23 Cdo 1171/2025-598

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně METALL QUATRO spol. s r.o., se sídlem ve Vysoké Peci č. p. 600, identifikační číslo osoby 61538213, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Fricem, LL.M., advokátem se sídlem v Mostu, Mostecká 169, proti žalovanému městu Osek, se sídlem v Oseku, Zahradní 246, identifikační číslo osoby 00266558, zastoupenému JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, o zaplacení 722 863 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 277/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2024, č. j. 8 Co 172/2024-577, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2024, č. j. 8 Co 172/2024 -577, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhá zaplacení částky 722 863 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla (zádržného) podle smlouvy o dílo ze dne 2. 7. 2020, ve znění jejích dodatků č. 1 až 7, jíž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala pro žalovaného (objednatele) provést stavební úpravy kulturního domu „Stropník“, a to v termínu do 30. 11. 2021. Pro případ prodlení žalobkyně „se splněním díla“ byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z ceny díla bez DPH (částky 36 143 167,73 Kč) za každý započatý kalendářní den prodlení. K předání díla došlo až dne 20. 12. 2021, přičemž dne 12. 5. 2022 žalovaný žalobkyni vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 722 863 Kč za celkem 20 dní prodlení se splněním díla (od 1. 12. 2021 do 20. 12. 2021). Dne 17. 6. 2022 žalovaný uvedenou pohledávku ve výši 722 863 Kč jednostranně započetl oproti pohledávce žalobkyně na úhradu zádržného ve výši 2 186 661,68 Kč. Podle žalobkyně bylo však její prodlení zapříčiněno prodlením žalovaného se splněním povinnosti spočívající v zajištění vytápění daného objektu. Podle žalobkyně tak došlo k prodloužení termínu pro splnění díla o dobu, po níž byl žalovaný v prodlení se splněním uvedené povinnosti (tedy do 1. 1. 2022). Předala-li žalobkyně žalovanému dílo dne 20. 12. 2021, nebyla v prodlení, a žalovanému tudíž ani nemohla vzniknout pohledávka na zaplacení smluvní pokuty. Kompenzačním úkonem žalovaného ze dne 12. 5. 2022 proto dle žalobkyně její (v řízení uplatněná) pohledávka nezanikla.

2. Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 24 C 277/2022-544, žalobu o zaplacení 722 863 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně po skutkové stránce vycházel z toho, že strany řízení dne 2. 7. 2020 uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy kulturního domu „Stropník“ v Oseku. Dodatkem č. 6 ke smlouvě o dílo byl dohodnut konečný termín realizace zakázky na 30. 11. 2021. Ve smlouvě bylo ujednáno, že se dílo považuje za řádně splněné až jeho předáním objednateli bez vad a nedodělků; objednatel však měl právo v zápise o předání díla uvést, že je dílo řádně splněno i v případě existence drobných vad či nedodělků. Strany si ve smlouvě o dílo rovněž ujednaly, že v případě prodlení zhotovitele „se splněním díla“ má objednatel nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze smluvené ceny díla bez DPH. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že ke dni 30. 11. 2021 objednatel (žalovaný) dílo nepřevzal, neboť dílo vykazovalo vady bránící jeho užívání. K předání a převzetí díla došlo až dne 20. 12. 2021 s výhradou, neboť dílo vykazovaly vady a nedodělky nebránící jeho užívání; bez vad a nedodělků bylo dílo předáno až dne 3. 6. 2022. Fakturou ze dne 12. 5. 2022 žalovaný vyúčtoval žalobkyni smluvní pokutu ve výši 722 863 Kč za prodlení se splněním díla v délce 20 dní (od 1. 12. 2021 do 20. 12. 2021). Dne 17. 6. 2022 žalovaný uvedenou pohledávku ve výši 722 863 Kč jednostranně započetl oproti pohledávce žalobkyně ve výši 2 186 661,68 Kč. Dále soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že některé vady bránící užívání díla, jež byly žalovaným vytčeny dne 30. 11. 2021, souvisely s tím, že objekt nemohl být vytápěn; vytápění objektu bylo zahájeno dne 23. 11. 2021, kdy byly instalovány první dva plynoměry (zbylé dva plynoměry byly osazeny ve dnech 25. 11. 2021 a 9. 12. 2021, elektroměry byly instalovány dne 7. 12. 2021). V řízení před soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že povinnost zajistit vytápění objektu, potažmo povinnost zajistit osazení objektu elektroměry a plynoměry a uzavřít smlouvy na dodávky energií, měl žalovaný coby vlastník objektu. Konečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že některé nedodělky, které dílo vykazovalo ke dni 30. 11. 2021, s vytápěním daného objektu nesouvisely.

4. Po právní stránce se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě o dílo ze dne 2. 7. 2020, a to vzhledem k námitce žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, neboť ve smlouvě nebyl sjednán „termín splnění díla“, na nějž byl navázán i vznik předmětného nároku na smluvní pokutu, nýbrž pouze „termín ukončení realizace veřejné zakázky“. Výkladem právního jednání stran soud dospěl k závěru, že ze samotné smlouvy o dílo, jakož i z následného jednání stran, je patrné, že shora uvedenými pojmy se rozumí termín dokončení díla; ujednání o smluvní pokutě tak soud považoval za platné. Soud prvního stupně následně uvedl, že stranami dohodnutý termín dokončení díla dne 30. 11. 2021 nebyl ze strany žalobkyně dodržen, neboť předmětné dílo žalobkyně žalovanému předala s vadami a nedodělky nebránícími jeho užívání až dne 20. 12. 2021, přičemž bez vad a nedodělků bylo dílo předáno dne 3. 6. 2022. Jelikož se tedy žalobkyně dostala do prodlení s dokončením díla, žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu za 20 dní prodlení ve výši 722 863 Kč. Konečně soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci nedošlo k prodloužení doby pro dokončení díla v důsledku neposkytnutí součinnosti žalovaným (jenž měl zajistit vytápění objektu; viz bod 3 odůvodnění shora), neboť v řízení bylo zjištěno, že pouze část vad a nedodělků, které dílo vykazovalo ke dni 30. 11. 2021, souvisela s vytápěním objektu. K prodlení žalobkyně tak podle soudu prvního stupně nedošlo pouze pro neposkytnutí součinnosti žalovaným, nýbrž i z jiných, na součinnosti žalovaného nezávislých, důvodů, a k prodloužení lhůty k dokončení díla proto nedošlo. Vzhledem ke shora uvedenému soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím učiněným právním posouzením věci. Odvolací soud tak souhlasil se závěry, jež soud prvního stupně učinil na základě výkladu právního jednání stran, přičemž uvedl, že „termínem ukončení realizace veřejné zakázky byl míněn termín splnění díla“, neboť tyto pojmy je třeba vykládat jednak s ohledem na obsah smlouvy o dílo a jejích dodatků, jednak v kontextu s tím souvisejícího jednání smluvních stran. Ujednání o smluvní pokutě proto odvolací soud považoval za platné. Dále odvolací soud shledal, že část žalovaným vytčených vad a nedodělků – nedokončení pokládky parket v sále, akustických obkladů, PVC krytin a sanitárních příček – nebyla dokončena včas z důvodu prodlení žalovaného, jenž měl zajistit vytápění daného objektu, avšak další nedodělky – instalace protipožární dělící konstrukce, montáž divadelní techniky, montáž zábradlí schodiště a dokončení zpevnění ploch – byly na vytápění budovy nezávislé. Odvolací soud proto uzavřel, že jestliže ke dni 30. 11. 2021 dílo trpělo vadami a nedodělky, jež byly důvodem pro odmítnutí převzetí díla, „a tyto nedodělky byly zcela nezávislé na případné součinnosti žalovaného“, porušila žalobkyně svoji smluvní povinnost, a žalovanému tak vznikl nárok na smluvní pokutu. K tomu soud dodal, že k porušení smluvní povinnosti žalobkyně by nedošlo v případě, že by dílo trpělo pouze takovými vadami a nedodělky, jež vznikly v důsledku opožděného zajištění vytápění stavby žalovaným.

7. K návrhu žalobkyně vznesenému v řízení před soudem prvního stupně až poté, co byly strany řízení soudem poučeny o koncentraci řízení (v rámci závěrečné řeči), se dále odvolací soud zabýval přiměřeností nároku na smluvní pokutu ve smyslu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dospěl přitom k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro moderaci smluvní pokuty, a to jednak „s ohledem na krátkou dobu prodlení (od 1. 12. 2021 do 20. 12. 2021)“, jednak proto, že další vady a nedodělky, jimiž dílo trpělo ke dni 20. 12. 2021 (kdy jej žalovaný převzal s výhradou), byly odstraněny až ke dni 3. 6. 2022. Žalovaným uplatněný nárok na smluvní pokutu „za poměrně krátké období na základě pojmenovaných a zjištěných vad a nedodělků“ tak podle odvolacího soudu nelze považovat za nepřiměřený. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou předložených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

9. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil při řešení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť pojmy „ukončení realizace veřejné zakázky“ a „splnění díla“ vykládal shodně jako pojem „dokončení díla“, a nezohlednil tak „rozdílnost a obsahovou náplň použitých pojmů“. Žalobkyně uvedla, že ačkoliv byla smluvní pokuta sjednána pro případ prodlení zhotovitele se „splněním díla“, ve smlouvě byl ujednán toliko termín „ukončení realizace veřejné zakázky“. Jelikož ve smlouvě chybí ujednání o termínu splnění díla, nelze určit ani počátek prodlení žalobkyně, jež je pro vznik nároku na smluvní pokutu stěžejní, a ujednání o smluvní pokutě je tak neplatné. Dovolání je podle žalobkyně přípustné, neboť se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013).

10. Žalobkyně dále považovala za nesprávný závěr odvolacího soudu, že opožděné poskytnutí součinnosti žalovaným nemělo za následek prodloužení doby pro dokončení díla. Žalobkyně uvedla, že ačkoliv část nedodělků, pro něž žalovaný odmítl dílo převzít, byla na vytápění objektu nezávislá, nečinila kroky k jejich promptnímu dokončení, neboť si byla vědoma prodlení žalovaného se zajištěním vytápění budovy, které jí bránilo v realizaci podstatné části zbývajících prací, přičemž k dokončení díla ve sjednaném termínu by stejně nemohlo dojít. Jelikož byl žalovaný v prodlení se zajištěním vytápění objektu, které trvalo „minimálně od 8. 11. 2021 do 30. 11. 2021“, nemohla se žalobkyně dostat do prodlení s dokončením díla. Odvolací soud se dle žalobkyně při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009).

11. Dále žalobkyně namítla, že se odvolací soud při řešení otázky přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu a jeho moderace podle § 2051 o. z. odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), a související judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud podle žalobkyně nezjišťoval, jakou měla sjednaná smluvní pokuta plnit funkci, a nezohlednil ani všechny okolnosti projednávané věci relevantní pro závěr o (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu. Závěr odvolacího soudu o nenaplnění podmínek užití moderačního oprávnění soudu je tak podle žalobkyně nesprávný.

12. Konečně žalobkyně namítla, že se odvolací soud nezabýval její námitkou, že soud prvního stupně „neúplně převzal tvrzení žalobkyně“, že k jejímu prodlení došlo výlučně z důvodu neposkytnutí součinnosti žalovaným, které žalobkyně dne 14. 6. 2023 upřesnila tak, „že v důsledku neposkytnutí součinnosti se Město Osek dostalo do prodlení, a tak se dostala do prodlení i žalobkyně“. Soud prvního stupně však po provedeném dokazování uzavřel, že prodlení žalobkyně s dokončením díla nebylo způsobeno výlučně tím, že objekt nemohl být vytápěn, aniž by předtím žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř. Z provedených důkazů přitom podle žalobkyně vyplynulo, že „další prodlení ze strany žalovaného bylo (…) způsobeno požadovanou změnou divadelní techniky, požadovanou změnou technického provedení zábradlí či snad prodlením s připojením elektroměrů“, přičemž se jednalo „o prodlení žalovaného, za které nemůže být ani v tomto případě žalobkyně odpovědná“ (viz část III., body 2 a 3 dovolání žalobkyně).

13. Žalobkyně ze shora uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

17. Ačkoliv žalobkyně v dovolání uvedla, že je považuje za přípustné pro řešení právních otázek „které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny“, jakož i otázek, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobkyně uplatnila toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jí vymezených otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž v dovolání odkazovala. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě (viz bod 9 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobkyně touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje výsledek interpretace právního jednání odvolacím soudem.

21. Nejvyšší soud však ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ostatně ani žalobkyně takové pochybení (nevyužití příslušných metod interpretace či logické chyby při výkladu právního jednání) odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko zpochybňuje jím učiněný závěr o obsahu smlouvy o dílo, resp. v ní obsaženého ujednání o termínu dokončení díla (viz část II., body 1, 2 a 4 dovolání žalobkyně).

22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, jíž žalobkyně brojila proti závěru odvolacího soudu, že opožděné poskytnutí součinnosti žalovaným (jenž měl povinnost zajistit vytápění objektu) nemělo za následek prodloužení doby pro dokončení díla (viz bod 10 odůvodnění shora).

23. Žalobkyně totiž ve své dovolací argumentaci ke shora uvedené námitce vychází jednak z toho, že k dokončení díla došlo opožděně z důvodu neposkytnutí nutné součinnosti žalovaným, jenž byl „minimálně od 8. 11. 2021 do 30. 11. 2021“ v prodlení se splněním své povinnosti zajistit vytápění daného objektu, jež žalobkyni znemožňovalo „realizovat podstatnou část zbývajících prací“, přičemž k dokončení prací, jež na vytápění objektu závislé nebyly, nedošlo proto, že by žalobkyně „musela zajistit zabezpečení či dokonce zakonzervování předmětného díla do doby splnění závazku objednatele“ (viz část II., body 7 a 8 dovolání žalobkyně). Uvedené závěry však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají. Odvolací soud vycházel z toho, že pouze některé vady a nedodělky díla, pro něž žalovaný dne 30. 11. 2021 odmítl dílo převzít, souvisely s tím, že objekt nemohl být vytápěn, a to konkrétně nedokončení pokládky parketových podlah, montáže akustických obkladů a pokládky PVC krytin. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem předmětné dílo vykazovalo ke dni 30. 11. 2021 řadu dalších vad a nedodělků, které přitom s nedostatkem vytápění objektu nesouvisely, a to konkrétně nedokončení protipožárně dělící konstrukce z SDK v místnosti strojovny v podkroví, montáže divadelní techniky, zábradlí na schodišti do 2. NP a zpevněných ploch (viz bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

24. Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, či ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025).

25. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že se věřitel může dostat do prodlení, pokud dlužníkovi neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby byl dlužník vůbec schopen smluvené plnění poskytnout. Součinnost věřitele může být sjednána ve smlouvě, což však není nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele bránila splnění dlužníkova závazku. Vždy půjde o posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 577/2022, a ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2340/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 23 Cdo 63/2025). Jestliže tak odvolací soud – vycházeje ze shora uvedených skutkových zjištění, z nichž nevyplývá, že součinnost žalovaného byla objektivně nezbytná ke včasnému dokončení díla – neshledal důvodnou námitku žalobkyně o absenci její odpovědnosti za prodlení pro prodlení žalovaného, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

26. Namítala-li žalobkyně – v souvislosti s námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s její (odvolací) námitkou ohledně absence poučení podle § 118a o. s. ř. – rovněž to, že z provedených důkazů vyplynuly skutečnosti svědčící o „dalším prodlení ze strany žalovaného“ (viz bod 12 in fine odůvodnění shora), brojí tím proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním.

27. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci, a ostatně ani dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2753/2025). Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

28. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka a její moderace podle § 2051 o. z., neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

30. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

31. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodná právní úprava 32. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

33. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.

34. V rozsudku velkého senátu R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.

35. Nejvyšší soud v R 76/2023 rovněž uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. K výše uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2685/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024, a ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 140/2024).

36. V návaznosti na závěry R 76/2023 pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, doplnil, že z hlediska rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Vedle tvrzení o konkrétní funkci smluvní pokuty a označení důkazů k jejich prokázání je proto dále na dlužníkovi, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti týkající se výše škody vzniklé věřiteli, případné naplnění liberačních důvodů či okolnosti týkající se zavinění, jakož i další skutečnosti, jež jsou z hlediska vážení zájmů dlužníka a věřitele při porušení povinnosti relevantní v konkrétním případě. Nepodaří-li se v řízení objasnit okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, nemůže soud využít svého moderačního oprávnění a nárok na konkrétní smluvní pokutu snížit (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2562/2024, ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 654/2025, a ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1051/2025). Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti 37. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. Nejvyšší soud rozvedl samostatně ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (či jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024. V něm se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, že v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním utvrzené povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Je-li tak v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.

38. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (či jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (případně též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (či jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti. Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. (ne)přiměřeným bude nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka již (ne)přiměřenou nebude v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka, přičemž (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení zůstane nedotčena. Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně (resp. převážně) paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla. Dále například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může mít význam rozsah, v němž byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), jakož i to, jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

39. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci – na základě zjištění o funkcích, které měla mluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné) – posoudit, zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024, ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2562/2024, ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 654/2025, a ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1051/2025). Posouzení v poměrech projednávané věci 40. V projednávané věci odvolací soud shledal návrh žalobkyně na moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nedůvodným, přičemž konstatoval, že (žalovaným započtenou) smluvní pokutu nelze považovat za nepřiměřenou, a to „s ohledem na krátkou dobu prodlení (od 1. 12. 2021 do 20. 12. 2021)“, jakož i s přihlédnutím k tomu, že podle zápisu ve stavebním deníku byly dne 20. 12. 2021 (kdy žalovaný dílo převzal s výhradou) zjištěny další vady a nedodělky nebránící užívání díla, jež se žalobkyně zavázala odstranit do 31. 1. 2022, avšak k odstranění veškerých nedodělků došlo až ke dni 3. 6. 2022 (viz bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

41. Vztažením shora uvedených závěrů judikatury dovolacího soudu do poměrů projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť ve svých úvahách o moderaci smluvní pokuty v rozporu se shora citovanou judikaturou řádně nezkoumal, jakou funkci měla stranami sjednaná smluvní pokuta plnit, a nezohlednil proto ani konkrétní okolnosti projednávané věci s přihlédnutím k funkci smluvní pokuty. Úvahy odvolacího soudu tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.

42. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud při zkoumání (ne)přiměřenosti smluvní pokuty neprovedl ani první krok (fázi) postupu soudu při moderaci smluvní pokuty vyplývajícího z rozsudku velkého senátu R 76/2023, jelikož řádně nezkoumal, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Nezjistil-li však odvolací soud (výkladem právního jednání dle interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z.) jakou měla stranami ujednaná smluvní pokuta plnit funkci, nemohl pak ani (v druhém kroku) náležitě zohlednit všechny okolnosti, jež jsou – právě z hlediska takto (ne)zjištěné funkce smluvní pokuty – v projednávané věci významné pro závěr o (ne)přiměřenosti konkrétního nároku na smluvní pokutu. Z rozsudku velkého senátu R 76/2023 přitom vyplývá, že soud otázku (ne)přiměřenosti smluvní pokuty (konkrétního nároku na smluvní pokutu) posuzuje se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž zohlední okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností pak soud zodpoví otázku, zda je výše dané smluvní pokuty přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny.

43. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že si strany ve smlouvě o dílo ze dne 2. 7. 2020 ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla bez DPH za každý kalendářní den prodlení zhotovitele se splněním (dokončením) díla (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a jedná se tak o smluvní pokutu sjednanou sazbou za každý den prodlení dlužníka. Odvolací soud však ve svém posouzení věci v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, a na něj navazující judikatury dovolacího soudu, nezohlednil, že v situaci, kdy při smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den, mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti. V případě takto sjednané smluvní pokuty tak nelze vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka, avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka v důsledku změny rozhodných okolností již (ne)přiměřenou nebude. Rozhodující bude vždy to, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit).

44. Nepřiléhavé jsou v kontextu projednávané věci též úvahy odvolacího soudu, že o nedůvodnosti návrhu žalobkyně na snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z. svědčí též to, že podle zápisu ve stavebním deníku byly dne 20. 12. 2021 zjištěny další vady a nedodělky nebránící užívání díla, jež se žalobkyně zavázala odstranit do 31. 1. 2022, avšak k odstranění veškerých nedodělků došlo až ke dni 3. 6. 2022. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, vyplývá, že v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení (jako je tomu v projednávané věci) vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, přičemž uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Jestliže tak odvolací soud při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty za prodlení žalobkyně v období od 1. 12. 2021 do 20. 12. 2021 považoval za relevantní, že dílo trpělo vadami a nedodělky i po 20. 12. 2021 (do 3. 6. 2022), postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť neposuzoval (ne)přiměřenost smluvní pokuty za dané (žalovaným nárokované) období prodlení, nýbrž přihlížel k okolnostem, jež nastaly v době, po kterou již prodlení žalobkyně, za něž žalovaný uplatnil nárok na smluvní pokutu, netrvalo.

45. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou) a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též míru narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v tomto ohledu neúplné, a tudíž i nesprávné.

46. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.

47. K námitce žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací námitkou ohledně absence poučení soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř., Nejvyšší soud připomíná, že z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022). Uvedeným požadavkům přitom napadený rozsudek bezpochyby vyhovuje.

48. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (břemeno tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť ten přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3292/2023, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 438/2024, a ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně) žalobu nezamítl z důvodu neunesení procesních břemen žalobkyní, nýbrž rozhodoval na základě v řízení zjištěného skutkového stavu věci, a nebylo zde tak důvodu pro poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř. Žalobkyní namítanou procesní vadou tak řízení zatíženo nebylo (srov. též body 26 a 27 odůvodnění shora).

49. Nejvyšší soud vhledem ke shora uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

50. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí návrh žalobkyně na snížení (žalovaným započtené) smluvní pokuty podle § 2051 o. z. a následně znovu rozhodne o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 722 863 Kč. Odvolací soud přitom nepřehlédne, že je to žalobkyně, jíž tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usuzovat na nepřiměřenost smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že žalobkyně návrh na snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z. vznesla v řízení před soudem prvního stupně až poté, co se jí dostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a nastaly účinky koncentrace řízení (viz strana 4 protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 11. 10. 2023 na č. l. 532 verte spisu), a v řízení před soudem prvního stupně tak žádné skutečnosti k nepřiměřenosti smluvní pokuty netvrdila, tím méně k nim navrhovala důkazy, může v dalším průběhu řízení ve vztahu k nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu uplatnit nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek stanovených v § 205a o. s. ř. Nebude-li možné bez uplatnění dalších skutečností a důkazů posoudit důvodnost návrhu žalobkyně na snížení smluvní pokuty, nemůže odvolací soud k moderaci přistoupit a smluvní pokutu nesníží (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, týkající se posuzování návrhu dlužníka na snížení smluvní pokuty uplatněného až v odvolacím řízení).

51. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

52. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu Rozhodná právní úprava Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z. Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti Posouzení v poměrech projednávané věci Poučení: