23 Cdo 1518/2025-391

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) D + E SPORT, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Bezdrevská 1134/23, identifikační číslo osoby 26028999, a žalobce b) F. E., obou zastoupených Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalované CBH2013 a.s., se sídlem v Praze 7, Stupkova 1443/3, identifikační číslo osoby 27596338, zastoupené Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 256/34, o porušování práv k ochranné známce a ochraně před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 20/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 3 Cmo 123/2021-301, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 4 302 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.

Odůvodnění

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 32 Cm 20/2020-59, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení specifikovaných v rozsudku na oděvech, oděvních doplňcích, pokrývkách hlavy a sportovních potřebách, jakož i v souvislosti s nabídkou, distribucí a prodejem těchto výrobků a v souvislosti s pořádáním sportovních hokejových utkání a provozováním sportovních zařízení (výrok I), dále uložil žalované povinnost sdělit žalobcům informace specifikované v rozsudku soudu prvního stupně za období od 23. 8. 2013 do 22. 2. 2021 týkající se výrobků nesoucích předmětné označení (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované sdělit žalobcům informace o jednotkové ceně za vstupenky a o tržbě obdržené v souvislosti s pořádáním specifikovaných sportovních hokejových utkání a provozováním sportovních zařízení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované zdržení se jednání, kterým žalovaná zasahuje dle tvrzení žalobců do práv k ochranné známce č. 301982 s právem přednosti od 6. 6. 2008, ochranné známce č. 348215 s právem přednosti od 15. 12. 2014 a ochranné známce č. 355602 s právem přednosti od 14. 3. 2016, a dopouští se v této souvislosti rovněž jednání v nekalé soutěži, a dále poskytnutí relevantních informací v souladu s § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství.

3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 3 Cmo 112/2021-161, 3 Cmo 123/2021 (poté, kdy odvolání v projednávané věci spojil ke společnému řízení s věcí odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 2 Cm 19/2020-69, o němž odvolací soud rozhodl v prvním a druhém výroku) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil, ve výrocích I a II jej změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se užívání označení specifikovaných v rozsudku na oděvech, oděvních doplňcích, pokrývkách hlavy a sportovních potřebách, jakož i v souvislosti s nabídkou, distribucí a prodejem těchto výrobků a v souvislosti s pořádáním sportovních hokejových utkání a provozováním sportovních zařízení, a povinnost sdělit žalobcům informace uvedené v rozsudku za období od 23. 8. 2013 do 22. 2. 2021, se zamítá (třetí výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobců rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 7. 9. 2022, č. j. 3 Cmo 112/2021-161, 3 Cmo 123/2021, rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 584/2023, ve třetím a čtvrtém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

5. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že je žalovaná povinna sdělit žalobcům za období od 23. 8. 2013 do 22. 2. 2021 údaje o jednotkové ceně prodaných vstupenek na hokejová utkání, při nichž byla užita označení specifikovaná ve výroku, a o tržbě obdržené v souvislosti s pořádáním těchto sportovních utkání a provozování sportovních zařízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).

6. Předmětem posouzení odvolacího soudu bylo v návaznosti na zrušující rozsudek dovolacího soudu zejména to, zda byly splněny podmínky pro závěr, že žalované svědčí právo předchozího uživatele historického loga hokejového klubu (jehož dominantním prvkem je okřídlené písmeno „M“), resp. označení z něho vycházejících, vůči právům z předmětných ochranných známek zapsaných pro žalobce b) ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), (dále jen „ZOZ“), a to zejména s důrazem na to, zda žalovaná (či jiná osoba, do jejíhož tržního postavení žalovaná posléze vstoupila) k okamžiku přihlášky jednotlivých ochranných známek skutečně a v jakém rozsahu (jakým způsobem) užívala nezapsané označení v obchodním styku pro určité výrobky a služby. Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že jí k historickému logu svědčí právo předchozího uživatele, neboť jeho užívání podle shora uvedených podmínek neprokázala. Žalovaná tak užíváním nezapsaných označení, která obsahují dominantní prvek v podobě okřídleného písmene „M“ a která jsou zaměnitelná s nejstarší ochrannou známkou žalobce b) č. 301982 (dále také jen „nejstarší ochranná známka“) a shodná s mladšími ochrannými známkami žalobce b) č. 348215 a č. 355602, zasahuje do práv žalobce b) k ochranným známkám a jedná nekalosoutěžně ve vztahu k žalobkyni a). Zároveň odvolací soud podotkl, že pro rozhodnutí nemělo význam žalovanou předložené prvostupňové rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 11. 2024, č. j. O-459715/D2002981/2020/ÚPV, o zrušení nejstarší ochranné známky žalobce b) č. 301982 z důvodu jejího neužívání, neboť jednak se jedná o rozhodnutí nepravomocné a jednak byla tato ochranná známka vymazána s účinností ode dne 19. 3. 2020. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně a argumentací tam uvedenou.

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu prvního výroku včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně: (i) Může se standard hodnocení důkazů o řádném užívání ochranné známky pro účely vymáhání práv z ochranné známky ve smyslu § 10a odst. 2 ZOZ ze strany soudu lišit od standardu hodnocení důkazů o řádném užívání ochranné známky nastaveném a aplikovaném Úřadem průmyslového vlastnictví? (ii) Pokud žalobce namítá práva k několika ochranným známkám a neprokáže řádné užívání nejstarší z nich, takže z tohoto důvodu nemůže práva k této ochranné známce vymáhat proti žalované ve smyslu § 10a odst. 1 ZOZ, je žalovaná pro účely obrany námitkou práva předchozího uživatele podobného nezapsaného označení ve smyslu § 10 odst. 2 ZOZ povinna prokazovat existenci svého práva k datu podání přihlášky této nejstarší ochranné známky (kterou žalobce nemůže v řízení namítat) nebo postačuje jeho prokázání k datu podání přihlášky pouze té ochranné známky, jejíž práva může žalobce proti žalované reálně uplatnit?

8. Žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá a žalobci jsou povinni uhradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení, případně aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolací soud nepřihlédl k podání dovolatelky ze dne 24. 7. 2025, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3666/2007, a ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1720/2022).

10. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili v tom smyslu, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

15. Dovolání není přípustné.

16. První otázka dovolatelky, jež je otázkou procesního práva, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a na posuzování standardu hodnocení důkazů v civilním a správním řízení své rozhodnutí nezaložil.

17. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

18. K tomu pak lze doplnit, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je soud v civilním (sporném) řízení vázán při řešení předběžné otázky významné pro jeho rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. (vedle rozhodnutí o osobním stavu) rozhodnutími příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (není-li projednán v blokovém řízení, resp. příkazem na místě) postižitelný podle zvláštního předpisu, a kdo je spáchal, a to pouze výrokem takového rozhodnutí, a nikoliv odůvodněním (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu, ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015). Z toho (logicky) plyne, že právní posouzení nebo skutkové okolnosti uvedené nikoliv ve výroku o vině, nýbrž pouze v odůvodnění pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu pro civilní soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. závazné nejsou, a mohou tak být v občanském soudním řízení předmětem hodnocení, resp. dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1531/2022). Bylo-li o jiné předběžné otázce vydáno správním orgánem rozhodnutí, soud z něho podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází, čímž však není vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, a judikaturu tam citovanou).

19. V projednávané věci dovolatelka svojí otázkou zpochybňuje závěr odvolacího soudu o užívání nejstarší ochranné známky žalobci v rozhodném období ve smyslu § 10a ZOZ. Podle shora uvedených judikatorních závěrů odvolací soud nebyl vázán skutkovým ani právním posouzením této předběžné otázky v rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 11. 2024, č. j. O-459715/D20002981/2020/ÚPV, a byl tak oprávněn si tuto otázku posoudit sám (a to případně i odlišně), a to již z toho důvodu, že se nejedná o rozhodnutí podle § 135 odst. 1 o. s. ř., jímž by soud byl vázán, navíc tato otázka nebyla řešena ve výroku správního rozhodnutí a toto rozhodnutí ani nenabylo (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) právní moci. Nehledě pak na to, že užívání ochranné známky je v obou řízeních posuzováno za odlišné období.

20. K tomu je pak nutno poznamenat, že dovolací soud nemohl v dovolacím řízení přihlížet k rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 7. 2025, č. j. O-459715/D24126924/2024/ÚPV, vydanému až po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

21. Zpochybňuje-li dovolatelka svojí otázkou samotný skutkový závěr odvolacího soudu, jak jej zjistil odvolací soud (popřípadě soud prvního stupně), o tom, že měl za prokázané užívání nejstarší ochranné známky, když dovolatelka namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů zpochybnila doklady žalobců, jimiž toto užívání prokazovali, pak ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů a kritizuje jejich hodnocení důkazů.

22. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.

23. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (srov. zásadu volného hodnocení důkazů v § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

24. Namítá-li v této souvislosti žalovaná, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejími tvrzeními (či důkazními návrhy) o neužívání nejstarší ochranné známky žalobci, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).

25. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. kvalifikovanou vadou opomenutého důkazu mající přesah do ústavněprávní roviny, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

26. Dovolatelce lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně výslovně neuvedl ve svém rozsudku důvod neprovedení jí navrženého listinného důkazu, jímž zpochybňovala relevanci časových údajů v listinných důkazech předložených žalobci pořízených z Google archívu. Nicméně již z konstatování obsahu této listiny dle protokolu z ústního jednání ze dne 22. 2. 2021 je patrné, že soud prvního stupně neshledal u tohoto důkazního návrhu jakoukoli relevanci pro projednávanou věc (ostatně i ve svém rozsudku uvedl, že bral v úvahu pouze důkazy relevantní pro jeho rozhodnutí), neboť tato listina se týkala informací o advokátní praxi zástupce žalované a nikoli o známkoprávních aktivitách účastníků řízení. Postup soudu prvního stupně tak nedosahuje intenzity tzv. kvalifikované vady řízení mající přesah do ústavněprávní roviny a nepředstavuje zásah do ústavně garantovaného práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

27. Rovněž druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku právního posouzení věci, které vychází z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud (popřípadě soud prvního stupně).

28. Dovolatelka staví svou otázku na předpokladu, že žalobci neprokázali užívání nejstarší ochranné známky, a ptá se, k jakému datu je v takovém případě žalovaná povinna prokazovat existenci svého tvrzeného práva předchozího uživatele. Odvolací soud však v napadeném rozsudku (jakož i v původním, Nejvyšším soudem zrušeném, rozsudku) dospěl k závěru, že žalobci prokázali řádné užívání nejstarší ochranné známky. Odvolací soud rovněž v podrobnostech odkázal na závěry a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který rovněž dospěl k závěru o řádném užívání nejstarší ochranné známky žalobci (body 5 a 31 napadeného rozsudku ve spojení s body 13 a 22 rozsudku soudu prvního stupně).

29. Pokud tedy dovolatelka pokládá otázku, přičemž za účelem jejího zodpovězení předestírá dovolacímu soudu odlišný skutkový stav, než z jakého vycházel odvolací soud, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

30. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

31. Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované zvlášť nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, nebo ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022).

32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení