23 Cdo 1520/2026

Rubrum

23 Cdo 1520/2026-126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Ondřejem Zemkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3463/12a, proti žalovanému I. Y., zastoupenému JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, Olivova 116/7, o zaplacení 212 757,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 197/2025, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, č. j. 23 Co 291/2025-109, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 212 757,88 Kč s příslušenstvím jako ceny za elektřinu, kterou žalovanému dodala na základě smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 18. 3. 2017 v období od 25. 6. 2023 do 1. 11. 2023 a kterou žalovaný ani po opakovaných upomínkách dosud nezaplatil.

2. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, č. j. 35 C 197/2025-54, žalobu o zaplacení částky 212 757,88 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 212 757,88 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl (výslovně v rozsahu obou výroků) žalovaný dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud se při řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1094/2005, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1740/2017. Podle žalovaného se jednalo zejména o otázky, a) zda může odvolací soud přihlédnout k novým skutkovým tvrzením a důkazům uplatněným odvolatelem až v odvolacím řízení, ačkoli soud prvního stupně odvolatele k doplnění tvrzení a důkazů již poučil podle § 118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, b) zda může odvolací soud zhojit nedostatek skutkových tvrzení a důkazů odvolatele tím, že mu v odvolacím řízení poskytne další poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a na základě nově uplatněných tvrzení a důkazů napadený rozsudek změní, a c) zda může odvolací soud doplnit dokazování o nové listiny a tvrzení žalobkyně a změnit rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, jestliže soud prvního stupně žalobkyni nevyhověl právě proto, že ani po poučení podle § 118a občanského soudního řádu nedoplnila svá tvrzení ani důkazní návrhy.

5. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud posoudil uvedené otázky nesprávně, a zdůraznil, že odvolací soud nesprávně přihlížel ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům, které žalobkyně přednesla v odvolacím řízení až poté, co byla poučena odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Nadto žalovaný vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a s takto dosaženými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby spolu s ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení jemu.

6. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Jestliže žalovaný v dovolání vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním přihlížel, patrně přehlíží, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.

12. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazních návrhů, a to přes skutečnost, že tak již učinil soud prvního stupně. Dovolatel má za to, že odvolací soud tak v rozporu se zásadami koncentrace řízení a neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.) přihlížel ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům učiněným až v rámci odvolacího řízení, a na základě takto zjištěného skutkového stavu změnil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel ovšem uvedenou námitkou ve skutečnosti neformuluje žádnou otázku procesního práva, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, ale napadá konkrétní postup odvolacího soudu v projednávané věci, čímž namítá vady řízení, k nimž může odvolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalovaného proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).

13. Uvedené závěry nelze zvrátit ani tvrzením žalobce, že namítanými vadami řízení bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v tomto kontextu je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pokud dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).

14. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud doplňuje, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe (představované např. rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011) povinnost poskytovat poučení, včetně poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř., dopadá i na odvolací soud podle § 213b odst. 1 o. s. ř., a to za v něm stanovených podmínek. Jestliže tak odvolací soud v odvolacím řízení vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy k tomu, kdy naposledy uskutečnila odečet elektřiny na rozhodném místě a s jakým výsledkem (přičemž soud prvního stupně jí k daným sporným skutečnostem poučení podle § 118a odst. 1 ani 3 o. s. ř. neposkytl), a následně – vycházeje z takto doplněných skutkových tvrzení a k nim provedených důkazů – změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, je zřejmé, že postupoval v intencích shora citované judikatury.

15. Konečně dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje; nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. Žalovaný spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu