23 Cdo 1588/2026

Rubrum

23 Cdo 1588/2026-355 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 4/3, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 13/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2026, č. j. 23 Co 252/2025-321, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě (ústní) smlouvy o zápůjčce žalovanému dne 28. 3. 2023 poskytl částku 10 000 000 Kč jako zápůjčku převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný odmítl uvedený závazek potvrdit v písemné formě a na svůj dluh vůči žalobci ničeho neuhradil. Jelikož splatnost zápůjčky nebyla stranami sjednána, žalobce dne27. 3. 2024 smlouvu o zápůjčce vypověděl a vyzval žalovaného k vrácení zápůjčky po uplynutí (zákonné) šestitýdenní výpovědní doby, což však žalovaný neučinil.

2. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a tvrdil, že dluh již sjednaným způsobem uhradil, a to tím, že převedl svůj obchodní podíl ve společnosti ZEMSTE s.r.o. (identifikační číslo osoby 01902075) třetí osobě, přičemž žalobce se následně hojil na majetku uvedené společnosti.

3. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 11 C 13/2024-191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, „které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně mají být posouzeny jinak“, jakož i v tom, že se odvolací soud při řešení žalovaným předložených právních otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

6. Žalovaný v dovolání konkrétně namítal, že: a) odvolací soud nesprávně hodnotil důkaz čestným prohlášením svědka O. K., neboť upřednostnil jeho svědeckou výpověď, jež byla s obsahem čestného prohlášení v rozporu, aniž by zohlednil, že svědek takové prohlášení opatřil úředně ověřeným podpisem (viz body 14 až 17 dovolání); b) odvolací soud při hodnocení čestného prohlášení svědka „pominul význam rozlišení mezi pravostí listiny a správností jejího obsahu a bez dostatečně přesvědčivých úvah přijal pozdější popření obsahu listiny jejím autorem“ (viz body 18 až 21 dovolání); c) odvolací soud „redukoval své úvahy o hodnocení důkazů na pouhý odkaz na zásadu bezprostřednosti“, neboť řádně nevysvětlil, proč upřednostnil ústní výpověď svědka před jeho dřívějším písemným prohlášením (viz body 22 až 26 dovolání); d) odvolací soud pochybil, jestliže považoval za věrohodné tvrzení svědka, který se profesionálně zabývá obchodními transakcemi, že podepsal listinu úředně ověřeným podpisem, aniž by si ji přečetl, a nevypořádal se přitom s „okolnostmi oslabujícími věrohodnost tohoto tvrzení“ (viz body 27 až 33 dovolání); e) odvolací soud při hodnocení věrohodnosti svědka nezkoumal jeho motivaci ke změně výpovědi oproti čestnému prohlášení ani jeho možný osobní zájem na výsledku řízení (viz body 34 až 40 dovolání).

7. Žalovaný v dovolání požádal, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně, a navrhl, aby dovolací soud tyto rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, zpochybnil dovolací argumentaci žalovaného, která podle žalobce směřuje toliko proti důvodům napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

11. Ačkoliv žalovaný v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné pro řešení právních otázek, „které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně mají být posouzeny jinak“, jakož i otázek, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalovaný uplatnil toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení dovolatelem vymezených otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž v dovolání odkazoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Shora uvedené dovolací námitky, jimiž žalovaný brojí proti tomu, že odvolací soud (soud prvního stupně) při hodnocení důkazů upřednostnil výpověď svědka O. K. před jeho dřívějším čestným prohlášením (opatřeným úředně ověřeným podpisem), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedenými námitkami žalovaný zpochybňuje způsob, jímž odvolací soud (soud prvního stupně) hodnotil v řízení provedené důkazy.

15. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017, a ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 23 Cdo 778/2026), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani dovolatel takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně).

16. K závěru o přípustnosti dovolání přitom nemůže vést ani námitka týkající se žalovaným tvrzené extenzivní aplikace zásady bezprostřednosti (přímosti) odvolacím soudem, a to ani v souvislosti s námitkou, že odvolací soud nezohlednil, že svědek své čestné prohlášení opatřil úředně ověřeným podpisem.

17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že zásada bezprostřednosti (přímosti) v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední, což znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení není naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou- li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti, lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1275/2025). Tyto závěry se přitom uplatní nezávisle na tom, v jaké formě je čestné prohlášení učiněno, tj. v prosté písemné formě, s úředně ověřeným podpisem (jak tomu bylo i v projednávané věci) nebo notářským zápisem, neboť to nemá žádný vliv na zásadu přímosti (bezprostřednosti) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1229/2024).

18. Odvolací soud se v projednávané věci od shora uvedených závěrů neodchýlil, jestliže při zjišťování skutkového stavu nevycházel pouze z obsahu předmětného čestného prohlášení, nýbrž v řízení vyslechl svědka O. K. (jenž čestné prohlášení učinil), jelikož výpověď tohoto svědka představovala bezprostřední pramen poznání zjišťované skutečnosti; jak je patrné z výše citované judikatury dovolacího soudu, na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že svědek dotčené prohlášení učinil v písemné formě s úředně ověřeným podpisem. Námitka žalovaného proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

19. Namítal-li v souvislosti s výše uvedeným žalovaný rovněž to, že odvolací soud měl čestnému prohlášení svědka O. K. přiznat větší „důkazní sílu“ právě s ohledem na to, že svědek toto prohlášení opatřil úředně ověřeným podpisem (viz bod 15 dovolání), pak Nejvyšší soud podotýká, že zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., resp. též ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020, ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 938/2024, či ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3074/2024). Soud tak v řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a jednotlivým důkazům není předem přiřazena určitá důkazní síla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1966/2025). Nejvyšší soud nadto podotýká, že odvolací soud (soud prvního stupně) své skutkové závěry neučinil pouze na základě výslechu svědka O. K., neboť vycházel rovněž ze svědecké výpovědi J. O., jakož i z obsahu audionahrávek zachycujících osobní schůzky mezi žalobcem, žalovaným, synem žalovaného a J. O. Hodnocením uvedených důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti pak odvolací soud (soud prvního stupně) měl za vyvrácené tvrzení, na němž žalovaný stavěl svoji procesní obranu, že majetkem společnosti ZEMSTE s.r.o. byl uspokojen dluh, jehož úhrady se žalobce v řízení domáhal (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku).

20. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýkal nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku, když namítal, že odvolací soud řádně nevysvětlil, proč svědeckým výpovědím „přiznal vyšší důkazní sílu“ než dřívějšímu písemnému čestnému prohlášení svědka (viz body 25, 26 a 28 dovolání). Uvedenými námitkami totiž žalovaný dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím (toliko) poukazuje na možné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).

21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za (ne)přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku představuje dostatečnou oporu k tomu, aby měl žalovaný možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinil.

22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

23. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 písm. a) o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).

24. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu