22 Cdo 979/2026

Rubrum

22 Cdo 979/2026-420 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. J., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovaným 1) J. G., 2) E. Č., 3) J. F., 4) K. J., 5) R. K., 6) K. S., 7) M. Š. a 8) T. Š., všem zastoupeným JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 284/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 70 Co 2/2025-358, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 70 Co 2/2025-358, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 16 C 284/2021-300, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 70 Co 2/2025-358, zastavil odvolací řízení ve vztahu k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), v části týkající se pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po jejich doplnění se s jeho závěry převážně ztotožnil. Své rozhodnutí založil na posouzení právní otázky, zda žalobce splnil předpoklady mimořádného vydržení vlastnického práva k pozemkům p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zejména zda se těchto pozemků chopil a držel je v nikoli nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).

4. Po doplnění dokazování uzavřel, že žalobce se jako sedlák chopil držby pozemků, které nebyly v darovací smlouvě vůbec uvedeny, jejich celková výměra byla 4 045 m2, jednalo se o ornou půdu a zahradu fakticky užívanou jako sad. Pozemky byly a jsou neoplocené, volně přístupné. V darovací smlouvě, na základě které se žalobce sporných pozemků chopil, však byly kromě pozemku zastavěného stavbou uvedeny pozemky p. č. XY, XY a XY s celkovou výměrou 3 831 m2 užívané jako vinice, které se spornými pozemky nesousedily, byly od nich naopak velmi vzdáleny (dělilo je přibližně 40 pozemků jiných vlastníků). V darovací smlouvě nebyla uvedena výměra ani způsob využití pozemků.

5. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k nepoctivému úmyslu držitele připloceného pozemku o výměře výrazně větší než 50 % výměry pozemku koupeného nebo jinak nabytého při absenci okolností výrazně svědčících ve prospěch držitele, a dovodil, že pokud předmětné pozemky mají větší výměru než pozemky nabyté a rovněž zcela jiný způsob využití a od žalobcovým pozemků byly vzdáleny (nebyly tedy ani sousední, natož připlocené), pak jejich výměra, vzdálenost, způsob využití a počet lišící se od počtu pozemků uvedených v darovací smlouvě, představuje okolnosti natolik zjevné, že průměrný člověk (tím spíše žalobce – sedlák, tj. profesionál v oblasti zemědělství) „by při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemků, které nejsou uvedeny v darovací smlouvě a které darovací smlouvou nenabyl“. Dovodil proto nepoctivý úmysl žalobce již při uchopení držby.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

7. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení poctivosti úmyslu držitele ve smyslu § 1095 o. z., neboť jeho úvahy jsou zjevně nepřiměřené a nedostatečně odůvodněné. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a namítá, že závěr o nepoctivém úmyslu nevyplývá z individuálního posouzení věci, neboť odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že výměry pozemků ani způsob jejich využití nebyly v darovací smlouvě uvedeny, a nezabýval se ani dalšími tvrzenými okolnostmi, které svědčí ve prospěch poctivosti držby žalobce (darování pozemků více než 50 let užívaných rodinou žalobce s tím, že mělo jít o všechny pozemky, které rodina vlastní, neznalost počtu pozemků, které v terénu nebyly ohraničeny a tvořily souvislou část zemského povrchu, až do roku 2007, kdy při pozemkových úpravách zjistil, že mu pozemky nepatří, byla držba nezpochybňovaná a nerušená). Dodal, že ani není profesionální sedlák, jak odvolací soud uvádí, aniž by taková skutečnost vyplynula z dokazování. Své jednání při nabytí držby hodnotí dovolatel jako skutkový omyl, který nepoctivý úmysl nezakládá, ani v případě neomluvitelného skutkového omylu.

8. Právní otázku, zda lze judikaturu dovolacího soudu týkající se hodnocení poměru výměry a polohy sousedních či připlocených pozemků při mimořádném vydržení aplikovat i na případy, kdy držené pozemky s pozemky vlastněnými nesousedí ani netvoří jeden funkční celek, považuje za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jako neřešené formuluje dále otázky, zda neomluvitelný omyl držitele ohledně rozsahu převáděných pozemků (tj. jaké pozemky byly skutečně předmětem převodní smlouvy) automaticky zakládá nepoctivý úmysl vylučující mimořádné vydržení; zda pro závěr o nepoctivém úmyslu postačí, že držitel při běžné opatrnosti měl vědět, že není vlastníkem (objektivizované kritérium), anebo zda je nutná jeho skutečná vědomost o tom, že drží věc cizí; a zda je držitel dovolávající se mimořádného vydržení povinen prokazovat poctivost svého úmyslu, či zda důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu leží výlučně na osobě, která vydržení popírá. Má za to, že ze strany odvolacího soudu došlo k nepřípustnému „obrácení důkazního břemene“.

9. Dovolatel současně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadami zasahujícími do práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), spočívajícími zejména v nesprávném hodnocení důkazů a opomenutí relevantních okolností (dlouhodobá rodinná držba, ústní dohoda s otcem, absence rušení držby).

10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhl rovněž odložení právní moci napadeného rozsudku.

11. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud rozhodl právně správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž se neodchýlil, přičemž své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Zdůraznili, že dovolatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů a snaží se vyvolat dojem existence právních otázek, ačkoliv přípustnost dovolání nelze založit pouhým tvrzením dovolatele. Dále uvedli, že skutkové okolnosti případu jednoznačně odůvodňují závěr o nepoctivém úmyslu žalobce při uchopení držby. Dovolatel podle nich nesprávně interpretuje judikaturu Nejvyššího soudu a nepřiléhavě ji aplikuje na projednávanou věc. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

III. Přípustnost dovolání

12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Právní otázka „obrácení důkazního břemene“ přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud nerozhodoval v důkazní nouzi ohledně úmyslné nepoctivosti držby (nešlo o stav non liquet), žalobce tedy v řízení neuspěl nikoli proto, že by neunesl důkazní břemeno stran absence nepoctivého úmyslu (ten by se při neprokázání nepoctivého úmyslu předpokládal), ale proto, že byly prokázány takové skutečnosti, ze kterých odvolací soud na nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby usoudil. Dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že soud je podle § 153 odst. 1 o. s. ř. povinen rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu a za svá skutková zjištění může vzít nejen výsledek dokazování, při kterém přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, (§ 132 o. s. ř.), ale také shodná tvrzení účastníků (§ 120 o. s. ř.). Za „obrácení důkazního břemene“ nelze proto oproti přesvědčení dovolatele považovat postup soudu, který při svém rozhodnutí vyjde ze skutkových zjištění, ke kterým účastník s důkazním břemenem (zde žalovaní) svou procesní aktivitou nepřispěl.

15. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení nikoli nepoctivého úmyslu odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

16. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z).

17. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se např. nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 1151/2026). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, dostupné na nalus.usoud.cz).

18. Vzhledem k potřebě individuálního posouzení nepoctivého úmyslu na základě okolností každého případu je zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu nemůže vyčerpávajícím způsobem určit okolnosti, které svědčí o nepoctivém úmyslu držitele či o nedostatku takového úmyslu. Za okolnost, která může svědčit o nepoctivém úmyslu držitele, byl v dosavadní praxi dovolacího soudu shledán rovněž mimořádně výrazný nepoměr mezi výměrou pozemku drženého a skutečně nabytého (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 191/2025). Mezi skutečnosti svědčící ve prospěch držitele řadí judikatura Nejvyššího soudu rovněž neuvedení výměry ve smlouvě a dlouhodobé nerušené užívání právními předchůdci držitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1911/2024).

19. Nutné je rovněž komplexní posouzení všech skutečností, ze kterých lze na poctivost držitele usuzovat. Proto také stejná okolnost významná pro úvahu o úmyslu držitele (například překročení výměry ve stejném rozsahu) může vést v různých případech k rozdílným závěrům o tom, zda došlo k uchopení držby v nepoctivém úmyslu, a to v závislosti na tom, zda budou zjištěny další okolnosti svědčící ve prospěch nebo v neprospěch držitele.

20. Zjištěný výrazný nepoměr mezi pozemkem nabytým a pozemkem, kterého se držitel chopil, může být podstatnou okolností pro úvahu o nepoctivém úmyslu držitele také u držby nepřiploceného nebo nesousedícího pozemku (může jít o případy, kdy ani pozemky ve vlastnictví držitele nejsou oploceny, případy, kdy jsou pozemky odděleny úzkým neohraničeným pozemkem třetí osoby nebo je převáděno více pozemků, z nichž některé spolu sousedí a jiné nikoli), závěry judikatury k nepoctivému úmyslu založenému na zjištěném rozdílu výměr proto mohou být určitým vodítkem i při posuzování úmyslně nepoctivé držby části zemského povrchu, který není k pozemku ve vlastnictví držitele připlocen nebo s ním ani nesousedí. Skutečnost, že nejde o pozemek připlocený či dokonce ani sousední, však soud musí do úvahy o nepoctivém úmyslu zahrnout a posoudit, jak se taková skutečnost projevila ve vztahu k úmyslu držitele chopit se držby části zemského povrchu jiného vlastníka.

21. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby působí jinému bezdůvodně újmu. Svou úvahu o nepoctivém úmyslu držitele k okamžiku uchopení držby založil na zjištění, že žalobce – sedlák se na základě darovací smlouvy, ve které byly kromě pozemku zastavěného stavbou uvedeny tři pozemky o celkové výměře 3 831 m2 užívané jako vinice, chopil držby vzdálených volně přístupných neoplocených pozemků o celkové výměře 4 045 m2 užívaných jako orná půda a zahrada, které od pozemků uvedených v darovací smlouvě dělilo asi 40 pozemků jiných vlastníků.

22. Přestože odvolací soud zjistil, že v darovací smlouvě nebyla uvedena výměra ani využití pozemků a že pozemky nabyl žalobce bezplatně od svého otce, neuvedl, zda a jak tyto skutečnosti, které v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu svědčí ve prospěch držitele, při úvaze o nepoctivém úmyslu, zohlednil, případně proč v dané konkrétní věci nejsou pro posouzení nepoctivého úmyslu významné. Není tak zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že žalobce musel na základě nesouladu v počtu pozemků a způsobu jejich využití a při výrazném nesouladu jejich výměr, vědět, že se nejedná o pozemky uvedené v darovací smlouvě, když údaje o výměře a způsobu využití v darovací smlouvě uvedeny nebyly a žalobce se kromě 4 pozemků uvedených v darovací smlouvě chopil další jedné souvislé části zemského povrchu.

23. Úvahu odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobce při uchopení držby proto dovolací soud považuje za nedostatečně odůvodněnou, a tedy nesprávnou.

24. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

25. Vzhledem k důvodu zrušení rozsudku pak bylo předčasné se zabývat dalšími dovolacími námitkami. Dovolací soud přesto dodává, že právní otázky, zda neomluvitelný omyl držitele ohledně rozsahu převáděných pozemků (tj. jaké pozemky byly skutečně předmětem převodní smlouvy) automaticky zakládá nepoctivý úmysl vylučující mimořádné vydržení a zda pro závěr o nepoctivém úmyslu postačí, že držitel při běžné opatrnosti měl vědět, že není vlastníkem (objektivizované kritérium), nejsou otázkami v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenými. Jejich řešení plyne z výše citované judikatury Nejvyššího soudu, podle které k závěru o nepoctivém úmyslu nepostačuje nedbalost držitele a nepoctivý úmysl nelze dovozovat z omylu držitele, byť i jinak neomluvitelného. Nelze-li vycházet jen z omylu či nedbalosti držitele, nelze mu rovněž vytýkat případný nedostatek investigativní aktivity, neboť její nedostatek je rozhodný pro posouzení omluvitelnosti omylu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018).

26. Dovolací soud má za to, že na závěru o neomluvitelném omylu není rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno. Odvolací soud se sice nevyjádřil zcela precizně, když uvedl, že „průměrný člověk (tím spíše žalobce – sedlák, tj. profesionál v oblasti zemědělství) by při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemků, které nejsou uvedeny v darovací smlouvě“. Z obsahu odůvodnění rozsudku je však zřejmé, že odvolací soud správně vycházel z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu k nepoctivému úmyslu, zdůraznil, že je třeba držiteli prokázat úmysl ve vztahu k absenci poctivosti držby, a to při jejím uchopení (body 31 a 32 odůvodnění) a že důkazní břemeno tíží toho, kdo nepoctivý úmysl tvrdí. Pokud tak použil slovní spojení „by při běžné péči a opatrnosti“, zjevně tím mínil předpoklad podle § 4 odst. 1 o. z., ze kterého lze při hodnocení skutečností vnějšího světa k prokázání vnitřního přesvědčení vycházet, nikoli nedostatek investigativní aktivity držitele.

27. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

28. O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu