23 Cdo 1194/2026

Rubrum

23 Cdo 1194/2026-501 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Pavla Stránského, se sídlem v Praze, Travná 1286, identifikační číslo osoby 03499707, zastoupeného Mgr. Janem Radou, advokátem se sídlem v Praze, Železnobrodská 46/19, proti žalované Prochazka & Partners s.r.o., se sídlem v Praze, Václavské náměstí 841/3, identifikační číslo osoby 24124338, zastoupené Mgr. Jiřím Markvartem, advokátem se sídlem v Praze, U Přejezdu 443/8, o zaplacení částky 2.412.949 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 13/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 70 Co 329/2025-458, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.300,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 15 C 13/2020-415, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.412.949 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 70 Co 329/2025-458, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (první výrok) a změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok) a ve výroku III co do povinnosti zaplatit náhradu nákladů České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (třetí výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně předkládá dovolacímu soudu následující dovolací otázky a námitky: a. „Může soud vyložit smluvní ujednání o podílové odměně tak, že nárok vzniká pouze tehdy, pokud činnost příkazníka představovala ‚výlučné řízení zakázky‘, přestože taková podmínka v textu smlouvy není nikde uvedena, ani z ní nevyplývá?“ b. „Je při výkladu smlouvy přípustné pominout výslovné ustanovení příkazní smlouvy upravující participaci jiné osoby na zakázce na nárok příkazníka na souhrnnou odměnu?“ c. „Může soud založit výklad smlouvy převážně na tvrzené praxi mezi stranami, aniž by konstatoval objektivní nejasnost smluvního textu, a může tak učinit, přestože smluvní strany svůj úmysl vyjádřily přímo v textu smlouvy?“ d. „Může soud při výkladu smlouvy mezi podnikateli přihlížet k tvrzené zavedené praxi mezi stranami a na jejím základě dovodit další podmínky vzniku nároku, přestože si strany sjednaly tzv. integrační doložku o úplnosti smluvního ujednání?“ e. „Lze smlouvu o odměně příkazníka vyložit tak, že příkazníkovi nenáleží žádná odměna, přestože prokazatelně vykonal činnost vedoucí k výsledku, z něhož příkazce získal majetkový prospěch?“ f. „Lze vznik nároku na provizní či podílovou odměnu podmínit výlučnou činností jedné osoby, přestože mezi její činností a dosaženým výsledkem existuje příčinná souvislost?“ g. „Lze smlouvu vyložit tak, že osoba, která prokazatelně vykonala činnost vedoucí k výsledku, nemá nárok ani na poměrnou část sjednané odměny?“ h. „Je přípustný takový výklad smlouvy, který vede k tomu, že jedna smluvní strana získá majetkový prospěch z činnosti druhé strany, aniž by za tuto činnost poskytla jakoukoliv odměnu?“ i. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud „pominul fakt, že autorem textu příkazní smlouvy a Dodatku č. 1 byla výhradně žalovaná“ a že tedy „jakékoli nejasnosti v pojmu ‚Činnost Příkazníka‘ (čl. II a Dodatku č. 1) nebo jiného pojmu příkazní smlouvy musí jít k tíži žalované“ ve smyslu § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

4. Dovolatel současně namítá „nesprávné právní posouzení několika otázek procesního práva, které se týkají základních pravidel dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí“, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Dovolání není přípustné.

12. Dovolací soud připomíná, že přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatele s právním posouzením věci, jež se zakládá toliko na nesouhlasu se závěry odvolacího soudu v otázce výkladu smluvních ujednání. Nejvyšší soud vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tím spíše pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) ani řešením otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu téhož ustanovení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).

13. Takovou dovolacímu přezkumu nepřípustnou polemiku v poměrech řešené věci představují dovolací otázky nadepsané shora pod písm. e)–h), neboť svou podstatou toliko brojí proti výkladovému závěru odvolacího soudu, jenž vedl k zamítnutí žalobního nároku dovolatele. Ničeho na tom nemůže změnit ani snaha dovolatele formulovat tyto dovolací otázky jako námitky „rozporu s judikaturou dovolacího soudu a se základními principy soukromého práva“. Ve vztahu k dovolací otázce nadepsané pod písm. e) totiž dovolání ani neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pakliže dovolatel neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (kdy i takové vymezení přípustnosti dovolání plynoucí z právní argumentace by ve světle judikatury Ústavního soudu mohlo obstát, srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolací otázkou nadepsanou pod písm. f) sice dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, avšak tato námitka neobstojí, neboť v nadepsané věci se dovolací soud zabýval výkladem pojmu „přičinění se“ ve smyslu ustanovení § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nikoliv výkladem ujednání smluvních stran. Obdobně skutkově a právně nepřiléhavá je námitka, že se při řešení dovolací otázky nadepsané pod písm. g) odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, nehledě na to, že dovolatel z odkazovaného rozsudku vyvozuje závěry, jež z něho nevyplývají (uvádí-li, že dovolací soud „zdůraznil, že výklad smlouvy nesmí vést k situaci, kdy osoba, která prokazatelně vyvinula činnost směřující k dosažení výsledku, zůstane zcela bez odměny, přestože druhá smluvní strana z této činnosti získala prospěch“) a jejichž prostřednictvím prosazuje vlastní představu o výkladu předmětného smluvního ujednání. Dovolací soud konečně podotýká, že dovolací otázku nadepsanou pod písm. h) dovolatel nepřípustně zakládá na vlastní verzi skutkového stavu, pakliže uvádí, že mu „nebyla přiznána žádná odměna za činnost, kterou soudy samy označily za prokázanou“, neboť dovolatel jako příkazník měl v souladu s příkazní smlouvou nárok na odměnu ve výši hodinové paušální sazby 1.250 Kč bez DPH.

14. Přípustnost dovolání – pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – by mohl založit toliko postup, jímž odvolací soud k závěru o obsahu právního jednání dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, či ze dne 2. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2520/2025). O takový případ se však ve věci zde vedené nejedná.

15. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. se Nejvyšší soud věnoval například v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž sám dovolatel na řadě míst dovolání odkazuje), ve kterém uvedl, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. MELZER, F. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595; nebo HANDLAR, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1767]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná právní jednání [u nichž je zjišťován společný úmysl jednajících stran – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018], tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.

16. Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud nepochybil, jestliže při výkladu ustanovení čl. II odst. 2 příkazní smlouvy vycházel v souladu s odkazovanou judikaturou dovolacího soudu ze zjišťování skutečné vůle smluvních stran, podle níž byl nárok příkazníka na úplatu – představující podíl na odměnách vyúčtovaných příkazcem za činnost příkazníka (tzv. souhrnné odměně) – dán pouze za předpokladu samostatného vedení zakázky, tedy v podstatě výlučného řízení zakázky vedoucího k jejímu přímému splnění. Tento závěr podporují okolnosti vyplývající ze zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že právě takový význam byl v prostředí žalované tomuto ustanovení přikládán a v tomto smyslu byli jednotliví příkazníci odměňováni. Takový výklad se přitom nikterak nedotýká ani ochrany dobré víry dovolatele, neboť jak uvedl odvolací soud, žalobce pracoval pro žalovanou na základě téže příkazní smlouvy v pozici seniorního konzultanta od roku 2014 (smlouva byla uzavřena dne 16. 10. 2014), takto byl odměňován, a proto mu také musela být tato praxe známa. To platí tím spíše, že dotčené ustanovení příkazní smlouvy bylo (toliko z hlediska určení výše podílu na souhrnné odměně) změněno Dodatkem č. 1, jenž byl uzavřen dne 26. 9. 2017, tedy téměř tři roky po uzavření vlastní příkazní smlouvy, a zakázka, za níž žalobce nárokuje úplatu, započala v lednu 2018.

17. Nelze přitom přisvědčit námitce dovolatele [formulované především dovolací otázkou nadepsanou pod písm. a), ačkoliv ji pojímá za východisko rovněž v souvislosti s dovolací otázkou nadepsanou pod písm. d)], že odvolací soud tímto výkladem právního jednání v rozporu s judikaturou dovolacího soudu doplnil jeho obsah o novou podmínku, neboť „výlučné řízení zakázky“ není uvedeno v samotném textu příkazní smlouvy ani z ní nevyplývá. Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, totiž opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. zejména jeho ustanovení § 35 odst. 2), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, nebo ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Dospěl-li proto odvolací soud na základě zjišťování skutečné vůle smluvních stran k závěru, že samostatné vedení zakázky představovalo podmínku pro přiznání nároku na podíl na souhrnné odměně, nelze v tomto spatřovat doplnění obsahu právního jednání toliko pro absenci jejího výslovného vyjádření v textu smlouvy.

18. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tím, že při výkladu smlouvy přihlédl k zavedené praxi mezi stranami, navzdory dovolací námitce [rozvíjející dovolací otázku nadepsanou pod písm. d)], že si strany sjednaly tzv. integrační doložku o úplnosti smluvního ujednání, jejímž účelem bylo „vyjádřit, že veškeré ujednání stran je obsaženo v písemném textu smlouvy a že obsah smluvního vztahu nemá být doplňován o další mimosmluvní ujednání či zvyklosti“. Dovolatel totiž přehlíží, že v poměrech řešené věci odvolací soud zohlednil zavedenou praxi mezi stranami toliko jako jedno z výkladových kritérií ve smyslu ustanovení § 556 odst. 2 o. z. za účelem zjištění skutečné vůle smluvních stran, nikoliv jako normativní zdroj, jímž by byly smluvní strany vázány nad rámec projevené vůle (srov. HANDLAR, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1773).

19. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka nadepsaná pod písm. i), jíž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k ustanovení § 557 o. z. a nevyložil nejasné smluvní ujednání k tíži žalované, jež byla autorem textu příkazní smlouvy. Ve své rozhodovací praxi dovolací soud k pravidlu contra proferentem, které je v § 557 o. z. zakotveno, uvádí, že zásada, že se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, může nalézt uplatnění jen je-li pojem skutečně nejednoznačný. Jinými slovy, výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018). Ostatně sám dovolatel na str. 18 dovolání uvádí, že „pravidlo podle § 557 o. z. je subsidiární; uplatní se pouze tehdy, připouští-li použitý výraz více výkladů a nelze-li nejasnost odstranit výkladem podle § 556 o. z.“. Jakkoliv se tato citace nepodává z dovolatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022, a dle databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu ani z žádného jeho jiného rozhodnutí, v procesních souvislostech projednávané věci znamená, že odvolací soud nepochybil, jestliže neaplikoval ustanovení § 557 o. z., neboť obsah právního jednání vyložil podle § 556 o. z. na základě úmyslu smluvních stran.

20. Nejvyšší soud závěrem posouzení hmotněprávních námitek připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání založit dovolatelem předestřené otázky nadepsané pod písm. b) a c), jejichž podstata spočívá v námitce, že odvolací soud při výkladu smlouvy pominul ustanovení příkazní smlouvy, které „výslovně řeší situaci, kdy se na realizaci zakázky podílí další osoba, a které výslovně upravuje, jaký dopad na odměnu příkazníka má právě zapojení další osoby do průběhu zakázky“. Dovolatelem odkazované ustanovení čl. II odst. 6 totiž upravuje mechanismus řešení specifické situace, kdy by žalovaná jako příkazce obdržela platbu tvořící souhrnnou odměnu v průběhu šesti měsíců od ukončení příkazní smlouvy a samotné převzetí nebo dokončení transakce by vyžadovalo zapojení jiného příkazníka, který by nahradil příkazníka předchozího, jenž do doby ukončení příkazní smlouvy zakázku vedl a měl plný nárok na podíl na souhrnné odměně, který by v důsledku zapojení jiného příkazníka byl následně poměrně krácen. V poměrech řešené věci však odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že žalovaná získala odměnu za zakázku Expobank dříve, než byla příkazní smlouva se žalobcem dne 2. 8. 2019 vypovězena, přičemž se zabýval otázkou, zda žalobci vůbec vznikl nárok na souhrnnou odměnu za trvání smluvního vztahu založeného příkazní smlouvou.

21. Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani dovolací námitky nesprávného právního posouzení otázek procesního práva, které se týkají základních pravidel dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť jejich prostřednictvím jsou namítány toliko vady řízení, jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.

22. Zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces nelze v prvé řadě spatřovat v námitce, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku procesní použitelnosti svědeckého důkazu, když připustil, aby skutkové závěry soudu byly založeny na výpovědích osob, u nichž není prokázáno, že byly vyslechnuty jako svědci po zákonném poučení podle § 126 o. s. ř.“. Jakékoliv pochybnosti o provedení důkazu výslechem svědků v souladu se zákonem totiž byly odstraněny prohlášením obou stran sporu při odvolacím jednání dne 27. 11. 2025, že svědci byli řádně poučeni, pouze tato skutečnost nebyla zachycena v protokolu o jednání. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit konstatování zástupce dovolatele, že on sám nemohl potvrdit, zda k poučení skutečně došlo, pakliže ze záznamu z odvolacího jednání vyplývá výslovné prohlášení samotného žalobce, že si vyžádal záznam z předmětného jednání a poučení slyšel.

23. Přípustnost dovolání pro zásah do ústavně garantovaných práv dovolatele nemůže založit ani námitka, že odvolací soud „založil své skutkové závěry na obsahu listiny, která nebyla při jednání řádně provedena jako důkaz podle § 129 o. s. ř.“, v důsledku čehož byl „zbaven možnosti se k tomuto důkazu bezprostředně vyjádřit a reagovat na jeho obsah v rámci kontradiktorního řízení“. Ze záznamu z odvolacího jednání ze dne 27. 11. 2025 se totiž podává, že odvolací soud provedl důkaz zákonem předvídaným způsobem, když účastníkům předmětnou e-mailovou komunikaci předložil k nahlédnutí, přičemž dovolatel na výslovnou výzvu odvolacího soudu k těmto důkazům nic nenamítal a neuplatnil ani žádná další vyjádření.

24. Přípustnost dovolání s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod konečně nezakládají ani námitky dovolatele, kterými poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť přesvědčení dovolatele o existenci těchto vad se odvíjí toliko od nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolací soud přitom neshledal, že by dovolatelem uplatňované námitky byly vypořádány způsobem, který by zakládal rozpor s požadavky kladenými ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu na řádné odůvodnění a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí.

25. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv dovolání směřuje výslovně do prvního a čtvrtého výroku napadeného rozhodnutí, z jeho obsahu se podávají námitky toliko do prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto čtvrtým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

26. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu