23 Cdo 1084/2026

Rubrum

23 Cdo 1084/2026-757 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Zrůstek a partneři v.o.s., se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčního správce dlužníka RECEA PRAGUE s.r.o., se sídlem v Praze, U Lužického semináře 114/46, identifikační číslo osoby 24231193, zastoupené JUDr. Martinem Buriánem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Středova 94/1, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze, Palackého náměstí 375/4, identifikační číslo osoby 00024341, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastnic na straně žalující a) Cashdirect Two a.s., se sídlem v Praze, Bozděchova 1840/7, identifikační číslo osoby 19337841, zastoupené JUDr. Pavlem Sedlářem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 344/23, a b) Deep Insight, s.r.o., se sídlem v Praze, Na Folimance 2155/15, identifikační číslo osoby 07279043, o zaplacení částky 6.891.506,60 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 179/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 23 Co 284/2025-723, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastníci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 17 C 179/2020-658, zamítl žalobu o zaplacení částky 6.891.506,60 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 23 Co 284/2025-723, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je řešil způsobem, jenž vyžaduje, aby byly dovolacím soudem posouzeny jinak.

4. V konkrétnosti dovolatelka formuluje tyto dovolací námitky: a) Součinnost kupujícího při reklamaci a možnost přezkumu vady. Dovolatelka namítá, že tím, že žalovaná neumožnila žalobkyni přezkoumat tvrzené vady, nesplnila řádně podmínky reklamačního procesu, jak je stanoví občanský zákoník, a proto ani její odstoupení od závazku založeného kupní smlouvou nemohlo být v souladu se zákonem. b) Více kupních smluv a samostatné posouzení notifikace a lhůt. Dovolatelka předkládá otázku, zda lze při existenci více samostatných kupních smluv posuzovat odpovědnost za vady, řádnost a včasnost notifikace (zejména splnění požadavku „bez zbytečného odkladu“) a účinnost odstoupení souhrnně, anebo zda je nutné splnění zákonných předpokladů (včetně běhu notifikačních lhůt) posuzovat u každé kupní smlouvy samostatně podle jejího vlastního skutkového a časového rámce. Dle dovolatelky soudy nižších stupňů posoudily tři samostatné kupní smlouvy v souhrnu a vztáhly časové souvislosti i běh notifikačních lhůt ke všem závazkům společně. c) Důkazní břemeno a odmítnutí důkazů jako „nadbytečných“. Dle dovolatelky odvolací soud pochybil v tom, jakým způsobem mezi účastníky rozložil důkazní břemeno. Odmítnutím protidůkazů jako „nadbytečných“ při současném přijetí tvrzení žalované o reklamaci jako rozhodného skutkového základu odvolací soud porušil zásady dokazování ve sporném řízení a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. d) Určitost notifikace vady a účel notifikace. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, která jasně vymezuje, jaký účel má řádná notifikace plnit. Namítá, že na straně žalované nebyly vady řádně notifikovány.

5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.

7. Vedlejší účastnice se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřily.

8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

12. Dovolání není přípustné.

13. Dovolatelka předně namítá, že ze strany žalované nedošlo k řádnému uplatnění práv z vad, a to jak ve vztahu se specifikaci vady [dovolací námitka shora označená písm. d)], tak ve vztahu ke včasnému určení objednávky (smlouvy), které se vada týká [dovolací námitka označená písm. b)]. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají.

14. Dovolatelka tu především zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikatorními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023).

15. Dovolatelka tak předkládá vlastní skutkovou verzi, která pomíjí klíčová zjištění soudů nižších stupňů o průběhu procesu uplatnění práv z vad. Jde-li tak o otázku určitosti vymezení vytýkané vady předmětu koupě a včasnosti této notifikace, pak dovolatelka pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež vedou k závěru, že ohledně vad jednotlivých dodávek mezi žalovanou a dovolatelkou bylo komunikováno již před 24. 4. 2020.

16. Odvolací soud pak správně odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, v němž dovolací soud mimo jiné uvádí, že předpokladem uskutečnění práv z odpovědnosti prodávajícího za vady je povinnost kupujícího mu vady oznámit (notifikovat). Předmětem oznámení je každé pochybení (vada) prodávajícího ohledně kvality a kvantity plnění (věci). Kupující musí vadu relativně přesně určit. Smysl tohoto požadavku spočívá v tom, že prodávající musí být uvědomen takovým způsobem, aby jasně zjistil, jak má reagovat, tj. například dodatečným dodáním (výměnou) věci, opravou apod. Oznámení by mělo být určitým způsobem odůvodněno. V zásadě však oznámení nemusí obsahovat nic jiného než poukaz na vadu věci.

17. Obdobně přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka shora označená pod písm. a), jež vychází z vlastních skutkových závěrů dovolatelky o tom, že žalovaná neumožnila žalobkyni přezkoumat tvrzené vady. Takový závěr však z odůvodnění soudů nižších stupňů neplyne. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Námitkou rozložení důkazního břemene [dovolací námitka shora označená písm. c)] dovolatelka fakticky brojí proti postupu soudů nižších stupňů v otázce posouzení nadbytečnosti navržených a neprovedených důkazů.

19. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud uvádí, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

20. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

21. Těmto požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud dostál, neboť se v odstavcích 16 a 17 odůvodnění dostatečně vypořádal s důvody, pro které pro nadbytečnost neprovedl důkazy označené dovolatelkou. Nejvyšší soud proto neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s požadavky vymezenými výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí.

22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu