23 Cdo 1573/2025

Rubrum

23 Cdo 1573/2025-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SUAS Agro s.r.o., se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, identifikační číslo osoby 29107393, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 16 679 736,32 Kč s příslušenstvím a 979 348,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 174/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 35 Co 481/2024-181, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 35 Co 481/2024 -181, se zrušuje v části výroku I, kterou byl změněn výrok pod bodem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2024, č. j. 23 C 174/2022-135, tak, že žaloba byla co do částky 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 35 Co 481/2024-181, v části výroku II, jíž byl změněn výrok pod bodem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2024, č. j. 23 C 174/2022-135, tak, že žaloba byla co do částky 54 385,58 Kč s příslušenstvím zamítnuta.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 16 679 736,32 Kč s příslušenstvím jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout zaplacením nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty žalobkyní na základě realizační smlouvy ze dne 26. 11. 2008, č. 04141-2008-452-S-0050/02-UV-004-SU0189 (dále jen „realizační smlouva Vintířov“). Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 979 348,51 Kč s příslušenstvím jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout zaplacením úroku z prodlení ve výši 930 271,82 Kč za pozdní úhradu výše uvedené nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty žalobkyní na základě realizační smlouvy Vintířov a ve výši 49 076,69 Kč za pozdní úhradu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty žalobkyní na základě realizační smlouvy ze dne 8. 7. 2008, č. 03951-2008-452-S-0050/02-UV-004-SU0106 (dále jen „realizační smlouva Silvestr III“).

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 23 C 174/2022-135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 679 736,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 8. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem I), částku 979 348,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 9. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem II) a na náhradu nákladů řízení částku 1 517 486 Kč (výrok pod bodem III).

3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových závěrů (podle nesporných tvrzení stran): - žalovaná (objednatelka) uzavřela se členy sdružení (zhotovitelem), mezi kterými byla i žalobkyně jako nástupce jednoho ze členů sdružení, realizační smlouvu ze dne 1. 11. 2006, č. 02758-2006-452-S-0050/02-UV-004-SU0089 (dále jen „realizační smlouva Silvestr“), realizační smlouvu Silvestr III a realizační smlouvu Vintířov. Šlo vždy o smlouvy o dílo na provedení stavebních a zemních prací při sanaci ekologických škod, včetně rekultivace a revitalizace. Podle čl. 2.8 každé z těchto realizačních smluv se zhotovitel zavázal, že poskytne žalované k zajištění plnění ze smlouvy bankovní záruku ve výši 10 % z ceny díla s tím, že vždy nejpozději 14 kalendářních dnů před uplynutím doby platnosti bankovní záruky předloží žalované novou bankovní záruku, případně doklad o prodloužení bankovní záruky. Žalovaná měla právo od těchto smluv odstoupit, pokud zhotovitel řádně a včas nesplní své povinnosti uvedené v čl. 2.8, a měla též právo uplatnit vůči zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 10 % z ceny díla za každé jednotlivé porušení povinnosti zhotovitele, kterým jsou naplněny důvody pro odstoupení od realizační smlouvy. - žalobkyně poskytla podle čl. 2.8 realizační smlouvy Vintířov bankovní záruku, jejíž platnost skončila dne 2. 7. 2018. Téhož dne doručila do datové schránky žalované doklad o prodloužení bankovní záruky. Listinný originál potvrzení o jejím prodloužení byl žalované doručen dne 17. 7. 2018, tj. s prodlením 29 dnů. Žalovaná přípisem ze dne 30. 1. 2019 uplatnila vůči členům sdružení (včetně žalobkyně) právo na zaplacení smluvní pokuty podle realizační smlouvy Vintířov (dále jen „smluvní pokuta Vintířov“) ve výši 22 947 483,70 Kč, tj. ve výši 10 % z ceny díla. - žalovaná části pohledávky na zaplacení smluvní pokuty Vintířov použila k započtení proti pohledávkám dalších členů sdružení vůči ní. Konkrétně započetla dopisem ze dne 9. 5. 2019 částku 281 306,79 Kč, dalším dopisem ze dne 9. 5. 2019 částku 587 619,14 Kč a dopisem ze dne 17. 7. 2019 částku 2 771 125,79 Kč. Zůstatek žalovanou požadované pohledávky na smluvní pokutu Vintířov činil po těchto zápočtech 19 307 431,98 Kč. Dopisem ze dne 22. 7. 2019 (doručeným dne 9. 8. 2019) použila žalovaná k započtení další část pohledávky na smluvní pokutu Vintířov ve výši 2 627 695,66 Kč opět vůči pohledávce dalšího člena sdružení. Zůstatek žalovanou požadované pohledávky na smluvní pokutu Vintířov činil po tomto zápočtu 16 679 736,32 Kč. - žalobkyně rozporovala nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty Vintířov. Měla za to, že nevznikl, případně že je smluvní pokuta nepřiměřená, což avizovala žalované. Dne 8. 8. 2019 žalobkyně na účet žalované zaplatila částku 19 307 431,98 Kč (tehdy jí známou výši smluvní pokuty Vintířov po zápočtu žalované ze dne 17. 7. 2019). Žalobkyně však současně dopisem ze dne 7. 8. 2019 sdělila žalované, že úhradu provedla z donucení pouze v zájmu zachování chodu sdružení (ohroženého prováděnými zápočty žalované) a vyzvala žalovanou k vrácení zaplacené částky jako bezdůvodného obohacení do 18. 8. 2019. - žalovaná sdělila žalobkyni dne 29. 8. 2019, že by jí měla vrátit pouze částku 2 627 695,66 Kč, neboť v této výši již dříve (dopisem ze dne 22. 7. 2019 výše uvedeným) použila k započtení část pohledávky na zaplacení smluvní pokuty Vintířov a částku 2 627 695,66 Kč tak považovala za přeplatek žalobkyně. Oznámila však žalobkyni, že toto své bezdůvodné obohacení vracet nebude, neboť vůči pohledávce žalobkyně na jeho vrácení v této výši započítává svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty podle realizační smlouvy Silvestr (dále jen „smluvní pokuta Silvestr“). - žalovaná vyzvala přípisy ze dne 9. 9. 2019 členy sdružení (včetně žalobkyně) k zaplacení částky 979 348,51 Kč jako úroků z prodlení za pozdní platbu smluvní pokuty podle realizační smlouvy Silvestr III (dále jen „smluvní pokuta Silvestr III“) ve výši 49 076,69 Kč a za pozdní platbu smluvní pokuty Vintířov ve výši 930 271,82 Kč. Žalobkyně tyto nároky rovněž neuznala, avšak zaplatila požadovanou částku na účet žalované dne 16. 9. 2019 s výhradou (uplatněnou dopisem ze dne 12. 9. 2019), že na straně žalované úhradou dojde k bezdůvodnému obohacení, které žalobkyně požadovala vrátit do 27. 9. 2019. - u Okresního soudu v Sokolově bylo pod sp. zn. 42 C 160/2019 od 12. 6. 2019 vedeno řízení, v němž se nynější žalovaná (tam v postavení žalobkyně) domáhala po nynější žalobkyni (tam v postavení žalované) zaplacení smluvní pokuty Silvestr ve výši 12 414 594 Kč za prodlení nynější žalobkyně s předložením originálu potvrzení o prodloužení bankovní záruky v trvání 29 dnů (tj. za stejné porušení stejně formulované smlouvy jako v nyní projednávané věci). V průběhu uvedeného řízení vzala nynější žalovaná žalobu částečně zpět s ohledem na jí provedené zápočty pohledávky na zaplacení smluvní pokuty Silvestr ve výši 136 119,50 Kč a ve výši 2 627 695,66 Kč (tj. výše uvedený zápočet nynější žalované ze dne 29. 8. 2019 proti pohledávce nynější žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení). V tomto rozsahu naopak nynější žalobkyně uplatnila v daném řízení vzájemný návrh a požadovala vydání takto započtených částek jako bezdůvodného obohacení s tvrzením o nepřiměřenosti smluvní pokuty Silvestr. Okresní soud v Sokolově v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 42 C 160/2019-214, shledal nepřiměřenou smluvní pokutu Silvestr a přistoupil k její moderaci (s účinky ex tunc) na cca 8,5 % z původně uplatněného plnění, tj. na částku 1 055 275 Kč. Pohledávky nynější žalobkyně, vůči kterým nynější žalovaná započítávala výše uvedené části pohledávky na zaplacení smluvní pokuty Silvestr, měl za zaniklé pouze v rozsahu přiměřené výše smluvní pokuty Silvestr (tj. v rozsahu částky 1 055 275 Kč a v tomto rozsahu vzájemnou žalobu nynější žalobkyně zamítl) a ve zbylém rozsahu měl tyto pohledávky nynější žalobkyně za existující (tj. vyhověl vzájemné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 1 708 540,16 Kč). Rozsudek Okresního soudu v Sokolově byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 284/2020-283, a dovolání nynější žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2889/2021.

4. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 2048 odst. 1 a § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). I s poukazem na princip legitimního očekávání odkázal na závěry učiněné ve věci projednávané u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 160/2019 mezi týmiž účastníky. Odkázal na tvrzení žalobkyně, podle nichž je i smluvní pokuta Vintířov nepřiměřená a při aplikaci stejného vzorce výpočtu jako ve věci vedené pod sp. zn. 42 C 160/2019 měl za přiměřenou smluvní pokutu Vintířov ve výši 1 950 536,11 Kč. Dodal, že žalobkyně zaplatila žalované na úhradu smluvní pokuty Vintířov 19 307 431,98 Kč (s výhradou, že jde o bezdůvodné obohacení). Poukázal též na tvrzení žalobkyně, že žalované bylo poskytnuto i plnění v rozsahu, v němž žalovaná svými výše uvedenými dopisy započetla části pohledávky na zaplacení smluvní pokuty Vintířov, přičemž ohledně částky 2 627 695,66 Kč již bylo o vrácení bezdůvodného obohacení rozhodnuto ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 160/2019 (část byla žalobkyni přiznána a ohledně části byl posouzen jako platný zápočet na smluvní pokutu Silvestr). Žalobkyně proto uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované pouze v částce 16 679 736,32 Kč jako část plnění skutečně poskytnutého na účet žalované a v ostatním rozsahu žalobkyně žalovanou zadržené plnění na smluvní pokutu nepožadovala, a to z důvodu právní jistoty, kdyby soud v rámci moderace část nároku žalované na smluvní pokutu posoudil jako po právu. Požadovala, aby byla na tuto část po právu započítávána žalobkyní neuplatněná část poskytnuté smluvní pokuty Vintířov (tj. částka v rozsahu zápočtů žalované výše uvedených).

5. K požadovanému plnění z bezdůvodného obohacení v částce 979 348,51 Kč odkázal soud prvního stupně na tvrzení žalobkyně, že tím byl placen úrok z prodlení na smluvní pokutu, který ale žalované nenáležel, neboť podle žalobkyně neměla právo na smluvní pokutu Vintířov ani jinou.

6. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 14 729 200,21 Kč s příslušenstvím a co do částky 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žaloba se v daném rozsahu zamítá (výrok I), ve výroku pod bodem II jej potvrdil co do částky 875 886,24 Kč s příslušenstvím, co do částky 54 385,58 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žaloba se v daném rozsahu zamítá, co do částky 49 076,69 Kč s příslušenstvím a ve výroku pod bodem III jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).

7. Odvolací soud poukázal na formální nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, které jej činí obtížně přezkoumatelným, ovšem přihlédl k tomu, že základní úvahy soudu prvního stupně jsou účastníkům i odvolacímu soudu přístupné. Ztotožnil se s jeho skutkovými závěry a revizi podrobil jeho právní závěry. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena za účinnosti dřívějších právních předpisů, veškerá práva a povinnosti z ní posuzoval ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. podle dosavadních právních předpisů, včetně pravidel moderace smluvní pokuty. Aplikoval § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Odkázal též na princip legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z.

8. Odvolací soud shrnul, že v řízení bylo rozhodováno o žalobě týkající se předně té části smluvní pokuty Vintířov v celkové výši 22 947 484 Kč, kterou žalobkyně zaplatila žalované (dne 8. 8. 2019), přestože s ní nesouhlasila, resp. proti placení uplatnila výhrady. V řízení požadovala žalobkyně vrácení částky 16 679 736,32 Kč, kterou považovala za bezdůvodné obohacení zbývající z celkové částky smluvní pokuty po blíže specifikovaných zápočtech provedených žalovanou, které se nestaly předmětem řízení (jako dílčí návrh či protinávrh) a „jejichž důvodnost proto odvolací soud žádným způsobem nepřezkoumával“. Odvolací soud se ztotožnil s úvahami, které prezentoval Okresní soud v Sokolově v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 42 C 160/2019-214. Souhlasil se závěrem o částečné odůvodněnosti požadavku žalované na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalobkyně skutečně porušila povinnost předložit žalované včas doklad o prodloužení bankovní záruky. Zároveň přitakal nutnosti moderace původně požadované částky 22 947 484 Kč podle § 301 obch. zák. Uplatnil přitom vzorec přijatý Okresním soudem v Sokolově a dospěl k závěru, že v projednávané věci je přiměřená výše smluvní pokuty Vintířov 1 950 536,11 Kč.

9. Ve vztahu k rozhodnutí o požadavku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 930 271,28 Kč, kterou žalobkyně zaplatila žalované (dne 16. 9. 2019) jako úrok z prodlení za pozdní zaplacení smluvní pokuty Vintířov, odvolací soud zohlednil skutečnost, že soudem provedená moderace smluvní pokuty působí s účinky ex tunc. Takto vyčíslenou částku úroku z prodlení žalovaná podle výzvy ze dne 9. 9. 2019 požadovala zaplatit na základě toho, jak byla požadovaná smluvní pokuta (původně nárokovaná ve výši 22 947 483,70 Kč) postupně snižována žalovanou provedenými zápočty (výše zmíněnými) ze dne 9. 5. 2019, 17. 7. 2019 a 22. 7. 2019 podle splatnosti započítávaných pohledávek a úhradou ze dne 8. 8. 2019. Konkrétně uvedl, že částka 930 271,82 Kč požadovaná žalovanou ve výzvě a následně žalobkyní zaplacená byla tvořena součtem úroků z prodlení vždy ve výši 9,75 % ročně z částky 22 947 483,70 Kč za dobu od 1. 3. 2019 do 9. 5. 2019 (429 086,51 Kč), z částky 22 078 557,77 Kč za dobu od 10. 5. 2019 do 10. 7. 2019 (365 657,21 Kč), z částky 19 307 431,98 Kč za dobu od 11. 7. 2019 do 19. 7. 2019 (46 417,12 Kč) a z částky 16 679 736,32 Kč za dobu od 20. 7. 2019 do 8. 8. 2019 (89 110,72 Kč). Vzhledem k tomu, že nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty shledal po právu jen ve výši 1 950 536,11 Kč, vznikl podle odvolacího soudu žalované nárok na zaplacení úroku z prodlení jen z této jistiny a jen do doby, než prostřednictvím zápočtů uplatněných žalovanou došlo k „vyčerpání“ moderované výše smluvní pokuty. Odvolací soud tedy dovodil, že žalovaná měla nárok na úrok z prodlení za pozdní zaplacení smluvní pokuty Vintířov jen ve výši celkem 54 385,58 Kč (ve výši 36 472,35 Kč jako 9,75 % ročně z částky 1 950 536,11 Kč od 1. 3. 2019 do 9. 5. 2019, tj. do účinnosti započtení pohledávek ve výši 281 306,79 Kč a 587 619,14 Kč – viz výše uvedené dopisy žalované ze dne 9. 5. 2019 – a ve výši 17 913,23 Kč jako 9,75 % ročně z částky 1 081 610,01 Kč od 10. 5. 2019 do 10. 7. 2019, tj. do účinnosti započtení částky 2 771 125,79 Kč – viz výše uvedený dopis žalované ze dne 17. 7. 2019) a v tomto rozsahu (včetně příslušenství) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil a žalobu zamítl. Zbylou výši zaplacené částky na úroky z prodlení, tj. 875 886,24 Kč považoval za bezdůvodné obohacení žalované a v tomto rozsahu (včetně příslušenství) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

10. Odvolací soud též shledal věcně správným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícím v zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 729 200,21 Kč s příslušenstvím (od žalobou požadované částky 16 679 736,32 Kč odečetl smluvní pokutu ve výši po její moderaci, tj. 1 950 536,11 Kč). Co do částky 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Co do částky 49 076,69 Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení za žalobkyní zaplacený úrok z prodlení za pozdní úhradu smluvní pokuty Silvestr III, označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a v tomto rozsahu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (tedy ve výroku I co do částky 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím a ve výroku II co do částky 54 385,58 Kč s příslušenstvím). Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil ve výroku I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výroku pod bodem I též co do částky 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím, a aby jej změnil ve výroku II tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výroku pod bodem II též co do částky 54 385,58 Kč s příslušenstvím.

12. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí „řeší otázku hmotného, jakož i procesního práva, resp. rozhodlo o otázce, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řeší odchylně“ a že „níže uvedená otázka práva má být posouzena zcela jistě jinak“. Konkrétně žalobkyně formulovala následující otázky: - „zda na straně soudu založí zcela evidentní opomenutí skutečnosti, že částka odpovídající zamítavé části v řízení o vydání bezdůvodného obohacení není vůbec jako bezdůvodné obohacení požadována, vadu řízení a zasahuje do práva na spravedlivý proces. Zda se jedná o extrémní nesoulad se skutkovými a právními zjištěními a obsahem spisu, či o libovůli, či zda zjevné opomenutí či matematická chyba v úsudku soudu je pochybení v právních zjištěních“ (dále též jen „první otázka“ či „otázka extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními“). - zda je odvolací soud povinen poučit účastníka řízení o tom, že se chystá, byť z části, změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, i když se s ním shoduje ve skutkových i právních závěrech, a dát mu možnost se k daným úvahám procesně vyjádřit, a zda absence takového poučení a změna rozhodnutí soudu prvního stupně při stejných skutkových i právních závěrech je zásahem do práva na spravedlivý proces (dále též jen „druhá otázka“ či „otázka překvapivosti rozhodnutí“).

13. Žalobkyně argumentuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v zamítavé části založeno na nesprávném postupu narušujícím její základní ústavní právo na spravedlivý proces, a spočívá na „extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 138/2000, a ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, prezentuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci naplňuje znaky libovůle, jak je Ústavním soudem interpretována mimo jiné „ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními“. Rozhodnutí odvolacího soudu se podle ní vyznačuje takovým extrémním nesouladem případně nepřezkoumatelností.

14. Žalobkyně zdůrazňuje, že poté, co bylo rozsudkem Okresního soudu v Sokolově rozhodnuto o moderaci smluvní pokuty Silvestr a část z platby na smluvní pokutu Vintířov byla započítána na smluvní pokutu Silvestr, uplatnila žalobkyně své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované pouze v částce 16 679 736,32 Kč jako část plnění skutečně poskytnutého na účet žalované na smluvní pokutu uplatněnou žalovanou v celkové výši 22 947 484 Kč, a to po výše specifikovaných zápočtech provedených žalovanou. Odvolací též výslovně uvedl i její žalobní vyjádření (viz odstavec 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že v ostatním rozsahu žalobkyně plnění zadržené žalovanou na smluvní pokutu (tj. plnění v rozsahu žalovanou provedených zápočtů) nepožadovala, a to z důvodu právní jistoty, kdyby soud v rámci moderace část nároku žalované na smluvní pokutu Vintířov posoudil jako po právu. Konkrétně uvedla, „pak nechť je na tuto část po právu započítávána žalobcem neuplatněná část poskytnuté smluvní pokuty Vintířov“. Namítá, že v řízení jasně tvrdila, že z titulu smluvní pokuty se žalované dostalo 22 947 484 Kč (tj. kromě žalobkyní zaplacené částky též plnění formou zápočtů učiněných samotnou žalovanou), což bylo mezi stranami nesporné a vycházel z toho soud prvního stupně i odvolací soud. Odkazovala přitom na část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud při posuzování nároku na bezdůvodné obohacení spočívající v žalobkyní zaplacené částce úroků z prodlení za pozdní úhradu smluvní pokuty Vintířov vycházel ze závěru, že žalovaná z titulu smluvní pokuty disponovala jen pohledávkou ve výši 1 950 536,11 Kč (ve výši po moderaci) a že jí vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení za pozdní zaplacení smluvní pokuty jen z této jistiny a „jen do doby, než zápočty uplatněné žalovanou došlo k ‚vyčerpání‘ moderované výše smluvní pokuty…“. Odvolací soud tedy podle ní při posuzování práva na zaplacení bezdůvodného obohacení v požadované výši 16 679 736,32 Kč patrně tuto skutečnost přehlédl a nevšiml si, že žalobkyně již část bezdůvodného obohacení v žalobě výslovně nepožadovala právě s tvrzením, že má být z titulu (moderované výše) smluvní pokuty žalované ponechána. Zamítává část napadeného rozhodnutí je tak podle ní založena buďto na libovůli odvolacího soudu bez jakéhokoliv odůvodnění, nebo na chybě soudu mající povahu extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů, extrémního nesouladu rozsudečného výroku a obsahu spisu. To se podle žalobkyně logicky týká ve stejném poměru i zamítavého výroku o úrocích. Poměřoval-li odvolací soud oprávněnou (přiměřenou) část smluvní pokuty s žalobním petitem a nikoli s částkou, kterou žalovaná jako bezdůvodné obohacení získala, chybně právně posoudil předmět bezdůvodného obohacení.

15. V rámci argumentace ke druhé otázce považuje žalobkyně napadené rozhodnutí též za překvapivé. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sen. zn. 33 ICdo 146/2024, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2007 (správně jde o sp. zn. 28 Cdo 311/2019 – poznámka Nejvyššího soudu). Připomíná, že soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění o nespornosti částky, kterou žalovaná od žalobkyně obdržela. Odvolací soud dospěl ke zcela stejným skutkovým zjištěním i ke zcela stejné výši přiměřené smluvní pokuty. Přesto smluvní pokutu v přiměřené výši (1 950 536,11 Kč) odečetl od žalobou požadovaného plnění (třebaže žalobkyně výslovně uvedla, že částku odpovídající přiměřené výši smluvní pokuty žalobou nepožaduje s ohledem na zápočty učiněné žalovanou), aniž by žalobkyni poučil, že má takovou změnu v úmyslu.

16. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalobkyně odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout jako nedůvodné. Argumentovala tím, že žalobkyně učinila předmětem řízení částku 16 679 736,32 Kč a že odvolací soud nikterak neposuzoval částku odpovídající smluvní pokutě nad rámec žalované částky, neboť tato se nestala předmětem řízení.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Přípustnost dovolání nezaloží dovolací námitka, že žalobkyní vytýkaná pochybení odvolacího soudu při právním posouzení výše předmětu bezdůvodného obohacení (kterou uplatňuje v rámci otázky extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními), jež měla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zasáhnout do práva žalobkyně na spravedlivý proces, se „logicky ve stejném poměru“ týkají „výroku o úrocích“.

20. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 54 385,58 Kč za úroky z prodlení zaplacené žalobkyní žalované za pozdní úhradu smluvní pokuty Vintířov (tj. části z celkově žalobkyní požadovaného nároku z uvedeného titulu ve výši 930 271,82 Kč), totiž dovolací soud neshledal existenci žalobkyní tvrzeného extrémního nesouladu mezi těmito právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními a dalšími právními závěry či obsahem spisu, tj. neshledal odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.

21. Sama žalobkyně v dovolání poukazuje na to (odkazem na odstavce 23 a 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že při posouzení nároku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení za zaplacenou částku úroků z prodlení za pozdní úhradu smluvní pokuty Vintířov odvolací soud zohlednil, že smluvní pokuta Vintířov, na kterou měla žalovaná nárok (tj. její přiměřená výše 1 950 536,11 Kč po moderaci soudem učiněné s účinky ex tunc) byla postupně „vyčerpána“ právě prostřednictvím zápočtů učiněných samotnou žalovanou. Odvolací soud tedy uzavřel, že nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty Vintířov existující pouze v uvedené přiměřené výši postupně zanikl již na základě žalovanou provedených zápočtů ze dne 9. 5. 2019 a ze dne 17. 7. 2019. I přes své vyjádření, že tyto blíže specifikované zápočty provedené žalovanou se nestaly předmětem řízení a že jejich důvodnost odvolací soud „žádným způsobem nepřezkoumával“, odvolací soud fakticky přihlížel k nesporně zjištěným zápočtům žalované na smluvní pokutu a měl je při posuzování tohoto nároku na vydání bezdůvodného obohacení za důvod postupného zániku pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty Vintířov. Jinak řečeno ve vztahu k bezdůvodnému obohacení žalované spočívajícímu v částce jí zaplacené na úroky z prodlení z důvodu pozdní úhrady smluvní pokuty Vintířov odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu o skutečném nároku žalované na smluvní pokutu a jeho postupném snižování, které vyplývalo z nesporných skutkových zjištění o žalovanou prováděných zápočtech. Právě z těchto skutkových zjištění pak odvolací soud určil skutečnou výši nároku žalované na úroky z prodlení (plnění žalobkyně v rozsahu skutečného nároku na úroky z prodlení – 54 385,58 Kč – proto nemohlo být podle odvolacího soudu plněním bez právního důvodu) a porovnáním s částkou zaplacenou žalobkyní na úroky z prodlení dospěl odvolací soud k výši bezdůvodného obohacení žalované (tj. k výši plnění, které žalobkyně zaplatila žalované, ač k takovému plnění nesvědčil žalované právní důvod) v částce 875 886,24 Kč. Takové závěry odvolacího soudu pro žalobkyni též nemohly být překvapivé, pokud sama v průběhu řízení připouštěla (jak uvádí i v dovolání), že co do částky 1 950 536,11 Kč může být smluvní pokuta Vintířov shledána soudem po právu, a mezi účastníky též nebylo sporné, jakým způsobem mělo být na smluvní pokutu žalované plněno (resp. že pohledávka žalované na smluvní pokutu Vintířov byla snižována kromě platby žalobkyně též postupným započítáváním proti pohledávkám jiných členů sdružení uplatněných vůči žalované).

22. Dovolání žalované tedy není podle § 237 o. s. ř. přípustné v rozsahu, v jakém jím byla napadena měnící část výroku II rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby v částce 54 385,58 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

23. Dovolání je přípustné v rozsahu, v jakém jím byla napadena měnící část výroku I rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby v částce 1 950 536,11 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k této části napadeného rozsudku žalobkyně v dovolání v rámci otázky extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními fakticky uplatňovala námitku nesprávného právního posouzení otázky určení předmětu bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění poskytnutém žalobkyní žalované platbou ze dne 8. 8. 2019, jehož vydání žalobkyně požadovala v řízení ve výši 16 679 736,32 Kč. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

24. Dovolání je důvodné.

25. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 451 a násl. obč. zák. je ustálena v závěrech, že o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2). Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto plnění. Ustanovení § 456 obč. zák. specifikuje, komu má být předmět bezdůvodného plnění vydán. Nositelem tohoto oprávnění je subjekt, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K získání bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění a v tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005).

27. V projednávané věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že skutkový stav byl mezi stranami nesporný, a to včetně tvrzení o celkové výši smluvní pokuty Vintířov 22 947 484 Kč, kterou žalovaná uplatňovala po žalobkyni a dalších členech sdružení, o tom, že sama žalovaná na tuto svou tvrzenou pohledávku postupně započítávala (dopisy ze dne 9. 5. 2019, 17. 7. 2019 a 22. 7. 2019) pohledávky jiných členů sdružení vůči ní (ve výši 281 306,79 Kč, 587 619,14 Kč, 2 771 125,79 Kč a 2 627 695,66 Kč), a o tom, že žalobkyně na smluvní pokutu Vintířov poté dne 8. 8. 2019 uhradila částku 19 307 341,98 Kč (s výhradou, že jde o bezdůvodné obohacení žalované pro neexistenci či nepřiměřenost smluvní pokuty Vintířov). Soud prvního stupně též uvedl, že žalobkyně uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované pouze v částce 16 679 736,32 Kč, a dodal, že část z poskytnutého plnění 19 307 341,98 Kč již byla žalobkyni přisouzena (zohledněna) na základě rozsudku Okresního soudu v Sokolově vydaného v jiné věci týchž účastníků (o vzájemné žalobě žalobkyně uplatněné v tamějším řízení) v souvislosti s posuzováním přiměřenosti a moderací smluvní pokuty Silvestr (na pohledávku ze smluvní pokuty Silvestr totiž žalovaná započetla část pohledávky žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení z důvodu úhrady částky 19 307 341,98 Kč, a to ve výši 2 627 695,66 Kč – tj. že nynější žalobou byla požadována zbylá část z platby žalobkyně ze dne 8. 8. 2019, která nebyla vypořádána v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově). Zopakoval též tvrzení žalobkyně, že na tu část smluvní pokuty Vintířov, která bude případně shledána soudem po právu, má být „započítávána žalobcem neuplatněná část poskytnuté smluvní pokuty Vintířov“ (tj. částky, o které byla smluvní pokuta Vintířov požadovaná žalovanou po žalobkyni a dalších členech sdružení ve výši 22 947 484 Kč snižována prostřednictvím zápočtů činěných samotnou žalovanou vůči pohledávkám dalších členů sdružení ještě před úhradou žalobkyně na účet žalované dne 8. 8. 2019, neboť i tyto částky žalobkyně považovala za „plnění poskytnuté žalované“ na smluvní pokutu Vintířov).

28. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta Vintířov byla přiměřená pouze v rozsahu částky 1 950 536,11 Kč (tj. že původní žalovanou vyčíslenou výši smluvní pokuty Vintířov 22 947 484 Kč bylo namístě moderovat na částku 1 950 536,11 Kč, a to s účinky ex tunc). Ve vztahu k posouzení nároku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce 930 271,82 Kč, kterou zaplatila žalobkyně žalované na úhradu úroků z prodlení za pozdní zaplacení smluvní pokuty Vintířov, odvolací soud přihlížel k výše uvedeným jednotlivým zápočtům žalované ze dne 9. 5. 2019 a ze dne 17. 7. 2019 a uzavřel, že již těmito zápočty žalované zanikl nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty Vintířov, tj. slovy odvolacího soudu, že zápočty uplatněnými žalovanou došlo k „vyčerpání“ moderované výše smluvní pokuty (ke dni 10. 7. 2019, kdy se při započtení střetly splatné pohledávky).

29. Jinak řečeno odvolací soud při posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce uhrazené žalované na úroky z prodlení dospěl k závěru, že pohledávka žalované na smluvní pokutu Vintířov existující pouze ve výši 1 950 536,11 Kč zanikla zápočty žalované ke dni 10. 7. 2019 a po uvedeném dni žalobkyně nemohla být v prodlení s platbami na (takto již zaniklou) smluvní pokutu Vintířov. Tento závěr dovoláním napaden nebyl, jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něj vychází.

30. Při posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v úhradě smluvní pokuty Vintířov učiněné žalobkyní na účet žalované dne 8. 8. 2019 (její žalobou požadované části) však odvolací soud uvedl, že zápočty provedené žalovanou se nestaly předmětem nynějšího řízení a že jejich důvodnost odvolací soud „žádným způsobem nepřezkoumával“ (byť tak fakticky činil ve vztahu k posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce uhrazené žalobkyní žalované na úroky z prodlení, jak bylo uvedeno výše). Ze žalobou požadované částky 16 679 736,32 Kč pak odvolací soud odečetl přiměřenou výši smluvní pokuty Vintířov 1 950 536,11 Kč a žalobkyni přiznal nárok na bezdůvodné obohacení pouze ve výši 14 729 200,21 Kč. Zřejmě tedy vycházel z toho, že v rozsahu částky 1 950 536,11 Kč (přiměřené výše smluvní pokuty Vintířov) nedošlo platbou žalobkyně ze dne 8. 8. 2019 ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované.

31. Takové právní posouzení však je v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a se skutkovými zjištěními a právními závěry, které sám odvolací soud učinil při posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce uhrazené žalobkyní žalované na úroky z prodlení. Z výše citované judikatury vyplývá, že plnění bez právního důvodu (jež zakládá právo ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení) je takové plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. Uzavřel-li tedy odvolací soud (ve vztahu k posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce uhrazené na úroky z prodlení), že pohledávka na smluvní pokutu Vintířov (jejíž výše činila 1 950 536,11 Kč) zanikla již ke dni 10. 7. 2019 zápočty žalované, pak později v době plnění poskytnutého žalobkyní na účet žalované (dne 8. 8. 2019) již právní důvod spočívající v úhradě smluvní pokuty Vintířov neexistoval. Veškeré plnění takto žalobkyní poskytnuté žalované tedy bylo plněním bez právního důvodu a okamžikem přijetí plnění žalovanou se stalo jejím bezdůvodným obohacením a v tomtéž okamžiku vznikla její povinnost vrátit jej zpět žalobkyni. Požadovala-li žalobkyně v řízení jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení toto plnění poskytnuté žalované platbou ze dne 8. 8. 2019 (jeho část), bylo v rozporu s výše uvedenými judikaturními závěry odečítat od takového bezdůvodného obohacení žalované přiměřenou výši smluvní pokuty Vintířov 1 950 536,11 Kč (zaniklé již dříve započtením). Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem tedy není správné.

32. Lze též přisvědčit žalobkyni, že takový závěr učiněný odvolacím soudem nemůže obstát ani z pohledu judikatury Ústavního soudu, na kterou žalobkyně odkazovala v dovolání, pro zjevný rozpor s dalšími právními závěry a skutkovými zjištěními, které současně odvolací soud učinil v témže rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14).

33. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), přihlédl též k případné existenci vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

34. Prostřednictvím druhé otázky žalobkyně v dovolání fakticky namítla vadu řízení spočívající v překvapivosti napadeného rozhodnutí.

35. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu. Účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud dá účastníkům příležitost se ke svému odlišnému právnímu názoru vyjádřit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sen. zn. 33 ICdo 146/2024, na které odkazuje žalobkyně v dovolání, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).

36. V projednávané věci odvolací posoudil důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení částky 16 679 736,32 Kč s příslušenstvím v rozporu se svými skutkovými zjištěními o existenci zápočtů žalované a s jinými právními závěry (o zániku pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty Vintířov v moderované výši na základě předchozích zápočtů žalované) a též odlišně od závěrů soudu prvního stupně. Námitka, že by nemělo být ve vztahu k nároku na zaplacení částky 16 679 736,32 Kč s příslušenstvím přihlíženo k zápočtům učiněným žalovanou a že by od žalobou požadované částky měla být odečtena přiměřená výše smluvní pokuty Vintířov, též nebyla předmětem odvolacích námitek žalované. Z pohledu předcházejícího řízení tudíž odvolací soud posoudil věc v této části originálním způsobem, aniž účastníky seznámil s možností odlišného právního posouzení a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit. Odvolací soud tak zbavil účastníky možnosti příslušné skutkové a právní argumentace. Tím zatížil odvolací řízení vadou překvapivosti napadeného rozhodnutí.

37. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolací řízení je zatíženo vadou překvapivosti, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části jeho výroku I zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

38. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu