23 Cdo 1656/2026

Rubrum

23 Cdo 1656/2026-3872 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, proti žalované GRASO a.s., se sídlem v Olomouci, Šantova 656/6, identifikační číslo osoby 25883127, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o trvání pracovního poměru, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 410/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2026, č. j. 16 Co 218/2025-3843, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 8. 2025, č. j. 11 C 410/2018-2737, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se žalovaná domáhala zrušení ve výroku specifikovaných rozhodnutí z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 2. 2026, č. j. 16 Co 218/2025-3843, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že v poměrech řešené věci nebyl naplněn zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., přestože soudkyně Okresního soudu v Olomouci JUDr. Kateřina Zatloukalová nevyhověním žádosti o odročení jednání „znemožnila bez vážného důvodu přístup žalované k soudu s kvalifikovaným právním zastoupením, jednala bez přítomnosti žalované a právní zástupkyně a zapříčinila tak nerovnost účastníků před soudem“. Tímto posouzením se odvolací soud dle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu.

4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

10. Dovolání není přípustné.

11. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není v poměrech řešené věci dán, neboť tento závěr se nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015), podle které § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem nežli v rámci vedeného řízení – dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96). Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, přičemž jak poznamenal odvolací soud, tyto byly ze strany žalované (s totožnou argumentací) využity.

12. Na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže ničeho změnit ani námitka, že se v tomto případě jednalo o „ucelený řetězec jednání rozhodující soudkyně vůči žalované, který způsobil, že žalovaná nemohla realizovat své právo na spravedlivý proces“. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že totožné námitky byly dovolatelkou uplatněny již v řízení o ústavní stížnosti, kterou brojila proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1740/2024, a kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2995/24, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jakkoliv přitom Ústavní soud námitku vyloučeného soudce označil v dané věci za materiálně nepřípustnou (srov. odstavec 10 in fine), v odst. 11 se s namítaným postupem soudu prvního stupně seznámil a žádné znaky neústavnosti neshledal. Naopak konstatoval, že stěžovatelka (dovolatelka) nedůvodně ztotožňuje nesprávný postup soudu (neodročení nařízeného jednání) v neprospěch účastníka řízení s podjatostí a že neodročení pro vznesenou námitku podjatosti je postup, který explicitně předvídá a umožňuje § 15b odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto v situaci, kdy dovolatelka v nyní vedeném řízení o žalobě pro zmatečnost setrvala toliko na námitkách založených na procesním postupu soudkyně JUDr. Kateřiny Zatloukalové, aniž by tvrdila další okolnosti způsobilé vzbudit pochybnosti o její nestrannosti, neshledal důvod k přijetí odlišného právního závěru.

13. Přisvědčit nelze ani námitce – založené odkazem na „stávající judikaturu“ (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1749/2024) – že „pojem vyloučený soudce [ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] je pojmem širším než podjatý soudce“ v tom smyslu, že „zatímco pro podjatost soudce je třeba prokázat konkrétně poměr k účastníkům a k věci, tedy jakousi osobní zainteresovanost na vztahu k účastníkům nebo osobní zájem na projednávané věci, tak u vyloučeného soudce ve smyslu zmatečnostní vady postačí mít pochybnosti o jeho nepodjatosti“, a proto v rámci žaloby pro zmatečnost „není možno odkazovat na znění § 14 odst. 4 o. s. ř.“. Takový výklad žalované odporuje smyslu a účelu § 14 o. s. ř. a současně se ani z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu nepodává. Konstatuje-li ustálená rozhodovací praxe, že v řízení o žalobě pro zmatečnost může být shledáno naplnění zmatečnostního důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, třebaže v řízení nebyla shledána jeho podjatost (ať už protože námitka podjatosti nebyla vznesena nebo byla shledána nadřízeným soudem nedůvodnou), neimplikuje tento závěr nikterak skutečnost, že by při tomto posouzení měla být kritéria § 14 o. s. ř. aplikována rozdílně od případů rozhodování o námitce podjatosti nebo dokonce vůbec. Naopak i z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, vyplývá, že při rozhodování o tom, zda bude žalobě pro zmatečnost z důvodu, že rozhodoval vyloučený soudce, vyhověno, je nutné posoudit nestrannost soudce jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního (srov. odstavec 24 in fine) – tedy hledisek uplatňovaných v intencích § 14 o. s. ř., jejichž nedílnou součástí je též pravidlo odst. 4, že důvodem k vyloučení soudce nejsou (samy o sobě) okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci.

14. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani namítaný rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1749/2024, neboť z žádného tam vysloveného závěru nevyplývá – jak prosazuje dovolatelka – že by dovolací soud „shledal nepřímo“ zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., pakliže toliko uzavřel, že taková námitka nebyla v dané věci způsobilým dovolacím důvodem, že k namítané zmatečnostní vadě by mohl přihlédnout jen bylo-li by dovolání přípustné a že není-li dovolání přípustné, slouží k prověření takové námitky žaloba pro zmatečnost.

15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu