23 Cdo 1596/2026

Rubrum

23 Cdo 1596/2026-1572 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovanému 1) J. P. (dříve příjmením Š.), žalovanému 2) V. V., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného 2) M. V., oba zastoupeni JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 562/41, žalovanému 3) Z. B., zastoupenému obecným zmocněncem žalovaným 1), žalovanému 4) J. F. a žalované 5) J. Z., o zaplacení 3 574 354,04 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997, o dovolání žalovaného 2) a vedlejší účastnice na jeho straně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025, č. j. 1 Cmo 39/2024-1450, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně České spořitelny, a. s., domáhala na žalovaném 1) splacení dluhu ze smlouvy o úvěru č. 35318-212753-098 ze dne 8. 2. 1993 a na žalovaných 2) až 5) zaplacení tohoto dluhu z titulu ručení. Tvrdila, že žalovaný 1) na základě uvedené smlouvy vyčerpal u její právní předchůdkyně úvěr ve výši 4 600 000 Kč, který se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 143 750 Kč. Poté, co od dubna 1994 přestal úvěr splácet, právní předchůdkyně žalobkyně úvěrovou smlouvu dne 20. 10. 1994 vypověděla a úvěr s příslušenstvím se stal splatným dne 31. 12. 1994. Nesplacená jistina činila 3 263 750 Kč a dlužné úroky 1 635 304,20 Kč. Žalovaní 2) až 5) písemnými prohlášeními ze dne 8. 2. 1993 převzali ručení za závazek žalovaného 1) z uvedené úvěrové smlouvy. Pohledávka byla postupně postoupena nejprve Konsolidační bance Praha, s. p. ú., a následně žalobkyni, a to včetně jejího zajištění ručitelskými prohlášeními a zástavními právy. Jelikož bylo v konkursním řízení vedeném na majetek žalovaného 1) na pohledávku poskytnuto plnění ve výši 1 325 515,16 Kč, vzala žalobkyně v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Nadále se domáhala zaplacení částky 3 574 354,04 Kč.

2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 46 Cm 423/1997-281, uložil žalovaným 1), 2), 3), 4) a 5) povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 574 354,04 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaný 2) a vedlejší účastnice na jeho straně dovoláním výslovně v celém rozsahu a současně uvedli, že v celém rozsahu napadají i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo. V části věnované přípustnosti dovolání odkázali na § 237 o. s. ř. a uvedli, že i otázka procesního práva může založit přípustnost dovolání, má-li vliv na napadené rozhodnutí.

5. Dovolatelé předně namítli, že odvolací soud nerozhodl o jejich návrzích na přerušení řízení a předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, dále též „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“, podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, dále jen „SFEU“, které podle svého tvrzení vznesli, opakovali a doplňovali v podáních ze dne 14. 9. 2025, 27. 9. 2025, 13. 10. 2025 a 17. 10. 2025, ani tyto návrhy nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatelé z toho dovozovali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nerespektování přednosti unijního práva a porušení práva na zákonného soudce, za kterého v této souvislosti označovali Soudní dvůr. Na podporu této námitky rozvedli obecně vztah unijního a vnitrostátního práva, zásadu přednosti unijního práva a význam řízení o předběžné otázce a odkázali na judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora (viz část VI dovolání, zejména oddíl „Odůvodnění 1. ústavně-právní námitky“).

6. Dovolatelé dále převzali do dovolání obsah svého podání ze dne 14. 9. 2025, v němž namítli nesprávné obsazení odvolacího senátu a podjatost jeho členů a navrhli přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení ústavnosti § 15b odst. 2 a 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkali, že o námitce podjatosti nerozhodl a případné rozhodnutí o ní nepromítl do napadeného rozsudku. Namítali, že o jejich námitce podjatosti mělo být pravomocně rozhodnuto před vydáním napadeného rozsudku. Tím mělo být porušeno jejich právo na řádný a spravedlivý soud a řízení mělo být zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení a rozhodnutí ve věci (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.4, a část VI dovolání, oddíl „2. ústavně-právní námitka“).

7. Dovolatelé rovněž namítli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v nesprávné aplikaci § 132 o. s. ř. Vytýkali mu, že aproboval postup soudu prvního stupně, který bez uvedení konkrétních důvodů neprovedl navržené důkazy a nepřihlédl k důkazům již provedeným, aniž vyložil, proč k nim nepřihlédl. Přípustnost dovolání spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je takový postup v souladu s § 132 o. s. ř. Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1966/2013. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, dále poukazovali na povinnost soudu uvést, z jakých důkazů učinil jednotlivá skutková zjištění, jak tyto důkazy hodnotil a jaká logická úvaha jej vedla k tomu, že jiný důkaz opačného obsahu nepovažoval za relevantní. Nedodržení těchto požadavků považovali za porušení pravidel hodnocení důkazů a řádného odůvodnění rozhodnutí (viz část VI dovolání, oddíl „Právní námitka, která má též ústavní rozměr“).

8. Dovolatelé dále zpochybnili platnost a účinnost ručitelského prohlášení žalovaného 2), přičemž převzali argumentaci obsaženou ve svém podání ze dne 14. 9. 2025. Tvrdili, že žalovaný 2) ručitelské prohlášení podepsal poté, co byl peněžním ústavem ujištěn, že závazek je zajištěn nemovitostmi a problémy nehrozí, že jde pouze o formalitu a že případné důsledky ručení nebudou mít dopad na společné jmění manželů. Z těchto okolností dovozovali, že žalovaný 2) byl při podpisu ručitelského prohlášení uveden v omyl. Jeho neplatnost dále dovozovali z absence identifikačních údajů dlužníka, konkrétně jeho identifikačního čísla nebo rodného čísla, a z absence souhlasu manželky žalovaného 2), který byl podle nich nezbytný vzhledem k možnému dopadu plnění ručitele na společné jmění manželů. V navazujícím podání ze dne 27. 9. 2025 žalovaný 2) označil důkazy také k tvrzení, že ručitelské prohlášení podepsal v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek nebo že byl uveden v omyl (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.3, a podání ze dne 27. 9. 2025).

9. Dovolatelé rovněž převzali argumentaci obsaženou ve svém podání ze dne 14. 9. 2025, podle níž v předchozím řízení nebyla řádně splněna poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Tvrdili, že jim nebyl sdělen právní názor soudu ani konkrétní závěry o neúplnosti jejich skutkových tvrzení, nebylo jim vyloženo, v čem tato neúplnost spočívá, a nebyl jim poskytnut prostor k doplnění tvrzení a označení odpovídajících důkazů, čímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.1).

10. Dovolatelé dále učinili součástí dovolání argumentaci obsaženou v podání žalovaného 3) ze dne 29. 8. 2020, podle níž byl soudní spis veden nepřehledně a neprůkazně. Namítli, že některá podání a jejich přílohy nebyly ve spise řádně založeny nebo je nebylo možné dohledat a že vytýkané nedostatky nebyly řádně odstraněny. Tvrdili, že tyto vady mohly vést ke zkreslení skutkového stavu a k nesprávnému rozhodnutí ve věci (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.2).

11. Nezávisle na námitkách proti platnosti a účinnosti ručitelského prohlášení dovolatelé dále namítli, že soud prvního stupně neposoudil vznik, trvání a případný zánik závazku žalovaného 2) ani způsobilost pohledávky žalobkyně požívat právní ochrany. Tvrdili, že námitky proti postoupené pohledávce, včetně námitky započtení, lze uplatnit i vůči jejímu současnému vlastníkovi a že hlavní dlužník podáním ze dne 13. 6. 2015 vznesl a doložil námitku započtení, v jejímž důsledku měl dluh zaniknout i ve vztahu k žalovanému 2), avšak soudy se touto skutečností nezabývaly (viz část V dovolání, oddíl A „Výchozí pozice“ a podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.3, a část VI dovolání, pasáž navazující na oddíl „Odůvodnění 1. ústavně-právní námitky“).

12. Současně dovolatelé požádali, aby Nejvyšší soud položil Soudnímu dvoru předběžné otázky vymezené v dovolání.

13. V souvislosti s platností ručitelského prohlášení dovolatelé požadovali předložení otázky Soudnímu dvoru, zda je ve vztahu k druhému manželovi s čl. 17, 20, 21, 23, 33, 47 a 51 až 54 Listiny základních práv Evropské unie a s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem Smlouvy o Evropské unii slučitelný přístup českých soudů, podle něhož k platnosti ručitelského prohlášení není třeba souhlasu druhého manžela. Uvedli přitom, že přesné znění předběžné otázky naformulují k výzvě soudu v přiměřené lhůtě (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.3).

14. Další navržená předběžná otázka se týkala slučitelnosti právních předpisů České republiky a jejich výkladu, který podle žalovaného 2) zvýhodňuje a upřednostňuje ochranu majetku oligarchů před ochranou majetku ostatních občanů a osob v České republice, s Lisabonskou smlouvou a se zásadou přednosti práva Evropské unie, na niž žalovaný 2) odkazoval prostřednictvím „Protokolu č. 17 k Lisabonské smlouvě“ (správně Prohlášení č. 17 o přednosti). V této souvislosti se žalovaný 2) dovolával čl. 17, 20, 21, 41, 42, 47 a 52 až 54 Listiny základních práv Evropské unie (viz část V dovolání, oddíl F „Podání stěžovatele p. Václava Vovese ze dne 13. 10. 2025“).

15. Další okruh navržených předběžných otázek se týkal požadavků, které podle dovolatelů vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce Smlouvy o Evropské unii ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a se zásadou efektivity pro zajištění ústavně zakotveného práva na přidělování věcí soudcům podle předem stanoveného rozvrhu práce. Dovolatelé se tázali, zda musí být toto právo zaručeno efektivně, a nikoli jen teoreticky, a jaké povinnosti z toho případně vyplývají zákonodárci. Dále požadovali posouzení, zda je třeba nedodržet pokyn nebo úkon týkající se přidělení věci, pochází-li od orgánu, který je k němu podle zákona nepříslušný, a zda smí být orgánu pověřenému přidělováním soudních spisů ponechán jen úzký, předem stanovený rozhodovací prostor, pokud vůbec nějaký. Rovněž se tázali, zda soudce při pochybnostech o zákonnosti rozvrhu práce nebo přidělení věci musí mít možnost podat opravný prostředek, který jej zejména finančně nezatíží, k jinému soudu s plnou pravomocí, a zda obdobný prostředek musí mít účastník řízení ještě před vydáním soudního rozhodnutí, případně jaké jiné prostředky ochrany musí zákonodárce zajistit. Další otázky se týkaly toho, zda musí být rozvrh práce a interní dokumentace nápadu natolik transparentní a srozumitelné, aby soudce i účastník řízení mohli bez zvláštního úsilí porozumět pravidlům rozvrhu práce a ověřit zákonnost přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu, případně zda musí být zajištěny jiné prostředky takového ověření. Poslední otázkou požadovali objasnit, jaké úsilí musí vynaložit soudce, jemuž je právním aktem, proti němuž se nemůže mimosoudně ani v rámci soudu bránit, ukládán úkon porušující unijní právo a práva účastníků řízení. Dovolatelé uvedli, že přesné naformulování otázky pro Soudní dvůr provedou k výzvě soudu v přiměřené lhůtě (viz část V dovolání, podání ze dne 14. 9. 2025, bod B.4, návrh na předložení předběžných otázek SDEU, a část VI dovolání, oddíl „2. ústavně-právní námitka“).

16. Dovolatelé dále navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozsudku. Návrh odůvodnili tvrzením, že žalovaná pohledávka zanikla započtením, přesto jim hrozí výkon napadeného rozhodnutí pro údajně neexistující dluh a vznik velké škody (újmy) (viz úvod dovolání a část VI dovolání, pasáž navazující na oddíl „Odůvodnění 1. ústavně-právní námitky“).

17. Ze shora uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a předložil SDEU vznesené předběžné otázky, nebo aby napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil. Současně navrhli, aby Nejvyšší soud k prokázání důvodnosti a včasnosti dovolání provedl důkazy označené v textu dovolání.

18. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

20. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 39/2024-1450, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2), Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., protože vedlejší účastnice není k podání dovolání proti takovému rozhodnutí subjektivně legitimována.

21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není, nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho vlastním právu či povinnosti; takovým rozhodnutím je též výrok o nepřipuštění jeho účasti v řízení (srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 tamtéž, usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, a dále např. usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3215/2019, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3346/2021, či ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1036/2022), což není případ projednávané věci.

22. Dovolání žalovaného 2) bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

23. Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

24. V části dovolání týkající se námitek, že odvolací soud nerozhodl o návrzích dovolatele na přerušení řízení a předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru a tyto návrhy nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, čímž mělo být napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (viz odůvodnění v bodu 5 výše), že odvolací senát byl nesprávně obsazen, jeho členové byli podjatí, o námitce podjatosti nebylo před vydáním napadeného rozsudku pravomocně rozhodnuto a odvolací soud nerozhodl o návrhu na postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (viz odůvodnění v bodu 6 výše), že ručitelské prohlášení žalovaného 2) je neplatné pro jeho omyl, absenci identifikačních údajů dlužníka a souhlasu manželky žalovaného 2), popřípadě proto, že bylo podepsáno v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek (viz odůvodnění v bodu 8 výše), že v předchozím řízení nebyla řádně splněna poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. (viz odůvodnění v bodu 9 výše), že soudní spis byl veden nepřehledně a neprůkazně (viz odůvodnění v bodu 10 výše) a že se soudy řádně nezabývaly vznikem, trváním a zánikem závazku žalovaného 2), postoupením žalované pohledávky ani námitkou započtení (viz odůvodnění v bodu 11 výše), dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti, neboť dovolatel nedostál požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř. a řádně nevymezil, v čem ve vztahu k těmto námitkám spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., jako je tomu i v projednávané věci, je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité právní otázky odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého svého dříve přijatého řešení se má dovolací soud odchýlit, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024).

26. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který může být splněn právní argumentací dovolatele a tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ze samotného vylíčení dovolacího důvodu však nelze dovozovat, že dovolatel již nemusí splnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele o správnosti jeho závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétní právní otázky vyřešené odvolacím soudem, ať již z oblasti hmotného, nebo procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Požadavek Nejvyššího soudu na dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání přitom nepředstavuje přepjatý formalismus, nýbrž zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022).

27. Obdobně pak i námitka porušení ústavně garantovaných práv dovolatele může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).

28. Dovolatel v projednávané věci v úvodu části VI dovolání pouze citoval zákonné vymezení předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a obecně uvedl, že také otázka procesního práva může založit přípustnost dovolání, má-li vliv na napadené rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám uvedeným v bodě 24 tohoto odůvodnění však nevymezil konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, které z hledisek přípustnosti podle § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Neoznačil konkrétní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení takové otázky odchýlit, ani netvrdil, že jde o konkrétně vymezenou otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, rozhodovanou rozdílně nebo o otázku, která má být posouzena jinak. Tento nedostatek nelze nahradit ani obecnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie nebo obecným tvrzením o nerespektování rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, není-li současně určitě vymezena právní otázka a identifikována rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

29. V rozsahu námitek uvedených v bodě 24 tohoto odůvodnění tak dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu.

30. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbývající námitky dovolatele.

31. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

32. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

33. Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v otázce procesního práva, zda je v souladu s § 132 o. s. ř. postup soudu prvního stupně aprobovaný odvolacím soudem, při němž soud bez uvedení konkrétních důvodů neprovedl navržené důkazy a nepřihlédl k důkazům již provedeným, aniž vysvětlil důvody takového postupu. Tvrdí, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované například rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, a na podporu své argumentace odkazují rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 (viz odůvodnění v bodu 7 výše).

34. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že aproboval postup soudu prvního stupně, který bez uvedení konkrétních důvodů neprovedl navržené důkazy a nepřihlédl k důkazům již provedeným, oznamuje tím pouze vady řízení, které samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2965/2020, ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2427/2022, ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1200/2023, či ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 3147/2025). Způsobilým dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K případné existenci vady řízení může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

35. Výše uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).

36. Ve vztahu k dovolatelem namítané vadě řízení týkající se postupu soudů při dokazování dovolací soud pro úplnost dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe odpovídá ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se racionálním a logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených důkazních návrzích rozhodnout. Nevyhoví- li soud důkaznímu návrhu, musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl, případně proč z provedeného důkazu při zjišťování skutkového stavu nevycházel. Neučiní-li tak, může jít o ústavněprávní deficit v podobě takzvaného opomenutého důkazu (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1200/2023).

37. V projednávané věci odvolací soud přisvědčil výtce žalovaného 2), že soud prvního stupně nepřihlédl k jeho obraně týkající se okolností podpisu ručitelského prohlášení a neposkytl mu poučení podle § 118a o. s. ř. Dokazování proto v odvolacím řízení doplnil výslechem svědků M. Č. a M. P. V odůvodnění napadeného rozsudku popsal obsah jejich výpovědí a vysvětlil, proč jimi obrana žalovaného 2) nebyla prokázána. U ostatních v odvolacím řízení označených důkazů pak uvedl, že k nim nepřihlédl pro jejich nepřípustnost podle § 205a za použití § 119a o. s. ř. (srov. body 16 až 21 napadeného rozsudku). Jestliže tedy odvolací soud dokazování k obraně žalovaného 2) doplnil a v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, jaké skutečnosti z provedených důkazů zjistil a proč jimi tato obrana nebyla prokázána, postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou týkající se opomenutých důkazů. O opomenuté důkazy se proto v projednávané věci nejedná. Odvolací soud se proto neodchýlil ani od závěrů dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1966/2013 a sp. zn. 30 Cdo 1792/2009.

38. Míní-li dovolatel uvedenou námitkou zpochybnit způsob, jakým odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy, pak tím přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, je-li v rozporu s pravidly logického myšlení nebo s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017, a ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 23 Cdo 947/2026), což ale není případ projednávané věci.

39. Jestliže pak dovolatel k prokázání důvodnosti dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud provedl důkazy označené v jeho textu, nemohl se dovolací soud jejich obsahem zabývat v rozsahu, v němž jimi měly být prokazovány nové skutečnosti nebo doplňován skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. totiž nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Nejvyšší soud, vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, proto k takovým důkazům v dovolacím řízení nemohl přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023, či ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1051/2025).

40. Jelikož dovolání v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a ve zbývající části není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

41. Nejvyšší soud se jakožto orgán, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, dále zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 SFEU vznikla povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky formulované dovolatelem (viz odůvodnění v bodech 13 až 15 výše).

42. Návrhu dovolatele na předložení těchto otázek Soudnímu dvoru však Nejvyšší soud nevyhověl.

43. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81, dále jen „rozhodnutí CILFIT“, uzavřel, že vnitrostátní soudy posledního stupně nemají povinnost položit předběžnou otázku, jestliže: 1) otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).

44. Z rozhodovací praxe Soudního dvora lze dále odkázat na rozsudek ze dne 15. 3. 2017 ve věci C-3/16 Lucio Cesare Aquino v. Belgische Staat, z něhož se podává, že ze vztahu mezi čl. 267 druhým pododstavcem SFEU a čl. 267 třetím pododstavcem SFEU vyplývá, že soudy uvedené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU mají tutéž posuzovací pravomoc jako všechny ostatní vnitrostátní soudy, pokud jde o otázku, zda je rozhodnutí o ustanovení unijního práva nezbytné k tomu, aby mohly vydat rozhodnutí. Tyto soudy tedy nejsou povinny předložit otázku výkladu unijního práva, která před nimi byla vznesena, pokud není relevantní, tedy v případě, že by odpověď na tuto otázku, ať už jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu (srov. rovněž rozsudek ze dne 18. 7. 2013, Consiglio Nazionale dei Geologi, C-136/12, bod 26).

45. V případě, že podle procesních pravidel dotčeného členského státu musí být důvody uplatněné před soudem uvedeným v čl. 267 třetím pododstavci SFEU prohlášeny za nepřípustné, nelze mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nezbytná ani relevantní pro vydání rozhodnutí tímto soudem. Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž řízení o předběžné otázce neslouží k získávání poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž je odůvodněno potřebou skutečného vyřešení sporu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2009 ve věci C-459/07, Elshani, bod 42, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2446/2022).

46. Nejvyšší soud přitom otázky předložené dovolatelem neshledal relevantními a významnými pro rozhodnutí o dovolání, neboť dovolatel, jak bylo vyloženo výše, v této souvislosti nepředestřel žádnou otázku otevřenou dovolacímu přezkumu (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, ve kterém Ústavní soud s odkazem na výše citované rozhodnutí Soudního dvora podotkl, že povinnost předložit předběžnou otázku nemá soud rozhodující v posledním stupni zásadně i v případě, jestliže odmítá opravný prostředek v souladu s vnitrostátními pravidly pro nepřípustnost). Nejvyššímu soudu proto nevznikla povinnost předložit dovolatelem formulované otázky Soudnímu dvoru.

47. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné.

48. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti a právní moci podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1266/2025).

49. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu