23 Cdo 1503/2026

Rubrum

23 Cdo 1503/2026-89 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZETOR TRACTORS a.s., se sídlem v Brně, Trnkova 3060/111, identifikační číslo osoby 26921782, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 859/22, proti žalované CREDENDO TRADE CREDIT INSURANCE, se sídlem v Bruselu, Rue Montoyer 3, Belgické království, registrační číslo 0867.435.663, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 26/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 4 Cmo 42/2025-53, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.327,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 10 Cm 26/2024-36, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp. 530/22 vydaného dne 24. 7. 2024 rozhodčím senátem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 4 Cmo 42/2025-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: a. zda je porušení ustanovení zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“), upravujících uznání a výkon cizích rozhodnutí důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „z. r. ř.“), a b. zda v situaci, kdy se strany dohodnou na poskytnutí plnění v případě předložení pravomocného soudního rozhodnutí soudu cizího státu, je v rozhodčím řízení nutné dodržet ohledně tohoto rozhodnutí postup uznání rozhodnutí cizího státu dle z. m. p. s.

4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být odmítnuto. Shledal-li by však dovolací soud dovolání přípustným, navrhuje jeho zamítnutí.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

10. Dovolání není přípustné.

11. Přípustnost dovolání v prvé řadě nezakládá dovolací otázka nadepsaná pod písm. a), jíž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že v poměrech řešené věci nebyl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) z. r. ř.

12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z ustáleného závěru, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) z. r. ř. míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 z. r. ř.; účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Při posuzování otázky, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je pak třeba zkoumat nejen z toho hlediska, zda byly procesní postupy dodrženy po formální stránce, nýbrž též z hlediska materiálního, totiž zda skutečně měly obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění svých procesních práv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010).

13. Namítá-li však dovolatelka ve věci zde vedené, že rozhodčí soud nepostupoval v souladu s ustanoveními z. m. p. s. upravujícími uznání a výkon cizích rozhodnutí a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalované plnění na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu Turecké republiky, jež nesplňovalo předpoklady pro uznání na území České republiky, nelze v této námitce spatřovat zásah do zásady rovnosti účastníků (a tedy odnětí možnosti věc před rozhodci projednat) ve smyslu výše odkazované judikatury dovolacího soudu, nýbrž toliko polemiku s právními závěry rozhodčího soudu v otázce naplnění smluvně sjednaných předpokladů vzniku uplatněného nároku. Tyto námitky však nejsou v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přípustné, neboť soud není oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a následného právního posouzení věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2010, podle něhož měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení, či například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016).

14. Odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) vyšel ze skutkových zjištění, že rozhodčí soud dal za řízení žalobkyni možnost se ve věci vyjádřit, čehož opakovaně využila, dále z toho, že bylo vedeno několik ústních jednání, na nichž rozhodčí soud provedl všechny navržené důkazy, a že nakonec žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř., neboť její tvrzení neshledal prokázanými. Vypořádal se rovněž s námitkami žalobkyně, že rozsudek Nejvyššího soudu Turecké republiky nebyl předložen ve správné formě a že nesplňuje podmínky pro uznání rozhodnutí v České republice. Odvolací soud se proto nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že žádné procesní pochybení, jímž by byla žalobkyni odejmuta možnost věc před rozhodci projednat, se z provedeného dokazování nepodává, když ani žalobkyně nepředložila žádná konkrétní tvrzení svědčící o opaku.

15. Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolací otázky nadepsané pod písm. b), neboť jejím prostřednictvím dovolatelka předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, na níž napadené rozhodnutí vzhledem k mezím přezkumné činnosti soudu v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 z. r. ř. nezávisí, v důsledku čehož absentuje jeden ze základních předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

16. Závěrem dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu, tj. v rozsahu [prvního výroku], na němž závisí též [druhý výrok] o nákladech odvolacího řízení“, z jeho obsahu se podávají námitky toliko do prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

17. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu