22 Cdo 710/2026

Rubrum

22 Cdo 710/2026-240 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně R. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Sůvovou, advokátkou se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 665, proti žalovanému Českému rybářskému svazu, z. s., Východočeskému územnímu svazu Hradec Králové, IČO 00434141, se sídlem v Hradci Králové, Kovová 1121, zastoupenému Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupnu, Komenského 13, o zaplacení 227 795,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 15/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2025, č. j. 26 Co 259/2025-219, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Nejvyšší soud zde posuzoval otázku výše náhrady za omezení vlastnického práva, pokud vlastník musí strpět vodní dílo na svém pozemku.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 8 C 15/2024-184, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 17 636,40 Kč, představující doplatek náhrady za roky 2021, 2022 a 2023, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 636,40 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 210 159 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 210 159 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení (výrok II). Žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 2 640 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III a IV) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. Z dokazování zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky o rozloze 10,35 ha, které jsou součástí XY, na němž byl vyhlášen rybářský revír XY, o rozloze 60,41 ha; rybářské právo vykonává žalovaný. Žalobkyně požadovala náhradu za užívání pozemků ve výši 12 000 Kč/ha/rok za období 2021–2023, přičemž žalovaný doposud žalobkyni platil za užívání pozemků 3 000 Kč/ha/rok. Jako adekvátní náhradu stanovil soud prvního stupně 5 500 Kč/ha/rok. Žalovaného proto zavázal, aby žalobkyni rozdíl za jí požadované období doplatil, přitom zohlednil, že žalobkyně obdržela po zaslání předžalobní výzvy od žalovaného 60 000 Kč představující doplatek za užívání pozemků v jí uplatněném období. Při určování výše peněžité náhrady vyšel ze závěrů znaleckého posudku (vypracovaného za účelem stanovení obvyklé ceny náhrady za realizaci výkonu rybářského práva na uzavřené vodní ploše pod zátopou XY v roce 2024) a ze zjištění, že vlastníci obdobných vodních ploch přijali náhradu v posledních letech ve výši cca 5 000 Kč/ha/rok.

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 26 Co 259/2025-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výrocích III, IV a V změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 5 280 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 32 112 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

II. Dovolání žalobkyně

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly ve všech souvislostech vyřešeny. Předkládá dovolacímu soudu následující právní otázky: A) „Lze považovat za „spravedlivou náhradu“ ve smyslu čl. 11 odst. 4 LZPS plnění, které je stanoveno metodou porovnání v tržním prostředí, jež je fakticky i právně monopolizováno jedním subjektem (uživatelem), a kde vlastník nemá reálnou možnost tento stav změnit?“ B) „Je v souladu s ústavní ochranou vlastnictví, aby se výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva odvíjela primárně od zisku či užitku uživatele (soudy dovozená nižší produkce písníků), nikoliv od míry omezení a majetkové újmy vlastníka (kde intenzita zásahu je totožná jako u rybníků)?“ C) „Může soud rezignovat na aplikaci výnosové metody (simulovaného nájemného z ceny pozemku) v situaci, kdy srovnávací metoda selhává v důsledku tržních deformací způsobených legislativním nastavením (§ 4 odst. 7 zákona o rybářství)?“ 5. Klíčová je podle dovolatelky úvaha nalézacích soudů, že může požádat o změnu správce revíru či jeho zrušení [§ 4 odst. 7 zák. č. 99/2004 Sb., o rybářství (dále jen „zákon o rybářství“)], podmínkou však je stoprocentní shoda všech vlastníků dotčených pozemků. V praxi přitom tato podmínka může podle dovolatelky vést k faktickému vyloučení možnosti zrušení revíru.

6. Domnívá se, že taková legislativní konstrukce vytváří nepřekonatelnou překážku pro ochranu vlastnického práva. Stát vytvořil právní prostředí, které vlastníka zbavuje možnosti dosáhnout tržního výnosu, stejně jako tomu bylo v případě regulovaného nájemného.

7. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 považuje za chybný, a této judikatuře odporující, závěr odvolacího soudu, že náhrada se nemá odvíjet od toho, „o co přišla dovolatelka“, ale od toho, „co získal žalovaný“. Uvedená judikatura totiž stanoví, že náhrada má zohledňovat intenzitu restrikce a předpokládaný vliv omezení na tržní cenu nemovitosti.

8. Dále odvolacímu soudu vytýká, že zcela ignoroval srovnání s výnosností zemědělské půdy a považuje za ekonomicky neobhajitelné a ústavně nekonformní, aby náhrada za nucené omezení vlastnického práva u vodní plochy dosahovala čtrnáctkrát nižšího výnosu, než je standard u běžné orné půdy. Rovněž mu vytýká, že soudy odmítly srovnání výše náhrady s pachtovným u rybníků (cca 10–12 tis. Kč/ha/rok) s odkazem na nižší produkční schopnost písníku. Tato argumentace však podle dovolatelky přehlíží, že omezení vlastníka je v obou případech identické, neboť vlastník nemůže se svými pozemky disponovat.

9. Namítá také, že se odvolací soud nevypořádal s jí tvrzenými věcnými chybami znaleckého posudku, což považuje za vadu řízení.

10. Nejvyšší soud by měl rovněž v rámci dovolacího řízení zvážit postup podle čl. 95 odst. 2 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, (dále „Ústava“) a předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 4 odst. 7 zákona o rybářství v části, která znemožňuje jednotlivému vlastníku domáhat se změny správce či zrušení revíru nad svým pozemkem bez souhlasu všech ostatních vlastníků.

11. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelka v dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelka považuje za dosud neřešené.

16. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (toto i dále uvedená rozhodnutí jsou dostupná na nalus.usoud.cz)]. V nyní projednávané věci posuzovaly nalézací soudy právní otázku určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, musí-li vlastník strpět vodní dílo (písník, na němž byl vyhlášen rybářský revír) na svém pozemku. Nalézací soudy dovolatelce poskytly dostatečné úvahy zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, jež měly vliv na stanovení přiměřené kompenzace za omezení jejího vlastnického práva. Tyto úvahy nijak nevybočují z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit.

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, vysvětlil, že „setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), jejíž řešení znalci nepřísluší (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016). Náhrada za omezení vlastnického práva …… má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010). Pakliže tedy soudy obou instancí shledaly, že zákonem daná limitace vlastnického práva žalobce je takové intenzity, že si zasluhuje poskytnutí peněžité kompenzace, …… bylo namístě, aby v návaznosti na zjištěné okolnosti uvážily přiléhavý způsob její kvantifikace, přičemž v rámci těchto svých vývodů mohou coby východisko uplatnit též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění obvyklého nájemného.“ Z téhož rozhodnutí vyplývá také závěr, že soud nesmí mechanicky převzít závěry znaleckého posudku bez vlastní právní úvahy.

18. V nyní posuzované věci soud prvního stupně hodnotil omezení vlastnického práva žalobkyně jako souladné s limity stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť se tak děje ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Při stanovení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva zohlednil stávající judikaturu, míru omezení vlastnického práva žalobkyně, dobu trvání a intenzitu tohoto omezení, i způsob nabytí pozemků. Za podklad svých úvah vzal závěry znaleckého posudku Ing. Kretka, který byl v řízení vypracován, a zjištění, že vlastníci obdobných vodních ploch získali náhradu v posledních letech ve výši cca 5 000 Kč/ha/rok.

19. Ze znaleckého posudku č. 085693/2024 ze dne 14. 2. 2025 vyhotoveného Ing. Oldřichem Kretkem vyplynulo, že výše obvyklého (tržního) ročního pachtovného za užívání pozemků pod zátopou Správčického písníku v roce 2024 činila 5 244 Kč/ha/rok. Znalec ve znaleckém posudku i při své výpovědi zohlednil zejména polohu posuzované plochy (v blízkosti velkého města), porovnání nájmů v místě a čase obvyklých, povolený provoz možných sportů a rekreační využití vodní plochy. Současně objasnil, že nelze vycházet z rybí produkce na vodní ploše, z pachtovného za zemědělskou půdu (má odlišný způsob využití), ani z nájemného za vodní plochy rybníků, neboť jejich potenciál (nikoliv nutně výnosnost) je vyšší (rybník je právně i fakticky jinou vodní plochou než písník).

20. Soud prvního stupně přihlédnul rovněž k dalším okolnostem, a to k tomu, že žalobkyně není z užívání svého pozemku vyloučena zcela, a že pozemky koupila v době kdy již byly zatopeny (rok 2003), k vytvoření zátopy tedy nedošlo až v průběhu jejího vlastnictví a bylo na ní, aby zvážila výnosnost tohoto majetku. Za adekvátní náhradu považoval částku 5 500 Kč/ha/rok a uvedl, že požadavek žalobkyně na zaplacení 12 000 Kč/ha/rok neodpovídá reálným cenám (náhradám), které by jiní vlastníci za obdobné druhy pozemků obdrželi.

21. Odvolací soud se s hodnocením soudu prvního stupně zcela ztotožnil; vysvětlil, proč je možné ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku vycházet, neboť znalec srozumitelně a logicky odůvodnil své závěry a uvedl podklady, z nichž vyšel.

22. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Naopak soudy obou stupňů při stanovení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva žalobkyně akceptovaly nejen závěry znaleckého posudku, ale zohlednily i veškeré konkrétní okolnosti posuzované věci. Tento postup je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

23. Případná není ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jí tvrzenými věcnými vadami znaleckého posudku. Dovolatelka touto námitkou uplatňuje ve skutečnosti výhrady proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem a proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud vycházel. Takové námitky nepředstavují zpochybnění právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž námitky tvrzených vad řízení, popřípadě námitky skutkové, které přípustnost dovolání nezakládají. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3440/2021, a usnesení ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2470/2024.

24. Rovněž nelze vyhovět návrhu dovolatelky, aby Nejvyšší soud postupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 4 odst. 7 zákona o rybářství. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze vynutit procesním návrhem účastníka řízení; posouzení, zda zákon, jehož má být při rozhodování použito, je v rozporu s ústavním pořádkem a zda je namístě předložit věc Ústavnímu soudu, přísluší výlučně soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. I. ÚS 35/94).

25. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu