14 646 238 Kč, z níž měla být následně již vrácena částka ve výši 5 400 000 Kč (tuto částku účastníci získali prodejem pozemků). Obsah předmětné dohody měl spočívat v tom, že M. Š. bude hradit veškeré výdaje rodiny účastníků a náklady spojené s jejich majetkem v České republice v době, kdy rodina účastníků žila v zahraničí, přičemž tyto náklady budou účastníky následně průběžně hrazeny na základě předloženého vyúčtování. Ze strany žalovaného bylo tvrzeno, že kromě jednorázově zaslané částky ve výši 5 400 000 Kč nebylo na základě předmětné dohody ze strany účastníků M. Š. uhrazeno dosud ničeho. Dne 4. 4. 2022 proto mělo dojít k sepsání uznání dluhu účastníků v celkové výši 9 246 238 Kč.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že na základě provedeného dokazování, s ohledem na logický rozpor tvrzení žalovaného s prokázanými skutečnostmi, nemá za prokázánu ani existenci samotné dohody o správě nemovitého majetku a její obsah, ani případný dluh z ní vzniklý. Současně nebylo prokázáno, že by žalobkyně dala souhlas s uznáním dluhu ze dne 4. 4. 2022, neboť na této listině je podepsán pouze žalovaný. Tvrzený dluh proto není součástí SJM účastníků, a proto nemohl být zahrnut do vypořádání; soud prvního stupně proto žalobu v tomto rozsahu zamítl.

7. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 35 Co 249/2025-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve výrocích II, III a V potvrdil (výrok II), ve výroku III změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 7 998 641,05 Kč (výrok III) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

8. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný pokusil snížit hodnotu SJM o částku 35 000 000 Kč tím, že ji zcela účelově bez vědomí a souhlasu žalobkyně postoupil na třetí osobu. Odvolací soud v tomto směru nepřikládal význam ani v odvolacím řízení předložené dohodě ze dne 6. 6. 2025 o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2022 uzavřené mezi žalovaným a O. L., neboť tato dohoda byla uzavřena až v době po rozvodu manželství účastníků. Takové odstoupení proto již nemůže mít žádné účinky pro vypořádání SJM, neboť nemůže dojít ke zpětnému vtažení pohledávky do SJM, protože žalovaný nabyl tuto pohledávku již do svého výlučného vlastnictví.

9. Ohledně dluhu vůči M. Š. odvolací soud rovněž zcela souhlasil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že tvrzení o pohledávce M. Š. je jen stěží uvěřitelné, přičemž dodal, že má za to, že se jednalo jen o další pokus žalovaného, jak odklonit finanční prostředky ze SJM. Skutečnost, že M. Š. byla uhrazena částka ve výši 5 400 000 Kč, nic nevypovídá o tom, jaký byl mezi účastníky a M. Š. právní vztah, případně jaká byla výše jeho pohledávky vůči účastníkům (byla-li nějaká, případně zda již nebyla tímto zcela uhrazena), neboť náklady vzniklé M. Š. z údajné dohody o správě nemovitých věcí nebyly v řízení jednoznačně prokázány. Co se týče uznání dluhu, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně o uznání dluhu nevěděla a nedala k němu souhlas. Doplnil, že se přitom nejednalo o běžnou záležitost, k níž by žalovaný nepotřeboval souhlas žalobkyně jakožto manželky, a proto uznání dluhu uzavřené mezi žalovaným a M. Š. není platné, a tudíž ani závazné.

10. Proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku týkající se pohledávky vůči R. P. ve výši 35 000 000 Kč, a sice kdy pohledávka přestává být součástí SJM. Tuto otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně založené mimo jiné na rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, 22 Cdo 3457/2018, 22 Cdo 1765/2018). Žalovaný namítl, že nejprve byla účastníky ze SJM poskytnuta platná zápůjčka R. P., čímž SJM účastníků platně vznikla pohledávka vůči R. P. ve výši 35 000 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2022 žalovaný následně platně postoupil část této pohledávky ve výši 31 500 000 Kč O. L. [žalobkyně se eventuální neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedovolala], přičemž součástí SJM, a tedy i předmětem vypořádání se tak mělo stát případné protiplnění za postoupení pohledávky získané od O. L., kterým se však soudy nijak nezabývaly. Soudy podle žalovaného nevysvětlily, v jakém okamžiku a proč pohledávka vůči R. P. přestala být součástí SJM, ani proč se součástí SJM následně nestala pohledávka vůči O. L. Odvolací soud řádně nevysvětlil, v čem mělo spočívat vyjmutí či odklon těchto finančních prostředků ze SJM žalovaným a kdy k němu mělo dojít. A pokud dále odvolací soud nepřihlédl k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky (k čemuž podle žalovaného přihlédnout měl), nezabýval se dostatečně nároky účastníků vůči O. L. ze smlouvy o postoupení pohledávky a tyto nároky jako součást SJM nevypořádal. Žalovaný současně v dovolání předkládá jako v rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku, a sice dojde-li po zániku SJM (avšak ještě před jeho vypořádáním) k odstoupení od právního jednání, na základě kterého přestala být věc či právo součástí SJM, tak zda se tato věc či právo opětovně stává součástí dosud nevypořádaného SJM. Žalovaný má za to, že předmětná pohledávka se na základě odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky stala opět součástí dosud nevypořádaného SJM účastníků. Posouzení odvolacího soudu, který uzavřel, že na základě odstoupení od smlouvy nemohlo dojít ke zpětnému vtažení pohledávky do SJM, neboť tuto pohledávku nabyl žalovaný již do svého výlučného vlastnictví, považuje žalovaný za nesprávné. Žalovaný dále rozporoval závěr soudů, že dluh vůči M. Š. není součástí SJM. K tomu předložil otázku, zda může dlužník uznat dluh spočívající v povinnosti zaplatit věřiteli náklady vynaložené věřitelem na obstarávání každodenních potřeb rodiny dlužníka bez souhlasu druhého manžela ve smyslu § 710 písm. b) o. z. Tato otázka nebyla podle žalovaného v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Žalovaný namítl, že dluh vůči M. Š. spočíval v právu na náhradu vynaložených výdajů na potřeby rodiny účastníků, přičemž se jedná o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, k čemuž tudíž nebyl zapotřebí souhlas žalobkyně. Opačný závěr odvolacího soudu, a sice že se nejednalo o běžnou záležitost, považuje žalovaný za nesprávný. Odvolací soud současně nesprávně dovodil z absence souhlasu žalobkyně s uznáním dluhu neplatnost uznání dluhu, ačkoliv ze zjištění soudů nevyplynulo, že by se žalobkyně relativní neplatnosti tohoto uznání dluhu účinně dovolala. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích i závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že žalovaný společnou pohledávku vůči R. P. postoupil bez jejího vědomí a souhlasu na O. L., čímž tyto finanční prostředky bez výhrad odklonil. Pokud pak po rozvodu manželství od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil, nemůže se takovým právním jednáním žalovaného pohledávka vrátit do SJM účastníků, které v mezidobí zaniklo. Co se týče žalovaným tvrzeného dluhu vůči M. Š., žalovaná souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že žalovaný nepostavil na jisto, zda byla skutečně nějaká dohoda s M. Š. uzavřena, pročež správně tento dluh v rámci SJM nevypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Žalovaný namítá, že pohledávka vůči R. P., resp. právo na protiplnění plynoucí ze smlouvy o postoupení této pohledávky na O. L., je součástí SJM účastníků, a mělo být tudíž vypořádáno. Smlouva o zápůjčce i následné postoupení pohledávky bylo platným právním jednáním, přičemž se nejednalo o odklon finančních prostředků ze SJM.

15. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť se soudy při jejím řešení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

16. Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

17. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

18. Právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spočívá [stejně jako právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“)] na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, prosadí závěr formulovaný v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle nějž, jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o jednání platné). Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM – [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 (tato a všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

19. Z ustanovení § 40a obč. zák. vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účastník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní; to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 1, str. 12), ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003 nebo ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003]. Tytéž závěry pak platí i z pohledu úpravy obsažené v § 586 o. z.

20. Samotné vyjádření či konstatování, že právní úkon byl učiněn bez souhlasu jednoho z manželů, ještě nic nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává relativní neplatnosti právního úkonu, či nikoliv. I při konstatování, že souhlas s takovým právním úkonem udělen nebyl, se jedná o právní úkon platný do doby, než se manžel neplatnosti právního úkonu dovolá. Z uvedeného vyplývá, že dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se tedy musí uskutečnit výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018).

21. Dovolací soud souhlasí se závěry nalézacích soudů potud, že součástí SJM účastníků byla finanční částka v celkové výši 35 000 000 Kč, kterou žalovaný získal za trvání manželství z prodeje nemovité věci prostřednictvím společnosti XY s.r.o., jejímž byl jediným společníkem. Z provedeného dokazování dále vyplývá a dovolací soud opět souhlasí se závěrem nalézacích soudů, že účastníci za trvání manželství postupně v letech 2018, 2019 a 2021 platně uzavřeli s R. P. celkem tři smlouvy o zápůjčce, na základě kterých mu tyto finanční prostředky v celkové výši 35 000 000 Kč ze společného jmění zapůjčili. Finanční prostředky tedy tímto platným právním jednáním opustily režim SJM, a součástí SJM se tak stala společná pohledávka účastníků v celkové výši 35 000 000 Kč vůči R. P. Platnost právního jednání ohledně vzniku předmětné pohledávky plyne ze skutečnosti, že se jednalo o společné právní jednání účastníků, což ostatně učinili oba účastnici v průběhu řízení nesporným – resp. jak žalovaný, tak žalobkyně v rámci svých tvrzení v průběhu soudního řízení shodně uváděli jednak to, že předmětné finanční prostředky byly společné, i to, že je ze SJM společně zapůjčili R. P.

22. Dovolací soud nicméně nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že žalovaný postoupením pohledávky ve výši 31 250 000 Kč na O. L., případně předchozími transakcemi ohledně zbývající částky (vrácení částky ve výši 6 750 000 Kč R. P. na účet určený žalovaným a následné zaslání částky ve výši 3 000 000 Kč M. Š. zpět na účet účastníků u R. P.), ke kterým se soudy blíže nevyjadřují, tyto finanční prostředky v celkové výši 35 000 000 Kč tzv. „odklonil“ ze SJM, pročež je povinen je do SJM vrátit k vypořádání.

23. Ve smyslu výše citované rozhodovací praxe dovolací soud konstatuje, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2022 uzavřená mezi žalovaným a O. L., kterou došlo k postoupení pohledávky účastníků ve výši 31 250 000 Kč na O. L., je platným právním jednáním. V případě postoupení pohledávky týkající se společných finančních prostředků v takto značné výši se bezpochyby jedná o záležitost společného jmění, kterou nelze považovat za běžnou, o níž proto museli ve smyslu § 714 odst. 1 o. z. právně jednat manželé společně, anebo jeden manžel se souhlasem druhého. Podle § 714 odst. 2 o. z. ve spojení s § 586 odst. 1 o. z. a výše citovanými závěry rozhodovací praxe se však v případě, že v takové záležitosti jednal pouze jeden manžel bez souhlasu druhého – jako tomu bylo v projednávané věci – jedná o koncepci právního jednání relativně neplatného, a je tedy na druhém manželovi, jehož souhlas byl jednajícím manželem opomenut, aby se neplatnosti takového právního jednání způsobem vyplývajícím ze zákona dovolal, jinak bude právní jednání považováno za platné. To však žalobkyně v nyní rozhodované věci relevantním způsobem neučinila. V průběhu řízení sice uvedla, že s postoupením pohledávky na O. L. nesouhlasila, resp. tvrdila, že o něm ani nevěděla, to však pro závěr o neplatnosti daného právního jednání není dostačující. Pouhé konstatování nevědomosti či nesouhlasu žalobkyně s daným právním jednáním ve smyslu výše citované rozhodovací praxe nepředstavuje samo o sobě námitku relativní neplatnosti. Vzhledem k tomu, že tedy žalobkyně námitku relativní neplatnosti řádně neuplatnila, předmětná pohledávka ve výši 31 250 000 Kč byla platně postoupena na třetí osobu, čímž platně opustila režim SJM účastníků. Součástí vypořádání SJM účastníků by pak mohlo být – opět ve smyslu výše uvedených závěrů rozhodovací praxe, na něž správně upozornil rovněž žalovaný v rámci dovolání – pouze případné protiplnění (finanční či jiné), které by účastníci do SJM získali či měli získat od O. L. na základě smlouvy o postoupení pohledávky, pokud nějaké bylo ujednáno. To bude na odvolacím soudu, aby zjistil a posoudil v rámci nového rozhodnutí ve věci. Odvolací soud – v kontextu výše uvedené rozhodovací praxe a z ní vyvozeného závěru dovolacího soudu o nutnosti nahlížet na smlouvu o postoupení pohledávky na O. L. jako na platné právní jednání – v dalším řízení rovněž znovu posoudí i žalovaným tvrzené odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 6. 2025, a to i s ohledem na námitky žalovaného formulované v dovolání; znovu tak posoudí, zda pohledávka vůči R. P. tvoří ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM součást SJM, či nikoliv. Odvolací soud se bude muset zabývat také zbývající částkou ve výši 3 750 000 Kč, která měla být dle zjištění soudu prvního stupně vrácena R. P. na žalovaným určený bankovní účet – tedy pohledávka účastníků vůči R. P. měla tímto způsobem zaniknout. Předmětné finanční prostředky vrácené R. P. na účet žalovaného by nicméně měly být součástí vypořádání SJM; k této částce však rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu neobsahuje žádné odůvodnění (mimo opakovaně nesprávného souhrnného konstatování, že celou částku ve výši 35 000 000 Kč měl žalovaný svým nepoctivým jednáním ze SJM „odklonit“).

24. Žalovaný dále namítal, že součástí SJM je i dluh účastníků vůči M. Š. ve výši 9 246 238 Kč. V souvislosti s tím formuloval podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, a sice zda bylo možné platně uznat dluh spočívající v povinnosti zaplatit věřiteli náklady vynaložené věřitelem na obstarávání každodenních potřeb rodiny dlužníka bez souhlasu druhého manžela ve smyslu § 710 písm. b) o. z.

25. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení v prvé řadě není napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno. Za druhé daná právní otázka vlastně není v rámci dovolání žalovaného ani řádně formulována jako zobecnitelná právní otázka, nýbrž se jedná spíše o otázku vyplývající ze zcela konkrétní situace projednávané věci (konkrétní tvrzené dohody týkající se záležitostí rodiny účastníků), kterou však lze bez problémů podřadit pod obecnou judikaturu a není nutné a ani žádoucí připouštět přezkum v rámci řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku pro tuto dílčí otázku, specifickou pouze pro tuto konkrétní souzenou věc (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023).

26. Dovolací soud proto k námitce žalovaného konstatuje pouze to, že na základě zjištění nalézacích soudů a jimi provedeného dokazování v projednávané věci nebyla prokázána ani existence samotné dohody o správě nemovitých věcí uzavřené mezi účastníky (či případně pouze žalovaným, bez vědomí či souhlasu žalobkyně) a M. Š., ani její obsah. Nebyla tudíž prokázána ani existence tvrzeného dluhu účastníků vůči M. Š., ani jeho případná přesná výše.

27. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

28. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nicméně uznání dluhu nezakládá (nový) právní důvod existence dluhu; tím zůstává i nadále skutečnost, z níž plyne uznaný dluh. Pokud právní důvod neexistuje či trpí vadami způsobujícími jeho neplatnost, uznání dluhu na tom nic nemění. Uznání dluhu má totiž pouze deklaratorní charakter (k tomu srovnej Štos, J. § 2054. In: Melzer, F. Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Vybraná ustanovení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz). Uznání dluhu tak zakládá toliko vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu, nikoliv nový důvod existence dluhu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1969/2025).

29. Jinými slovy řečeno, ani případné uznání dluhu by nemohlo mít za následek závěr o platnosti samotného dluhu, jehož existence v projednávané věci nebyla prokázána. Za této situace je proto zcela bezpředmětné posuzovat platnost uznání (neexistujícího) dluhu.

30. Vzhledem k tomu, že ohledně vypořádání dluhu vůči M. Š. dovolací soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, v části napadající výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

31. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve zbývající části výroku II a ve výrocích III a IV zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

32. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 33. náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu