23 Cdo 1953/2026

Rubrum

23 Cdo 1953/2026-469 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Milana Erlebacha, se sídlem v Praze, José Martího 378/10, identifikační číslo osoby 02364085, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, proti žalované ÚČETNÍ s.r.o., se sídlem v Praze, Třebohostická 1244/12, identifikační číslo osoby 62586254, zastoupené Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem v Praze, Paťanka 2687/1, o zaplacení částky 275.650 Kč s příslušenstvím a o vzájemný návrh ve výši 299.887,51 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 229/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2026, č. j. 51 Co 307/2025-424, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.894,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2025, č. j. 22 C 229/2022-370, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a částku 7.200 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky (výrok I), zatímco v rozsahu částky 245.650 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Řízení o vzájemném návrhu žalované soud prvního stupně co do částky 7.000 Kč zastavil (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 23.200 Kč (výrok IV) a v rozsahu částky 269.687,51 Kč tento návrh zamítl (výrok V). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI až IX).

2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2026, č. j. 51 Co 307/2025-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, V a VII, zatímco ve výrocích I, II, VI, VIII a IX jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu žalované (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu – části prvního výroku, jímž byly potvrzeny výroky V a VII soudu prvního stupně, a druhému výroku – podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda „má být příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody považována za přerušenou již tím, že poškozený za účelem ochrany svých práv a minimalizace škody zahájí soudní řízení proti třetí osobě, jestliže potřeba vedení tohoto řízení byla objektivně vyvolána jednáním škůdce a představovala rozumný prostředek ochrany práv poškozeného a poškozený o jiné možnosti ochrany svých práv nemohl vědět, resp. dozvěděl se o odpovědnosti pravého škůdce až v průběhu zahájeného sporu“. Dovolatelka má za to, že tuto otázku je třeba považovat za dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, neboť ve skutkových poměrech řešené věci není judikatura odkazovaná soudy nižších stupňů použitelná. V této souvislosti dovolatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, když soudy nižších stupňů rezignovaly na provedení žalovanou navrhovaných důkazů, nevysvětlily, proč je neprovedly, a takto omezený zjištěný skutkový stav věci vedl k chybnému vyhodnocení provedených důkazů, což v souhrnu zakládá rozpor s (v dovolání blíže identifikovanou) rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.

4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že se z jeho obsahu podává toliko dovolacímu přezkumu nepřípustná polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení provedených důkazů a s tím, že nebyly provedeny veškeré dovolatelkou navržené důkazy, a proto by mělo být odmítnuto.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.

7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v poměrech řešené věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatelka, měla- li za to, že by přípustnost dovolání měly zakládat rovněž z obsahu podaného dovolání vyplývající námitky vnitřní rozpornosti a nepřezkoumatelnosti právního závěru odvolacího soudu, nedostála. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby tyto předpoklady na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

9. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

13. Dovolání není přípustné.

14. Dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023). Přípustnost dovolání proto nemůže založit předestřená dovolací otázka, jež v rozporu s uvedeným staví na předpokladu potřeby vedení řízení proti třetí osobě jako jediného rozumného a hospodárného postupu objektivně vyvolaného jednáním škůdce (žalobce), který však vychází toliko z přesvědčení dovolatelky o tom, jaké skutkové okolnosti by byly v řízení prokázány, kdyby soudy nižších stupňů přistoupily k provedení všech jí navržených důkazů (žalovaná v dovolání tvrdí, že mělo být prokázáno zapojení žalobce do řetězce škodních událostí v tom smyslu, že to byl právě žalobce, kdo byl jediným a hlavním hybatelem událostí, kdo dával klientovi instrukce, jak má ve věci postupovat, že má popírat oprávněnost poskytnutých služeb žalovanou, a že tedy žalobce byl jedinou příčinou podání žaloby na klienta).

15. Na závěru o nepřípustnosti dovolání přitom nemůže ničeho změnit dovolací námitka, že se nesprávné právní posouzení věci „pojí s neprovedeným dokazováním“, neboť jejím prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Sama o sobě by přípustnost dovolání mohla zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovala tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.

16. Podle ustanovení § 120 věty druhé o. s. ř. je to soud, jenž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014). V poměrech řešené věci pak nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že zjišťování skutkového stavu trpí vadou tzv. opomenutého důkazu, neboť soud prvního stupně v odstavci 49 svého rozsudku výslovně uvedl, které konkrétní důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost. Jakkoliv se přitom jedná pouze o stručné konstatování, z hlediska zásad spravedlivého procesu ve věci zde vedené obstojí, neboť je nelze nahlížet izolovaně, nýbrž je nutno je poměřit rozsahem dokazování a přesvědčivostí a úplností jeho výsledků pro rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13).

17. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž v rozsahu jeho druhého výroku, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává toliko do části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu