22 Cdo 857/2026

Rubrum

22 Cdo 857/2026-294 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. S. a b) D. S., obou zastoupených Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalovaným 1) V. L., zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, a 2) M. H., o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 78/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2025, č. j. 25 Co 74/2025-255, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2025, č. j.25 Co 74/2025-255, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 9. 2024, č. j. 4 C 78/2023-188, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se žalobou domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY dle přiloženého geometrického plánuč. 131-1140/2020, vypracovaného společností Geodetales Chrudim s. r. o., přičemž každý je spoluvlastníkem v rozsahu ideální ?, a dále, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY, přičemž každý je spoluvlastníkem ideální ? (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“).

2. Žalobu založili na tvrzeních, že žalobkyně a) je vlastnicí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY a stavby stojící na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY. Žalobci původně nabyli kupní smlouvou ze dne 14. 10. 1981 do tehdejšího bezpodílového společenství manželů („BSM“) pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY (tehdy součást pozemku p. č. XY), včetně stavby nacházející se na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY (dále jen „chata“) od manželů J. a J. L. Společně s pozemkem parc. č. XY ve stavu, v jakém byl dne 3. 11. 1981, se žalobci ujali i držby části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jak jsou vyznačeny na geometrickém plánu č. 131-1140/2020 jako pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY těsně přiléhá k chatě a tvoří s chatou funkční celek, jakousi „zahradu“ či „dvorek“ okolo chaty. Až na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY (mimo pozemek p. č. XY) začínal lesní porost, který byl z velké části odstraněn až nedávno v souvislosti s kůrovcovou kalamitou, a pouze v této části pokryté lesním porostem jej držel žalovaný 1). Okolí chaty až po lesní porost a pozemek, na němž se chata nachází, však měl v držbě vlastník chaty (tj. žalobci). Na pozemku parc. č. XY stojí část chaty žalobců. Žalobci přitom nemohli vědět, že hranice jejich pozemku neprobíhá po hranici lesního porostu, ale až dále od něj směrem od lesa, dokonce prochází chatou, kterou zakoupili; byli tak v dobré víře, že veškeré pozemky, které užívají, jsou v jejich vlastnictví. Od právních předchůdců zakoupili chatu i s pozemky, které tvoří s chatou funkční celek, tedy pozemky, na nichž se chata nachází a pozemky přilehlé, onu „zahrádku“ či „dvorek“ okolo chaty. Poblíž severního rohu pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY se nacházel dřevěný přístřešek, garáž, taktéž ve vlastnictví vlastníka chaty a přilehlých pozemků a tvořil součást onoho funkčního celku. Na hranici pozemků parc. č. XY a pozemků p. č. XY a č. XY, tedy přesně na hranici tehdejšího lesního porostu, existoval přinejmenším v 80. letech 20. století dřevěný plot, který tyto pozemky odděloval. Žalovaný 1) je dle katastru nemovitostí vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY zapsaných na listu vlastnictví č. XY.

3. Žalobci tvrdili, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi ke dni 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., který novelizoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, („obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“) tak, že umožnil vydržení pozemku fyzickým osobám. Žalobcům by též svědčilo vlastnické právo na základě mimořádného vydržení (§ 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, – „o. z.“), neboť uplynula doba dvaceti let, po kterou měli části pozemků nepřetržitě v držbě.

4. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2024, č. j. 4 C 78/2023-188, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

5. Soud prvního stupně absenci dobré víry žalobců zakládající (se zřetelem ke všem okolnostem) oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. odůvodnil následujícími skutečnostmi. Žalobci byli již v kupní smlouvě prodávajícími upozorněni na to, že chata doposud není vyznačena v evidenci nemovitostí a dále i na existenci rozhodnutí ONV ze dne 8. 1. 1969 a z dopisu ze dne 23. 11. 1981 vyplývá, že žalobci byli vyrozuměni Střediskem geodezie, oddělením evidence nemovitostí, na to, že chatu mohou zapsat do listu vlastnictví jedině na základě geometrického plánu, který si mohou objednat. Dále byli v kupní smlouvě upozorněni na existenci rozhodnutí odboru výstavby Okresního národního výboru v XY („ONV“) ze dne 8. l. 1969 a povolení o přípustnosti stavby ze dne 24. 10. 1968; v tomto rozhodnutí byli právní předchůdci žalobců výslovně upozorněni na nutnost provedení majetkoprávního vypořádání pozemku. Ze skutečnosti, že chata nebyla v katastru (v tehdejší evidenci nemovitostí) zapsána, „z pohledu soudu plyne to, že žalobci nemohli být od počátku v dobré víře o hranicích pozemku a umístění chaty“. Pokud byli navíc prodávajícími manželi L. upozorněni na existenci výše uvedených rozhodnutí, měl soud za to, že žalobci museli vědět o tom, co je v těchto rozhodnutích obsaženo, tj. o podmínce provedení majetkového vypořádání a dále i nezaplocení pozemku. Z dopisu ze dne 23. 11. 1981 navíc vyplývá, že žalobci byli upozorněni na možnost zápisu chaty do evidence nemovitostí jedině na základě geometrického plánu. Nemohli tedy být v dobré víře ohledně toho, kam až jejich pozemek sahá, resp. kde přesně je.

6. Nedostatek dobré víry žalobců pak soud prvního stupně odůvodnil i se zřetelem na okolnost, že oba žalobci požádali dne 17. 11. 1993 o zápis stavby chaty do katastru nemovitostí; přílohou této žádosti byl geometrický plán ze dne 14. 9. 1993, který zcela jasně zakresluje nejen chatu žalobců na sousedním pozemku ve vlastnictví jiného vlastníka, ale i okolní pozemky. Pokud by byli žalobci přesvědčeni o tom, že pozemek č. parc. XY je jejich, rozhodně by si nenechali zapisovat stavbu na cizím pozemku. Jestliže žalobci věděli, že není jejich pozemek č. parc. st. XY, tím spíše nemohl být jejich navazující lesní pozemek. Žádost ze dne 17. 11. 1993 tak byla dle soudu prvního stupně skutkovou okolností znamenající konec běhu vydržecí doby.

7. Absenci dobré víry žalobců dovodil soud prvního stupně i z doložených fotografií, dle nichž v době od 14. 10. 1981 až do 17. 11. 1993 užívali žalobci pozemek kolem chaty až k lesu. Tento však neměl být oplocován a dle tehdy platného znění zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, měli uživatelé lesů v § 20 stanoveno omezení při užívání lesů, např. provádění preventivních opatření před požáry, v § 19 pak omezení ohledně umístění staveb blíže než 50 m od lesa. Umístění drobných staveb a udírny tedy neodpovídalo ochraně lesa a „nelze tak ničeho pro existenci dobré víry dovodit“. To stejné platí pro oplocení – plaňkový plot, který zde být neměl a z jeho existence žalobci tak nemohou dovozovat dobrou víru. Potvrzení toho, že chata je na pozemku žalovaného vyplývá podle soudu prvního stupně i z dohody o vypořádání společného jmění („SJM“) žalobců ze dne 4. 11. 2002.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování i svědeckými výpověďmi. Z nich zjistil, že „les zasahoval vždy k chatě žalobců, hranice byla v terénu vyznačena, svědek V. ji zakreslil do plánku, kolíky tam byly od 80. let, všichni věděli, že pozemek u chaty patří L. (svědek V.), Podle svědka K. hajný M. opakovaně požadoval odstranění staveb a ukazoval žalobcům, kde je hranice mezi pozemky. Podle tohoto svědka žalobci věděli, že pozemek není jejich. Svědek vycházel s žalobci dobře, pomáhal jim s údržbou, a žalobkyně a) mu potvrdila, že ví, že chata je na cizím pozemku, zakreslil do plánku podrobné umístění hraničních kolíků. Svědkyně S. potvrdila, že lesní pozemek byl vždy oddělen kovovým ohraničením.“ 9. Soud prvního stupně uzavřel, že pro absenci dobré víry posuzované se zřetelem ke všem okolnostem nemohli žalobci nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením v režimu zákona č. 40/1964 Sb. a ani na základě mimořádného vydržení, neboť nebyla splněna podmínka držby trvající dvacet let.

10. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 25 Co 74/2025-255, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

11. K tvrzenému „řádnému“ vydržení pozemků odvolací soud uvedl, že žalobci sice drželi pozemky deset let od 14. 10. 1981, nebyli nicméně vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY (sestávající z části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) patří. Žalobci kupovali pozemek parc. č. XY, což byla louka, přičemž pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byly pozemky lesní. Muselo jim tedy být při zachování obvyklé opatrnosti zřejmé, že uvedené pozemky (a ani jejich části) nejsou předmětem kupní smlouvy. V kupní smlouvě byli též upozorněni na existenci rozhodnutí ONV v XY z roku 1969, dle něhož bylo třeba urychleně provést majetkové vypořádání pozemku a bylo jim známo, že chata č. ev. XY, která byla předmětem kupní smlouvy, není dosud vyznačena v evidenci nemovitostí. Museli tedy mít vzhledem ke všem okolnostem pochybnosti o tom, kde jsou hranice jejich pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy.

12. Podle odvolacího soudu žalobci nesplnili ani podmínky pro mimořádné vydržení. Předmětné pozemky sice drželi po dobu více než 20 let, nicméně nikoliv při „nedostatku nepoctivého úmyslu“ (§ 1095 o. z.). Odvolací soud vysvětlil, že mimořádné vydržení je vyloučeno v případě, kdy držitel ví o tom, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí nespravedlnost, škodu nebo újmu. Mimořádné vydržení se totiž opírá o nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; v této věci však nedostatek nepoctivého úmyslu na straně žalobců nebyl dán. Tuto konkluzi odvolací soud odůvodnil několika skutečnostmi. Uvedl, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (nyní pozemek parc. č. XY) byly lesní pozemky (nacházely se na nich lesní porosty), přičemž předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1981 byl pozemek parc. č. XY, který byl loukou; jednalo se tedy o zcela jiný druh pozemku, který si nebylo možno splést s lesním pozemkem. Dále z výpovědí svědků slyšených před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobci věděli o tom, že chata, která byla předmětem kupní smlouvy, je na pozemku jiného vlastníka (pozemku parc. č. XY) a že užívají i pozemky, které nejsou jejich (nebyly předmětem kupní smlouvy). Žalobci věděli, že uchopením držby pozemků parc. č. XY a parc. č. XY jednají protiprávně a působí jinému bezdůvodně újmu, respektive že svou držbou působí nespravedlnost; mimořádnému vydržení tudíž brání to, že žalobci jednali v nepoctivém úmyslu, přičemž nepoctivý úmysl tu byl již při uchopení držby v roce 1981. Konečně žalobci uzavřeli dne 4. 11. 2002 dohodu o vypořádání společného jmění manželů a konstatovali v ní, že chata č. ev. XY stojí na pozemku jiného vlastníka parc. č. XY – pozemek určený k plnění funkcí lesa a předmětem jejich vypořádání (pokud jde o nemovité věci) byla pouze rekreační chata č. ev. XY a pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY. Pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nebyly v této dohodě vypořádány, nebylo ani uvedeno, že žalobci jsou vlastníky těchto pozemků v důsledku vydržení a posléze bude vyřešen jejich zápis do katastru nemovitostí apod.

II. Dovolání, vyjádření k dovolání

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále také „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že přípustnost dovolání je založena rozporem odvolacím soudem řešených právních otázek s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

14. Žalobci považují za nesprávné právní posouzení otázky, zda byli držiteli v dobré víře, respektive zda nabyli držbu „v nikoliv nepoctivém úmyslu“. Uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění podmínek řádného vydržení (správně: vydržení podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu hodnotil skutečnosti svědčící pro dobrou víru žalobců, že jim věc patří a že jsou držiteli oprávněnými. Závěr o tom, že žalobci nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětné části pozemků patří, založil odvolací soud na následujících skutečnostech: „Rozdílný druh sousedních pozemků (louka – les), upozornění už při koupi na nevyřešený právní stav, geometrický plán z roku 1993 a žádost o zápis stavby, dohoda o vypořádání SJM z roku 2002, svědecké výpovědi o vědomosti žalobců o skutečném průběhu hranice mezi pozemky.“ Tyto závěry dovolatelé zpochybňují.

15. K rozporu v druhu pozemku v evidenci nemovitostí se skutečným stavem: K argumentu, že nabyté pozemky byly evidovány jako louka, zatímco žalobci drželi část pozemku označenou jako les, uvádějí, že rozdílný druh sousedních pozemků nemá na kvalifikaci jejich držby vliv. Žalobci zdůrazňují, že se domáhají vydržení části pozemku, který nebyl pokryt stromy, tedy v terénu jej nebylo možné odlišit od louky. Označení pozemku jako lesního pozemku neznamená, že tento je pokryt stromy. Ne všechny lesní pozemky jsou hustě pokryty stromy a současně existují pozemky evidované jako louka, na kterých se stromy hustě nacházejí.

16. K obsahu kupní smlouvy a k evidenci chaty v katastru nemovitostí; k odkazu na rozhodnutí ONV: Odvolací soud uvedl, že v kupní smlouvě byli žalobci upozorněni, že chata není vyznačena v evidenci nemovitostí, a byl zde „odkaz na příslušná rozhodnutí/povolení.“ Navíc z rozhodnutí ONV (pro právní předchůdce) pouze vyplývalo upozornění na nutnost majetkoprávního vypořádání pozemku. Toto vypořádání však podle dovolatelů provedli již jejich předchůdci, kteří postavili chatu na cizím pozemku a ten pak od jeho vlastníka odkoupili. Dovolatelé též tvrdí, že kupní smlouvou nebyli ničím zavázáni vůči třetím osobám. Kupní smlouva v článku I obsahovala prosté konstatování, že rekreační chata dosud v evidenci nemovitostí vyznačena není. Konstatování se týkalo chaty, nikoliv pozemku. Rovněž pouze chaty se také týkalo upozornění obsažené v dopise Střediska geodézie ze dne 23. 11. 1981. Navíc ani nebylo prokázáno, že žalobci byli svými právními předchůdci s obsahem rozhodnutí tehdejšího ONV ze dne 24. 10 1968 a ze dne 8. 1. 1969 seznámeni. Nezapsaná stavba v evidenci nemovitostí vedené do 31. 12. 1992 orgány geodézie nemůže být důvodem pro pochyby o hranicích pozemku. V rozhodném období měl zápis pouze evidenční (deklaratorní) význam. Nezapsaná stavba v době, kdy žalobci nabyli nemovitosti do vlastnictví, nebyla žádným důvodem pro ověřování průběhu hranic pozemku. Absence zápisu v evidenci nemovitostí tedy nemohla vyloučit dobrou víru žalobců. Nadto v situaci, kdy byl pozemek oplocen, nacházely se na něm vedlejší stavby, jejichž vnější zdi tvořily rozhrady mezi pozemky (garáž). Právní předchůdci žalobců manželé Liškovi chatu v době výstavby stavěli na cizím pozemku. Majetkoprávní vypořádání pozemku posléze zajistili, když dne 16. 7. 1971 s F. L., uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl právě pozemek č. k. XY (ve smlouvě, kterou žalobci pozemky s chatou koupili, je uvedeno, že na uvedeném pozemku manželé L. postavili chatu na základě stavebního povolení ONV ze dne 24. 10. 1968 a její užívání bylo povoleno rozhodnutím ONV ze dne 8. 1. 1969). Nutnost majetkoprávního vypořádání byla tak splněna, a to již právními předchůdci žalobců. To, že se chata z části nacházela i na jiném pozemku, nemohl nikdo vědět, když první geodetické zaměření, které takovou informaci obsahuje, je až z roku 1993. K uvedené argumentaci dovolatelé uzavírají, že konkluze přijaté soudy obou stupňů o nedostatku dobré víry žalobců je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000. Z rozhodnutí dovozují, že samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků, a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle obecného zákoníku občanského a ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku z roku 1950 či podle zákona č. 40/1964 Sb. Upozorňují, že obdobně je věc řešena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 11.1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98.

17. Ke geometrickému plánu z roku 1993 a žádosti o zápis stavby: Žalobci v roce 1993 předložili geometrický plán, ze kterého vyplývalo, že chata je z části vyznačena na cizím pozemku. Na vydržení části pozemku to však nemůže mít žádný vliv, neboť k vyžádání zaměření došlo až v roce 1993, tedy po době rozhodné z hlediska běhu vydržecí doby (14. 10. 1981 – 1. 1. 1992). Skutečnosti, které nastaly až po uplynutí vydržecí doby, již nemají z hlediska řádného vydržení právní relevanci. To ostatně platí i pro dohodu o vypořádání SJM z roku 2002.

18. K postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, pokud jde o „řádné“ vydržení: Dovolatelé uvádějí, že soud prvního stupně při hodnocení dobré víry žalobců odkázal na výpovědi svědků (tak, jak jsou citovány v reprodukci rozsudku soudu prvního stupně výše). Tyto skutečnosti sdělené svědky v rámci jejich výpovědi použil, aniž by svědecké výpovědi podrobil jakémukoli hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř. Dovolatelé tvrdí, že „krajský soud zmiňované důkazy (svědecké výpovědi) neprováděl, a tudíž je nemohl hodnotit, okresní soud tyto důkazy sice provedl, ale žádným způsobem je nehodnotil“, zejména nehodnotil věrohodnost svědků. V tomto postupu spatřují dovolatelé rozpor s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) nezrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K dovoláním napadenému rozsudku z hlediska reprodukce obsahu svědeckých výpovědí žalobci namítají, že rozsudek vůbec neobsahuje časové zakotvení údajné vědomosti o hranicích pozemků a poloze chaty. V roce 1981 nikdo přesnou polohu hranic znát nemohl, neboť do té doby nebylo provedeno žádné geodetické zaměření. Jediné, z čeho bylo možno až do roku 1993 vycházet, bylo stávající dřevěné oplocení a rozhrady okolo pozemku.

19. K mimořádnému vydržení dovolatelé uvádějí: Závěr o tom, že žalobci se držby chopili v nepoctivém úmyslu, založil odvolací soud nesprávně na zcela totožných skutečnostech jako při posuzování vydržení „řádného“ (druh pozemku v evidenci, svědecké výpovědi, dohoda o vypořádání SJM v roce 2002). Takové právní posouzení je zcela zjevně nesprávné a odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024). Považují za zásadní, že posouzení poctivosti jejich úmyslu musí být vztaženo k okamžiku uchopení držby v roce 1981. Tomu zjevně právní hodnocení obou soudů neodpovídá, když s ohledem na vše shora uvedené nemohl v roce 1981 nikdo s jistotou vědět, kde skutečné hranice pozemků vedou. Jediné, co bylo seznatelné v okamžiku, kdy se žalobci chopili držby, bylo oplocení tvořící hranici pozemku v daném místě. V daném místě na okraji lesa nebylo ani jak svépomocí, např. měření metrem, přesnou polohu hranice pozemku zjistit. Upozorňují, že ani nedbalost držitele při nabytí držby ostatně nezakládá jeho nepoctivý úmysl (odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, obdobně sp. zn. 22 Cdo 505/2025). Jednání žalobců při nabytí a výkonu držby tak zjevně nemohlo být úmyslně nepoctivé, nemorální. Žalobci mají za to, že napadený rozsudek nepřípustně smísil a nerozlišoval institut dobré víry ve vztahu k řádnému vydržení a absenci nepoctivého úmyslu ve vztahu k vydržení mimořádnému, když uvedl: „V této souvislosti je třeba poukázat na okolnosti věci, tak jak byly konstatovány ohledně řádného vydržení.“ 20. K postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, pokud jde o mimořádné vydržení: Dovolatelé připomínají, že odvolací soud, aniž by tyto důkazy zopakoval, ze svědeckých výpovědí učinil skutkové zjištění ohledně toho, co žalobci věděli při nabytí držby (jaký byl jejich úmysl), která soud prvního stupně neučinil, Odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017), podle které platí: „Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího.“ Dovolatelé připomínají, že soud prvního stupně k otázce mimořádného vydržení žádná skutková zjištění neučinil a neprováděl k tomu ani hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud učinil závěry o nenaplnění předpokladů pro mimořádné vydržení, aniž by pro takové závěry sám provedl dokazování, a aniž by mohl vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále žalobci uvádějí, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí hodnocení provedených svědeckých výpovědí, neboť prvostupňový soud některé provedené svědecké výpovědi zcela pominul, z výpovědí svědků V. a K. sice použil některá skutková zjištění, avšak ani výpovědi těchto dvou svědků žádným způsobem nehodnotil. Žalobci rovněž „zpochybňují věrohodnost svědků, které si soud prvního stupně pro podporu svých závěrů vybral (K., K., V.).“ Uvádějí, že někteří svědkové mají jednoznačně zájem na výsledku tohoto řízení, a tento názor zdůvodňují.

21. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání k oplocení pozemku při nabytí držby uvádí, že ve stavebním povolení (patrně ke stavbě chaty) ze dne 24. 10. 1968 bylo výslovně uvedeno, že pozemek nesmí být oplocován. Nelze tedy použít existenci zmiňovaného oplocení jako argument pro prokázání dobré víry. Poukazuje na to, že k žádosti o zápis stavby chaty do listu vlastnictví ze dne 17. 11. 1993 byl přiložen geometrický plán ze dne 14. 9. 1993, který zcela jasně zakresluje chatu žalobců na sousedním pozemku ve vlastnictví jiného vlastníka. Pokud tedy žalobci věděli, že není jejich pozemek parc. č. st. XY, tím spíše nemohl být v jejich vlastnictví navazující lesní pozemek. Dále poukazuje na dohodu o vypořádání společného jmění žalobců ze dne 4. 11. 2002, ve které je výslovně uvedeno (článek II, bod B), že předmětem vypořádání je i rekreační chata č. ev. XY stojící na pozemku č. parc. st. XY a dále na pozemku jiného vlastníka; odkazuje též na rozhodnutí ONV v části, týkající se nutnosti majetkového vypořádání. Tyto námitky proti dovolacím tvrzením pak dále rozvádí. Žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

23. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

25. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

26. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

27. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je pro řešení dále vymezených právních otázek [pod body A) a B)] přípustné, neboť na jejich posouzení napadený rozsudek závisí a při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

28. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

29. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Dovolacímu přezkumu totiž nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

30. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

31. A) K vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák.: Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, opřely závěr o nedostatku dobré víry jako podmínky pro vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. zčásti o skutečnosti, které nejsou pro takové posouzení relevantní. Relevantní mohlo být skutkové zajištění ohledně vědomosti žalobců při nabytí držby a během jejího trvání, avšak i toto zjištění není dostatečné a je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

32. Jelikož k nabytí vlastnického práva „řádným“ vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval Nejvyšší soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (srovnej § 3028 odst. 1, 2 o. z.).

33. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

34. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

35. Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§ 7 o. z. ve spojení s § 3030 o. z.).

36. Podle konstantní judikatury dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4111/2007). V této věci jsou úvahy odvolacího soudu ohledně dobré víry jako předpokladu řádného vydržení, jakož i ohledně nepoctivého úmyslu žalobců při uchopení držby, zjevně nepřiměřené.

37. K rozporu druhu pozemku dle evidence nemovitostí se skutečným stavem Odvolací soud vyšel z toho, že nabyté pozemky byly evidovány jako louka, zatímco žalobci drželi i část pozemku označenou jako les; z toho dovodil, že drží i pozemek, ohledně něhož nemohli být přesvědčeni, že je v jejich vlastnictví. Tato úvaha je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1172/2020, se (s bližším vysvětlením) uvádí: „Jak vyplývá ze zákona i z judikatury Nejvyššího soudu, evidence určitého druhu pozemku v bývalé evidenci nemovitostí (nebo i v katastru nemovitostí) nemusí prokazovat skutečný způsob jeho využití a v případě, že evidovaný stav (druh pozemku) je v rozporu se stavem skutečným, je v oblasti soukromoprávních vztahů v zásadě třeba vycházet ze skutečného stavu… Proto nelze jen z evidence druhu pozemku činit závěr o tom, zda držitel, vlastník pozemku evidovaného jako „zastavěná plocha“, který část sousedního pozemku užíval jako zahradu, resp. tam zasadil dřeviny a sekal trávu, věděl nebo musel vědět, že nejde o pozemek v jeho vlastnictví.“ Právě uvedené obdobně platí i v případě, že údaj evidence nemovitostí o druhu pozemku přejala i kupní smlouva. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že rozpor údajů v evidenci nemovitostí, příp. v kupní smlouvě, se skutečným stavem kultury pozemku vylučuje dobrou víru a oprávněnou držbu žalobců, nebo dokonce „nikoliv nepoctivý úmysl“, závisí jeho rozhodnutí v této části na vyřešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tak naplněn při aplikaci § 130 odst. 1 obč. zák., potažmo § 134 odst. 1 obč. zák., i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

38. K obsahu kupní smlouvy a k evidenci chaty v katastru nemovitostí Ustanovení o presumpci dobré víry toho, kdo vycházel ze zápisu v evidenci nemovitostí, jaké obsahovaly dřívější katastrální předpisy (např. § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, neobsahoval. Zákon váže dobrou víru ve stav katastru až na zápisy učiněné po 1. 1. 1993; je tomu tak proto, že dřívějším zápisům do evidence nemovitostí nelze pro často se vyskytující nesoulad mezi stavem právním a zapsaným, jenž koneckonců odpovídá toliko evidenčnímu charakteru tohoto veřejného seznamu, stejný účinek přiznat (k účinkům zápisů v evidenci nemovitostí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2637/2011). Zápis do evidence nemovitostí nebyl až do 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 264/1992 Sb., ani podmínkou pro převod vlastnického práva k nemovitosti. Až do 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., nebyla stavba součástí pozemku, její právní osud tak mohly být a často i byl odlišný od osudu zastavěného pozemku.

39. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněném pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v řadě navazujících rozhodnutí vyslovil a odůvodnil tezi, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize nebo v evidenci nemovitostí, je možná. Z uvedeného se podává, že v době od roku 1981 až do 1. 1. 1993 se zápis chaty do evidence nemovitostí, stejně jako nedostatek takového zápisu, nijak zásadně neprojevil v právním postavení vlastníka; jeho vlastnické právo, ochrana tohoto práva i možnost se stavbou právně disponovat nebyly stavem evidence nemovitostí nijak dotčeny. Proto zápis práva ke stavbě v evidenci nemovitostí neměl v zásadě (zpravidla) vztah k oprávněné držbě této stavby či zastavěného pozemku. To v této věci platí tím spíše, že chata byla samostatným předmětem vlastnického práva, které nebylo závislé na vlastnictví zastavěného pozemku či dokonce okolních pozemků. Ostatně žalobci bez ohledu na nedostatek uvedeného zápisu chatu řádně nabyli do vlastnictví a užívali ji. Je-li v rozhodnutí ONV v XY, odboru výstavby, povolení k užívání chaty ze dne 8. 1. 1969, o kterém se zmiňuje kupní smlouva z roku 1981, poznámka o tom, že je třeba „provést majetkoprávní vypořádání pozemku“, nevylučuje to nijak dobrou víru žalobců, kteří účastníky tohoto řízení nebyli. Ta by mohla být dotčena v případě, že by o nutnosti takového vypořádání nebylo něco poznamenáno v kupní smlouvě; dobrou víru žalobců však nevylučuje pouhá zmínka o stavebně-právních rozhodnutích, označených ve smlouvě jen spisovou značkou.

40. Jestliže soudy obou stupňů v této věci považovaly za okolnosti vylučující oprávněnou držbu předmětných pozemků to, že žalobci věděli o tom, že chata není zapsána v evidenci nemovitostí a v této věci nic nepodnikli až do roku 1993, a že se kupní smlouva zmínila o rozhodnutích, jimiž byla stavba chaty povolena a bylo povoleno i její užívání, pak je jejich úvaha zjevně nepřiměřená a je i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Tím spíše pak nemohl být z těchto důvodů dotčen jejich „nikoliv nepoctivý úmysl“ při uchopení držby.

41. Geometrický plán z roku 1993 a žádost o zápis stavby; oplocení pozemku: Žalobci v roce 1993 předložili geometrický plán ze dne 14. 9. 1993, č. plánu 38-1139/93, dle něhož byl kupovaný pozemek parc. č. XY, louka a pozemek parc. č. XY, les; chata byla vyznačena na cizím pozemku parc. č. XY. Tuto skutečnost soud prvního stupně považoval za důvod vylučující dobrou víru a oprávněnou držbu žalobců. K tomu se odvolací soud výslovně nevyjádřil, nicméně pod bodem 14 odůvodnění rozsudku, ve kterém se o této skutečnosti zmínil, zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže však měli žalobci nabýt vlastnické právo vydržením ke dni 1. 1. 1992, pak byla skutečnost, že se v roce 1993 dozvěděli o tom, že část jimi držených pozemků je evidována jako vlastnictví jiné osoby, již nevýznamná. Úvaha soudu prvního stupně přikládající této skutečnosti právní význam pro posouzení oprávněné držby a dobré víry žalobců, je tak nesprávná a zjevně nepřiměřená. To platí i o rozsudku odvolacího soudu, pokud tento právní názor (implicitně) přijal. Už vůbec se pak tato skutečnost, nastalá více než 10 let po uchopení držby, nemohla dotknout držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“.

42. Soud prvního stupně odmítl přiznat relevanci skutečnosti, že předmětné pozemky byly podle tvrzení žalobců oploceny v hranicích uchopené držby (tedy v rozsahu, ve kterém jim držbu jejich předchůdce předal) proto, že pozemek „neměl být oplocován a dle tehdy platného znění zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, měli uživatelé lesů v § 20 stanoveno omezení při užívání lesů, např. provádění preventivních opatření před požáry, v § 19 pak omezení ohledně umístění staveb blíže než 50 m od lesa. Umístění drobných staveb a udírny tedy neodpovídalo ochraně lesa, a nelze tak ničeho pro existenci dobré víry dovodit. To stejné platí pro oplocení – plaňkový plot, který zde být neměl, a z jeho existence žalobci tak nemohou dovozovat dobrou víru.“ Samotná okolnost, že pozemek neměl být podle předpisů veřejného práva oplocen, avšak oplocen byl, nevylučuje dobrou víru žalobců, že tímto plotem byly ohraničeny jejich pozemky. Lze odkázat i na § 1 odst. 1 o. z., podle kterého je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného. Odvolací soud sice otázku oplocení pozemku výslovně neposuzoval, nicméně proto, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně „řádného“ vydržení, na které zcela odkázal (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); uvedené pochybení je tudíž relevantní i ve vztahu k dovoláním dotčenému rozhodnutí.

43. Lze tudíž uzavřít, že z doposud zjištěných skutečností nelze najisto dovodit, že žalobci nebyli v průběhu vydržecí doby podle § 134 odst. 1 obč. zák. držiteli oprávněnými (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud připomíná, že významné je zjištění, zda sporné pozemky byly ohraničeny, respektive zda a v jakém rozsahu jim převodci držbu předali. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1179/2024, se uvádí: „Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zda sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).“ 44. B) K mimořádnému vydržení podle § 1095 o. z. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

45. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

46. Jak je uvedeno shora, žádná z okolností, které soudy v této věci považovaly za relevantní pro negativní závěr o vydržení vlastnického práva žalobci k předmětným pozemkům dle § 134 odst. 1 obč. zák., nemůže vyloučit presumpci jednání „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ v době uchopení držby žalobci. Takovou skutečností by v této věci mohlo být jen to, že v okamžiku uchopení držby žalobci věděli o tom, že pozemky jsou předmětem vlastnického práva jiné osoby (v poměrech projednávané věci se neuplatní případy ujmutí se držby lstí nebo k újmě jiného a ani chopení se držby s úmyslem přeměnit zřízené právo dočasné na právo trvalé).

47. Je-li dovolání přípustné (jako v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

48. Je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu § 205a a § 211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 213 odst. 3 o. s. ř.).

49. Soud prvního stupně (a v návaznosti na něj i odvolací soud) opírá závěr o nesplnění podmínek pro tzv. řádné vydržení o nedostatek dobré víry žalobců zjištěný ze svědeckých výpovědí. Tyto výpovědi však soud prvního stupně nehodnotil. V odůvodnění rozsudku uvedl pouze jejich stručný obsah, když v bodě 23 odůvodnění rozsudku uvedl: „Soud provedl i další dokazování svědeckými výpověďmi a odkazuje například na výpověď svědka V. - les zasahoval vždy k chatě žalobců, hranice byla v terénu vyznačena, zakreslil ji do plánku, kolíky tam byly od 80. let, všichni věděli, že pozemek u chaty patří L., svědek K. - hajný M. opakovaně požadoval odstranění staveb a ukazoval žalobcům, kde je hranice mezi pozemky, potvrdil, že žalobci věděli, že sporný pozemek není jejich, vycházel s nimi dobře, pomáhal jim s údržbou, - žalobkyně mu potvrdila, že ví, že chata je na cizím pozemku, zakreslil do plánku podrobné umístění hraničních kolíků, svědek S., svědkyně M.: potvrdili pouze užívání a existenci ohraničení, svědkyně S. - potvrdila, že lesní pozemek byl vždy oddělen kovovým ohraničením.“ Na základě těchto skutečností soud prvního stupně konstatoval: „Z pohledu soudu zde tedy není žádná okolnost, ze které lze dobrou víru odvozovat.“ (bod 23 in fine odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Toto posouzení je však nedostatečné. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně (akcentujícím obsah svědeckých výpovědí) dospěl k závěru, že žalobci, přestože sporné pozemky užívali, nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky patří.

50. Zmíněná pasáž v bodě 23 odůvodnění prvostupňového rozsudku ovšem není hodnocením provedených důkazů výpověďmi svědků V., K., S., M. či S., ale zestručněná reprodukce jejich výpovědí, jež je podána v téměř doslovném znění v bodě 11 a následujících odůvodnění rozsudku. Navíc dovolací soud nepřehlédl, že skutková zjištění, která měl soud prvního stupně z výpovědí učinit, ničeho (kromě výpovědi svědka K., již měl soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotit) nevypovídají o době, kdy měla nastat okolnost, na jejímž základě by byla dobrá víra žalobců zpochybněna.

51. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

52. Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen bez dalšího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 759/2025). Vzhledem k presumpci dobré víry (§ 7 o. z. ve spojení s § 3030 o. z., § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák.) by bylo možno ze svědeckých výpovědi učinit závěr o nedostatku dobré víry v případě, že by z nich vyplynuly skutečnosti vyvracející (popírající) dobrou víru držitelů, že držený pozemek je jejich vlastnictvím; samotná okolnost, že „zde tedy není žádná okolnost, ze které lze dobrou víru odvozovat“, k vyvrácení presumpce dobré víry nestačí.

53. Odvolací soud dále konstatoval: „Mimořádnému vydržení pak brání to, že žalobci jednali v nepoctivém úmyslu, přičemž nepoctivý úmysl tu byl již při uchopení se držby v roce 1981.“ Toto skutkové zjištění učinil z výpovědi svědků slyšených před soudem prvního stupně (V. V., E. K. a zejména B. K.S). Hodnotící závěr, že žalobci se ujmuli držby pozemků ve vlastnictví třetí osoby v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., však z výpovědi svědků soud prvního stupně neučinil; mimořádné vydržení vyloučil (nesprávně) proto, že neuběhla dvacetiletá vydržecí doba. Soud prvního stupně sice uvedl, že žalobci nebyli „od počátku“ v dobré víře, nicméně tento závěr vázal na jiné okolnosti, nikoliv na hodnocení svědeckých výpovědí. A zejména „dobrá víra“ není totožná s jednáním „v nikoliv nepoctivém úmyslu“. Za tohoto stavu ovšem nemohl odvolací soud na základě svědeckých výpovědí učinit závěr o tom, že žalobcům jsou v době uchopení držby známy okolnosti vylučující jejich jednání v nikoliv nepoctivém úmyslu, aniž by tyto důkazy zopakoval. Pokud tak učinil, pak (shodně jako v případě závěru o okolnostech svědčící pro nedostatek dobré víry držitelů) zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

54. Soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž by ve výroku rozhodnutí uvedl obsah žalobního petitu (uvedl jen „žaloba se zamítá“). V tomto znění rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.

55. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku sehnatelný. Ustanovení § 155 odst. 1 věta první o. s. ř. stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.

56. K výkladu § 155 odst. 1 o. s. ř. uvedl bývalý Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici ze dne 23. 11. 1968, uveřejněné pod číslem R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá.“ V rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, Nejvyšší soud vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013).

57. I deficit týkající se výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž neodstranil ani odvolací soud, představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

58. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci a rovněž je zatížen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 odst. 2 věta první o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

59. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

60. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu