23 Cdo 1734/2026

Rubrum

23 Cdo 1734/2026-274 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Smart Collectors s.r.o., se sídlem v Praze, Václavské náměstí 2132/47, identifikační číslo osoby 17286115, zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem v Bartošovicích v Orlických horách 34, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Michalem Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, o zaplacení částky 10.892 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 13 C 215/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2025, č. j. 18 Co 190/2025-121, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2025, č. j. 13 C 215/2024-78, zamítl žalobu na zaplacení částky 29.442 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 10.892 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.892 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, případně má dovolatel za to, že „dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka odvolacím soudem posouzena jinak“.

4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).

5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).

11. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).

12. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

13. Dovolatel těmto požadavkům nevyhověl. Dovolání obsahuje pouze rozsáhlou rekapitulaci dosavadního řízení a polemiku s různými závěry odvolacího soudu: dovolatel nesouhlasí se závěrem, že ze strany nového obchodníka byla elektřina žalovanému prokazatelně dodávána až do 28. 4. 2021; odvolací soud posoudil nesprávně otázku bezdůvodného obohacení; žalobkyně neprokázala skutečně spotřebovanou elektrickou energii; otázky správnosti a zákonnosti postupu žalobkyně spadají do výlučné kompetence Energetického regulačního úřadu, a proto se jimi neměl zabývat krajský soud; odvolací soud rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení. Dovolatel však nezformuloval (ani z obsahu dovolání nelze dovodit) právní otázku, kterou má v souvislosti s uvedenou polemikou dovolací soud řešit. Kromě toho dovolatel neuvádí ani žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se dle jeho názoru odvolací soud odchýlil, popřípadě jejíž závěry má dovolací soud nyní posoudit jinak.

14. Dovolací soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu