22 Cdo 962/2026

Rubrum

22 Cdo 962/2026-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) R. K., b) J. J., c) V. J. a d) M. F., všech zastoupených Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalovaným 1) M. K. a 2) D. U., zastoupeným JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 21/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2025, č. j. 10 Co 436/2025-242, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 8 C 21/2024-185, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a sice, že žalobce a) je výlučným vlastníkem pozemku označeného v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem jako parc. č. XY a žalobci b), c) a d) jsou podílovými spoluvlastníky pozemku označeného v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem jako parc. č. XY, a to tak, že podíl o velikosti 1/2 je ve společném jmění manželů žalobců b) a c), podíl o velikosti 1/6 je ve výlučném vlastnictví žalobkyně c) a podíl o velikosti 1/6 je ve výlučném vlastnictví žalobkyně d) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 10 Co 436/2025-242, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil ohledně výše nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém vyjádřili nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého v projednávané věci nebyly na straně žalobců splněny podmínky pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a to proto, že žalobci od počátku věděli, že nejsou vlastníky sporných částí pozemku parc. č. XY. Žalobci mají za to, že podmínkou mimořádného vydržení ale není přesvědčení držitele o tom, že je vlastníkem drženého pozemku, nýbrž postačí přesvědčení, že takovou držbou nepůsobí nikomu újmu – tedy že se nejedná o držbu v nepoctivém úmyslu. V projednávané věci sice žalobci věděli, že části pozemku, které mají v držbě, nejsou jejich vlastnictvím, nemohli ale takovou držbou působit nikomu újmu, neboť původní vlastník předmětného pozemku již nežije, dědicové nebyli po mnoho let známi, a dodatečné dědické řízení do doby uplynutí vydržecí doby neproběhlo. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobci jsou vlastníky sporných částí pozemku, případně, pokud by neshledal důvody pro změnu napadeného rozhodnutí, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že dovolání žalobců je na samé hranici projednatelnosti, co se týče vymezení právní otázky a k ní přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání. Žalobci v dovolání v různých obměnách formulují prakticky tutéž právní otázku týkající se splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. v případě vědomosti držitele o tom, že není vlastníkem věci. U jedné z formulací dané právní otázky (zda je podmínkou mimořádného vydržení, aby měl držitel za to, že je vlastníkem věci) dovolatelé přípustnost dovolání vymezují tak, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, u jiné mírně odlišné, resp. znegované formulace (zda je mimořádné vydržení vyloučeno již jen z toho důvodu, že si je držitel při uchopení držby vědom, že není vlastníkem věci) však již uvádějí, že se jedná o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. U další formulace otázky (týkající se započetí běhu vydržecí doby v takovém případě) pak uvádějí dokonce oba zmíněné předpoklady přípustnosti dovolání současně, a sice že se odvolací soud při řešení dané právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tato otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

9. Ačkoliv dovolání z hlediska vymezení jeho přípustnosti není formulováno zcela bezchybně, lze z něj zobecnit, že dovolatelé napadají určující závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly na straně žalobců splněny podmínky pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. proto, že žalobci, případně jejich právní předchůdci, od počátku věděli (tedy i již v okamžiku uchopení držby sporných částí pozemku parc. č. XY), že nejsou vlastníky sporných částí předmětného pozemku, pročež se držby těchto částí předmětného pozemku chopili v nepoctivém úmyslu. Pro tuto otázku lze tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení přezkoumat.

10. Dovolání však není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. v projednávané věci je správný a vychází z obecných závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k mimořádnému vydržení, na něž odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž odkazoval. Nejedná se proto ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a zároveň dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud závěrem o nesplnění podmínek pro mimořádné vydržení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

11. Nejvyšší soud v klíčovém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023 (tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

12. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje- li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladené na poctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák., jde v zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.). Nesplňuje-li držba uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či nikoliv.

13. V rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (publikovaném mimo jiné v časopise Právní rozhledy č. 19/2023, s. 679), pak Nejvyšší soud upřesnil, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Ke shodnému závěru se přihlásil dále např. v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1820/2025, kde uvedl, že nepoctivý úmysl držitele brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl (zpravidla) dotčen.

14. Judikatura Nejvyššího soudu tedy formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav nicméně sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele (uvedené závěry přehledně shrnul Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, k uvedené problematice srovnej též Holubář, A., Holas, J.: Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl, In: Právní rozhledy č. 4/2025, s. 97).

15. Nejvyšší soud se v tomto kontextu ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zabýval prokázáním nepoctivého úmyslu při uchopení držby z hlediska porovnání výměr drženého pozemku a pozemku skutečně nabytého. V již citovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, uvedl, že „ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé ObčZ. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem), tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch, jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu.“ V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že pro závěr o nepoctivém úmyslu nestačí pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný – situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Ke shodným závěrům v kontextu splnění podmínek pro mimořádné vydržení z hlediska komparace výměr pozemků dospěl Nejvyšší soud dále např. i v již citovaném usnesení ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024.

16. Ačkoliv je rozhodovací praxe dovolacího soudu obecně, co se týče celkové koncepce mimořádného vydržení, velmi benevolentní k dlouhodobým držitelům, nelze mít za to, že by pouhým uplynutím času – aniž by současně byla splněna alespoň minimální rozhodovací praxí předpokládaná (a zákonem v § 1095 o. z. vyžadovaná) kvalita držby v době jejího uchopení – bylo možné nabýt cizí pozemek na základě mimořádného vydržení, jako se v projednávané věci domnívají žalobci. Přestože žalobci sice v průběhu řízení opakovaně deklarovali své vnitřní přesvědčení o tom, že držbou sporného pozemku nemohli působit nikomu újmu (jelikož skutečný vlastník sporného pozemku již zemřel a jeho dědicové nebyli po dlouhou dobu známi), nemění to nic na správnosti závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., a sice absence nikoliv nepoctivého úmyslu držitelů (resp. jejich právních předchůdců) k okamžiku uchopení držby sporných částí pozemku (viz bod 25 poslední věta rozsudku odvolacího soudu).

17. Pokud bylo v nyní řešené věci prokázáno, resp. se již od počátku řízení jednalo přímo o opakované tvrzení samotných žalobců coby držitelů (čímž je zároveň vyloučena i důvodnost námitky žalobců týkající se vady řízení spočívající v absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu při změně právního názoru oproti rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud vycházel přímo z tvrzení samotných žalobců), že žalobci, resp. jejich právní předchůdci vždy věděli, že pozemek, jehož držby se ujímají, není jejich vlastnictvím, případně dokonce věděli, že vlastníkem pozemku je konkrétní osoba evidovaná v katastru nemovitostí, která však již zemřela, nelze mít v kontextu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu za to, že by se držby chopili v nikoliv nepoctivém úmyslu. Jinými slovy řečeno, vědomost o tom, že se žalobci, resp. jejich právní předchůdci, ujali držby pozemku, o kterém od samého počátku věděli, že není jejich vlastnictvím, zakládá jejich nepoctivý úmysl, pročež nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nabytí vlastnického práva na základě mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.

18. Rozhodovací praxe sice předpokládá, že podmínky pro mimořádné vydržení mohou být splněny i za předpokladu, že se držitel v průběhu vydržecí doby dozví, že vlastníkem předmětného pozemku ve skutečnosti není, resp. že takové zjištění nemá bez dalšího za následek zánik splnění podmínek pro mimořádné vydržení, to však není případ žalobců v projednávané věci. Žalobci i jejich právní předchůdci již od počátku (již od okamžiku uchopení držby) věděli, že se ujímají držby pozemku, který není jejich vlastnictvím, a pouze měli (zcela neodůvodněně) za to, že když skutečný vlastník pozemku není znám, případně již zemřel, nemohou působit takovou držbou nikomu bezdůvodně újmu. To však nezakládá držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu, nýbrž právě naopak, neboť každému, kdo má ve smyslu § 4 odst. 1 o. z. rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, musí být zřejmé, že si nelze přivlastnit pozemek jiného (byť nedostatečně identifikovaného, případně již zemřelého) vlastníka, a to ani po uplynutí velmi dlouhé doby jinak postačující pro mimořádné vydržení, pokud takový držitel od samého počátku věděl, že se ujímá pozemku, který není jeho vlastnictvím.

19. A pokud je nepoctivý úmysl rozhodovací praxí dovolacího soudu (týkající se hlediska komparace výměr, kterou žalobci v dovolání nesprávně označili za v této věci nepřiléhavou) předpokládán i v případech, kdy se držitel chopil spolu se skutečně nabytým pozemkem i sousedního pozemku, přičemž výměra takto drženého pozemku například několikanásobně převyšovala výměru pozemku ve skutečnosti nabytého tak, že by každému muselo být bez větších pochybností zřejmé, že se již nejedná o součást nabytého pozemku, je dán nepoctivý úmysl tím spíše v případě žalobců, kteří se chopili držby jednotlivých částí sporného pozemku zcela samostatně, tedy nikoliv v domnění, že se jedná o součást jejich skutečně vlastněných pozemků, a navíc zcela otevřeně s vědomím, že vlastníky sporného pozemku nejsou.

20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu