23 Cdo 1467/2026

Rubrum

23 Cdo 1467/2026-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ridera Bohemia a.s., se sídlem v Ostravě, 28. října 2092/216, identifikační číslo osoby 26847833, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, proti žalovanému DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, identifikační číslo osoby 00002739, zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o ochraně dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 Cm 123/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 Cmo 13/2026-112, takto:

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 Cmo 13/2026-112, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, č. j. 47 Cm 123/2025-93, se mění tak, že se nevyslovuje místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě a věc se nepostupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 11. 2025, č. j. 47 Cm 123/2025-93, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci jako soudu místně příslušnému (výrok II).

2. Rozhodl tak v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému odstranit z internetových stránek halda.diamo.cz článek ze dne 8. 8. 2025, povinnosti zdržet se nepravdivých, zavádějících či dehonestujících tvrzení týkajících se žalobkyně anebo jejího působení na úložném místě těžebního odpadu – odvalu Heřmanice v Ostravě, zveřejnit na internetových stránkách halda.diamo.cz omluvu žalovaného žalobkyni a zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky místní příslušnosti soudu § 87 písm. b) ani písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), tedy příslušnosti jiného než obecného soudu žalovaného (popřípadě soudu uvedeného v § 85a o. s. ř.). V dané věci je předmětem žaloby ochrana dobré pověsti právnické osoby podle § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, která dovozovala místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě podle § 87 písm. c) o. s. ř. z toho důvodu, že mezi žalobkyní a odštěpným závodem Karviná, který je organizační složkou žalovaného, byla dne 20. 4. 2020 uzavřena smlouva, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému materiál na sanaci a rekultivaci odvalu Heřmanice v Ostravě. Žalovaný od roku 2024 tvrdí, že dodaný materiál nesplňuje zákonné limity obsahu škodlivin v sušině, přičemž obdobná tvrzení pak žalovaný zveřejňoval na zpravodajském webu seznamzpravy.cz, jakož i na svých internetových stránkách. Podle odvolacího soudu nejsou předmětem žaloby práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a organizační složkou žalovaného, a proto žalobkyni nepřísluší volba soudu podle § 87 písm. c) o. s. ř. Rovněž nejsou naplněny podmínky pro volbu soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř., neboť žalobkyně je podnikatelkou s celostátní i mezinárodní působností. K tvrzené újmě pak došlo zveřejněním internetového článku. Sídlo ani místo podnikání žalobkyně nezaloží místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. Rovněž žalobkyní poukazovaná zásada hospodárnosti řízení nezaloží příslušnost soudu podle § 87 o. s. ř. Jelikož z tvrzení žalobkyně nevyplývaly žádné skutečnosti zakládající místní příslušnost soudu podle § 87 o. s. ř., odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení (i) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky určení soudu, který je podle § 87 o. s. ř. místně příslušný pro řízení o žalobě na ochranu dobré pověsti právnické osoby, do níž bylo zasaženo opakovaným zveřejňováním nepravdivých informací. Dovolatelka dále spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to (ii) zda je jedním z kritérií pro určení místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. i místo, kde má žalobkyně sídlo a kde újma vznikla; (iii) zda je pro určení místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. c) o. s. ř. rozhodné, aby spor přímo vyplýval z právního vztahu (zejména smlouvy) týkajícího se organizační složky závodu žalovaného, anebo postačí, že uplatněný nárok má věcnou souvislost s činností této složky; (iv) zda je zásada hospodárnosti a ekonomie řízení jedním z kritérií pro určení místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s .ř.

6. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě nevyslovuje a věc se nepostupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, případně aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout, neboť napadené usnesení je formálně a věcně správné.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek (i) a (ii), které se ve své podstatě týkají podmínek tzv. fakultativní místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř., tj. soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do pověsti právnické osoby uveřejněním znevažujících informací na internetu.

13. Tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

14. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení těchto otázek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

15. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

16. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Podle § 9 odst. 2 písm. i) o. s. ř. (vždy ve znění účinném ke dni zahájení řízení v projednávané věci, tj. 9. 9. 2025) rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany názvu a pověsti právnické osoby.

18. Podle § 85a o. s. ř. je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka.

19. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

20. Podle § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.

21. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Právní východiska tzv. fakultativní místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř.

22. Ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. upravuje případ tzv. fakultativní místní příslušnosti, tedy příslušnosti na výběr dané podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. Předmětem projednávané věci jsou nároky vyplývající z tvrzeného zásahu žalovaného do pověsti žalobkyně způsobeného zveřejňováním a šířením nepravdivých informací týkajících se žalobkyně, a to i formou internetových článků (uveřejněných na zpravodajském webu seznamzpravy.cz, na internetových stránkách halda.diamo.cz a v reportáži pro TV Nova), včetně nároků na odčinění způsobené nemajetkové újmy.

23. Existence tzv. fakultativní místní příslušnosti je odůvodněna zejména možnou účelností, hospodárností a vyšší rychlosti řízení před jiným soudem, než obecným soudem žalovaného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. V tomto smyslu viz shodně závěry odborné literatury, NOVOTNÝ, Z. In: DRÁPAL, L., a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568., či MOTTL, T. In: JIRSA, J., a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I (§ 1 až 250l o. s. ř.). 4, vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, str. 555 a násl.).

24. Nejvyšší soud se již ve svém rozhodování zabýval výkladem slovního spojení „skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy“ užitého v § 87 písm. b) o. s. ř. Dovodil, že se jedná o skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila či vyvolala, a místní příslušnost dle § 87 písm. b) o. s. ř. se tudíž řídí místem, kde tato skutečnost nastala (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 920/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3946/2017). Místní příslušnost v případě řízení o ochraně osobnostních práv, do nichž bylo zasaženo zveřejněním informace na internetu 25. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že u nemajetkových újem, které vznikají z přímé interakce původce zásahu a dotčené osoby (újmy na zdraví z dopravních nehod či fyzických napadení, slovní útoky a urážky při osobním setkání apod.), je vcelku nepochybné, že místem, kde nastala skutečnost, zakládající právo na náhradu, je místo střetu zúčastněných osob. Oproti tomu zásahy do cti, vážnosti a důstojnosti člověka provedené na dálku (distanční formou), jako například tiskem, rozhlasovým či televizním vysíláním, prostřednictvím internetu, včetně rozeslání elektronické pošty, nemají přesně určitelné místo, kde takový střet nastal. Je tomu tak proto, že zásah do těchto hodnot se projevuje tím, že poškozený pociťuje nepříjemné pocity rozrušení, nelibosti, ponížení či alespoň celkové vnitřní nepohody, zároveň ovšem sama povaha snížení cti, vážnosti a důstojnosti vyžaduje též jistý vliv na smýšlení dalších lidí, tj. ohrožení postavení poškozeného ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, uveřejněný pod č. 102/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněné pod č. 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Tamtéž Nejvyšší soud upřesnil, že nemůže platit, že se by v důsledku toho místem škodní události stávalo prakticky každé místo, kam neoprávněný zásah distančním způsobem doputuje nebo je toho vůbec schopen. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště poškozeného člověka (§ 85 o. s. ř.), místo jeho přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo jeho zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí ve svém rozhodování Soudní dvůr Evropské unie. Svůj význam z tohoto pohledu (např. pro dokazování i pro rychlost a hospodárnost řízení) může mít též okolnost, že v takovém místě mívá difamující informace největší potenciál, neboť se zde zpravidla vytváří největší počet mezilidských, společenských vztahů, do kterých dotčená osoba vstupuje a ve kterých může být poškozena. Aplikace shora uvedených závěru na řízení o ochraně dobré pověsti právnických osob 27. Ačkoliv shora uvedené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byly učiněny ve vztahu k lidem a zásahu do jejich osobností sféry, v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, je třeba uzavřít, že je možno tyto závěry přiměřeně aplikovat i v řízeních týkajících se zásahu do pověsti právnických osob.

28. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, mimo jiné konstatoval, že i právnické osoby mají ústavně zaručené právo na ochranu dobré pověsti coby dílčí právo chráněné čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž při neoprávněném zásahu do takového práva jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. Pověst právnických osob je složitě budovaný nehmotný statek, jehož hodnota není snadno měřitelná či kvantifikovatelná a který nelze oddělit od právnické osoby (její sféry). Zásah do ní působí újmu nezávisle na přímých či následných majetkových dopadech a konkrétně se může projevovat v oslabení důvěryhodnosti a vážnosti u veřejnosti, ztrátě konkurenceschopnosti, zmenšením prestiže, narušením vztahů mezi sdruženými osobami, nutnosti vynaložit úsilí na její obnovení, ohrožení schopnosti dosahovat stanovené cíle apod. (bod 47 nálezu). Právnické osoby sice újmu subjektivně neprožívají, to ale neznamená, že jim nevzniká, je ale spíše spojena s konkrétními dopady na jejich činnost a fungování na bázi přičitatelnosti (bod 49 nálezu).

29. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovodil, že místo bydliště člověka, místo jeho přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo jeho zaměstnání, jsou místa, k nimž lze spolehlivěji vázat negativní účinek na osobnostní práva poškozeného, a tudíž se jedná o místa, v nichž došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., přiměřeně obstojí i v případě újem způsobených neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby. Jak plyne ze shora uvedeného, byť právnická osoba sama na rozdíl od lidí subjektivně neprožívá negativní pocity v důsledku zásahu do její pověsti, přesto i ona vstupuje do společenských vztahů, v nichž může být poškozena a může jí vznikat nemajetková újma.

30. Největší množství společenských vztahů, do nichž právnická osoba vstupuje či které se jí týkají, se logicky odehrává zásadně v místě skutečného sídla právnické osoby (§ 137 odst. 1 o. z.). Rovněž lze předpokládat, že v místě takového sídla bude vyšší dostupnost důkazních prostředků sloužících k prokázání vzniku újmy na straně poškozené právnické osoby, což je v souladu se shora uvedeným účelem úpravy tzv. fakultativní místní příslušnosti. Podle konkrétních okolností věci se obdobně může jednat i o jiné místo, v němž poškozená právnická osoba vykonává svoji faktickou činnost (a vstupuje zde tak do společenských vztahů), a k němuž se vztahují konkrétní dopady škodního jednání na její pověst (kupříkladu místo dotčené organizační složky jejího závodu).

31. Lze tak uzavřít, že ve sporu o odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby uveřejněním znevažující informace na internetu je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době takového zásahu své skutečné sídlo. Právní posouzení v poměrech projednávané věci 32. Vztaženo k poměrům projednávané věci lze uzavřít, že pokud odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky místní příslušnosti soudu prvního stupně podle § 87 písm. b) o. s. ř. z důvodu, že sídlo žalobkyně ani místo jejího podnikání nemůže být pro založení místní příslušnost soudu podle tohoto ustanovení významné, je jeho právní posouzení nesprávné.

33. Jelikož zapsané sídlo žalobkyně je v Ostravě a bylo tomu tak i v době tvrzeného zásahu do její pověsti, přičemž z údajů obsažených v žalobě (k tomu srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod č. 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04) neplyne, že by se její skutečné sídlo nacházelo jinde, je ze shora uvedených důvodů v souladu s § 87 písm. b) ve spojení s § 85a o. s. ř. místně příslušný i Krajský soud v Ostravě.

34. Nejvyšší soud se dále nezabýval otázkami (iii) a (iv), kterými dovolatelka napadala závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek místní příslušnosti soudu podle § 87 písm. c) o. s. ř., tj. místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky. Jelikož byla místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě shledána již na základě § 87 písm. b) o. s. ř., bylo již nadbytečné zabývat se otázkou, zda lze místní příslušnost tohoto soudu dovodit i z jiného důvodu. Jinak řečeno, ani případné odlišné posouzení podmínek místní příslušnosti podle § 87 písm. c) o. s. ř. by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit. Vady řízení 35. Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud posoudil, zda řízení trpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř., a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí.

36. K dovolatelčině námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud podotýká, že podle ustálené rozhodovací praxe je měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

37. Z obsahu dovolání a z námitek vznesených dovolatelkou pak plyne, že jí bylo zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o jeho místní nepříslušnosti, a že ani případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohly být na újmu uplatnění jejích práv.

V. Závěr

38. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je tedy důvodné.

39. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení bylo možné v dovolacím řízení rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu