22 Cdo 912/2026

Rubrum

22 Cdo 912/2026-362 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. H. a b) K. K., zastoupených Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, proti žalovanému O. S., zastoupenému Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Lanškrouně, náměstí J. M. Marků 92, o určení vlastnického práva ke studni a vodovodnímu potrubí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 239/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 10. 2025, č. j. 15 Co 330/2025-327, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 10. 2025, č. j. 15 Co 330/2025-327, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II a výrok I rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 5. 2025, č. j. 11 C 239/2021-297, v části určení vlastníka stavby potrubí přivádějícího vodu ze studny přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY a obci XY, jehož umístění je určeno body číslo 101–133 a 201–203, uvedenými v polohovém zaměření provedeném Geodetickou kanceláří Dvořáček s.r.o., Chýnovská 1917/9, Tábor, ze dne 31. 1. 2025, číslo ověření 198/2025, číslo zakázky 1254/2024, a ve výroku II ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali (po upřesnění žaloby při jednání soudu dne 7. 5. 2025) určení, že vlastníkem stavby studny nacházející se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY (dále též jen „studna“) a stavby potrubí přivádějícího vodu ze studny přes pozemky parc. č. XY, XY a XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY a obci XY, jehož umístění je určeno body číslo 101– 133 a 201–203, uvedenými v polohovém zaměření provedeném Geodetickou kanceláří Dvořáček s.r.o., Chýnovská 1917/9, Tábor, ze dne 31. 1. 2025, číslo ověření 198/2025, číslo zakázky 1254/2024 (dále též jen „vodovodní potrubí“), je „vlastník stavby čp. XY“ (na pozemku parc. č. st. XY) v katastrálním území XY a obci XY (dále též jen „stavba č. p. XY“). Žalobu odůvodnili tím, že jsou spoluvlastníky stavby čp. XY, kterou i s jejím „příslušenstvím“ nabyli jejich právní předchůdci do (spolu)vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 1. 1972 s Jednotným zemědělským družstvem XY (dále též jen „JZD XY“), žalovanému byly v rámci restitucí následně po roce 1992 vydány pozemek pod stavbou i přilehlé pozemky. Žalobci jsou však (spolu)vlastníky studny i vodovodního potrubí, neboť ty jsou příslušenstvím stavby č. p. XY a slouží k jejímu zásobování vodou; byly vystavěny jejich právními předchůdci a jimi udržovány; to bylo respektováno též ze strany JZD XY, které v roce 1984 požádalo o možnost se „spolupodílet na odběru vody“ ze studny „přináležející ke“ stavbě č. p. XY. I kdyby nedošlo k nabytí vlastnického práva ke studni a vodovodnímu potrubí žalobci jako příslušenství stavby č. p. XY, došlo k jeho vydržení, ať již řádnému či mimořádnému.

2. Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. 5. 2025, č. j. 11 C 239/2021-297, žalobě vyhověl – určil, že vlastníkem studny a vodovodního potrubí je „vlastník stavby čp. XY“ (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 10. 2025, č. j. 15 Co 330/2025-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že stavba vodovodního potrubí vede i přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel mj. ze zjištění soudu prvního stupně, že studna, která se nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY, je tvořena konstrukcí ze skruží ohraničujících prostor naplněný vodou, s instalovaným čerpacím zařízením, že existovala spolu s vodovodem zásobujícím z ní jak stavbu č. p. XY („zámeček“), tak hospodářské budovy („statek“ či „kravín“), již k 1. 1. 1951 a že před rokem 1951 byly všechny tyto nemovitosti ve vlastnictví pana E. S. – právního předchůdce žalovaného. Na základě rozhodnutí Okresního národního výboru (ONV) ve XY ze dne 12. 11. 1951 stát získal vlastnictví k hospodářským budovám (statku), včetně pozemku se studnou, v důsledku nabídky bezplatného odevzdání majetku. Ve vlastnictví původního vlastníka E. S. zůstala pouze stavba č. p. XY. Následně ke dni 6. 2. 1967 stát nabyl vlastnictví, na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku, i ke stavbě č. p. XY a zbývajícím pozemkům. ONV poté stavbu č. p. XY převedl na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. 8. 1968 na JZD XY. Ve stavbě č. p. XY v té době bydlela rodina B., která používala nadále pro dodávku vody do nemovitosti studnu a vodovod. JZD XY pak stavbu č. p. XY prodalo kupní smlouvou ze dne 12. 1. 1972 právním předchůdcům žalobců, a to „s veškerým příslušenstvím, s veškerými právy a povinnostmi s touto nemovitostí spojenými v hranicích, jak ji dosud užívalo“ (aniž to bylo konkrétně specifikováno). Po určitou, blíže neprokázanou, dobu byl ze studny zásobován vodou i statek, kde mělo JZD kravín, ale později došlo k odpojení. Stavba č. p. XY využívala jako zdroj vody studnu bez přerušení. V dohodě uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a Středočeskými státními lesy v XY – lesním závodem ve XY ze dne 16. 12. 1983 bylo pro ně sjednáno užívání části pozemku parc. č. XY o výměře 4 m?, zahrnující vlastní vodní zdroj (studnu) a jeho nejbližší okolí; současně bylo sjednáno, že ze studny bude veden výtlačný vodovodní řad „nejkratším směrem“ ke stavbě č. p. XY. JZD XY poté požádalo dne 23. 1. 1984 právního předchůdce žalobců o znovu napojení na studnu, kterou považovalo za vlastnictví právních předchůdců žalobců, a dne 28. 2. 1984 s nimi uzavřelo dohodu o odběru vody z ní. Napojení jiných objektů na studnu bylo a je provedeno nikoliv samostatně od studny, ale využitím (prodloužením) vodovodního potrubí od stavby č. p. XY dál. Současný průběh vodovodního potrubí je takový, že vede ze studny do skruže u rohu stavby č. p. XY (bod 201 polohového zaměření provedeného Geodetickou kanceláří Dvořáček s.r.o.) a dále kolem této budovy do šachty nacházející se na pozemku parc. č. XY (bod 133 polohového zaměření); vede tak mimo stavbu č. p. XY (v jiné trase, než o níž svědkyně B. vypovídala v souvislosti s opravou studny a potrubí ze strany JZD XY provedené v roce 1962 či 1963 a která vedla od studny do zámku a dále přes 2 místnosti zámku až ke kravínu); na tuto část pak z uvedené šachty navazují další části potrubí směřující ke stavbám č. p. XY (statek) a č. e. XY (chata). Stavba č. p. XY je ve spoluvlastnictví žalobců.

5. Po právní stránce (poté, co shodně s ním shledal na navrhovaném určení naléhavý právní zájem) přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož studna i vodovodní potrubí jsou stavbami ve smyslu občanskoprávním a samostatnými věcmi. Zohlednil, že konstrukce studny je tvořena skružemi. Studna byla do konce roku 1950 součástí pozemku a k 1. 1. 1951 se stala jako samostatná věc vlastnictvím vlastníka pozemku, tedy pana E. S. Vodovodní potrubí lze označit za tzv. liniovou stavbu; představuje tzv. inženýrské sítě, jejichž pojmovým znakem je to, že jde o soustavu zařízení a staveb, která není vnitřním okruhem, jenž slouží výhradě jedinému uživateli. Jejich konkrétně vymezené části (tu představuje i předmětné vodovodní potrubí) tak mohou být samostatným předmětem právních vztahů. Nepřisvědčil však právnímu závěru soudu prvního stupně, že studna i vodovodní potrubí představovaly v době uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 1. 1972 příslušenství stavby č. p. XY, a byly tak (jako příslušenství) spolu s ní předmětem koupě. Vyslovil názor, že protože nesloužily zásobování vodou pouze a právě stavby č. p. XY, ale i jiných samostatných budov (statku) – hospodářky sloužily i jiným nemovitostem, nemohly povahu takového příslušenství mít. Na základě kupní smlouvy ze dne 12. 1. 1972 se proto právní předchůdci žalobců jejich vlastníky nestali.

6. Uzavřel však, že došlo k vydržení vlastnického práva ke studni a vodovodnímu potrubí právními předchůdci žalobců. Ti totiž měli jejich oprávněnou držbu odvozenou od kupní smlouvy ze dne 12. 1. 1972. V té bylo sjednáno, že stavbu č. p. XY nabývají včetně příslušenství, s právy a povinnostmi v rozsahu, jak je dosud užívalo zemědělské družstvo, a právní předchůdci žalobců vycházeli z toho, předmětem koupě je i studna, o jejíž existenci a zásobování vodou z ní věděli. Zohlednil, že se o studnu starali, udržovali její okolí, zajišťovali rozbory vody. Současně s nimi jako s vlastníky studny komunikovalo JZD XY, jež je žádalo o znovu napojení se na „vaši studnu umístěnou na pokraji lesa nad vaším domem č. p. XY“ s tím, že by tento odběr pro JZD „neohrozil spotřebu vašich rodin“, a dne 28. 2. 1984 s nimi uzavřelo dohodu o odběru vody z ní, a následně též Středočeské státní lesy v XY s nimi uzavřeli dohodu o užívání části pozemku, na němž se studna nachází a jeho bezprostředního okolí, a o zřízení výtlačného vodovodního řadu „nejkratším směrem“ po pozemku parc. č. XY ke stavbě č. p. XY. To vedlo k utvrzení jejich dobré víry. Jestliže bylo nové vodovodní potrubí následně zbudováno, „jednalo by se pouze o nahrazení již existujícího potrubí novějším (byť by nevedlo zcela stejnou trasou), tedy na jeho vlastnictví by tato situace žádný vliv mít neměla“. Právní předchůdci žalobců proto nabyli vlastnické právo ke studni a vodovodnímu potrubí vydržením ke dni 1. 4. 1984, v souladu s § 135a a § 507a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (ve znění účinném od 1. 4. 1983; dále též jen „obč. zák.“). Proto je opodstatněná žaloba, že vlastníkem studny a vodovodního potrubí je „vlastník stavby č. p. XY v XY, tedy aktuálně žalobci jako podíloví spoluvlastníci tohoto domu“, kteří je nabyli spolu s ním „již jako jeho příslušenství, za které ho důvodně považovali (po vydržení vlastnického práva) a určili právní předchůdci žalobců“. Tomuto závěru „nebrání skutečnost, že vodou ze studny byl zásobován i kravín JZD XY, neboť se tak dělo na základě smluvního ujednání ze dne 28. 2. 1984“.

7. Jestliže bylo v řízení zjištěno, na základě polohového zaměření studny i vodovodního potrubí Geodetickou kanceláří Dvořáček s. r. o., že vodovodní potrubí se nachází i na pozemku parc. č. XY a žalobci v tomto směru upřesnili žalobu, jedná se pouze o upřesnění místa, pod kterými (všemi) pozemky předmětné potrubí vede, předmětem řízení je stále určení vlastnictví.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to oběma jeho výrokům, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“) z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4054/2011, 22 Cdo 4304/2011, 22 Cdo 1238/2020, 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 4551/2018, 22 Cdo 1990/2018, 33 Cdo 1234/2011, 28 Cdo 5173/2016, 22 Cdo 1812/2024, 22 Cdo 3332/2014, či 22 Cdo 4553/2014, a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2000/18. Namítá předně, že soudy překročily žalobní návrh, když – ohledně vodovodního potrubí - rozhodly o vlastnictví k jiné stavbě, než té, která byla předmětem žalobních tvrzení: rozhodly o vlastnictví k vodovodnímu potrubí zaměřenému v polohovém zaměření ze dne 21. 1. 2025, které je však jinou stavbou, než ke které směřovala žalobní tvrzení v žalobě (specifikované zejména historickou trasou a charakteristikami stavby); současně ani nebylo tvrzeno ani prokázáno, že jde o tutéž (identickou) věc. Dovozuje, že soudy nepřípustně nahradily procesní povinnost žalobců jednoznačně a nezaměnitelně tvrdit, k jaké stavbě se domáhají určení vlastnictví, spokojily se s obecným, nedostatečně individualizovaným tvrzením, že se domáhají takového určení k (ve své podstatě jakémukoli) vodovodnímu potrubí, které se nachází na specifikovaných pozemcích parc. č. XY, XY, XY a parc. č. st. (o stavbě na pozemku parc. č. XY ještě nevěděli), které propojuje studnu se stavbou č. p. XY; s tvrzením, že „jakékoli vodovodní potrubí nalezené na uvedených pozemcích jim vlastnicky náleží“. Soudy na základě geodetického zaměření fakticky vymezily nový předmět řízení.

9. Současně jestliže odvolací soud připustil, že geodeticky zaměřené vodovodní potrubí (vymezené ve výroku rozhodnutí) vzniklo až po 12. 1. 1972 a je uloženo v jiné trase než potrubí původní, je pro rozhodnutí právně významné posoudit, zda jde o tutéž věc (stavbu) nebo o věc jinou/novou. Bez vyřešení této otázky nelze správně posoudit ani držbu, ani dobrou víru a ani vydržení. Dle dovolatele o takovou identickou stavbu nejde, neboť dle kupní smlouvy z 12. 1. 1972 a výpovědi svědkyně B. mělo potrubí vést „pod domem“ do přilehlé stavby JZD; tato charakteristika je v rozporu s trasou vyplývající z polohového zaměření z roku 2025, podle něhož vodovodní potrubí pod stavbou č. p. XY nevede ani jí neprochází. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) se nezabýval významnými otázkami, kdo toto potrubí zhotovil, pro koho a s jakým záměrem. Z dokazování plyne, že zhotovitelem bylo JZD, které jeho vybudování avizovalo ve své žádosti o spolupráci ze dne 23. 1. 1984 a následně i v dohodě ze dne 28. 2. 1984, podle kterých „se napojilo na studnu...“. Je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že jde pouze o „nahrazení“ již existujícího potrubí novějším, bez vlivu na vlastnictví. Tato implicitní, přitom zcela zásadní úvaha odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci, tj. že stavba vodovodu specifikovaná v žalobě a geodeticky zaměřená stavba vodovodního potrubí specifikovaná v rozsudku jsou jedna a táž věc, ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, je nepřezkoumatelná.

10. Namítá rovněž nesprávnost závěru, že kupní smlouva ze dne 12. 1. 1972 byla putativním právním titulem způsobilým založit právním předchůdcům žalobců oprávněnou držbu vůči studni a vodovodnímu potrubí. Tyto stavby totiž nebyly ve smlouvě výslovně vyjádřeny jako předmět převodu. Předmětem převodu sice bylo též vlastnické právo k blíže nespecifikovanému zákonnému příslušenství předmětu koupě, avšak držitelům bylo známo, že studna i vodovodní potrubí hospodářsky slouží více objektům, a nemají proto povahu příslušenství převáděné nemovitosti. Podle závěru odvolacího soudu totiž takovým příslušenstvím být nemohly. Kupující přitom věděli, že tyto stavby neslouží pouze jim, ale slouží i dalšímu objektu, tedy měli znalost skutečností rozhodných pro posouzení, zda tyto stavby mají charakter příslušenství; nebyli proto v omluvitelném omylu. Dobré víře kupujících bránila též informace obsažená v čl. V. kupní smlouvy ze dne 12. 1. 1972, v němž byli upozorněni na existenci vedení vodovodního potrubí pod domem do objektu JZD (statek) s tím, že jsou povinni strpět jeho existenci a volný přístup JZD za účelem jeho údržby. Soudy nesprávně neučinily závěr o tom, kdy se právní předchůdci žalobců ujali držby vodovodního potrubí, za jakých okolností k uchopení jejich držby došlo a zda šlo o držbu, nikoliv jen o jeho užívání či detenci.

11. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobci ve vyjádření (z blíže vylíčených důvodů) považují rozsudek odvolacího soudu za správný, dovolání za nepřípustné, navrhují proto jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

14. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

15. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva jednak ke studni, jednak k vodovodnímu potrubí.

16. Žalovaný v dovolání nastoluje ve vztahu ke studni (jedinou) otázku, zda kupní smlouva ze dne 12. 1. 1972 byla, coby tzv. putativní právní titul, způsobilá založit právním předchůdcům žalobců oprávněnou držbu (též) vůči ní. Namítá, že jim totiž muselo být zjevné (nemohli být v omluvitelném omylu), že studna (rovněž) netvoří příslušenství stavby č. p. XY, neboť hospodářsky sloužila i jiné stavbě jiného vlastníka; proto jejich oprávněná držba (dobrá víra) nemohla být založena okolností, že citovanou kupní smlouvou byla stavba č. p. XY převáděna „s veškerým příslušenstvím, s veškerými právy a povinnostmi s touto nemovitostí spojenými v hranicích, jak ji dosud užívalo“.

17. Dovolatel však pomíjí, že svůj závěr o oprávněné držbě a vydržení odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – vybudoval na zjištění, že studna vznikla již před rokem 1951, že zásobovala nepřetržitě a dlouhodobě vodou právě jen stavbu č. p. XY, pro niž byla vybudována a pro niž představovala jediný zdroj vody, že právní předchůdci žalobců se proto také o ni starali, udržovali ji i její okolí, zajišťovali rozbory vody, že je za její vlastníky považovalo též JZD XY, o čemž svědčí jeho žádost a dohoda v roce 1984 o „znovu připojení se“ na „jejich studnu“, a Středočeské státní lesy v XY – lesní závod ve XY, které právním předchůdcům žalobců v roce 1983 dohodou založily právo užívání části pozemku zahrnující vlastní studnu a její nejbližší okolí (srov. body 11. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

18. Oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc (nebo právo) patří (§ 132a odst. 1 obč. zák., za použití § 507a obč. zák.; obdobně pro období od 1. 1. 1992 též § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.).

19. Dovolací soud zaujímá ustálený závěr, že při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést o odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2889/2006, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, či jeho usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2754/2015).

20. Tak tomu v dané věci není; úvaha odvolacího soudu ohledně závěru o oprávněné držbě studny není zjevně nepřiměřená, rozhodnutí je tak v této otázce v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc je třeba konstatovat, že sama dlouhodobá držba, jako v dané věci v řádu desítek let, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana (či její předchůdci) nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve zato, že žalobci (jejich právní předchůdci) užívají její věc. Zde zároveň pro oprávněnost držby svědčily okolnosti nejužší hospodářské svázanosti studny právě se stavbou č. p. XY (jediný zdroj vody), jakož uznávání vlastnického práva právních předchůdců žalobců k ní ze strany třetích osob. Lze též uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095 o. z.).

21. Z výše uvedeného se podává, že ohledně výroku o určení vlastnického práva ke studni dovolání dle § 237 o. s. ř. přípustné není.

22. Dovolatel dále namítá ve vztahu k výroku o určení vlastnického práva k vodovodnímu potrubí, že soudy ohledně něj na základě jeho geodetického zaměření fakticky vymezily nový předmět řízení, že nepřípustně nahradily procesní povinnost žalobců jednoznačně a nezaměnitelně tvrdit, k jaké stavbě se domáhají určení vlastnictví, a spokojily se s obecným, nedostatečně individualizovaným tvrzením, že se domáhají určení k (ve své podstatě jakémukoli) vodovodnímu potrubí, které se nachází na dotčených pozemcích.

23. K tomu dovolací soud uvádí, že (jak správně vysvětlil odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku) žalobci se domáhali – dle obsahu žaloby (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – určení vlastnictví k „přípojce vody“ ze studny ke stavbě čp. XY, kterou označili uvedením pozemků, na nichž se má nacházet, a zásadních bodů trasy (vede po nich vodu právě od studny ke stavbě č. p. XY) s tím, že nemají možnost přesně zjistit a označit polohu této věci a navrhli její zaměření; následně, po jeho provedení, výslovně uvedli, že se domáhají určení vlastnictví právě k takto zaměřenému vodovodnímu potrubí (srov. protokol o jednání soudu prvního stupně dne 7. 5. 2025). Jiné takové vodovodní potrubí se přitom v místě nenachází. Z hlediska procesního vymezení (označení) věci, k níž se domáhají určení vlastnictví, tak nebylo v řízení rozhodováno o „něčem jiném“. Nedošlo ke změně žalobního návrhu, nýbrž toliko k upřesnění žalobního žádání v návaznosti na provedené polohové zaměření. Žalobci se totiž stále domáhají určení vlastnictví k témuž (v žalobě vymezenému) jedinému vodovodnímu potrubí za nezměněného skutkového stavu, přestože k identifikaci a uvedení jeho přesného průběhu došlo až v průběhu soudního řízení. Nejde proto o nepřípustné (v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročení žaloby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1984/2022, či ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 932/2024).

24. Výše uvedená otázka proto přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. též nezakládá.

25. Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelem) předpokladů vydržení vlastnického práva z hlediska totožnosti držené věci – vodovodního potrubí. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné a je též opodstatněné.

26. Jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba. Rozlišuje se přitom držba vlastnického práva a držba jiného práva. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).

27. Držitelem vlastnického práva je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník (kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává jako vlastník tzv. právní panství nad věcí). To předpokládá zpravidla akt uchopení držby věci. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí jako s vlastní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).

28. Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2769/2025 (dále též jen „sp. zn. 22 Cdo 2769/2025“), a tam uvedenou judikaturu].

29. Držební vůle je při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován.

30. K otázce, kdy se stavba vodovodu v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. stává (podzemní) stavbou, a tudíž i samostatnou věcí podle soukromého práva a předmětem vlastnického práva, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. V něm připomněl, že vodovodní řad (vodovod) je samostatnou stavbou, věcí ve smyslu občanského práva; jde o stavbu podzemní, která není součástí pozemku (nyní viz též § 509 o. z.). Stavba vodovodu se stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, že již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením; musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Musí tak být vymezitelná vůči okolnímu pozemku.

31. V projednávané bylo soudy ohledně vodovodního potrubí z hlediska skutkového mj. zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., a ostatně v uvedeném rozsahu nejsou dovolatelem ani zpochybňována), že současný průběh vodovodního potrubí je takový, že vede ze studny do skruže u rohu stavby č. p. XY (bod 201 polohového zaměření provedeného Geodetickou kanceláří Dvořáček s.r.o.) a dále kolem této budovy do šachty nacházející se na pozemku parc. č. XY (bod 133 polohového zaměření); vede tak mimo stavbu č. p. XY – v jiné trase, než o níž svědkyně B. vypovídala v souvislosti s opravou studny a potrubí ze strany JZD XY provedené v roce 1962 či 1963 a která vedla od studny do zámku a dále přes 2 místnosti zámku až ke kravínu), a že v dohodě uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a Středočeskými státními lesy v XY – lesním závodem ve XY ze dne 16. 12. 1983 bylo sjednáno, že ze studny bude veden výtlačný vodovodní řad „nejkratším směrem“ ke stavbě č. p. XY. Dle odvolacího soudu tak bylo „avizováno vybudování nového potrubí pro odběr vody ze studny pro účely objektu č. p. XY…“ (srov. bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). JZD XY poté požádalo dne 23. 1. 1984 právního předchůdce žalobců o znovu napojení na studnu, kterou považovalo za vlastnictví právních předchůdců žalobců, a dne 28. 2. 1984 s nimi uzavřelo dohodu o odběru vody z ní.

32. I za takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud učinil závěr o oprávněné držbě právních předchůdců žalobců odvozené od kupní smlouvy ze dne 12. 1. 1972 též ve vztahu k vodovodnímu potrubí. Takový závěr však bez dalšího učinit nelze. Závěr odvolacího soudu, že jde pouze o „nahrazení“ již existujícího potrubí novějším, bez vlivu na vlastnictví, je nejméně předčasný. Je třeba se věcí zabývat z toho pohledu, zda vodovodní potrubí je totožnou věcí (stavbou v občanskoprávním slova smyslu) s vodovodem, jenž v místě existoval již v 50. a 60. letech 20. století, či zda od roku 1983 dále nedošlo k vybudování (předmětného) vodovodního potrubí jako samostatné nové věci (stavby), jak by pro to mohly nasvědčovat skutečnosti zjištěné shora. Jestliže by totiž předmětné vodovodní potrubí bylo věcí novou, jež vznikla nejdříve až v roce 1983, nemohl by závěr odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva k němu k němu (též) k 1. 4. 1984 obstát, již jen pro neproběhnutí desetileté vydržecí doby dle § 135a a § 507a odst. 3 obč. zák.

33. Dovolateli je třeba přisvědčit, že je právně významné posoudit, zda jde o tutéž věc (stavbu) nebo o věc jinou (novou), a že bez vyřešení této otázky nelze správně posoudit ani držbu a vydržení vlastnického práva. Právní posouzení provedené v této části odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Namístě je se zabývat otázkou, kdy (předmětné) vodovodní potrubí vzniklo, zda se jednalo o novou věc v právním slova smyslu a kdo byl v takovém případě jeho stavebníkem – stavěl je s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít je „pro sebe“ (s úmyslem nabýt je do vlastnictví; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006), kdo a na základě čeho se případně chopil jeho držby, zda se jednalo o držbu oprávněnou a po jakou dobu (zda proběhla a kdy vydržecí doba).

34. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

35. Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný, a to ani co do namítané otázky totožnosti předmětného vodovodního potrubí s vodovodem v místě existujícím již v 50. a 60. letech 20. století – zde jde, jak uvedeno výše, o otázku neúplného právního posouzení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou jeho úvahy a skutkové i právní závěry seznatelné; je srozumitelné. Ostatně ani dovolatelem tvrzené nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

36. Rozsudek odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) je však zatížen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v podobě jeho materiální nevykonatelnosti (v širším slova smyslu – neboť určovací výrok se obecně vykonává „sám o sobě“ nabytím právní moci), jestliže určuje, že vlastníkem (rovněž) vodovodního potrubí je „vlastník stavby čp. XY“. Z uvedeného výroku není určitým způsobem seznatelné, která konkrétní osoba takovým vlastníkem má být; které osobě se rozsudkem soudu autoritativně určuje vlastnické právo. Její určení (identifikace) je závislé na hmotněprávní kvalifikaci „vlastnictví stavby čp. XY“ závisející na skutečnostech stojících mimo obsah samotného rozsudku. Jinými slovy, z rozsudku soudu není zjevné, zda takovým „vlastníkem stavby čp. XY“ mají být žalobci či nikoliv a zda tomu tak má být „za všech okolností“.

37. Současně – ani z hlediska hmotněprávního posouzení – tomu tak nemusí být jednou provždy; protože vodovodní potrubí je samostatnou věcí, a nikoliv součástí stavby čp. XY, takový závěr odvisí mj. též od toho, zda zde bude či nebude dán jejich shodný vlastnický režim (při vědomí, že i příslušenství věci může takovou povahu pozbýt; srov. § 510 a násl., § 3028 odst. 2 o. z.).

38. Uvedenou vadu pak dovolací soud nemohl zohlednit ohledně (samostatného) výroku o určení vlastnického práva ke studni.

39. Z výše uvedeného se podává, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části určení vlastníka stavby vodovodního potrubí, není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel použil opodstatněně.

40. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ve výroku I v rozsahu, v němž jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části určení vlastníka stavby vodovodního potrubí a závislého nákladového výroku II, včetně závislého výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

41. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., neboť není přípustné ohledně zbylého rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. a podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani proti výroku II o náhradě nákladů řízení 42. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

43. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu