23 Cdo 1709/2025

Rubrum

23 Cdo 1709/2025-195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Z. S., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalované Oluwa s. r. o., se sídlem v Prešově, Hlavná 50, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 50800621, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem sídlem v Černošicích, Svatopluka Čecha 2202, o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. Rsp 824/16, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 20/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 4 Cmo 32/2025-175, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhal podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodčího nálezu, jímž mu bylo uloženo zaplatit slovenské společnosti Orofa s. r. o., identifikační číslo osoby 50800701, částku 4 974 947,95 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodčí smlouva, z níž rozhodčí soud vycházel při posouzení své pravomoci (předložená v kopii), je falzum a ve skutečnosti nebyla uzavřena. Zrušení téhož rozhodčího nálezu ze stejného důvodu se domáhal již dříve žalobou směřující proti společnosti Orofa s. r. o., která byla zamítnuta jako nedůvodná rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, č. j. 41 Cm 41/2021-46, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 4 Cmo 71/2022-292. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo zastaveno, neboť společnost Orofa s. r. o. zanikla bez právního nástupce ke dni 25. 8. 2023 (byla vymazána ze slovenského obchodního rejstříku). Ještě předtím byla pohledávka přiznaná napadeným rozhodčím nálezem postoupena na žalovanou společností Orofa s. r. o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2022.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2024, č. j. 12 Cm 20/2024-96, řízení zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci ve výši 2 000 Kč (výrok pod bodem III) a uložil žalobci, aby mu pro vrácení soudního poplatku sdělil číslo bankovního účtu (výrok pod bodem IV).

3. Vrchní soud v Praze usnesením uvedeným výše v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 2 480,50 Kč (výrok II). Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně o existenci překážky věci rozhodnuté, pro kterou bylo namístě řízení zastavit.

4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (v rozsahu potvrzujícího výroku o zastavení řízení) včasným dovoláním. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, též zrušení usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně formuloval tyto otázky: - „Je možné považovat pravomocné rozhodnutí soudu, proti němuž bylo řádně žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy dovolací řízení bylo zastaveno pouze z důvodu, (že) žalovaná zanikla bez právního nástupce, za právně účinné vůči třetí osobě, jež tvrdí, ženabyla práva žalované, o která v řízení šlo, dříve, nežli bylo vydáno pravomocné usnesení, aniž by nabytí práv oznámila žalobci před vydáním pravomocného rozhodnutí soudu?“ - „Zakládá pravomocné rozhodnutí soudu, proti němuž bylo řádně žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy dovolací řízení bylo zastaveno pouze z důvodu, (že) žalovaná zanikla bez právního nástupce, překážku věci rozhodnuté, ve vztahu k řízení, jež má stejný předmět, avšak je zahájeno vůči třetí osobě, jež tvrdí, že nabyla práva žalované, o která v řízení šlo, dříve, nežli bylo vydáno pravomocné usnesení, aniž by nabytí práv oznámila žalobci před vydáním pravomocného rozhodnutí soudu?“ 5. Žalobce k oběma spolu souvisejícím otázkám současně namítal, že sice v minulosti byl vydán pravomocný rozsudek v řízení vedeném mezi žalobcem a společností Orofa s. r. o., avšak proti němu žalobce podal dovolání, které nebylo věcně projednáno z důvodu zániku společnosti Orofa s. r. o. Měl za to, že by bylo v rozporu s ústavně zakotveným právem žalobce na soudní ochranu a na přístup k soudu, aby současně svědčila práva z takového pravomocného rozsudku žalované (která po zániku společnosti Orofa s. r. o. tvrdí, že je jejím právním nástupcem ve vztahu k uvedené pohledávce a že je oprávněna na základě smlouvy o postoupení pohledávky vést vůči žalobci exekuci), aniž by současně mohl žalobce prostřednictvím soudu uplatnit právní obranu, která má základ v jeho dovolacích důvodech. Zdůraznil, že nevěděl o údajném postoupení pohledávky ze společnosti Orofa s. r. o. na žalovanou, k němuž mělo dojít více než rok před vydáním rozsudku odvolacího soudu v řízení vedeném mezi žalobcem a společností Orofa s. r. o., postoupení pohledávky mu nebylo oznámeno. Za této situace se domníval, že žalované nemělo být přiznáno právní nástupnictví po společnosti Orofa s. r. o. ve vztahu k pravomocnému rozsudku o zrušení rozhodčího nálezu a tento rozsudek neměl být považován za důvod pro překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení nyní žalobcem vedenému proti žalované.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) považovala za správné, protože nebylo věc možné projednat pro překážku věci rozhodnuté.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Žalobcem předložené otázky (jež spolu úzce souvisí) nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku závaznosti pravomocného rozhodnutí soudu pro právní nástupce účastníka původního řízení (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.) a s tím související otázku existence překážky věci rozhodnuté pro řízení vedené s právním nástupcem účastníka původního řízení (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.).

10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výrok pravomocného rozsudku je ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení a jejich právní nástupce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, a tam citovanou judikaturu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4512/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3771/2022).

11. Podle ustálené rozhodovací praxe též platí, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010, nebo ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018). Totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je tedy dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, pod čísly 60/2001 a 85/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, nebo ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 370/2022). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1425/2021, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 720/2021).

12. V nyní posuzované věci se odvolací soud od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil, dospěl-li k závěru, že v dané věci je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vůči žalované je založena na stejném skutkovém stavu jako žaloba na zrušení rozhodčího nálezu dříve žalobcem podaná proti společnosti Orofa, s. r. o., která již byla pravomocně zamítnuta. Stejně tak v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry odvolací soud dovodil, že je dána i podmínka totožnosti účastníků, neboť žalovaná je na základě singulární sukcese (smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou šlo v rozhodčím řízení) nástupcem společnosti Orofa s. r. o. žalované v předchozím pravomocně skončeném řízení. Jinak řečeno odvolací soud se neodchýlil ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že uvedené pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro žalobce i pro žalovanou jako singulárního sukcesora společnosti Orofa s. r. o. (ostatně bylo by stejně tak závazné i v případě, kdyby žalobce v původním řízení se svou žalobou o zrušení rozhodčího nálezu uspěl). Odvolací soud též v souladu s výše uvedenými závěry dovodil, že na uvedených účincích pravomocného rozhodnutí přitom nemůže nic změnit okolnost, že po právní moci rozsudku, kterou uvedené účinky nastávají, bylo zastaveno řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) podaném proti pravomocnému rozhodnutí, a to z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky dovolacího řízení (ztráty způsobilosti být účastníkem řízení u žalované společnosti Orofa s. r. o.), neboť podle uvedených judikaturních závěrů je k nastoupení uvedených účinků podstatná existence pravomocného soudního rozhodnutí a skutečnost, že v novém řízení o stejném předmětu řízení vystupují tíž účastníci či jejich nástupci.

13. K závěru o přípustnosti dovolání pro řešení uvedených otázek nemůže vést ani argumentace žalobce o údajném rozporu napadeného rozhodnutí (závěrů v něm přijatých) s ústavně zakotveným právem žalobce na soudní ochranu a na přístup k soudu.

14. Právo žalobce na přístup k soudu již bylo realizováno v rozsahu projednání jeho žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podané proti společnosti Orofa s. r. o., v níž žádal o zrušení rozhodčího nálezu na základě týchž tvrzení jako v nyní posuzované věci (žalobu podával opětovně proti žalované právě jen z důvodu, že se měla stát nástupcem společnosti Orofa s. r. o. ve vztahu k pohledávce přisouzené rozhodčím nálezem) Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím, kterými bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto. Prostřednictvím své argumentace se tak žalobce fakticky domáhal realizace práva na přezkum věci i v dovolacím řízení (v řízení o mimořádném opravném prostředku). Závěr o tom, že přezkum věci v řízení o mimořádném opravném prostředku již nemohl proběhnout pro absenci procesních podmínek, pro kterou bylo dovolací řízení v předchozí věci zastaveno, byl přitom posouzen Nejvyšším soudem jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v usnesení ze dne 18. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 3405/2024-455. Ústavní stížnost žalobcem podaná proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1047/25. V něm Ústavní soud také dodal, že se žalobce mýlí, má-li za to, že uvedeným postupem obecných soudů mu je znemožněno bránit se proti vydanému rozhodčímu nálezu, resp. jeho účinkům. Ústavní soud s odkazem na svá další rozhodnutí a na další tam zmíněnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vysvětlil, že žalobce sice z důvodu ztráty procesní subjektivity společnosti Orofa s. r. o. v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemá možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu v řízení před obecnými soudy (tj. v řízení o zrušení rozhodčího nálezu – poznámka Nejvyššího soudu). To však neznamená, že již nemůže zabránit důsledkům rozhodčího nálezu vydaného na základě tvrzené neexistence rozhodčí smlouvy. Není-li totiž uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem a exekuce je tak nepřípustná. I pokud už exekuční soud pověřil exekutora provedením exekuce a až následně zjistí, že mezi oprávněným (resp. v této věci jeho předchůdcem – poznámka Nejvyššího soudu) a povinným nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, a orgán, který exekuční titul vydal, k tomu tedy neměl pravomoc, exekuční řízení pro jeho nepřípustnost zastaví.

15. Vzhledem k výše uvedeným závěrům obsaženým v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že ani nyní posuzované rozhodnutí o zastavení dalšího řízení o zrušení rozhodčího nálezu (vedeného mezi žalobcem a žalovanou jako nástupcem společnosti Orofa s. r. o.) pro překážku věci rozsouzené, které je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žalobci nebrání v možnosti brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu, resp. jeho účinkům, v exekučním řízení na základě argumentace o neexistenci rozhodčí smlouvy.

16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu